ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.3775.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 3775/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobkyně A. B., zastoupené advokátkou, proti žalovanému D. B., o zaplacení částky 23.600,- Kč, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 8 C 48/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 6. března 2007, č. j. 12 Co 195/2006-91, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 6. března 2007, č. j. 12 Co 195/2006-91, kterým byl (mimo jiné) potvrzen v zamítavém výroku o částce 23.600,- Kč rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. listopadu 2005, č. j. 8 C 48/2004-56, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2001, sp. zn.
29 Odo 821/2000, a ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná
v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod označením C 23/1 a C 71/1].
Dovolací výhrada žalobkyně vůči závěru, že neprokázala existenci půjčky žalovanému ve výši 23.600,- Kč a 19.100,- Kč je z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. irelevantní, neboť jde o námitku mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož uplatnění je zde vyloučeno.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. předestřela žalobkyně dovolacímu přezkumu otázku odpovědnosti manželů za dluhy vzniklé za trvání manželství s odůvodněním, že peníze „ve většině případů“ půjčovala dnes již bývalé manželce žalovaného (své praneteři) a může si tedy vybrat, zda vrácení půjčky bude požadovat po ní nebo po žalovaném. Takto vytyčená právní otázka však z napadeného rozsudku nečiní rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť nejde o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. Nejvyšší soud ČR již v rozsudku ze dne 18. srpna 2005, sp. zn. 33 Odo 1080/2004, kterým navázal na starší judikaturu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. prosince 1973, sp. zn. 3 Cz 57/73), vyslovil v souvislosti s výkladem §143 a §145 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.7.1998, právní názor, že závazky jednoho či obou manželů vzniklé za trvání manželství nebyly předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů a pasivní solidarita manželů byla stanovena pouze pro právní úkony týkající se věcí v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů. Nelze přehlédnout že Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 12. září 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 24/2008, formuloval a odůvodnil závěr, že splnění závazku náležejícího do společného jmění manželů, sjednaného jen jedním z manželů (tak jak tomu bylo v případě jednotlivých smluv o půjčkách uzavíraných neteří žalobkyně), nemůže věřitel (žalobkyně) v nalézacím řízení vymoci po druhém z těchto manželů (žalovaném).
Je tedy zřejmé, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a dovolacímu soudu nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovanému, který by podle 243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. listopadu 2009
JUDr. Václav D u d a , v. r.
předseda senátu