ECLI:CZ:NS:2009:4.TDO.1082.2009.1
sp. zn. 4 Tdo 1082/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. září 2009 dovolání obviněného A. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 4 To 132/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 192/2008, a rozhodl takto:
Dovolání A. H. se podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. 91 T 192/2008, byl obviněný A. H. uznán vinným v bodě 1) výroku rozsudku trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zákona, porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zákona a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zákona, v bodě 2) trestným činem pohrdání soudem podle §169b tr. zákona. Za to mu byl v sazbě §238 odst. 2 tr. zákona za použití §35 odst. 2 tr. zákona uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti devíti měsíců. Pro výkon trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Podle §57a odst. 1 tr. zákona byl obviněnému uložen i trest zákazu pobytu na území města B. na dobu dvou let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2008, sp. zn. 90 T 95/2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně z dne 20. 8. 2008, sp. zn. 3 To 422/2008, jakož i všechna další rozhodnutí, na zrušené výroky obsahově navazující pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obviněný A. H.
1)v době od 03.50 do 04.00 hod. dne 13. 8. 2007, vnikl otevřeným oknem do obývacího pokoje rodinného domu na ulici P. v B., kde odcizil dámskou koženkovou peněženku hnědé barvy v hodnotě 50,- Kč, občanský průkaz, řidičský průkaz, průkaz Zdravotní pojišťovny M. v., platební kartu Č. s., a.s., a finanční hotovost ve výši 700,- Kč, čímž poškozené MUDr. M. V., způsobil škodu ve výši 1.400,-Kč, když poškozená za duplikáty dokladů vydala částku 650,- Kč, a dále si k odnesení ve sklepě nachystal video zn. LG v hodnotě 1.560,-Kč, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl mj. pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zákona odsouzen pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 2 T 212/2005, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou,
2) dne 17. 1. 2008 v blíže nezjištěné době od 08.15 hod. do 10.00 hod. v budově Městského soudu v Brně v hlavním líčení ve své trestní věci vedené pod sp. zn. 9 T 283/2007, v procesním postavení obžalovaného, opakovaně rušil státního zástupce při závěrečné řeči, na což samosoudce reagoval vydáním usnesení, jímž přenechal obžalovaného ke kázeňskému opatření ředitele věznice proti němuž obžalovaný podal stížnost a dále pokračoval ve výrocích na adresu samosoudce „co je to za ciráty, co to tady děláte za ciráty, člověče, zamítáte mi moje svědky, které já tady chci slyšet, a vy je zamítáte, s jakým důvodem, co jsou to za frašky, já se stydím, že tady soudíte Vy a že máte talár, že se nestydíte“, samosoudce poté nazval “ubožákem“ a v nevhodném jednání pokračoval až do doby, než byl vykázán ze soudní síně.
Naproti tomu byl obviněný podle §226 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby pro skutky označené 1) – 5), jichž se dle obžaloby měl dopustit v době od 13. 8. do 31. 8. 2007 v B. tak, že vnikal do rodinných domů v B., odkud odcizoval mobilní telefony, peněžní částky na hotovosti, platební karty, z níž se v jednom případě pokusil vybrat peníze, a tato jednání byla právně kvalifikována jako trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zákona dílem dokonaný a dílem nedokonaný podle §8 odst. 1 k §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zákona, neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zákona a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zákona.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný A. H. odvolání ke Krajskému soudu v Brně, který je usnesením ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 4 To 132/2009, zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
Usnesení Krajského soudu v Brně, jež je výše citováno, napadl dovoláním obviněný A. H. prostřednictvím své obhájkyně ve lhůtě, jež je stanovena v §265e tr. řádu. Napadán je výrok o vině pod bodem 1) výroku rozsudku, kde byl uznán vinným trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zákona, porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zákona a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zákona, přičemž bylo výslovně odkázáno na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť dle názoru dovolatele rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.
Odvolacímu soudu je vytýkáno, že vadně hodnotil věrohodnost výpovědi svědkyně MUDr. M. V., která osobu pachatele popsala jinak v přípravném řízení a odlišně v hlavním líčení, zejména poté, co obviněného viděla sedět na lavici obžalovaných. Poukázáno bylo zejména na to, že obviněný má 49 let, nosí dlouhé vlasy a chodí oholen a elegantně oblečen, zatímco v přípravném řízení byl popsán jako muž kolem 25 let, neoholený, krátce střižených vlasů, oblečen v zeleném pracovním khaki kabátě. Soudu prvního stupně jsou vytýkána skutková zjištění, která byla učiněna v nedostatečném rozsahu, důkazy byly hodnoceny jednostranně, nikoli v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu. Za zásadní vadu řízení považuje dovolatel neprovedení rekognice, přičemž pochybení v těchto směrech dovršil odvolací soud tím, že skutková zjištění provedená soudem prvního stupně označil za správná a úplná. Byla tím porušena základní zásada trestního řízení – v pochybnostech ve prospěch obviněného.
V petitu svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud jednak zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 4 To 132/2009, rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. 91 T 192/2008, jakož i všechna další rozhodnutí, která na obě zrušená rozhodnutí obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby obviněného podle §226 písm. c) tr. řádu zprostil obžaloby, alternativně pak, aby věc byla přikázána Městskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k věci v intencích ustanovení §265h odst. 2 tr. řádu nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Dovolání bylo podle §265d odst. 2 tr. řádu podáno prostřednictvím obhájce, ve lhůtě podle §265e tr. řádu a splňuje náležitosti podle §265f odst. 1 tr. řádu.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V posuzovaném případě dospěl Nejvyšší soud k závěru, že s výše uvedeným dovolacím důvodem, jakož ani s žádným jiným ze zákonných dovolacích důvodů, není obsah podaného dovolání v souladu.
Dovolání A. H. sice formálně deklaruje, že směřuje proti nesprávnému právnímu posouzení skutku pod bodem 1) výroku rozsudku jako trestných činů krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zákona, porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zákona a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zákona, avšak veškeré námitky vznesené dovolatelem zjevně směřují do oblasti samotných skutkových zjištění, o které je právní posouzení skutku opřeno. Dovolatel napadá jednak rozsah provedeného dokazování, jednak hodnocení provedených důkazů soudem, a to v rámci zjištěného skutkového stavu. Námitky tohoto druhu však nelze považovat za námitky proti právnímu posouzení skutku či jinému hmotně právnímu posouzení, neboť primárně mají vést ke zpochybnění skutkových zjištění soudu a teprve v závislosti na takto zpochybněných skutkových zjištěních následně i ke zpochybnění právního posouzení skutku, který byl nesprávně zjištěn. Dovolatel se omezil v mimořádném opravném prostředku na nabídku vlastního hodnocení důkazů a vytvořil vlastní konstrukci skutkového stavu v bodě 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně. Mimořádný opravný prostředek – dovolání – tak v konkrétním případě nebyl založen na hmotně právních důvodech stanovených §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přestože na tento důvod bylo odkázáno, nýbrž výlučně na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. řádu) se domáhal přehodnocení (revize) soudem učiněných skutkových závěrů a prosazení vlastní verze celého případu. Tuto procesní námitku pod uplatněný dovolací důvod však podřadit nelze.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 pím g) tr. řádu je naplněn tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce i smyslu tohoto zákonného ustanovení je nutno dovodit, že k tomu, aby byl tento dovolací důvod skutečně dán a mohl být relevantně uplatněn, musí jít o takovou dovolatelem namítanou vadu, kdy napadené rozhodnutí trpí samotným nesprávným právním posouzením jako primární vadou. Nemůže tedy být za relevantní uznána taková námitka, v níž dovolatel poukazuje na nesprávné skutkové zjištění a teprve v důsledku toho i na nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Dovolání obecně neslouží ke zhodnocení správnosti skutkových závěrů soudu prvního a druhého stupně ani k přezkoumání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, případně korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudu druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn.ÚS 73/03). Má-li dovolání jako mimořádný opravný prostředek být skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání – včetně dovolacích důvodů – nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. řádu) podstatně užší.
Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž poukazuje na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, včetně úplné absence skutkových zjištění. V posuzované věci o takový případ nejde, neboť dovolatel se svým mimořádným opravným prostředkem domáhal toliko přehodnocení důkazů a zjištění skutečností pro něj podstatně příznivějších, tedy skutečností zcela odlišných od těch, které soudy vzaly při svém rozhodování v úvahu. Nadto nabízí k zhodnocení protikladná tvrzení, která však nemají oporu ve spise. Je třeba poukázat na rozsudek soudu prvního stupně, v němž shodně s požadavky §125 odst. 1 tr. řádu tento soud vyložil, jaká skutková zjištění učinil a současně provedl pečlivý rozbor důkazů, a tento postup řádně vyložil a odůvodnil (viz str. 6 - 7 rozsudku). V souvislosti s hodnocením výpovědi svědkyně MUDr. V. se neomezil pouze na hodnocení její věrohodnosti, ale také na zjištění vzhledu obviněného, který popsal shodně s výpovědí poškozené i sám obviněný (viz čl. 196 spisu – v době činu chodil neoholen, měl krátce střižené vlasy apod., což je v zásadním rozporu s tvrzeními, jež jsou obsažena v dovolání). Odvolací soud pak v rámci odvolacího přezkumu věci dospěl k závěru, že nalézací soud provedl dokazování v potřebném rozsahu tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a tyto důkazy v souladu se zákonnými požadavky také vyhodnotil. V daném případě nejde o hodnocení důkazů, jež by se vymykalo formální logice a kde by existoval prostor pro úvahu o případné svévoli v hodnocení důkazů.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popřípadě mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).
Závěrem Nejvyšší soud připomíná, že dovolatel je v souladu s ustanovením §265f odst. 1 tr. řádu na jedné straně povinen v dovolání jednak odkázat na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l) tr. řádu, přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. řádu, byť je na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno. (srov. sp. zn. I. ÚS 4125/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, III. ÚS 688/05).
Dovolání pak ve svém petitu zcela pomíjí, že výrok o vině pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně zůstal nezpochybněn, dovoláním nebyl napaden, je pravomocný, a proto zcela nelogicky požaduje zrušení rozsudku soudu prvního stupně v celém rozsahu a zprošťující výrok.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. řádu. Protože Nejvyšší soud ve věci obviněného A. H. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kriterií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 29. září 2009
Předsedkyně senátu: JUDr. Danuše N o v o t n á