ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.488.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 488/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce města V. proti žalované České republice-M. z. ČR, o zaplacení částek 399.202,- Kč s příslušenstvím a 319.154,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 33/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2005, č. j. 14 Co 400/2004-108, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 14. září 2004, č. j. 11 C 33/2001-88, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částky 431.757,- Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.) a 319.154,- Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (III.). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. ledna 2005, č. j. 14 Co 400/2004-108, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. „změnil“ tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 399.202,- Kč se specifikovaným příslušenstvím a žalobu na zaplacení 32.555,- Kč se specifikovaným příslušenstvím zamítl, ve výroku II. jej potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které (posuzováno podle jeho obsahu ve smyslu §41 odst. 2 o. s. ř.) směřuje proti části jeho výroku, jíž byl fakticky potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu částky 399.202,- Kč s příslušenstvím, a proti jeho výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II.
Dovolání žalované není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 (dále opět jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Námitkou, že soudy neprovedly navržený důkaz obsahem spisu vedeného u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 10 C 119/97, uplatnila žalovaná dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Dovolací soud neměl možnost se touto výtkou zabývat, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlíží ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen v případě, je-li dovolání přípustné (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 618/2004, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. III. ÚS 1549/08). I kdyby tvrzená vada řízení byla dána, na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá (nejde bezprostředně o výklad procesního předpisu, tedy o spor o procesní právo); otázka této vady nemůže tudíž splňovat kritéria ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Nadto kdyby dovolací soud tuto námitku zvažoval, dovodil by, že soud prvního stupně a ani soud odvolací neporušily postup podle §120 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §132 odst. 1 a §157 odst. 2 o. s. ř. (odvolací soud pak za použití §211 o. s. ř.).
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaná nastolila k dovolacímu přezkumu právní otázku, zda jí svědčí právní titul k bezplatnému užívání nebytových prostor v budově (postavené mimo jiné z finančních prostředků, jež její právní předchůdce sdružil podle §352 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, v tehdy platném znění, a vyhlášky č. 86/1966 Sb., o sdružování prostředků socialistických organizací), kterou nabyl do svého vlastnictví žalobce na základě zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby. Takto vymezená právní otázka však rozsudek odvolacího soudu nečiní ve věci samé zásadně právně významným, neboť nejde o otázku, kterou dovolací soud dosud neřešil (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 1701/2005, a jeho usnesení ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 825/2005, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 503/07, odmítl), a odvolací soud se od ustálené judikatury soudů neodchýlil.
Lze uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalobci v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalované právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. května 2009
JUDr. Blanka M o u d r á , v. r.
předsedkyně senátu