ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.3389.2007.1
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobců a) J. M., a b) V. S., zastoupených advokátem, proti žalovanému M. E., zastoupenému, jako obecným zmocněncem, o zaplacení částky 115.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 15 C 147/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 18. dubna 2007, č. j. 40 Co 1679/2006-90, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 18. dubna 2007, č. j. 40 Co 1679/2006-90, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. prosince 2003, č. j. 15 C 147/2003-30, uložil žalovanému, aby do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatil každému ze žalobců částku 57.500,- Kč s 19% úrokem
z prodlení od 1. 6. 1996 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobci jako účastníci sdružení předali dne 4. 4. 1996 otci žalovaného S. E. jako zástupci žalovaného částku 100.000,- Kč představující zálohu na výrobu paletových přířezů; otec žalovaného, jak bylo posléze zjištěno v trestním řízení, jež bylo proti němu vedeno, však převzaté peníze použil k jiným účelům. Jelikož k výrobě paletových přířezů nakonec nedošlo, byla mezi žalobci a žalovaným, zastoupeným jeho otcem, uzavřena smlouva, podle níž bude částka 100.000,- Kč považována za půjčku a bude vrácena do 31. 5. 1996 spolu s další půjčenou částkou 5.000,- Kč a odměnou
za poskytnutí půjčky ve výši 10.000,- Kč. Celková částka 115.000,- Kč však nebyla vrácena. K závěru, že S. E. jednal za žalovaného, dospěl soud prvního stupně na základě výpovědi žalobce J. M., jeho výpovědi v rámci trestním řízení vedeného u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 4 T 67/99 a také
na základě výpovědi S. E. jako obviněného v tomtéž trestním řízení.
K námitce žalovaného poukazujícího na rozpory ve výpovědi žalobce J. M. nepřihlédl. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle
§657 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 5. května 2004, č. j. 40 Co 472/2004-51, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba v celém rozsahu zamítá a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyslovil přesvědčení, že provedené důkazy nevedou k závěru o existenci právního vztahu mezi žalovaným jako zmocnitelem a S. E. jako zmocněncem vzniklého na základě dohody o plné moci a tudíž ani k závěru o existenci právních vztahů mezi žalovaným a žalobci, jež by byly důsledkem právních úkonů S. E. jako jeho zmocněnce. Proto nemůže být žalovaný z těchto právních úkonů zavázán a žaloba proti němu není důvodná.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. října 2006, č. j. 33 Odo 1377/2004-73, rozsudek Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 5. května 2004, č. j. 40 Co 472/2004-51, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovodil, že řízení
před odvolacím soudem bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jelikož odvolací soud vycházel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž podle §213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, a dovoláním napadené rozhodnutí vycházelo
ze skutkového zjištění, které nemělo podle obsahu spisu v podstatné části oporu
v provedeném dokazování, neboť při hodnocení důkazů odvolací soud pominul skutečnosti, které vyšly v řízení najevo.
Rozsudkem ze dne 5. května 2004, č. j. 40 Co 472/2004-51, Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci znovu změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s výjimkou těch, která „byla rozhodující pro úsudek soudu prvního stupně, že S. E. jednal
za žalovaného“ uzavřel, že se žalobcům nepodařilo prokázat, že žalovaný udělil S. E. plnou moc k opakujícím se právním úkonům a v důsledku toho z jeho jednání vznikly práva a povinnosti přímo žalovanému.
V dovolání, jehož přípustnost opírají žalobci o §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., uplatňují dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 o. s. ř., tedy namítají, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Posledně uvedený dovolací důvod spojují se závěrem odvolacího soudu, že S. E. v důsledku neexistence dohody o plné moci nezastupoval při jednáních s žalobci žalovaného. Toto zjištění odporuje provedeným důkazům – zprávě Lesů města Š. s. r. o., výpovědím svědků Ing. F. P. a A. S., výpovědi žalobce J. M. i výpovědi Svatopluka E. učiněné v trestním řízení vedeném proti němu v konfrontaci s jeho svědeckou výpovědí v tomto řízení. Zdůrazňují, že S. E. nejen vůči nim, ale
i ve vztahu k jiným obchodním partnerům žalovaného vystupoval jeho jménem. První společný obchodní případ spočívající v dodávce paletových přířezů, jenž se uskutečnil na základě objednávky ze dne 20. 2. 1996, dojednal S. E., vystupoval přitom jako výkonný pracovník firmy žalovaného; dodávka tohoto zboží byla žalovaným vyfakturována pod hlavičkou EM H. pod č. 96013 částkou 105.632,- Kč, kterou žalobci zaplatili v hotovosti k rukám S. E. S tím koresponduje jeho výpověď v trestním řízení sp. zn. 4 T 67/99. O existenci zástupčího vztahu mezi žalovaným a S. E. svědčí i listinné důkazy vztahující se k projednávané věci, neboť potvrzení o převzetí zálohy ze dne 4. 4. 1996 je opatřeno firemním razítkem žalovaného „EM H., pilařská výroba, doprava E. M.“. Shodné náležitosti obsahuje i následná dohoda o půjčce ze dne 30. 4. 1996. Pro závěr, že zálohu na výrobu paletových přířezů převzal S. E. pro žalovaného, svědčí okolnost, že část z ní byla použita na úhradu mezd zaměstnanců žalovaného, kteroužto okolnost odvolací soud nepovažoval bez bližšího vysvětlení za důležitou. Jak vyplývá z výpovědi svědka Ing. H. učiněné v průběhu trestního řízení (viz str. 300) dne 9. 4. 1996 zaplatil S. E. za žalovaného zálohu (25.000,- Kč)
na dodávku dřeva od H. lesní a. s. a svůj dluh vůči této firmě (35.000,- Kč), přičemž jako plátce je v účetním dokladu uvedena firma žalovaného. Z potvrzení společnosti Lesy města Š. s. r. o. vyplývá, že v období od 1. 1. 1996
do 30. 4. 1996 docházelo mezi touto společností a žalovaným k mnoha obchodním případům, které jménem žalovaného dojednával S. E. Ve prospěch opačného závěru, než jaký v otázce zastupování žalovaného přijal odvolací soud, svědčí i další důkazy provedené v trestním řízení sp. zn. 4 T 67/99, zejména výpověď
Ing. F. P. (st. 320 a násl.), objednávka č. 14 (str. 339) z nichž vyplývá, že S. E. pro žalovaného zajišťoval dodávku výrobního materiálu. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. žalobci spatřují ve skutečnosti, že v rozporu s §135 odst. 1 o. s. ř. se odvolací soud necítil být vázán skutkovou větou pod bodem 4. rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 12. října 1999, č. j. 4 T 67/99-599, jejíž součástí je skutkový závěr, že S. E. dne 4. 4. 1996 převzal zálohu ve výši 100.000,- Kč „pod hlavičkou firmy EM H. M. E., což je firma jeho syna M. E.“ a že část této zálohy ve výši 20.000,- Kč byla použita na mzdy zaměstnanců firmy žalovaného; s přihlédnutím ke shora uvedenému nemohl odvolací soud o těchto otázkách přijmout odlišný závěr. Jelikož nemohli s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vědět o překročení zmocnění S. E., popř. že jedná bez plné moci, jeho jednání žalovaného zavazuje. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalobě nelze vyhovět, měl jim požadované plnění přiznat z titulu náhrady škody.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami a je přípustné podle
§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Žalobci nenamítají, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a nic takového neplyne ani z obsahu spisu. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněnými dovolacími důvody, jak je žalobci obsahově vymezili, a dospěl k závěru, že jejich dovolání je opodstatněné.
Dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které
z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly
za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, Svazku 1, pod č. C 8).
Pro vyřešení otázky, zda z právních úkonů S. E. vznikla žalovanému nejen práva, ale zejména povinnosti, bylo stěžejní zjištění, zda
při jednáních s žalobci jednal za žalovaného.
Odvolací soud při formulaci skutkového závěru, že nebyla prokázána existence právního vztahu mezi žalovaným a S. E., na jehož základě jej mohl platně zavazovat, vyšel z hodnocení výpovědi žalovaného a svědecké výpovědi S. E. Výpovědi svědka uvěřil, přestože v podstatných částech odporovala údajům obsaženým v protokolech o jeho výpovědi ve věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 4 T 67/99. S vědomím těchto rozporů odvolací soud k výpovědi, kterou svědek učinil v rámci trestního řízení, nepřihlédl; S. E. totiž jako obviněný a následně jako obžalovaný se mohl v tomto řízení hájit takovým způsobem, jaký uznal za vhodný, tedy mohl i lhát. Přestože z potvrzení společnosti Lesy města Š., s. r. o. ze dne 11. 4. 2007 vyplývá, že S. E. v období
od 1. 11. 1996 do 30. 4. 1996 dojednal několik obchodních případů pro firmu žalovaného a že obdobně bylo postupováno i v jiných obchodních věcech firmy žalovaného podle výpovědí svědků Ing. H., Ing. P. a A. S., nejsou podle odvolacího soudu tyto důkazy způsobilé prokázat existenci dohody o plné moci mezi žalovaným a S. E. Pominul (nehodnotil) přitom, že z protokolu o výslechu svědka Ing. M. H. ze dne 16. 4. 1999, zachyceném ve spise Okresního soudu v Šumperku sp. zn. 4 T 67/99, vyplývá, že dne 9. 4. 1996 přijal
od S. E. oproti potvrzení vystavenému ve prospěch firmy žalovaného zálohu na nákup dřeva ve výši 25.000,- Kč. Z výpovědi svědka Ing. F. P. ze dne 17. 11. 1998 (tamtéž) se podává, že v červnu 1995 u něj S. E. objednal dodávku dřeva a na otázku, proč je v jejím záhlaví jméno „M. E.“ a v dolní části razítko a podpis „S. E.“, se mu dostalo odpovědi, že jde
o rodinnou firmu a že dělá nákupy dřeva pro svého syna M. E. Svědek
Ing. P. rovněž vypověděl, že poté, co zjistil, že za dodávky dřeva nebylo zaplaceno, „navštívil S. E. osobně na jeho provozovně, seděli v jeho kanceláři v Š., byla to taková buňka na skládce silnic, byl přítomen i jeho syn M., jeho nějaká účetní (…). Probrali jsme neuhrazené faktury a pan E. a to M. i S. tyto faktury odsouhlasili a starý E. vysvětloval, že peníze nejsou, že se platba opožďuje“. Svědek potvrdil, že M. E. vždy věděl
o odběrech dřeva, které pod hlavičkou jeho firmy obstarával S. E., neboť s ním vždy „dojednával odsouhlasení těch faktur a dodávek“. Odvolací soud rovněž nepřihlédl k obsahu zprávy společnosti Lesy města Š., s. r. o. ze dne 11. 4. 2007, podle které v období od 1. 1. 1996 do 30. 4. 1996 jednotlivé dodávky dřevní hmoty byly dojednávány se S. E. jako zástupcem firmy žalovaného, přičemž žalovaný podepisoval dodací listy a dodávky mu byly i fakturovány. Z pohledu těchto (opomenutých) skutečností je evidentní, že S. E. běžně v obchodních vztazích žalovaného vystupoval jako jeho zástupce a že ke sporným listinám zavazujícím žalovaného (tj. objednávce řeziva ze dne 4. 4. 1996 a smlouvě ze dne
30. 4. 1996) připojil nejen svůj podpis (v případě smlouvy ze dne 30. 4. 1996 s dodatkem že jde o zastoupení – „v. z.“), ale taktéž razítko jeho firmy, jehož pravost v řízení nebyla zpochybněna. Dovolací soud, na rozdíl od odvolacího soudu má tak zato, že výpověď žalobce J. M., že již při prvním obchodním případu byl žalovaným ujištěn, že S. E. jedná ve vztahu k žalobci jeho jménem, není „osamocena“, nýbrž zapadá do rámce skutkových zjištění, učiněných ze shora uvedených důkazů. Odvolací soud nehodnotil obsah protokolu o výpovědi S. E. (čl. 26-29 a čl. 531) ve vzájemné souvislosti s ostatními důkazy, tak jak ukládá §132 o. s. ř. Důkazy má soud hodnotit podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Zásadě volného hodnocení důkazů, která je v §132 o. s. ř vyjádřena, proto neodpovídá takový způsob hodnocení, kdy je (předem) označena za nezpůsobilý důkazní prostředek listina (protokol
o výpovědi) jen proto, že zachycuje výpověď obviněného (popř. obžalovaného) s odůvodněním, že v trestním řízení lhal, aby pro sebe přivodil příznivější rozhodnutí. Protokol o výslechu obviněného [§95 zák. č. 141/1961 Sb., trestního řádu, dále jen
„tr. ř.“], popř. protokol o hlavním líčení zachycující výpověď obžalovaného (§207 a násl. tr. ř.) je důkazním prostředkem, jako každý jiný, a musí být rovněž hodnocen jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti s ostatními provedenými důkazy. Nelze pominout, že výpověď S. E. v trestním řízení neodporuje zjištěním učiněným z dalších důkazů (kromě výpovědi žalovaného) a je s nimi v souladu; naopak jeho nynější svědecká výpověď se diametrálně rozchází se shora uvedenými důkazy pokud jde o údaje o způsobu jednání s obchodními partnery žalovaného a tím, že žalovaný neměl výhrady vůči obchodním případům, které S. E. jeho jménem dojednával.
Nutno připomenout, že na existenci dohody o plné moci (prokazující vnitřní vztah mezi zmocnitelem a zmocněncem), není-li pro právní úkon předepsaná písemná forma, lze usuzovat jen nepřímo (např. z výslovného ujištění zmocnitele nebo zmocněnce, že zmocněnec je oprávněn jednat za zmocnitele). V případě písemně potvrzených smluv nebo objednávek je možno vztah zastoupení dovozovat z označení účastníků smlouvy, označení objednatele (nebo půjčitele) v záhlaví smlouvy či potvrzení, nebo ze zápatí takové listiny, je-li u podpisu jednajícího uvedeno, že tak činí jako zástupce, popřípadě je-li u mechanického prostředku nahrazujícího podpis (razítka) uvedeno jednoznačně odlišné jméno jednajícího oproti označení v záhlaví a oběma zúčastněným je jasné, že jednající dotčený právní úkon činí za někoho jiného.
Vzhledem ke shora uvedenému lze uzavřít, že odvolací soud při hodnocení důkazů pominul podstatné skutečnosti, jež byly současně významné pro věc. Skutkový stav, který byl podkladem pro napadené rozhodnutí, tak nemá podle obsahu spisu
v podstatné části oporu v provedeném dokazování, neboť výsledek hodnocení důkazů odvolacím soudem neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř.
Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. byl tedy užit opodstatněně a jeho prostřednictvím se žalobcům podařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
Protože zbývající výhrady dovolatelů byly - s přihlédnutím k důvodu, pro který bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno - bezvýznamné, jejich podstatou se dovolací soud nezabýval.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud
v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
V Brně dne 17. prosince 2009
JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu