ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.2362.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 2362/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně V. Č., zastoupené advokátem, proti žalované České republice – M. o. ČR, zastoupené V. ú. pro p. z., o zaplacení částky 27.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6, pod sp. zn. 9 C 12/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2006, č. j. 62 Co 400/2006-33, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2006, č. j. 62 Co 400/2006-33, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. března 2006, č. j. 9 C 12/2005-16, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 27.000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 24. 10. 2003 do zaplacení, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li
o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod označením C 23/1 a C 71/1].
Dovolací výhrady žalované vůči závěrům odvolacího soudu, že se dne
11. 9. 2003 účastnice dohodly na uzavření kupní smlouvy, jejímž nepřímým předmětem byl německý ovčák Ch. R. B., že žalovaná neměla v úmyslu uzavřít kupní smlouvu a že uvedeného psa nepřevzala, jsou z hlediska přípustnosti dovolání podle
§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. irelevantní, neboť jde o námitky mířící na pochybení
při zjišťování skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož uplatnění je zde vyloučeno.
Už v rozsudku ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 73/2000, vyslovil Nejvyšší soud ČR názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde
o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl dovolací soud, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci. Z pohledu této judikatury, od níž nemá dovolací soud důvodu se odchýlit ani v tomto případě, se jeví výhrada žalované ke způsobu, jakým odvolací soud vyložil obsah smlouvy z 11. 9. 2003 (neexistenci vedlejšího ujednání ani podmínky v kupní smlouvě), nikoli jako námitka zpochybňující právní posouzení věci, nýbrž opět jako uplatnění dovolacího důvodu, který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, jenž, jak už bylo výše uvedeno, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže.
Výtka žalované, že odvolací soud neprovedl jí navržené důkazy k prokázání její skutečné vůle při uzavírání kupní smlouvy, a tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci, je uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 písm. a) o. s. ř. Ani prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu však nelze zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle §237 odst. 3 o. s. ř. dovodit (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Odo 962/2006). Tvrzená vada řízení, i kdyby byla opodstatněná, není bezprostředním důsledkem řešení (právní) otázky procesní povahy, na níž by napadené rozhodnutí spočívalo; posouzení, zda je konkrétní řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, postrádá hlavní atribut zásadního významu po právní stránce ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a to jeho judikatorní přesah.
Podle §241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že při zjišťování skutkového stavu věci může soud vycházet toliko z důkazů, které byly označeny nejpozději v odvolacím řízení.
V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci neprovádí. Proto v něm nelze ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy, tj. takové skutečnosti či důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím (k tomu srovnej usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 1995, sp. zn. 6 Cdo 114/94, publikované v časopisu Právní rozhledy 6/1996). Až v dovolacím řízení přišla žalovaná s (novým) tvrzením, že kupní smlouva zanikla (bez dalšího) uplynutím lhůty 42 dnů od jejího uzavření, kterou si smluvní strany dohodly. K tomuto tvrzení dovolací soud nemohl přihlédnout, neboť, jak již bylo výše vyloženo, nemůže při rozhodování o dovolání přihlížet k tvrzením či námitkám, jež mohla žalovaná uplatnit v průběhu celého řízení před soudy obou stupňů, a přesto tak neučinila.
Protože dovolání není přípustné ani proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn.
29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), dovolací soud – aniž se mohl věcí dále zabývat – jako nepřípustné odmítl [§243a odst. 1 věta první, §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni, která by podle 243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. června 2009
JUDr. Václav D u d a , v. r.
předseda senátu