ECLI:CZ:NS:2009:33.ODO.1154.2006.1
sp. zn. 33 Odo 1154/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně M. P., zastoupené advokátem, proti žalovaným l) J. N., 2) J. K., a 3) J. K., zastoupeným advokátem, o zaplacení 450.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 70/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2005, č. j. 23 Co 417/2005-102, takto:
Dovolání se zamítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaných domáhala zaplacení 493.914,15 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 7. dubna 2005, č. j. 28 C 70/2002-75, poté, co zastavil řízení co do částky 43.914,15 Kč s příslušenstvím, uložil každému z žalovaných, aby do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatil žalobkyni 150.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 12. 2. 2000. Současně rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že účastníci byli spoluvlastníky domu na pozemku parc. č. 46 a 47 v katastrálním území M. S., P., a to každý podílem jedné ideální čtvrtiny. Žalobkyně svůj spoluvlastnický podíl dne 16. 5. 2000 prodala společnosti I. P., a. s. za kupní cenu 7.300.000,- Kč; této společnosti bylo vloženo vlastnické právo ke dni 17. 5. 2000. Žalovaní odmítli nabídku předkupního práva dne 22. 10. 1999. Magistrát P. neuplatnil právo státu na přednostní koupi spoluvlastnického podílu žalobkyně a souhlasil s jeho prodejem. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 11. 2003, č. j.
28 C 12/2003-26, byla zamítnuta žaloba žalovaných na určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a I. P., a. s.; tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2004, č. j. 54 Co 119/2004-38. Dne 14. 3. 2000 uzavřeli účastníci řízení jako objednatelé se společností W. P. s. r. o. jako zhotovitelem smlouvu o dílo, jejímž předmětem byly opravy domu v P.; cena díla byla sjednána částkou 1.874.000,- Kč. Správce domu J. K. (druhý žalovaný) uhradil ke dni zániku vlastnického práva žalobkyně na cenu díla podle faktury z 20. 3. 2000 částku 150.000,- Kč, podle faktury z 30. 3. 2000 částku 150.000,- Kč a podle faktury z 15. 4. 2000 částku 1.500.000,- Kč (celkem tedy 1.800.000,- Kč). S rekonstrukčními pracemi na domě bylo započato v roce 2001 a skončily v roce 2002. Žalovaní žalobkyni dne 16. 5. 2000 vypočetli výši jejího vypořádacího podílu částkou 43.914,15 Kč; příjmy z komerčního využití domu byly přitom vypočteny na 2.269.913,10 Kč a výdaje na 2.139.056,50 Kč. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně dovodil, že žalovaní se úkor žalobkyně bezdůvodně obohatili tím, že žalobkyně vynaložila částku 450.000,- Kč, která na ni připadla z příjmů z domu, na jeho zhodnocení, přestože v době provedení stavebních prací již nebyla spoluvlastníkem této nemovitosti. Právní důvod plnění žalobkyně z uzavřené smlouvy o dílo dodatečně zanikl a žalobkyně měla právo na vrácení prostředků, které na opravy vynaložila.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. listopadu 2005, č. j. 23 Co 417/2005-102, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu, jíž se žalobkyně po každém ze žalovaných domáhala zaplacení 150.000,- Kč, zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně na rozdíl od něho dovodil, že k bezdůvodnému obohacení žalovaných na úkor žalobkyně nedošlo. Částka, kterou účastníci získali v souvislosti s hospodařením se společným domem, byla vynaložena na jeho opravu, s čímž byla žalobkyně srozuměna. I ona uzavřela smlouvu o dílo, z níž pro objednatele vyplývala povinnost uhradit cenu díla ve sjednaných termínech. Tato cena byla hrazena z účtu zřízeného pro nakládání s finančními prostředky získanými při provozu společných nemovitostí. O nakládání se společnými příjmy rozhodli spoluvlastníci většinově. Je nerozhodné, že rekonstrukce domu se uskutečnila až poté, kdy žalobkyně již pozbyla svých spoluvlastnických práv.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení a že vychází zčásti ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. V rámci dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. žalobkyně brojí proti závěru odvolacího soudu, že v posuzovaném případě nedošlo k bezdůvodnému obohacení žalovaných. Na rozdíl od odvolacího soudu prosazuje názor, že žalovaní se na její úkor bezdůvodně obohatili, neboť výnosy z nemovitosti byly do 16. 5. 2000 uměle sníženy
o náklady, které neměly charakter nákladů účelně vynaložených na údržbu a provoz nemovitostí. Připomíná, že nevěděla, že cena díla byla z podstatné části uhrazena zálohově v době, kdy s opravami domu nebylo ještě vůbec započato. Protože v době, kdy svůj spoluvlastnický podíl prodala, nebylo s rekonstrukcí společného domu započato, neměla žádný právní důvod podílet se na úhradě ceny díla. Pokud byla část výnosů, která
na ni připadala, použita na úhradu ceny díla, došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení žalovaných na její úkor, neboť „neměla z opravy již žádný prospěch“. Žalobkyně je rovněž přesvědčena, že závěr dovozující, že I. P. a. s. jako nabyvatel vstoupila do všech jejích práv a povinností, „nemá oporu v právním řádu“. Namítá, že utržené výnosy (plody) nabývá vlastník oddělením od věci hlavní a oddělením se pak výnosy stávají samostatnou věcí ve vlastnictví vlastníka věci hlavní. Má zato, že v případě finančních výnosů z provozování nemovitosti je tímto okamžikem oddělení moment, kdy nájemce vyplatí nájemné vlastníkovi. V době, kdy žalovaní vyplatili firmě W. s. r. o. částku 1.800.000,- Kč, byly výnosy z pronájmu nemovitosti již odděleny a byly tudíž ve vlastnictví spoluvlastníků. Na osobu, které prodala svůj spoluvlastnický podíl, tudíž nemohlo přejít právo k výnosům utrženým do doby prodeje. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. shledává žalobkyně v tom, že odvolací soud řádně „nezkoumal, zda smlouva o dílo není neplatným právním úkonem, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům“. Je přesvědčena, že smlouva o dílo uzavřená se společností W. s. r. o. neměla jiné opodstatnění, než to, že ji měla poškodit. Společnost, jejímž zaměstnancem byl manžel jedné ze spoluvlastnic, totiž nebyla oprávněna podnikat v oboru stavebnictví, touto činností se nezabývala a dílo sama neprovedla (prováděla je prostřednictvím subdodavatelů). V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. žalobkyně zpochybňuje správnost zjištění, že byla srozuměna s tím, že peníze získané z pronájmu domu budou vynaloženy na jeho opravu. Z obsahu spisu je zřejmé, že o této skutečnosti neměla vědomost, a když se o ní dozvěděla, nesouhlasila s takovým počinem. V rozporu s obsahem spisu je rovněž to, že v řízení nebyly zpochybněny skutečnosti „ohledně smlouvy o dílo a ceny díla“. Ze všech uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).
Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovanou osobou (žalobkyní), je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné a jsou splněny i podmínky uvedené v §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem. Z §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
I když žalobkyně avizuje uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., ve skutečnosti žádné konkrétní námitky, které by bylo možno tomuto důvodu podřadit, ve svém dovolání neuplatnila. Z obsahu spisu se existence vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné právní posouzení věci, rovněž nepodává.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 8).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
V posuzované věci založil odvolací soud svůj právní závěr o absenci bezdůvodného obohacení žalovaných na zjištění, že žalobkyně a žalovaní jako objednatelé uzavřeli dne 14. 3. 2000 se společností W. P. s. r. o. jako zhotovitelem smlouvu o dílo, jejímž předmětem byly opravy domu v P. za sjednanou cenu 1.874.000,- Kč, a že správce nemovitosti J. K. fakturovanou cenu díla uhradil z podstatné části (celkem částkou 1.800.000,- Kč) do 16. 5. 2000 z účtu, na němž byly shromažďovány finanční prostředky získané z pronájmu domu čp. 244, který účastníci řízení spoluvlastnili, každý podílem jedné ideální čtvrtiny. Při rozhodování vzal rovněž v úvahu zjištění, že žalobkyně pozbyla vlastnického práva k domu dnem 17. 5. 2000 a že s rekonstrukčními pracemi bylo započato až v roce 2001 a skončily v roce 2002. Toto skutkové zjištění učinil z výpovědí účastníků řízení, svědků M. M., a J. P. a především z písemné smlouvy o dílo, včetně jejího dodatku, již soud prvního stupně. Odvolací soud – i když to v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně neuvádí – z tohoto zjištění vycházel, neboť nebylo žádným z účastníků řízení ani v odvolacím řízení zpochybněno. Skutkový závěr odvolacího soudu, že žalobkyně jako spoluvlastnice domu byla srozuměna (resp. souhlasila) s opravami domu a s tím, že na opravu budou vynaloženy finanční prostředky získané při hospodaření se společnou věcí (tj. domem čp. 244), není nelogický a má oporu v provedených důkazech. Uzavřela-li totiž žalobkyně jako objednatelka ještě před prodejem svého spoluvlastnického podílu smlouvu o dílo, nemohla nesouhlasit se zamýšlenou opravou společného domu a musela být srozuměna s tím, že se jako spoluvlastník (a jeden z objednatelů díla) bude ve smyslu §137 odst. 1 obč. zák. podílet na úhradě sjednané ceny díla. Navíc skutečnost, zda žalobkyně souhlasila se zmíněným využitím výnosů z pronájmu domu, či nikoli, nebyla z hlediska právního posouzení věci významná. O hospodaření se společnou věcí totiž rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů (§139 odst. 2 věta první obč. zák.). Jestliže žalovaní ještě předtím, než žalobkyně svůj spoluvlastnický podíl pozbyla, rozhodli většinou hlasů o tom, že z dosavadních finančních výnosů ze společné věci budou hrazeny její opravy, bylo nerozhodné, zda s takovým rozhodnutím žalobkyně souhlasila či nikoli. Podstatné bylo zjištění, že takové rozhodnutí bylo vydáno v době, kdy žalobkyně byla spoluvlastnicí domu čp. 244 a že v této době byla uzavřena i smlouva o dílo, z níž byli všichni účastníci (spoluvlastníci domu čp. 244) povinni i oprávněni. Lze tedy uzavřít, že odvolací soud (potažmo soud prvního stupně) pro své skutkové zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů
a přednesů účastníků, žádné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti logický rozpor; dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. proto nebyl naplněn.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, zpochybnila žalobkyně závěr odvolacího soudu, že se žalovaní na její úkor bezdůvodně neobohatili.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. když
na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Podle §454 obč. zák. bezdůvodně se obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.
Podle §457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Podle §458 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. S předmětem bezdůvodného obohacení musí být vydány i užitky z něho, pokud ten, kdo obohacení získal, nejednal v dobré víře.
Ustanovení §451 odst. 1 obč. zák. vyjadřuje zásadu občanského práva, že se totiž nikdo nemá bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení je chápáno jako závazek, z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání toho, oč se povinný obohatil. Bezdůvodné obohacení je vyjádřeno i jako předmět, jehož se závazek z bezdůvodného obohacení týká, tedy jako majetkový prospěch získaný plněním jednak bez právního důvodu, dále z plnění na základě neplatného právního úkonu (absolutně i relativně), také plněním z právního důvodu, který odpadl, a majetkový prospěch z nepoctivých zdrojů. O obohacení jde tehdy, jestliže se plněním dostalo majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku se to projevilo buď zvýšením jeho aktiv nebo snížením jeho pasiv.
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že z žádné z uvedených skutkových podstat bezdůvodného obohacení nelze dovodit oprávněnost žalovaného nároku. Užitím peněz získaných z pronájmu společné věci (domu) na úhradu ceny díla spočívajícího v rekonstrukci této věci se žalovaní na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatili.
Podle §137 odst. 1 obč. zák. podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí
na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci. Podle §139 odst. 2 věta první obč. zák. o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů.
Peníze, které byly použity na opravy domu pocházely z výnosů získaných komerčním využitím tohoto domu. Jednalo se tedy o výnos z hospodaření se společnou věcí, o němž rozhodovali účastníci řízení jako spoluvlastníci většinou počítanou podle výše jejich podílů. O způsobu využití výnosu z hospodaření s domem rozhodli účastníci řízení v době trvání spoluvlastnictví již tím, že uzavřeli smlouvu o dílo, z níž pak byli všichni nejen oprávněni požadovat splnění závazku zhotovitele provést sjednané opravy společného domu, ale zároveň i povinni zaplatit sjednanou cenu díla. Byla-li žalobkyně jedním z objednatelů díla, byla zavázána zaplatit jeho cenu podle smlouvy o dílo. Její povinnost použít na úhradu ceny díla finanční prostředky, které byly shromážděny na společném účtu domu a připadaly
na ni podle jejího spoluvlastnického podílu, vyplývala z rozhodnutí žalovaných, součet jejichž podílů čítal většinu (tři čtvrtiny z celku). Tyto skutečnosti žalobkyně v době prodeje svého spoluvlastnického podílu znala a mohla je při prodeji využít (tj. mohla s nimi seznámit kupujícího a reflektovat je při sjednání výše kupní ceny). Nelze tudíž akceptovat námitku žalobkyně, že byla „fakticky ostatními spoluvlastníky okradena“ a že jejich jednání
je v rozporu s dobrými mravy. Protože podstatná část ceny díla (tj. 1.800.000,- Kč) byla uhrazena dříve, než-li žalobkyně pozbyla svého spoluvlastnického podílu a byla uhrazena podle rozhodnutí většiny spoluvlastníků z výnosů z hospodaření se společnou věcí, muselo
se zaplacení ceny díla obrazit ve vyúčtování aktiv a pasív účtu, na němž byly shromažďovány výnosy z komerčního využití domu.
Opodstatněná není ani dovolací námitka, že odvolací soud pochybil, jestliže nezkoumal platnost smlouvy o dílo, kterou účastníci řízení uzavřeli se společností W. s. r. o. Žalobkyně požadovala vydání bezdůvodného obohacení po žalovaných s odůvodněním, že na její úkor získali majetkový prospěch tím, že ji jako spoluvlastnici „zkrátili“ o podíl na výnosech z hospodaření se společnou věcí. Nebylo proto z hlediska právního posouzení věci významné zkoumat platnost uzavřené smlouvy o dílo. Podstatné bylo posouzení, zda žalovaní byli oprávněni rozhodnout (a zda v době trvání spoluvlastnictví s žalobkyní rozhodli) o využití finančních prostředků získaných z hospodaření se společnou věcí. Případná neplatnost smlouvy o dílo se mohla projevit pouze v tom, že smluvní strany byly povinny vzájemně si vrátit vše, co podle této smlouvy získaly. Poměřovat ustanovením §457 obč. zák. by tak bylo možno výlučně vztah mezi účastníky řízení (objednateli) na straně jedné a společností W. s. r. o. (zhotovitelem) na straně druhé. V řízení nebylo zjištěno (a žalobkyní ostatně ani tvrzeno), že by společnost W. žalovaným vrátila plnění, které na základě smlouvy o dílo přijala, a oni si jeho část připadající podle výše podílů na žalobkyni ponechali. Ani dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tudíž nebyl námitkami žalobkyně naplněn.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska dovoláním uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení správný, Nejvyšší soud České republiky dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy žalovaným podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli vůči žalobkyni právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. ledna 2009
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.
předsedkyně senátu