ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.208.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 208/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobkyně České republiky – Ú. pro z. s. ve v. m., proti žalovaným 1) J. V. a 2) A. V., o zaplacení částky 104.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 293/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. dubna 2006, č. j. 7 Co 572/2006-33, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. dubna 2006, č. j. 7 Co 572/2006-33, kterým byl potvrzen rozsudek pro uznání Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 13. července 2005, č. j. 4 C 293/2005-20, ve znění opravného usnesení ze dne 2. ledna 2006, č. j. 4 C 293/2005-25, jímž byla žalovaným stanovena povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 104.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 19. 2. 2000 do zaplacení, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li
o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná
v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod označením C 23/1 a C 71/1].
Dovolací výhrada žalovaných, že nebyli poučeni o možnosti rozhodnutí rozsudkem pro uznání, tedy že výzva k vyjádření včleněná do platebního rozkazu neobsahovala upozornění na možnost rozhodnout o věci na základě fikce uznání nároku, je z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. irelevantní, neboť jde o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož použití je zde vyloučeno [srov. výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř., omezujícího tento dovolací důvod na dovolání přípustná podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.].
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není způsobilá založit dovolateli předestřená otázka námitky promlčení vznesené až poté, co bylo rozhodnuto rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř.
Již v rozsudku ze dne 8. března 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož má-li se za řízení ve smyslu ustanovení
§114b odst. 5 o. s. ř. za to, že žalovaný nárok uplatněný proti němu žalobou uznal, soud rozhodne podle ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání, i když se žalovaný ještě před vydáním rozsudku pro uznání ve věci písemně vyjádřil tak, že nárok žalobce zcela neuznává, a i když ve svém opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní obranu (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2004, sp. zn. 25 Cdo 2600/2003, usnesení ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 33 Odo 1226/2005, rozsudek ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 28 Cdo 1555/2003, rozsudek ze dne 18. března 2004, sp. zn. 32 Odo 14/2003, usnesení Ústavního soudu ze dne ze dne 16. listopadu 2006, sp. zn. III. ÚS 91/2006); námitku promlčení žalovaní uplatnili vůči soudu až v odvolání doručeném dne 23. 12. 2005, které je podle obsahu spisu sice první - avšak vzhledem ke stanovené třicetidenní lhůtě pozdní - reakcí na usnesení soudu prvního stupně vydané podle §114b o. s. ř., jež bylo žalovaným doručeno dne 18. 10. 2005.
Protože dovolání není přípustné ani proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn.
29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), dovolací soud je odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni, která by podle 243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. března 2009
JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu