ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.2256.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 2256/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně S., a. s. zastoupené advokátem, proti žalované W. spol. s r.o., zastoupené advokátkou, o zaplacení částky 965.268,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 169/2001, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2006, č. j. 15 Co 329/2006-315, takto:
Dovolání žalované se odmítá.
Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2006, č. j. 15 Co 329/2006-315, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. června 2005, č. j. 4 C 169/2001-279, ve znění opravného usnesení ze dne 26. května 2006, č. j. 4 C 169/2001-301, tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 18.337,90 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 26. 7. 2000 do zaplacení, a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, se odmítá.
III. Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2006, č. j. 15 Co 329/2006-315, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. června 2005, č. j. 4 C 169/2001-279, ve znění opravného usnesení ze dne 26. května 2006, č. j. 4 C 169/2001-301, tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 413.632,10 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 8. 8. 2000 do zaplacení, se zamítá.
IV. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 17. 4. 2001 doplněnou podáním ze dne 25. 5. 2001 a u jednání dne 17. 3. 2003 domáhala se žalobkyně vůči žalované zaplacení částky 965.268,10 Kč s 1,5 % úrokem z prodlení za každý i započatý měsíc prodlení z částky 18.337,90 Kč
od 26. 7. 2000, z částky 441.750,50 Kč od 8. 8. 2000, z částky 20.000,20 Kč od 16. 1. 2000 a z částky 71.747,90 Kč od 18. 4. 2001 vše do zaplacení. Žalobní požadavek odůvodnila tvrzením, že na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 3. 12. 1998 a jejích dodatků ze dne 7. 4. 2000 a ze dne 17. 4. 2001 užívá žalovaná nebytové prostory v nákupním centru S. v Č. Žalovaná částka sestává z nákladů spojených s užíváním společných prostor za období od 1. 1. 2000 do 30. 6. 2000 ve výši 441.750,50 Kč vyúčtovaných fakturou č. 200010323, z nedoplatku faktury č. 200010270 za dodávku elektrické energie a za telefonní poplatky ve výši 18.337,90 Kč, z nedoplatku nájemného za období od 1. 1. 2000 do 31. 3. 2000 podle faktury
č. 20001039 ve výši 20.000,20 Kč, nepřiznané slevě na nájemné, o niž žalovaná přišla v důsledku pozdních plateb nájemného ve výši 71.747,90 Kč a z částky 413.431,65 Kč představující kapitalizované úroky z prodlení z jednotlivých pozdě uhrazených plateb nájemného, nákladů spojených s užíváním společných prostor a pronájmu billboardu.
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. června 2005, č. j. 4 C 169/2001-279, ve spojení s opravným usnesením ze dne 26. května 2006, č. j. 4 C 169/2001-301, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 743.962,80 Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení, zamítl žalobu co do částky 221.305,30 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Jeho předchozí - žalobě zcela vyhovující - rozsudek ze dne 21. března 2003, č. j. 4 C 169/2000-105, byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2003, č. j. 36 Co 73/2003-127, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Důvodem byly pochybnosti o věcné aktivní legitimaci žalobkyně, nesprávný závěr o výši úroků z prodlení odporující kogentnímu ustanovení §517 odst. 2 obč. zák. a vládnímu nařízení č. 142/1994 Sb. a nepřezkoumatelnost závěru o rozdílné výši úroků z prodlení z částek 18.337,90 Kč, 441,750,- Kč, 20.020,- Kč a 71.474,90 Kč. Vyšel ze zjištění, že účastnice dne 3. 12. 1998 uzavřely smlouvu o nájmu blíže specifikovaných nebytových prostor nacházejících se v nákupním centru S. v Č.. Podle soudu prvního stupně nebylo prokázáno, že téhož dne byla uzavřena písemná smlouva s B. A. C. C. R. o postoupení všech pohledávek žalobkyně z titulu uvedené smlouvy o nájmu nebytových prostor a byla-li uzavřena v jiné, než písemné formě, tak je neplatná. Dovodil, že oznámení o postoupení pohledávky ze dne 3. 12. 1998 se netýká žádné z žalovaných pohledávek. Za platnou sice považoval smlouvu ze dne 10. 3. 1999 o zajištění postoupením pohledávek, avšak ve spojení s vystavenou kvitancí uzavřel, že nejpozději dne 12. 7. 2000 došlo k zániku zajišťovacího postoupení pohledávky zaplacením úvěru poskytnutého žalobkyni uvedeným bankovním ústavem
a od téhož okamžiku se oprávněnou za nároky vyplývajícími z uzavřené smlouvy stala opět žalobkyně. Jelikož k zániku zajišťovacího postoupení pohledávky došlo před uznáním dluhu dne 30. 10. 2000 i před doručením žaloby žalované, je žalobkyně aktivně legitimována k uplatňování požadovaného nároku. Za tohoto stavu soud prvního stupně shledal důvodnou žalobu v rozsahu 18.337,90 Kč, 20.000,20 Kč, 71.747,90 Kč, 220.244,70 Kč z titulu úroků z prodlení z opožděně zaplacených faktur (ve zbývajícím rozsahu z téhož právního důvodu žalobu zamítl) a 413.632,10 Kč za náklady na údržbu společných prostor podle faktury č. 200010323 (z téhož titulu žalobu zamítl v rozsahu částky 28.118,40 Kč).
Městský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 12. prosince 2006, č. j. 15 Co 329/2006-315, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 413.632,10 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 8. 8. 2000 do zaplacení a o 18.337,90 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 26. 7. 2000 do zaplacení; jinak jej potvrdil. Zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ve vztahu k požadavku na zaplacení poměrné části nákladů souvisejících s údržbou a správou společných prostor (tj. částce 413.632,10 Kč), vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, uzavřel, že tato pohledávka zanikla dne 29. 1. 2001 zaplacením částky 484.298,30 Kč. Proti argumentaci žalobkyně, že v souladu s výslovným pokynem žalované, aby tuto platbu zaúčtovala na již splatné nájemné - cituje čl. V. odst. 4 smlouvy o nájmu nebytových prostor - postavil závěr, že znění smlouvy je jednoznačné a neumožňuje jiný postup, než přijaté platby použít nejprve na úhradu nákladů spojených s užíváním společných prostor, a teprve po jejich pokrytí použít zbytek k zaplacení dlužného nájemného. Měly-li smluvní strany v úmyslu změnit tuto část smlouvy, bylo k tomu - v souladu s čl. XVII. odst. 2 - zapotřebí písemné formy, což se nestalo. Jestliže k 29. 1. 2001 nebyla zaplacena faktura č. 200010323 (441.750,50 Kč) ani doplatek faktury č. 200010270 (18.337,90 Kč), potom zaplacením částky 484.298,30 Kč byly obě uhrazeny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly obě účastnice řízení dovolání.
V dovolání proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení, žalobkyně namítá, že se odvolací soud „nevypořádal s celým předmětem řízení“. Žalobou se totiž domáhala zaplacení částky, která představovala rozdíl mezi celkovou výší pohledávek za žalovanou vyplývající
ze smlouvy o nájmu a platbami jí zaplacenými. Dospěl-li odvolací soud k závěru,
že žalobkyně neměla zaúčtovat platbu žalované ze dne 29. 1. 2001 ve výši 484.298,30 Kč na úhradu dlužného nájemného, neboť podle smlouvy měla být nejprve použita k úhradě nákladů na údržbu společných prostor ve výši 441.750,50 Kč a na dluh z titulu neuhrazeného odběru elektřiny a telefonních poplatků ve výši 18.337,90 Kč, pak přehlédl, že se tak stalo na základě výslovného určení zástupce žalované. Došlo-li by k zaúčtování této platby podle čl. V. odst. 4 smlouvy nejprve na úhradu nákladů
na údržbu společných prostor, dlužná (žalovaná) částka by zůstala stejná, jen by žalovaná byla povinna zaplatit místo úroku z faktury č. 200010323 ve výši 34.630,60 Kč úrok z pozdě zaplacených faktur č. 200010323, č. 200010270, č. 20001039 ve výši 34.257,60 Kč a dále by dlužil stejnou částku 480.088,60 Kč s úroky z prodlení od 13. 5. 2000 a nikoliv od 8. 8. 2000. V podání ze dne 23. 5. 2005 ostatně navrhla, aby soud prvního stupně, dospěje-li k závěru, že shora uvedenou platbou byly uhrazeny náklady na údržbu společných prostor, jí žalovanou částku přiznal z titulu dlužného nájemného
s příslušenstvím. Tím, že odvolací soud uvedeným způsobem nepostupoval, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v závěru odvolacího soudu, že žalobkyně nebyla oprávněna sice v rozporu se smlouvou, ale na výslovnou žádost žalované, zaúčtovat platbu ve výši 484.298,30 Kč na dlužné nájemné místo na úhradu nákladů na údržbu společných prostor podle faktury č. 200010323. Zaúčtování došlé platby jiným než smlouvou předvídaným způsobem nemůže být neplatné, jestliže obě smluvní strany - byť ne předepsanou písemnou formou - se na tomto odlišném způsobu dohodly. Pokud žalovaná s odstupem několika let namítá, že žalobkyně jí neměla v tomto vyhovět, její jednání odporuje dobrým mravům, resp. zásadám poctivého obchodního styku a nelze mu přiznat soudní ochranu. Žalobkyně není srozuměna se závěrem, že uznání dluhu
ze dne 30. 10. 2000 je pro neurčitost neplatným právním úkonem. Prosazuje názor,
že uzná-li dlužník dluh v konkrétní výši s tím, že jeho důvodem je nezaplacené nájemné a náklady na služby s nájmem spojenými ke konkrétnímu dni s odkazem na blíže identifikovanou smlouvu o nájmu nebytových prostor, tj. že důvodem jsou závazky z jedinečného závazkového vztahu, pak takové uznání je dostatečné a jeho určitosti nebrání, není-li uvedeno, kolik z celkové částky představuje např. nárok na zaplacení nájemného za různá časová období. Jestliže neurčitost uznávacího prohlášení způsobila žalovaná, nemělo by k této její námitce být přihlíženo. Dovoláním současně napadla výrok o nákladech řízení; z důvodů zvláštního zřetele hodných neměla být náhrada nákladů řízení žalované přiznána. S tímto odůvodněním navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku o věci samé a v souvisejícím výroku o nákladech řízení zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, uplatňujíc dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., namítá, že oznámením
o postoupení pohledávek přípisem ze dne 3. 12. 1998 pozbyla žalobkyně aktivní legitimaci. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2003, sp. zn.
32 Odo 293/2202, odvolacímu soudu vytýká chybný závěr, že nelze platně postoupit pohledávky teprve v budoucnu vzniklé. Na základě vlastního rozboru smlouvy ze dne 10. 3. 1999, se domnívá, že není neurčitá. Navrhla proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v jí napadené části zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nelze přehlédnout, že dovoláním napadly účastnice řízení dva výroky ve věci samé, které mají – z hlediska přípustnosti dovolání – odlišný režim. Zatímco dovolání proti měnícímu výroku je vždy přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“) a v případě takového dovolání lze uplatnit všechny zákonem předpokládané dovolací důvody, lze o přípustnosti dovolání proti výroku, jímž byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně, uvažovat jen v intencích §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [prvý rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem zrušen pro nedostatečně zjištěný skutkový stav věci v otázce aktivní legitimace žalobkyně; soud prvního stupně nebyl proto vázán právním názorem odvolacího soudu, takže přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nepřipadá v úvahu].
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná
v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod označením C 23/1 a C 71/1].
Potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu (v otázce aktivní legitimace žalobkyně) je založen na dvou na sobě nezávislých právních závěrech, a to, že smlouva o postoupení pohledávek ze dne 3. 12. 1998 je neplatná, a že neplatnou je i smlouva o zajištění postoupením pohledávek ze dne 10. 3. 1999. Závěr o neplatnosti byl v obou případech odůvodněn tím, že nelze postupovat pohledávky teprve v budoucnu vzniklé a neurčitostí specifikace pohledávek, které měly být takto postoupeny; v důsledku této neplatnosti nepřestala být žalobkyně nositelkou práv na plnění podle uzavřené smlouvy o nájmu nebytových prostor.
Dovolací výhrada žalované vůči závěru o neurčitosti je však založena výlučně na kritice skutkových zjištění. Již v rozsudku ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 73/2000, vyslovil Nejvyšší soud ČR názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl dovolací soud, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci. Pokud žalovaná argumentuje nesprávným právním posouzením věci, pak jen v tom smyslu, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle ní správného) skutkového závěru, že smlouva ze dne 10. 3. 1999 obsahuje všechny nezbytné individualizační údaje, musel by návazně dospět k jinému (rovněž správnému) právnímu posouzení věci, že je určitá. Výhrada žalované ke způsobu, jakým byl vyložen obsah této smlouvy, se tak jeví nikoli jako námitka zpochybňující právní posouzení věci, nýbrž jako uplatnění dovolacího důvodu, který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, čili dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 3 o s. ř., jehož uplatnění je zde vyloučeno [srov. výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř., omezujícího tento dovolací důvod na dovolání přípustná podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.]. Obstojí-li závěr o neplatnosti smlouvy ze dne 10. 3. 1999 pro neurčitost (nebyl zpochybněn způsobilým dovolacím důvodem), nemůže být dán zásadní právní význam řešení otázky možnosti postoupení teprve v budoucnu vzniklých pohledávek. Dovolání žalované proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu tak směřuje v této části proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští; dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Vymezuje-li občanský soudní řád - při splnění zákonných podmínek - jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky o věci samé. Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. je skutečnost, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží [§237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Protože v posuzovaném případě rozhodnutím odvolacího soudu došlo k tzv. rozštěpení uplatněného práva,
je třeba přípustnost dovolání proti jeho výrokům měnícím a potvrzujícím posuzovat samostatně.
Směřuje-li dovolání žalobkyně - mimo jiné - proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu v rozsahu částky 18.337,90 Kč s příslušenstvím, je přípustnost dovolání proti tomuto výroku ve smyslu §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. vyloučena, neboť tímto výrokem rozhodl o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč. Dovolací soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl [§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř.].
Žalobkyně dále dovoláním napadla rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení. Uvedené rozhodnutí má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé. Přípustnost dovolání proti nákladovému výroku není založena ani §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému
z tam taxativně vyjmenovaných případů. Je tedy zřejmé, že proti výroku, kterým odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, zákon dovolání nepřipouští (srovnej blíže usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003). Proto bylo
v této části dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.
Její dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl ve věci samé změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba byla v rozsahu částky 413.632,10 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 8. 8. 2000 do zaplacení zamítnuta, je přípustné podle
§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Žalobkyně nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., a - s výjimkou poukazu na skutečnost, že odvolací soud nevyčerpal celý předmět řízení - ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněnými dovolacími důvody, jak je žalobkyně vymezila, a dospěl k závěru, že jeho dovolání není důvodné.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže
ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Závěr odvolacího soudu, že částka 484.298,30 Kč musela být podle čl. V. odst. 4 smlouvy o nájmu nebytových prostor (přes výslovné určení žalované) zúčtována nejprve na úhradu nákladů spojených s užíváním společných prostor podle faktury č. 200010323, a proto dluh žalované ve výši 413.632,10 Kč zanikl dne 29. 1. 2001 splněním, je správný.
Podle čl. V. odst. 4 smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 3. 12. 1998 a jejího dodatku ze dne 7. 4. 2000, dostane-li se nájemce (rozuměj žalovaná) do prodlení s platbami na základě této smlouvy, započítají se došlé dílčí platby, nezávisle na specifikaci nájemce, primárně nejprve k dlužným platbám za náklady spojené s užíváním společných prostor, uvedeným v čl. I. odst. 3 této smlouvy, a k dlužným platbám za provozní náklady spojené s užíváním předmětu nájmu. A teprve až po pokrytí těchto nezaplacených plateb budou tyto částky použity k zaplacení neuhrazeného nájemného.
Citované ustanovení smlouvy neumožňuje výklad prosazovaný žalobkyní, že na základě výslovného přání žalované (podle specifikace nájemce) mohla částku 484.298,30 Kč použít nejprve na úhradu dlužného nájemného a proto neuhrazena zůstala faktura č. 200010323 za náklady spojenými s užíváním společných prostor. Jestliže se smluvní strany dohodly, že smlouvu o nájmu nebytových prostor lze měnit jen písemnými dodatky (viz čl. XVII. odst. 2), pak bez změny smlouvy učiněné v této kvalifikované formě, nemůže jakýkoliv příkaz žalované suspendovat původní smluvní ujednání a bylo povinností (ale i právem) žalobkyně postupovat podle výslovného ustanovení smlouvy. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak nebyl naplněn.
Podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vadu řízení spatřuje žalobkyně v postupu odvolacího soudu, který jí nepřiznal požadované plnění na základě eventuálních skutkových tvrzení; jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že pohledávka ve výši 413.632,10 Kč (původně 441.750,50 Kč) zanikla splněním, měl ji jí přiznat v takovém případě na základě „dalších“ tvrzení a to, že žalovaná částka představuje úrok z pozdě zaplacených faktur č. 200010323, č. 200010270, č. 20001039 ve výši 34.257,60 Kč a dále částku 480.088,60 Kč s úroky z prodlení od 13. 5. 2000. Odvolací soud tak podle žalobkyně nevyčerpal celý předmět řízení.
Předmětem občanského soudního řízení sporného je zákonem uplatněné právo na plnění (procesní nárok), které zahrnuje základ (žalobou tvrzené právně významné skutečnosti) a předmět (žalobní petit). Vylíčením právně významných (rozhodujících) skutečností (§79 odst. 1 o. s. ř.) žalobce určuje, o čem a na jakém skutkovém základě má soud rozhodnout. Žalobce je proto povinen v žalobě uvést, takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutek, na jehož základě svůj nárok uplatňuje, a to v rozsahu, který umožní jeho jednoznačnou individualizaci. Nestačí tu pouhé všeobecné označení právního důvodu,
o nějž žalobce svůj nárok opírá (např. \"z kupní smlouvy\", \"ze smlouvy o dílo\", apod.), nýbrž je třeba, aby byly všechny skutkové okolnosti jednotlivě, tak jak jdou za sebou
a jak se jedna od druhé odvíjejí, vylíčeny, sice stručně, přesto však úplně. Z jejich souhrnu musí vyplynout, o jaký právní poměr žalobce svůj nárok opírá (právní důvod žaloby), není však třeba, aby žalobce sám tento právní důvod v žalobě výslovně uváděl. Aby bylo lze ze skutkového děje žaloby odvodit též její důvod, musí vylíčené skutkové okolnosti závěr, který z nich žalobce v žalobě vyvozuje, podle hmotného práva alespoň připouštět (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97). O jiný předmět řízení jde zpravidla v případě, že skutkové okolnosti jsou – při stejném žalobním petitu – vylíčeny tak, že uplatněný nárok je třeba opřít o jiné ustanovení zákona (nebo smlouvy), než umožňovaly původně vylíčené skutečnosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000).
Je nepochybné, že platby nájemného, nákladů spojených s užíváním společných prostor, popř. jiných finančních plnění sjednaných ve smlouvě ze dne 3. 12. 1998, představují smluvní nároky se samostatným skutkovým základem. Vymezila-li proto žalobkyně požadavek na zaplacení původně částky 441.750,50 Kč tvrzením, že v tomto rozsahu jde o náklady spojené s užíváním společných prostor za období od 1. 1. 2000 do 30. 6. 2000 vyúčtované fakturou č. 200010323, jednoznačně tím individualizovala předmět řízení, nezaměnitelný s jiným finančním požadavkem vůči žalované. Aby totiž dostála požadavku na vylíčení rozhodných skutečností, nestačilo uvést celkovou výši dluhu žalované s odkazem na všechny vystavené faktury a úhrn plateb, jež za celou dobu nájmu zaplatila. Bez uvedení údajů o tom, zda jde o dlužné nájemné nebo náklady na údržbu společných prostor, kterých konkrétních měsíců se tento požadavek týká, jaká byla jejich měsíční výše, kolik žalovaná na tyto platby zaplatila, a kterým okamžikem se dostala do prodlení, by nebyl skutek, jenž má být předmětem řízení, nezaměnitelně individualizován. Tato individualizace je nezbytná nejen pro vedení procesní obrany žalovaného, vymezení okruhu sporných a nesporných skutečností, ale též pro posouzení případných překážek věci zahájené (§83 odst. 1 o. s. ř.) a pravomocně rozhodnuté
(§159a odst. 5 o. s. ř.). Je potřeba mít na mysli, že jakákoliv změna rozhodujících skutečností, která má za následek změnu uplatňované normy, by měla za následek změnu uplatňovaného práva, tudíž i změnu předmětu řízení a změnu žaloby. Požaduje-li žalobce nově jiné plnění, nebo požaduje-li sice stejné plnění, ale dovozuje ho z jiného skutku, než jak jej vylíčil v žalobě, jde o změnu žaloby podle §95 odst. 1 věty první
o. s. ř.; o změnu žaloby nejde, jestliže žalobce na základě téhož skutku mění pouze jeho právní kvalifikaci (např. nárok na zaplacení určité peněžité částky, který původně právně kvalifikoval jako plnění ze smlouvy, nyní dovozuje z odpovědnosti za bezdůvodné obohacení).
Občanský soudní řád nepřipouští žaloby založené na eventuálních skutkových tvrzeních, kdy je předmět řízení individualizován vylíčením rozhodujících skutečností a pro případ, že takové žalobě nebude vyhověno, se in eventum tvrdí jiné skutkové okolnosti. Má-li vylíčení rozhodujících okolností směřovat jednoznačně k závěru o důvodnosti plnění požadovaného v petitu, pak žaloba založena na eventuálních skutkových okolnostech by trpěla vadou, pro kterou by nebyla projednatelná a tento nedostatek by musel být odstraněn postupem podle §43 o. s. ř.; navrhovanou změnu žaloby by proto nebylo možno připustit. Nemůže tak obstát výhrada, že nebylo rozhodnuto o celém předmětu řízení.
Jelikož se dovolatelce ani prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud její dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 3 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. listopadu 2009
JUDr. Václav D u d a , v. r.
předseda senátu