ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.2404.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 2404/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyň a) K. K.,b) J. K., a c) V. B., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. V., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 25.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 14 C 474/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 21. srpna 2006, č. j. 36 Co 164/2006-171, takto:
Dovolání se zamítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. září 2002, č. j. 14 C 474/2002-18, zamítl žalobu, jíž se právní předchůdce žalobkyň J. K. domáhal proti žalovanému zaplacení částky 25.500,- Kč s příslušenstvím; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 27. 5. 1999 (dále jen „smlouva o postoupení pohledávky“ nebo též „předmětná smlouva“), z níž J. K. dovozoval právo na zaplacení sjednané odměny za postoupení pohledávky ve výši 25.500,- Kč, shledal neplatnou pro neurčitost rozvazovací podmínky.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne
15. května 2003, č. j. 36 Co 13/2003-51, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že výše uvedená smlouva o postoupení pohledávky je platná a dohodnutá rozvazovací podmínka dostatečně určitá. Kritická ustanovení smlouvy, tj. články III. a V. vyložil v jejich vzájemné souvislosti tak, že z nich jednoznačně vyplývá vůle obou jejích účastníků uzavřít ji za tím účelem, aby se žalovaný stal v rozsahu postoupené pohledávky věřitelem Z. d. Z. O. a použil ji na úhradu kupní ceny ze smlouvy, kterou s tímto subjektem hodlal uzavřít. V případě, že by nedošlo k uzavření kupní smlouvy, na úhradu jejíž kupní ceny hodlal žalovaný započítat postoupenou pohledávku, nastaly by účinky dohodnuté rozvazovací podmínky.
Rozsudkem ze dne 7. prosince 2005, č. j. 14 C 474/2002-152, Okresní soud v Jablonci nad Nisou uložil žalovanému povinnost zaplatit J. K. částku 25.500,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 16% ročně od 1. 1. 2000 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po doplnění dokazování, vázán závazným právním názorem odvolacího soudu, dospěl k závěru, že smlouva o postoupení pohledávky ze dne 27. 5. 1999 je platná. Žalobci náleží právo na zaplacení sjednané odměny za postoupení pohledávky ve výši 25.500,- Kč, neboť žalovaný dne 22. 6. 1999 uzavřel smlouvu o koupi blíže specifikované nemovitosti se Z. d. Z. O., přičemž na úhradu části kupní ceny použil žalobcem postoupenou pohledávku.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 21. srpna 2006, č. j. 36 Co 164/2006-171, změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze potud, že „úrok z prodlení z dlužné částky činí 10%“, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení; výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zcela se přitom ztotožnil s jeho skutkovými závěry, na které odkázal a z nichž vycházel, jakož i s jeho právním posouzením věci. Dodal, že pohledávka J. K. na vydání podílu podle zákona č. 42/1992 Sb. vůči Z. d. Z. O. je pohledávkou, která mohla být na základě §33a zákona č. 229/1991 Sb. postoupena v režimu ustanovení §524 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Poté, co zopakoval závěry vyjádřené v kasačním usnesení ze dne 15. května 2003, č. j. 36 Co 13/2003-51, přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že k naplnění rozvazovací podmínky podle článku V. smlouvy nedošlo, neboť žalovaný dne 22. 6. 1999 uzavřel se shora označeným družstvem kupní smlouvu, jejímž předmětem byly nemovitosti zapsané na LV č. 53 pro katastrální území Z. O. Jelikož rozvazovací podmínka nebyla vázána na uzavření kupní smlouvy ohledně konkrétních nemovitostí, odvolací soud uzavřel, že bylo nerozhodné, co bylo předmětem koupě mezi žalovaným a uvedeným družstvem, přičemž se podmíněný úkon (smlouva o postoupení pohledávky) stal nadále nepodmíněným. K zániku smluvního vztahu založeného smlouvou ze dne 27. 5. 1999 nedošlo ani odstoupením žalovaného od této smlouvy, neboť možnost jednostranného odstoupení nebyla ve smlouvě dohodnuta a ani nevyplývala ze zákona.
V dovolání, jehož přípustnost žalovaný (dále též „dovolatel“) dovozuje z §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Má zato, že prokázal, že k uhrazení části kupní ceny použil pohledávku postoupenou M. M. ve výši 103.000,- Kč a nikoliv pohledávku právního předchůdce žalobkyň; soud neměl uvěřit svědkyni L. H., neboť ta má „do jisté míry zájem na určitém výsledku sporu“. Není zároveň srozuměn se závěrem odvolacího soudu, že rozvazovací podmínka se měla naplnit jen v případě, že nedojde k uzavření žádné kupní smlouvy mezi žalovaným a Z. d. Z. O. S tímto odůvodněním navrhl, aby soud dovolací zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle
§237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.
Jelikož původní žalobce J. K. zemřel v průběhu dovolacího řízení, Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. listopadu 2008, č. j. 33 Cdo 2404/2007-199, rozhodl, že v řízení bude pokračováno s jeho procesními nástupci - s K. K., J. K. a V. B.
Ačkoliv dovolatel mimo dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. avizuje rovněž uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., obsahově
(§41 odst. 2 o. s. ř.) jeho výhrady směřují pouze vůči skutkovým zjištěním, na kterých odvolací soud založil své právní posouzení věci.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolací důvod uvedený v tomto ustanovení se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).
Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů tak lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.).
V daném případě bylo pro právní posouzení věci (z hlediska hmotného práva) podstatné zjištění obsahu bodu V. smlouvy o postoupení pohledávky.
Jak vyplývá z bodu V. smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 27. 5. 1999, dohodly si smluvní strany, že pro případ, že nedojde k uzavření kupní smlouvy mezi postupníkem (žalovaným) a Z. d. Z. O., sjednávají si účastníci této dohody rozvazující podmínku v tom smyslu, že tato dohoda se od počátku ruší a postupitel (J. K.) má nadále nárok na vypořádací podíl vůči Z. d. Z. O.
To, že si smluvní strany smluvní ujednání vykládají různě, není ničím neobvyklým, zejména v případě, kdy dojde až k soudnímu sporu. Ustanovení §35 odst. 2 a 3 obč. zák. předpokládají, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formulují výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle
§35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu
se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Citovaná výkladová pravidla se uplatní zejména v situaci, kdy účastníci řízení interpretují obsah smluvních ujednání odlišným způsobem; taková situace ovšem bez dalšího neznamená, že právní úkon vyložit nelze, neboť jejich zájmy a postoje projevené v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat vůli, kterou projevili při právním úkonu.
Je nepochybné, že účastníci postupní smlouvy si dohodli, že neuzavře-li žalovaný se Z. d. Z. O. kupní smlouvu, na jejíž dohodnutou kupní cenu bude moci započítat pohledávku právního předchůdce žalobkyň, naplní se sjednaná rozvazovací podmínka. Vycházeje nejen z gramatického, ale i ze systematického výkladu tohoto smluvního ujednání, s přihlédnutím ke čl. III. smlouvy, podle něhož smlouva o postoupení pohledávky je uzavřena za účelem započtení vypořádacího podílu postupitele na úhradu kupní ceny, kterou bude postupník povinen zaplatit Z. d. Z. O., je zřejmé, že účastníci kladli rozhodující důraz na to, aby žalovaný mohl realizovat postoupenou pohledávku formou započtení na cenu jakékoliv kupní smlouvy; dohoda o rozvazovací podmínce nebyla vázána na konkrétní (nepřímý) předmět kupní smlouvy (individualizované nemovitosti), ale na obecnou možnost započtení postoupené pohledávky. Nad rámec těchto skutkových závěrů nutno zmínit, že v situaci, kdy žalovaný dne 22. 6. 1999 uzavřel se shora označeným družstvem kupní smlouvu, jejímž předmětem byly nemovitosti zapsané na LV č. 53 pro katastrální území Z. O., je nepochybné, že se smlouva o postoupení pohledávky ze dne 27. 5. 1999 stala nepodmíněným právním úkonem, neboť ujednání o rozvazovací podmínce se tím stalo obsoletním.
Poněvadž pro právní posouzení věci byl rozhodující skutkový závěr o podmínkách, za kterých se měla naplnit rozvazovací podmínka, jsou bez významu dovolací argumenty žalovaného, že k úhradě části kupní ceny použil postoupenou pohledávku M. M., a že výpověď svědkyně L. H. je nevěrohodná. Z pohledu dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. nebylo totiž rozhodnutí odvolacího soudu na těchto skutkových závěrech a zjištěních založeno.
Žalovaný sice v dovolání uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o nákladech řízení, avšak podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) žádné konkrétní námitky proti tomuto výroku neuplatnil. I kdyby dovolání proti nákladovému výroku směřovalo, nebylo by přípustné (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003).
Z řečeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska důvodu uplatněného v dovolání správné, a proto Nejvyšší soud dovolání žalovaného zamítl
(§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy žalobkyním podle obsahu spisu v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měly vůči žalovanému právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2009
JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu