ECLI:CZ:NS:2009:33.ODO.1309.2006.1
sp. zn. 33 Odo 1309/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. Č., proti žalovaným 1) M. G., a 2) V. G., o nahrazení prohlášení vůle, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 4 C 126/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. května 2006, č. j. 25 Co 182/2006-160, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rakovníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
8. února 2006, č. j. 4 C 126/2005-121, uložil žalovaným povinnost uzavřít se žalobcem kupní smlouvu ve znění podle žaloby a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 21. ledna 2005 smlouvu o budoucí kupní smlouvě, v níž se dohodli, že žalovaní prodají žalobci nebytové jednotky č. 10/8, 10/9, 10/10, 10/11, 10/12 a 10/13 včetně odpovídajícího podílu na společných částech domu č. 10 v R. a tomu odpovídajícím spoluvlastnickým podílům k pozemku parc. č. st. 14/1 v k. ú. R., zapsané na LV č. 4526 (event. č. 5847) za kupní cenu 4.000.000,- Kč. Kupní smlouva měla být uzavřena do 30. 3. 2005 s tím, že „pokud prodávající budou mít vyřešenu svoji finančně podnikatelskou bilanci tak, že v uvedené lhůtě získají úvěr od peněžního ústavu, potom tento závazek daný smlouvou zaniká“. Přestože soud prvního stupně uvedenou smlouvu považoval co do předmětu za platnou, ujednání o zániku závazku naplněním rozvazovací podmínky (článek IV. bod 3 smlouvy) shledal neurčitým a podle §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) neplatným, neboť z něj není zřejmé, o jakou finančně podnikatelskou bilanci mělo jít, a proč bylo toto ujednání pro obsah smlouvy důležité; ostatně obě smluvní strany dotčené ujednání vykládají rozdílně. Neplatnost této části smlouvy ovšem nepůsobí neplatnost zbytku smlouvy o smlouvě budoucí.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. května 2006, č. j. 25 Co 182/2006-160, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vycházeje ze stejných skutkových zjištění shodně uzavřel, že nepřímý předmět smlouvy o smlouvě budoucí kupní (nebytové jednotky a převáděné spoluvlastnické podíly ke společným částem domu a k pozemku) je určitý, neurčité (a tudíž neplatné) je ale ujednání ve článku IV. bod 3 smlouvy. Z formulace citovaného článku smlouvy není jasné, jaké řešení finanční situace měly strany smlouvy na mysli, na co žalovaní peníze (a v jaké výši) potřebovali a proč je to důležité pro obsah smlouvy. Neurčitost ujednání se nepodařilo odstranit ani výslechem účastníků řízení, naopak bylo prokázáno, že každý z nich si je vykládal odlišným způsobem. Žalobce si slovní spojení „vyřešení své finančně podnikatelské bilance“ vysvětloval tím způsobem, že žalovaní hodlají získat úvěr, z něhož zaplatí svůj dluh vůči spořitelně; žalovaní jím naopak mínili vyjádřit úmysl získat úvěr, z něhož zaplatí svůj dluh vůči Ing. H., aby nemuseli prodat „nemovitosti, které byly předmětem smlouvy o smlouvě budoucí“. V návaznosti na závěr o neplatnosti ujednání článku IV. bod 3 smlouvy a vycházeje z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. května 1999, sp. zn. 22 Cdo 471/99, uzavřel, že smlouva o budoucí smlouvě kupní ze dne 21. 1. 2005 je jako celek neplatná.
V dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., žalobce odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Na základě rozsáhlé rekapitulace odůvodnění napadeného rozhodnutí namítá, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru o neurčitosti ujednání o rozvazovací podmínce, s nímž spojil neplatnost celé smlouvy o smlouvě budoucí. Ujednání článku IV. bod 3 smlouvy nebylo potřeba vykládat za použití §35 odst. 2 obč. zák., neboť upřesnění rozvazovací podmínky podle něj obsahuje článek IV. bod 7 smlouvy, z jehož znění měl žalobce zato, že problémem žalovaných byl jejich závazek vůči České spořitelně a. s. ve výši 1.300.000,- Kč. Nadbytečné proto bylo zabývat se jejich námitkou, že důvody obsažené v rozvazovací podmínce se vztahují k dluhu vůči Ing. H. a nikoliv k závazku vůči České spořitelně a. s. V situaci, kdy znění rozvazovací podmínky formulovali žalovaní, „nelze přece něco, co je sporné, interpretovat ve prospěch toho, kdo tuto věc/situaci sám zavinil a žalobce to nemohl ovlivnit ani změnit“. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. spatřuje v tom, že odvolací soud nepřihlédl a v odůvodnění svého rozhodnutí se nevypořádal se skutečností, že žalovaní se mohli práva z rozvazovací podmínky dovolat jen do 30. 3. 2005 a poté se uvedená podmínka stala bezpředmětnou; v důsledku jejího marného uplynutí bylo nerozhodné, zda žalovaní chtěli úvěr získat k zaplacení dluhu České spořitelně a. s. nebo Ing. H. Odvolací soud taktéž nepřihlédl k dodatku ze dne 30. 3. 2005, z něhož vyplývá, že žalovaným se nepodařilo získat úvěr a že jsou připraveni splnit své povinnosti ze smlouvy ze dne 21. 1. 2005. S tímto odůvodněním žalobce navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění).
O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §36 odst. 1 obč. zák. vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti lze vázat na splnění podmínky. K podmínce nemožné, na kterou je vázán zánik práva nebo povinnosti, se nepřihlíží.
Podle §36 odst. 2 věty druhé obč. zák. je podmínka rozvazovací, jestliže na jejím splnění závisí, zda (právní) následky již nastalé pominou.
Podle §37 obč. zák. odst. 1 právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle §50a odst. 1 obč. zák. účastníci se mohou písemně zavázat, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu; musí se však přitom dohodnout o jejích podstatných náležitostech.
Smlouvou o smlouvě budoucí se její subjekty písemně zavazují, že do stanovené doby uzavřou určitou smlouvu, přičemž jako každý právní úkon musí též vyhovovat obecným náležitostem právních úkonů stanoveným v §34 a násl. obč. zák. Mezi významné požadavky na právní úkony patří náležitosti vůle a jejího projevu. Náležitostí projevu vůle jsou srozumitelnost, určitost, a v některých případech i forma projevu. Určitost projevu se týká jeho obsahové stránky; neurčitý projev je sice srozumitelný, avšak nejistý je jeho obsah. Neurčitost může být odstraněna výkladem podle §35 obč. zák. Pokud nelze uvedený nedostatek odstranit tímto způsobem, jde o právní úkon neplatný.
Jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma (tak jako v případě smlouvy o smlouvě budoucí podle §50a obč. zák.), musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán. Nestačí, že účastníkům právního vztahu je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to seznatelné z jejího textu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.července 1996, sp. zn. Cdon 227/96, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 6/1997, str. 145). Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného smluvního vztahu. Požadavek určitosti je potřeba vztáhnout rovněž na podmínky ve smlouvě, tj. na vedlejší ustanovení, které činí účinky právního úkonu závislými na skutečnosti, o které subjekty právního úkonu v době jeho vzniku neví, zda se splní. Již v rozsudku ze dne 4. května 1999, sp. zn. 22 Cdo 471/99, přijal Nejvyšší soud závěr, že je třeba vzít zřetel na to, že účastníci činí právní úkon podmíněně proto, že vznik právních následků odpovídá jejich vůli jen za skutkového stavu vznikajícího teprve přistoupením určité nejisté skutečnosti, resp. že jde o projev vůle sledující určitý právní následek jen při splnění vymíněné skutečnosti. Z toho pak lze dovozovat, že účastník týž právní úkon bez tohoto podmínění a bez dalších projevů své vůle (v případě smlouvy bez nového návrhu či nové akceptace neobsahující již dosavadní podmínku) nemínil učinit. Pak ovšem neurčitost rozvazovací podmínky spočívající v nedostatečně projevené vůli účastníka při vyjádření této podmínky činí podmiňovaný právní úkon (popř. podmíněnou část právního úkonu) neplatným.
Je nepochybné, že ujednáním v článku IV. bodu 3. smlouvy ze dne 21. 1. 2005 si žalovaní hodlali vymínit podmínku, jejímž naplněním závazek uzavřít s žalobcem kupní smlouvu zanikne. Odvolací soud (a před ním shodně soud prvního stupně) ujednání, podle něhož „pokud prodávající budou mít vyřešenou svoji finančně podnikatelskou bilanci tak, že v uvedené lhůtě získají úvěr od peněžního ústavu, potom tento závazek daný smlouvou zaniká“, posoudil správně jako neurčité a tedy neplatné podle §37 odst. 1 obč. zák. Citované ujednání nepřesně vyjadřuje jak pohnutku, pro kterou se žalovaní odhodlali prodat ve smlouvě blíže specifikované nebytové jednotky (dosud nevyřešenou finančně podnikatelskou bilanci), tak okolnost, za které jejich závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní zanikne (získání úvěru od peněžního ústavu). Jelikož účastníci smlouvy zahrnuli pohnutku do smlouvy, je třeba jí přiznat právní význam. Potom ovšem nelze určitě stanovit právní skutečnost,
na kterou měl být vázán zánik závazku žalovaných. Není-li zřejmé, v jaké výši musí žalovaní získat úvěr, aby tím vyřešili svou „finančně podnikatelskou bilanci“ (odhlédnuto od neurčitosti tohoto pojmu), nelze jednoznačně určit okolnost, při jejímž naplnění závazek uzavřít realizační kupní smlouvu s žalobcem zanikne.
Ze shora uvedených důvodů není proto možno přisvědčit žalobci, že závěr odvolacího soudu o neurčitosti rozvazovací podmínky a tím i celé smlouvy o smlouvě budoucí, je nesprávný.
Přestože výhradami, že odvolací soud nepřihlédl k dodatku smlouvy ze dne
30. 3. 2005 a ke skutečnosti, že žalovaní mohli využít práva z rozvazovací podmínky jen do 30. 3. 2005, dovolatel avizuje naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., ve skutečnosti jimi uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci. Podstatou těchto dovolacích námitek jsou totiž výtky týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Neúplnost nebo nesprávnost zjištění skutkového stavu věci je dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout výhradou, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolací důvod uvedený v tomto ustanovení se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které
z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu
v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).
V daném případě pro právní posouzení věci bylo podstatné zjištění obsahu článku IV. bod 3. smlouvy o smlouvě budoucí. Založil-li odvolací soud své rozhodnutí na závěru o jeho neplatnosti pro neurčitost a následně na závěru o neplatnosti celé smlouvy o smlouvě budoucí kupní, jsou bez významu (z hlediska hmotného práva) výhrady dovolatele ke zjištěnému skutkovému stavu věci. Nejsou totiž způsobilé zpochybnit závěr o neplatnosti dohodnuté rozvazovací podmínky. Ostatně je-li právní úkon neplatný, nelze z něj uplatňovat žádná práva ani povinnosti.
Z řečeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska důvodů uplatněných v dovolání správné, a proto Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl (§243b odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovaným v této fázi řízení podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalobci právo (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. ledna 2009
JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu