ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.4007.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 4007/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně S. e. s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalované V. T. (dříve D.), zastoupené advokátkou, o zaplacení částky 310.943,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 181/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. dubna 2007, č. j. 15 Co 160/2006-290, takto:
Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 26.251,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 28. listopadu 2003, č. j. 16 C 181/2001-177, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 310.943,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím v podobě úroků z prodlení. Uzavřel, že smlouva mezi prodejcem – společností E. s. r. o. Praha nebyla uzavřena s žalobkyní, ale s M. S., podnikatelem s místem podnikání shodným se sídlem žalobkyně. Žalobkyně tak není ve věci aktivně legitimována. Z obsahu smlouvy uzavřené mezi společností E. s. r. o. Praha a žalovanou vzal soud prvního stupně za prokázané, že R. L. byl kontaktní osobou, oprávněnou zastupovat žalovanou jen vůči společnosti E. s. r. o. P. a nikoliv ve vztahu k žalobkyni.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. května 2005, č. j. 15 Co 376/2004-223, rozsudek Okresního soudu v Olomouci v zamítavém výroku ohledně částky 100,- Kč s 11 % úrokem z prodlení od 24. 1. 2001 do zaplacení zrušil a ve zbývajícím zamítavém výroku a ve výrocích o nákladech řízení jej zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) poté rozsudkem
ze dne 30. září 2005, č. j. 16 C 181/2001-244, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 310.943,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím; zároveň rozhodl
o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že žalovaná uzavřela se společnosti E. s. r. o. P. rámcovou smlouvu, na jejímž základě byl M. S. pověřen „péčí o žalovanou“ jako o významného zákazníka společností E. s. r. o. P. Podle přílohy č. 4 rámcové smlouvy (seznamu dodavatelů zboží a služeb) byl M. S. uveden jako jeden z dodavatelů zboží pro žalovanou, přičemž v samostatné příloze smlouvy č. 6 žalovaná označila za kontaktní osobu i R. L., který u ní zastával funkci technika, a jehož pracovní náplní byl i styk s dodavateli komunikační techniky. Bylo obvyklé, že u žalobkyně objednával zejména mobilní telefony a jejich příslušenství, které vyzvedával osobně nebo se souhlasem zaměstnanců žalobkyně pomocí své manželky O. L. Na tomto skutkovém základě a s přihlédnutím k výsledku trestního řízení vedeného vůči L. před Okresním soudem v Olomouci pod sp. zn. 1 T 34/2002, dospěl k závěru o aktivní a pasivní legitimaci účastníků řízení. Jelikož došlo k uzavření kupních smluv mezi žalobkyní a žalovanou a objednané zboží bylo žalované dodáno prostřednictvím jejího zaměstnance L. nebo jeho manželky, je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni kupní cenu dodaného zboží. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit skutečnost, že tento její zaměstnanec byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze 13. ledna 2005, sp. zn. 1 T 34/2002, pro trestný čin podvodu, neboť společně se svou manželkou zboží převzaté od žalobkyně žalované nepředal, prodal je a takto získané finanční prostředky použil pro svou potřebu. Jeho trestná činnost nemůže jít k tíži žalobkyně.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. dubna 2007, č. j. 15 Co 160/2006-290, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, po doplnění dokazování rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. ledna 2005, sp. zn. 1 T 34/2002, uzavřel, že žalovaná byla významným zákazníkem společnosti E. s. r. o. P., přičemž smluvním prodejcem této společnosti byl M. S., který realizoval svou obchodní činnost prostřednictvím žalobkyně. Ta při obchodování se žalovanou vycházela z pokynů společnosti E. s. r. o. P. a z přílohy č. 6 rámcové smlouvy, podle níž byl za žalovanou oprávněn objednávat a odebírat zboží L., jenž u ní pracoval jako technik v období od 1. 4. 1996 do 20. 2. 2001 a byl tak oprávněn za ni v těchto záležitostech jednat. Citovaným trestním rozsudkem byl tento zaměstnanec žalované uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu, který spáchal tím, že v době od počátku října 2000 do 13. ledna 2001 odebral v prodejně žalobkyně jménem žalované (bez jejího souhlasu a vědomí) sám nebo prostřednictvím své manželky O. L. v osmnácti případech mobilní telefony a další telekomunikační techniku v celkové hodnotě 880.550,- Kč. Zboží žalované neodevzdal, rozprodal je a získané peníze použil pro vlastní potřebu, čímž žalované způsobil škodu ve výši 880.550,- Kč. S odkazem na §15 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a §20 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) odvolací soud přisvědčil právnímu závěru, že jednáním L. (vystupujícího jménem žalované) docházelo k uzavírání kupních smluv podle §409 obch. zák., neboť byl v rámci podnikání žalované pověřen činností, k níž při provozování činnosti technika obvykle dochází, a byl oprávněn pro ni nakupovat mobilní telefony. I když svým jednáním vybočil z mezí zákonného zmocnění - ať již podle úpravy platné do 31. 12. 2000 (§2 odst. 1 obch. zák. a §20 odst. 2 obč. zák.) nebo úpravy platné po 1. 1. 2001
(§15 odst. 2 obch. zák. ve znění zákona č. 370/2000 Sb.) - žalobkyně byla v dobré víře, že je oprávněn žalovanou zastupovat při nákupu mobilních telefonů. Jelikož v rozsahu zakoupeného zboží šlo o zboží, které žalovaná potřebovala (mohla potřebovat) ke své podnikatelské činnosti, je i při překročení oprávnění zákonného zástupce jeho jednáním vázána, neboť §15 odst. 2 obch. zák. a do 31. 12. 2000 analogicky §20 odst. 2 obč. zák. chrání dobrou víru třetích osob tam, kde za podnikatele – právnickou či fyzickou osobu – jedná zákonný zástupce.
V dovolání, jehož přípustnost opírá žalovaná o §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Na základě rekapitulace „nesporných skutkových zjištění“ odvolacímu soudu vytýká, že neměl přihlížet k rámcové smlouvě uzavřené mezi společností E. s. r. o. P. a fyzickou osobou M. S. Odvolací soud nesprávně soudu prvního stupně toleroval, že opřel své rozhodnutí jen o rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. ledna 2005, sp. zn. 1 T 34/2002, jímž byl L. odsouzen pro trestný čin zpronevěry, jelikož soud v občanském soudním řízení není vázán rozhodnutím v trestní věci. Fakturované zboží nebylo odebráno L., nýbrž někým jiným, což prokazují závěry znaleckých posudků z oboru písmoznalectví. Má zato, že nebylo „bezpochyby prokázáno, že to byla právě i manželka zaměstnance“, která sporné zboží přebírala. Dovolatelka není srozuměna se závěry, že je pasivně legitimována a že žalobkyně musí být chráněna podle §15 obch. zák. Jednání zaměstnance žalované dosáhlo mezí excesu, a žalobkyně tak nemohla být při jednání s ním v dobré víře, a to i s přihlédnutím k tomu, že žalovaná je držitelkou tzv. zlaté karty společnosti E. s. r. o. P. opravňující ji – se zřetelem na „vyčerpané minuty“ - k bezplatnému odběru mobilních telefonů. Odvolací soud navíc řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jelikož o věci v prvém stupni rozhodoval věcně nepříslušný (okresní) soud. S tímto odůvodněním dovolatelka navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu je věcně správný.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle
§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Žalovaná nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., a - s výjimkou poukazu na skutečnost, že v prvém stupni rozhodoval věcně nepříslušný soud - ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne,
i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto
se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněnými dovolacími důvody, jak je žalovaná vymezila, a dospěl k závěru, že jeho dovolání není důvodné.
Dovolací soud je ve smyslu §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vylíčil.
I když žalovaná v dovolání výslovně zmiňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., z obsahu jejího podání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že výhradou, že odvolací soud neměl přihlížet k rámcové smlouvě a že zboží nebylo odebráno L. a jeho manželkou, nýbrž někým jiným, nesouhlasí se skutkovými závěry, k nimž v dané věci odvolací soud dospěl, a tedy uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Podle citovaného ustanovení lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatelka tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).
Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat
s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.).
V daném případě bylo pro právní posouzení věci podstatné zjištění, zda R. L. byl pověřen při provozování podniku žalované k uzavírání kupních smluv, jejichž předmětem byla telekomunikační technika a zda žalobkyně s přihlédnutím ke všem okolnostem nemohla vědět, že smlouvami uzavřenými v období od října 2000 do 13. 1. 2001 překračuje své zmocnění. Skutkový závěr dovozující oprávnění jednat za žalovanou, učinil odvolací soud – jak se podává z odůvodnění jeho rozsudku – z výsledků dokazování. Toto zjištění vyplývá z rámcové smlouvy uzavřené mezi žalovanou a společností E. s. r. o. P., konkrétně z přílohy č. 6 ze dne 9. 7. 1999, jíž žalovaná určila L. jednou z kontaktních osob při jednáních s touto společností nebo s vyjmenovanými subjekty, z pracovní smlouvy L. ze dne 1. 4. 1996, z rozvázání jeho pracovního poměru ze dne 20. 2. 2001, z výpovědi svědkyně M. S. a z výpovědi svědka L. Rovněž skutkový závěr, že žalobkyně nemohla s přihlédnutím k okolnostem, za kterých byly uzavírány dílčí kupní smlouvy vědět, že tento zaměstnanec překračuje rozsah svého zmocnění, se opírá o obsah již shora citované přílohy č. 6, z rozvázání pracovního poměru ze dne 20. 2. 2001, z výpovědí svědků I. M., D. V., L. F. a P. M. Tvrzení žalované, že nebylo „bezpochyby prokázáno“, že objednané zboží převzal
L. nebo jeho manželka, nebylo způsobilé zpochybnit správnost a logiku uvedených skutkových závěrů, navíc nebylo pro právní posouzení věci podstatné.
Lze tedy uzavřít, že odvolací soud pro své skutkové zjištění vzal v úvahu
jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo
a které byly současně významné pro věc, nepominul; v jeho hodnocení důkazů
a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti logický rozpor. Z těchto důvodů nemůže dovolací soud do takového hodnocení důkazů zasáhnout a vyvozovat z něj důsledek svědčící o nesprávnosti napadeného rozsudku. Dovolací důvod podle §241a odst. 3
o. s. ř. proto nebyl uplatněn opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. předestřela žalovaná dovolacímu přezkumu otázku správnosti závěru o své pasivní legitimaci.
Odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozsudku zcela vyčerpávajícím způsobem vypořádal s otázkou aplikace §15 obch. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2000 a §15 odst. 1 a 2 obch. zák. ve znění platném po 1. 1. 2001. Citovaná ustanovení přiléhavě aplikoval a dospěl ke správnému závěru, že jednání L. zavazuje žalovanou. Právní úkony (dílčí kupní smlouvy) učinil tento zaměstnanec, pověřený činností technika a jednáními s dodavateli komunikační techniky, v rámci zákonného zastoupení žalované, které nevyžaduje žádnou zvláštní plnou moc. Šlo přitom o činnosti obvyklé při provozu podniku žalované (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2002, sp. zn. 29 Cdo 2074/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2002, str. 288, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2003, sp. zn. 29 Odo 569/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2003, str. 204). Jelikož žalobkyně nemohla s přihlédnutím ke všem okolnostem vědět o překročení zákonného zmocnění
L., dovodil, že žalovanou jeho jednání zavazuje podle §15 obch. zák. a §20 odst. 2 obč. zák. v období do 31. 12. 2000 a podle §15 odst. 2 obch. zák. ve znění platném po 1. 1. 2001. Ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak nebyl naplněn.
Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje dovolatelka v tom, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud, neboť předmětem řízení po spojení věcí vedených dříve pod samostatnými spisovými značkami 16 C 181/2001, 14 C 153/2001, 18 C 173/2001 a 12 C 157/2001, byla částka převyšující 100.000,- Kč. Vytýkanou vadou není řízení zatíženo, neboť soud prvního stupně spojil ke společnému projednání samostatné žaloby, u kterých v každém jednotlivém případě žalovaná částka nepřesahovala 100.000,- Kč; bez významu
pro otázku věcné příslušnosti soudu je okolnost, že v součtu předmět spojených řízení tuto hranici převyšuje (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kolektiv, Občanský soudní řád, Komentář, 7. vydání, C. H. Beck, Praha 2006, str. 40).
Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. představuje rovněž výhrada, že odvolací soud neshledal pochybení v postupu soudu prvního stupně, který při zjišťování skutkového stavu věci vycházel z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze 13. ledna 2005, sp. zn. 1 T 34/2002, přestože soud není podle dovolatelky rozsudkem v trestní věci vázán. Ani touto vadou není řízení zatíženo.
Podle §135 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo jej spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu.
Odvolací soud nepochybil, jestliže byl při rozhodnutí věci vázán výrokem rozsudku ze dne 13. ledna 2005, sp. zn. 1 T 34/2002, jímž byl L. uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu mimo jiné proto, že v době od počátku října 2000 do 13. ledna 2001 O., na ul. Z., v prodejně společnosti S. E. s. r. o. se sídlem v P., ul. W., jako zaměstnanec firmy V. D. se sídlem v O., P. bez souhlasu a vědomí tohoto zaměstnavatele odebral jeho jménem, a to sám nebo po dohodě a prostřednictvím své manželky, v 18 případech mobilní telefony a další telekomunikační techniku v celkové hodnotě 880.550,- Kč, toto zboží však svému zaměstnavateli neodevzdal, ale ponechal si ho, rozprodal a získané peníze použil pro vlastní potřebu, čímž způsobil poškozené V. D. škodu ve výši 880.550,- Kč. Kromě výroku o vině odvolací soud při formulování vlastních závěrů o skutkovém stavu věci z jiných části citovaného rozsudku nevycházel (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kolektiv, Občanský soudní řád, Komentář, 7. vydání, C. H. Beck, Praha 2006, str. 621). Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. tudíž nebyl uplatněn důvodně.
Podle §241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
Při zjišťování skutkového stavu věci může soud vycházet toliko z důkazů, které byly označeny nejpozději v odvolacím řízení. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci neprovádí. Proto v něm nelze ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy, tj. takové skutečnosti či důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím (k tomu srovnej usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. srpna 1995, sp. zn. 6 Cdo 114/94, publikované v časopisu Právní rozhledy 6/1996). Teprve v dovolacím řízení přišla žalovaná s (novým) tvrzením, že byla držitelkou tzv. zlaté karty společnosti E. s. r. o. P., která ji opravňovala k bezplatnému odběru mobilních telefonů, a žalobkyně tak nemohla být v dobré víře, že L. je oprávněn za žalovanou jednat a objednávat a odebírat zboží. K tomuto tvrzení dovolací soud nemohl přihlédnout, neboť jak již bylo výše vyloženo, nemůže při rozhodování o dovolání přihlížet k tvrzením či námitkám, jež mohla žalovaná uplatnit v průběhu odvolacího řízení, a přesto tak neučinila.
Protože se žalované nepodařilo prostřednictvím dovolacích námitek zpochybnit správnost napadeného rozsudku, Nejvyšší soud její dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. je neúspěšná žalovaná povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení. Ty představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§11 odst. 1
písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění platném od 1. 9. 2006], stanovená podle §3 bodu 5., §10 odst. 3, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění platném od 1. 9. 2006 (srovnej čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb.) částkou 21.760,- Kč, paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
v citovaném znění, ve výši 300,- Kč. a částka 4.191,40 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 31. března 2009
JUDr. Václav D u d a , v. r.
předseda senátu