ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.3586.2008.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Ing. J. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) Ing. P. S., zastoupené advokátem, a 2) nezletilé A. N., zastoupené opatrovníkem, o zaplacení částky 360.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Prostějově pod sp. zn. 8 C 53/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. března 2008, č. j. 19 Co 206/2005-206, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 3. prosince 1999, č. j. 8 C 53/98-82, zamítl žalobu, aby žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobci částku 360.000,- Kč
s 8% úroky z prodlení p. a. od 2. 4. 1997 do zaplacení, s tím, že plněním jednoho
ze žalovaných zanikne v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného,
a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. března 2008, č. j. 19 Co 206/2005-206, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, ve výroku
o nákladech řízení jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozhodl tak poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 9. října 2002, č. j. 19 Co 596/2000-114, Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 17. února 2005, č. j. 32 Odo 149/2003-131, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v platném znění. Má za to, že obsahový vztah rozsudků soudu prvního stupně a odvolacího soudu je rozdílný, neboť jeho práva a povinnosti vycházející ze závazkového vztahu založeného smlouvou o půjčce posoudily soudy odlišně. Oproti soudu prvního stupně, jenž jeho postavení věřitele z titulu půjčky neuznal, odvolací soud dovodil, že smlouvu o půjčce s Ing. V. N. uzavřel platně, avšak pro předlužení dědictví
po zemřelém dlužníku mu nelze žalovanou částku přiznat. I přesto, že výrok napadeného rozsudku je formulován jako potvrzující, nejde o souhlasná rozhodnutí. V dovolání žalobce označil dovolací důvody vytýkající vady řízení a mířící proti správnosti skutkového zjištění a právního posouzení věci. Odvolacímu soudu vytkl, že stejně jako soud prvního stupně neprovedl jím navržené důkazy, jež se vztahovaly k otázce předluženosti dědictví, a že při posouzení této otázky nepřihlédl ke všem relevantním okolnostem. Pro případ, že přípustnost dovolání bude zvažována z pohledu §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, nastolil k posouzení jako otázku zásadního právního významu otázku stanovení obvyklé ceny členského podílu
při vypořádání dědictví (§175 odst. 1 o. s. ř.) a rozhodnutí soudu o dědictví, neboť je přesvědčen, že při stanovení výše členského podílu v bytovém družstvu ke dni smrti člena je třeba přihlédnout k zůstatkové hodnotě jím vložených investic do stavebních úprav bytu, popř. na pořízení bytové jednotky. Navrhuje proto napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném
do 31. 12. 2000 - dále jen „o. s. ř.“). Tak je tomu i v daném případě, kdy napadený rozsudek odvolacího soudu byl sice vydán dne 19. března 2008, avšak po řízení provedeném podle dosavadních předpisů (rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 3. prosince 1999). Proto i Nejvyšší soud posoudil věc podle občanského soudního řádu ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Z uvedených důvodů proto žalobce nesprávně v podaném dovolání odkazuje na ustanovení občanského soudního řádu v platném znění.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno subjektem k tomu oprávněným - účastníkem řízení, při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 dst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.), se dovolací soud zabýval otázkou včasnosti podaného dovolání.
Dovolací soud ve svých rozhodnutích již dříve vyslovil názor (od něhož není důvodu se odchylovat ani v této věci), že projednáním a rozhodnutím dovolání podle dosavadních právních předpisů ve smyslu bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., se rozumí i posuzování včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty
k jeho podání, a že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému
před 1. lednem 2001 nebo vydanému v době po 1. lednu 2001 po řízení provedeném podle občanského soudního řádu, ve znění účinném před tímto datem, lze podat ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (§240 odst. 1 o. s. ř.). Současně však dospěl k závěru, že dovolání podané účastníkem po uplynutí této lhůty nelze odmítnout jako opožděné, dodržel-li účastník lhůtu, kterou mu k podání tohoto opravného prostředku v písemném vyhotovení rozhodnutí nesprávně vymezil odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněné pod R 70/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
a usnesení velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne
17. 12. 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura
pod označením SJ 7/2003).
V posuzované věci byli účastníci v písemném vyhotovení napadeného rozsudku poučeni tak, že „proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné, ledaže po podání dovolání dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. Pro tento případ lze podat dovolání do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu, který rozhodoval v I. stupni“. I když dovolání bylo podáno k poštovní přepravě dne 1. 7. 2008, tedy po uplynutí jednoměsíční dovolací lhůty ve smyslu §240 odst. 1 věty první o. s. ř., nelze dovozovat, že jde o dovolání opožděné, neboť bylo podáno v souladu s poučením, jehož se žalobci dostalo
v písemném vyhotovení napadeného rozsudku, tedy ve dvouměsíční lhůtě od jeho doručení (napadený rozsudek byl doručen zástupci žalobce dne 5. 5. 2008).
Dále se dovolací soud zaměřil na posouzení otázky přípustnosti dovolání, neboť pouze z podnětu dovolání, které je přípustné, je možno správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravují ustanovení §237 odst. 1, §238 odst. 1 a §239 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, trpí-li vadami taxativně vyjmenovanými v tomto ustanovení, k nimž dovolací soud přihlíží, i když dovoláním nebyly uplatněny (§242 odst. 3 věta druhá
o. s. ř.).
Protože v dovolání takovéto vady namítány nebyly a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu, nelze dovolání z hlediska §237 odst. 1 o. s. ř. shledat přípustným.
Žalobce dovozuje přípustnost svého dovolání proti rozsudku odvolacího soudu
z §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2001 (správně §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), argumentací, že obsahový vztah rozsudků soudu prvního stupně a odvolacího soudu je rozdílný.
Podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena
na rozdílnosti (nesouhlasnosti) tohoto rozhodnutí s rozhodnutím soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišná. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků, tedy jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil odvolací soud konkrétní právní vztah účastníků (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 52/99, a ze dne 6. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2099/99).
Odvolací soud v posuzovaném případě potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žaloba žalobce zcela zamítnuta. Protože práva a povinnosti účastníků (byť na základě odlišného posouzení rozhodných skutečností) nestanovil odlišně, nemůže jít o nesouhlasná rozhodnutí, u nichž je přípustnost dovolání dána podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Přípustnost dovolání nevyplývá z §239 odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud ji
ve výroku svého potvrzujícího rozsudku nevyslovil, a není založena ani podle §239 odst. 2 o. s. ř., jelikož žalobce za podmínek uvedených v tomto ustanovení návrh
na připuštění dovolání jako mimořádného opravného prostředku vůbec neučinil.
Lze uzavřít, že přípustnost podaného dovolání v této věci nelze opřít o žádné
z procesních ustanovení, která přicházejí v úvahu. Okolnost, že rozsudek odvolacího soudu byl opatřen poučením, že dovolání podat lze, nemůže založit přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku. Není-li možnost podat dovolání stanovena
v zákoně (§236 odst. 1 o. s. ř.), jde vždy bez ohledu na to, jakého poučení se účastníkům ze strany soudu dostalo, o dovolání nepřípustné. Nejvyšší soud proto musel dovolání podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1,
§151 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první (per analogiam) o. s. ř., za situace, kdy žalovaným nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měly vůči žalobci právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2009
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu