ECLI:CZ:NS:2009:4.TDO.793.2009.1
sp. zn. 4 Tdo 793/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. srpna 2009 o dovolání obviněné H. H., dříve K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 5 To 497/2008, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 31 T 75/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné H. H., dříve K., odmítá .
Odůvodnění:
Obviněná H. H., dříve K., byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 10. 2008 sp. zn. 31 T 75/2008 uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jehož se dopustila tím, že :
1. jako jednatelka společnosti M. spol s r.o., se sídlem B., B., pod nepravdivou záminkou výstavby komplexu 39 domů s asistencí pro postižené osoby, včetně komerčního komplexu a zařízení pro hypoterapii, v lokalitě obce K., okres P. – v., aniž by měla zajištěnu konkrétní developerskou společnost, která měla projekt s celkovým rozpočtem 750.000.000,- Kč financovat, aniž by měla zajištěny prostředky z fondů EU na asistentskou činnost, vylákala s úmyslem projekt nerealizovat a finanční prostředky nevrátit od D. K., dne 17. 10. 2006 částku 20.000,- Kč na smlouvu o dílo, od M. Ch., zemř., v listopadu 2006 částku 20.000,- Kč na smlouvu o dílo a částku 80.000,- Kč jako půjčku pro jiné tělesně postižené lidi, kteří na zálohy nemají a od K. Ž., dne 22. 11. 2006 částku 40.000,- Kč, jako půjčku pro jiné tělesně postižené lidi, kteří na zálohy nemají, když teprve po podání trestního oznámení dne 29. 1. 2007 J. Ch. vrátila D. K. dne 18. 6. 2007 částku 20.000,- Kč, otci zemřelého M. Ch. J. Ch. dne 18. 6. 2007 částku 100.000,- Kč a K. Ž. dne 6. 9. 2007 částku 40.000,- Kč,
2. v souvislosti s projektem výstavby satelitního městečka popsaného pod bodem 1. dne 10. 1. 2007 podepsala zakladatelskou smlouvu na společnost K., a. s. a vylákala pod nepravdivou záminkou na nákup akcií od druhého zakladatele a člena představenstva R. M. dne 19. 12. 2006 částku 100.000,- Kč a dne 20. 12. 2006 částku 100.000,- Kč a od člena představenstva J. H., dne 4. 1. 2007 za stejným účelem částku 50.000,- Kč, aniž by podnikala kroky ke konečnému vzniku a existenci společnosti a aniž by měla zajištěno financování základního jmění v celkové výši 2.000.000,- Kč.
Za tyto trestné činy byl obviněné uložen trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců se zařazením pro výkon trestu do věznice s dozorem.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit poškozenému R. M. částku 200.000,- Kč a poškozenému J. H. částku 50.000,- Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody byli podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Rovněž další poškození byli odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti uvedenému rozsudku soudu prvého stupně podali odvolání obviněná i státní zástupce v neprospěch obviněné.
O těchto odvoláních rozhodl Městský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. 5 To 497/2008 (č.l. 501) tak, že podle §256 tr. ř. obě odvolání zamítl.
Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění daného mimořádného opravného prostředku obviněná zejména obšírně vypsala skutkový děj jednání, za nějž byla odsouzena s uvedením mnoha detailů. Uvedla zde řadu námitek, dokazujících podle jejího názoru, že soudy prezentovaly skutečnosti účelově a zavádějícím způsobem a v její neprospěch. Uvedla zejména, že soudy se nevypořádaly s rozpory v její výpovědi a výpovědi svědka K. P. Bagatelizovaly angažovanost svědka P. v předmětné věci a záměrně upozadily jeho roli a odpovědnost při získávání finančních prostředků. Též se vůbec nezabývaly hodnocením výpovědi svědkyně K. Nevyvrátily její obhajobu, že ze souhrnné částky 200.000,- Kč poskytl svědek M. osobně svědkovi P. 100.000,- Kč v hotovosti, aby mohl vyrovnat svůj debet u G. M. B. Ze svědka H. žádné prostředky nevylákala, ani se na jeho úkor neobohatila, jednalo se o prostředky poskytnuté za účelem budoucího nákupu akcií v hodnotě 50.000,- Kč. Trvala na osobní účasti svědkyně H. při hlavním líčení a její výpovědi před soudem, což však nebylo ze strany soudu akceptováno.
Dále dovolatelka uvedla, že přijala peníze v hotovosti pouze od svědkyně K. a svědka Ch. Ve všech případech vystupovala jako zaměstnankyně společnosti J. S. Získané prostředky si neponechávala pro sebe, nýbrž je převáděla na účet společnosti J. S., případně je předávala osobně K. P. Není pravdou, že by se dovolatelka o uvedené prostředky obohacovala na úkor poškozených. Nic takového prokázáno nebylo.
Upozornila, že trestný čin podvodu je trestným činem dolosním. K naplnění skutkové podstaty zákon obligatorně vyžaduje existenci subjektivní stránky trestného činu ve formě úmyslu. Zavinění musí být dáno v době činu a musí pokrývat vztah mezi jednáním a následkem. Závěr o naplnění subjektivní stránky by byl odůvodněný v případě, kdyby soud prvého stupně prokázal, že obžalovaná již v době, kdy si brala od některých poškozených peníze, jednala v úmyslu peníze nevrátit a použít je pro vlastní potřebu. Tato skutečnost, přestože se v napadených rozhodnutích konstatuje, není podložena konkrétními fakty. Přesah celého sporu do sféry práva trestního je účelový a z hlediska práva neopodstatněný a nedůvodný. Trestní právo je ve vztahu k ostatním právním odvětvím pouze subsidiárním prostředkem k ochraně právního řádu. Ústavní soud ČR ve svém nálezu č. ÚS 4/04 konstatuje, že trestní právo a trestně právní kvalifikace určitého jednání jako trestného činu, které má soukromoprávní základ, je třeba považovat za ultima ratio. Dovolatelka je přesvědčena, že vzniklý vztah je nutno posuzovat od počátku do konce v intencích práva soukromého.
Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ve spojení s jemu předcházejícím rozsudkem nalézacího soudu zrušil a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti, dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Nejprve bylo nutno posoudit otázku, zda v dovolání uváděné námitky naplňují dovolatelkou uplatněné dovolací důvody, jejichž skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolatelka svůj opravný prostředek opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Nejprve nutno konstatovat, že podané dovolání přes svou obšírnost obsahuje převážně námitky skutkového charakteru a dovolatelka v něm téměř doslova opakuje to, co již namítala v předchozím opravném prostředku, tj. v odvolání podaném k Městskému soudu v Praze. Zde je třeba připomenout, že jednání obviněné ale bylo zjištěno v nalézacím řízení, popsáno zákonem odpovídajícím způsobem a bylo revidováno odvolacím soudem. Městský soud v Praze přezkoumal věc a neshledal ve skutkovém stavu nedostatků. Jak bylo výše konstatováno, Nejvyššímu soudu nepřísluší v dovolacím řízení přezkoumávat a hodnotit správnost skutkových zjištění učiněných v řízení před soudy nižších stupňů. Takové námitky jsou z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud proto ani není oprávněn se jimi zabývat. Pokud dovolatelka polemizuje se skutkovými zjištěními učiněnými v předchozím řízení, nutno konstatovat, že tato argumentace neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V souladu s uplatněným dovolacím důvodem lze přihlížet k námitkám, že nebylo prokázáno, že by se dovolatelka sama obohacovala na úkor poškozených, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu podvodu a že byla porušena zásada trestního práva „ultima ratio“.
Nejvyšší soud nejprve připomíná, že není soudem prvého stupně provádějícím nalézací řízení a hodnotícím veškeré důkazy a nehodlá podrobně opakovat zjištění a závěry učiněné soudy v předchozím řízení, na něž tímto v následujícím v podrobnostech odkazuje. K jednotlivým námitkám poukazuje proto na zjištění učiněná v předchozím řízení.
Trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že …….. Dovolatelka zde tvrdí, že nebyl naplněn znak skutkové podstaty daného trestného činu obohacení sebe nebo jiného.
Z učiněných zjištění je evidentní, že dovolatelka převzala od poškozených finanční prostředky v částkách uvedených ve skutkové větě, a to buď formou hotovostní anebo formou bezhotovostní. Pokud tvrdí, že si je neponechávala pro sebe, nýbrž je převáděla na účet J. S. (kterou zavádějícím způsobem označuje jako společnost, ačkoli se jedná o občanské sdružení) tak opomíjí, že tento účet jí umožnil používat svědek K. P. z důvodu, že měla vzniknout akciová společnost K. a měl být poté používán bankovní účet společnosti K., která však nikdy nebyla zapsána do obchodního rejstříku. Obviněná měla dispoziční právo k účtu J. S. včetně platební karty. Na tuto pak čerpala zaslané prostředky pro svou osobní potřebu (viz č. l. 180). Pokud část prostředků vyčerpal svědek P., je to dostatečně vysvětleno tím, že poskytoval služby obviněné a takto mu byly nahrazeny výdaje. Nebylo prokázáno, že by byla a vystupovala jako zaměstnankyně sdružení J. S., jak obviněná tvrdí. V řízení byla předložena pouze sporná prostá kopie pracovní smlouvy, nikoli již originál této sporné listiny a není prosto pochyb, zda byla podepsána svědkem K. P., jak tvrdí obviněná. Odvolací soud ke vznesené námitce správně poukázal též na listiny vyhotovené obviněnou obsažené na č. l. 135, 137 a 140, též č. l. 11 a 16, z nichž vyplývá, že obdržela od poškozených finanční prostředky. Není pochyb, že obviněná vylákala od poškozených finanční prostředky v částkách popsaných ve skutkové větě rozhodnutí a tyto prostředky nepoužila na financování domů pro postižené a pro financování zakládané společnosti K. a.s., nýbrž je použila pro osobní potřeby (též platby v S. n., H., O., K. K. – viz č. l. 180). Ačkoliv byla žádána poškozenými o jejich vrácení, neučinila tak. Teprve po podání trestního oznámení J. Ch., otcem poškozeného M. Ch., byly některým poškozeným dlužné částky uhrazeny. Přitom je markantní, že tyto dlužné částky uhradil přítel obviněné P. H., který se stal jejím přítelem v únoru 2007 a který uvedl, že se rozhodl obviněné finančně pomoci a tyto dlužné částky všechny uhradil. Bylo to cca 160.000,- Kč. (viz protokol o výslechu svědka P. H. č. l. 97 an.). Co se týče dalších vylákaných prostředků od svědků M. a H., tyto obviněná nevrátila ani zčásti. Nejvyšší soud tak konstatuje, že se ztotožňuje s názorem jak nalézacího soudu tak soudu odvolacího ohledně prokázání znaku obohacení obviněné a s poukazem na obsah odůvodnění jejich rozhodnutí, shledává vznesenou námitku za nedůvodnou.
Na druhém místě dovolatelka napadá prokázání existence subjektivní stránky trestného činu podvodu, kdy uvádí, že závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu by byl důvodný pouze, pokud by soud prokázal, že obžalovaná již v době, kdy brala od některých poškozených peníze, jednala v úmyslu peníze nevrátit a použít je pro vlastní potřebu.
Podle §4 písm. a) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem.
Zavinění je vnitřní psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností a na složce vůle, zahrnující především chtění nebo srozumění tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.(R 62/1973, R 41/1976) (in. Š., P., R.: Trestní zákon komentář, díl I. 6. vyd. C. H. B. 2004, str. 47- 48, 51).
V těchto souvislostech je třeba poukázat zejména na následující okolnosti. Dovolatelka tvrdí, že se jedná o případ soukromého práva a nikoli práva trestního, že jejím úmyslem bylo vybudovat vesničku pro osoby se zdravotním postižením. Toto její tvrzení však nenalézá oporu v provedeném dokazování. Z provedených důkazů nelze než dovodit, že obviněná ve skutečnosti o vybudování chráněného bydlení pro postižené tj. areálu 39 domů pro bydlení a budov komerčního centra, zdravotních služeb a centra pro hypoterapii neusilovala. Činnost, kterou prováděla, činila evidentně pouze jako zakrývací manévr.
Na prvém místě není zjevné, jakým způsobem chtěla obviněná projekt financovat. Podle jejího sdělení měl rozpočet činit 750.000.000,- Kč. Její vyjádření ohledně pokrytí nákladů projektu se od sebe liší a působí mlhavým dojmem. Uváděla prostředky z evropských fondů, jindy zase soukromé zdroje – zálohy budoucích obyvatel, též že má vlastní prostředky.
Nikde z provedeného dokazování nevyplynulo, že by měla k dispozici jak finanční prostředky pro tento tvrzený projekt chráněného bydlení, tak odborné zázemí pro realizaci takto rozsáhlé akce. Nebylo zjištěno, že by započala spolupráci s některou developerskou společností. Pro úplnost se uvádí, že pokud se obviněná zmiňuje v hlavním líčení o společnosti U., která se však do projektu chráněného bydlení v K. nezapojila, je zřejmé, že tato společnost byla prezentována v souvislosti s novým přítelem (druhem) obviněné P. H., který pracoval pro tuto společnost a kterého obviněná seznámila s projektem někdy v dubnu 2007, tj. po podání trestního oznámení na obviněnou (viz č. l. 413). Není jakkoli zjištěno, že by se obrátila na subjekty schopné takovýto projekt financovat.
Též není prokázáno, že by požádala o poskytnutí prostředků z evropských fondů, že by započala veřejnou reklamní kampaň mezi cílovou skupinou možných obyvatel tj. postižených osob. Jediné osoby z budoucích možných obyvatel, které seznámila s projektem, byli M. Ch. a D. K. Svědkyni K. se o projektu chráněného bydlení zmínila hned na jejich prvém setkání, kdy k ní nastoupila jako její fyzioterapeutka. Z hlediska technického provedení se obrátila pouze na jedinou osobu tj. projektantku, na kterou kontakt nalezla na internetu. Této projektantce však nezaplatila ani za prvotní projektové nákresy.
Dovolatelka podle svého tvrzení chtěla založit akciovou společnost K., jejímž prostřednictvím by byl projekt realizován. Na její vznik však nezajistila potřebné finanční prostředky. Částky poskytnuté jí svědky M. a H. za účelem vkladu do základního kapitálu K. a.s., ale do základního kapitálu nevložila. Když byla u notáře sepsána zakladatelská smlouva, neuhradila obviněná ani cenu notářského zápisu. Tuto částku ve výši 30.000,- Kč hradil svědek M. Daná společnost ani nevznikla, nebyla zapsána do obchodního rejstříku. Jediným krokem k jejímu vzniku tak zůstala zakladatelská smlouva.
Lze tak konstatovat, že od více osob vylákala finanční prostředky pod záminkou, jejich použití na výstavbu chráněného bydlení pro postižené, aniž by ve skutečnosti za tímto účelem byly použity. Od dalších osob – svědků M. a H. vylákala finanční prostředky pod záminkou jejich použití na krytí základního kapitálu zakládané obchodní společnosti K. a.s., aniž by rovněž ve skutečnosti za tímto účelem byly použity.
Ze všech těchto okolností nemá Nejvyšší soud o úmyslném uvádění těchto osob v omyl za účelem vlastního obohacení a tím o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu obviněnou jakýchkoli pochyb a námitku jí vznesenou shledává nedůvodnou.
Konečně dovolatelka upozorňuje na nález Ústavního soudu ČR ÚS 4/04, podle nějž trestní právo a trestněprávní kvalifikace určitého jednání jako trestného činu, které má soukromoprávní základ, je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tedy význam z hlediska ochrany základních společenských hodnot, v zásadě však nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu. Podle názoru dovolatelky je třeba předmětný právní vztah včetně nároků poškozených posuzovat výlučně podle práva soukromého.
K takto koncipované námitce je třeba uvést následující. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které podle stávajícího trestního zákona jsou považovány pouze ty pro společnost nebezpečné činy, jejichž znaky jsou uvedeny v tomto zákoně a jejichž stupeň nebezpečnosti pro chráněné společenské hodnoty je vyšší než nepatrný. Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických osob poukazem na primární existenci žalob v občanskoprávním řízení, jimiž lze zajistit navrácení finančních prostředků, k jejichž úbytku prostřednictvím trestného činu došlo.
Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu -účelu trestního řízení - tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto zákonného ustanovení je účelem trestního řádu upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé spravedlivě potrestáni. Řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti. Ze slovního, logického a teleologického výkladu tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že celé trestní řízení není pojato jako pouhá saturace případně vzniklé škody poškozenému, či úvahy poškozeného zda se má svého práva domoci jinými soukromoprávními prostředky, ale že má ještě rozměr morální, etický a hodnotový. Smyslem trestního řízení je mimo jiné i snaha orgánů činných v trestním řízení zjistit, zda byl spáchán trestný čin, kdo jej spáchal a jak. Při této činnosti by orgány činné v trestním řízení měly usilovat, aby ani jediný trestný čin nezůstal utajen a aby se tak žádný z pachatelů nevyhnul trestní odpovědnosti (srov. Š., P.,Trestní řád, Komentář, I. díl, 5. doplněné a přepracované vydání, C.H. B. 2005, str.4).
Samotné trestní řízení je významnou zárukou zachovávání zákonnosti, neboť v jeho rámci jsou stíháni ti, kteří porušili zákon spácháním trestného činu. To posiluje právní vědomí veřejnosti, že trestný čin a jeho pachatel nezůstanou utajeni, že je volán k trestní zodpovědnosti, přičemž trestní řízení je současně zaměřeno i na zjišťování a odstraňování příčin trestné činnosti. Vlastní odhalování trestných činů, stíhání a spravedlivé potrestání pachatelů je spolehlivou zárukou umožňující předcházet a zamezovat trestné činnosti. V neposlední řadě výchovný vliv na občany má samotný průběh trestního řízení, veřejné projednání věci a logické, odůvodněné a srozumitelné rozhodnutí.
Pokud by se užití principu ultima ratio stalo principem conditio sine qua non trestního stíhání, jak dovozuje dovolatelka v podaném mimořádném opravném prostředku, pak by byl zcela vyřazen shora popsaný a zákonem upravený, tudíž i zákonem vymahatelný, účel trestního řízení.
Nejvyšší soud se neztotožňuje s argumentací dovolatelky. Odkaz na princip subsidiarity trestní represe ve vztahu k zásadě ultima ratio považuje Nejvyšší soud v daném případě za zcela nepřípadný, a to jednak s ohledem na argumentaci výše uvedenou, jednak by toto pojetí, v jakém se uplatnění principu dovolává obviněná, znamenalo nepřípustný posun samotné funkce trestního práva. Ve svých důsledcích by to znamenalo, že trestní represi by patrně nemohly podléhat žádné majetkové trestné činy, ale například by sankcí trestního práva nemohlo být používáno ani v případech ublížení na zdraví apod. Na závěr Nejvyšší soud konstatuje, že čin obviněné vybočil z rámce běžných soukromoprávních vztahů, dotkl se zájmů chráněných trestním zákonem a proto bylo zcela důvodně užito prostředků trestněprávní represe.
Ve světle výše nastíněných skutečností je tedy možno konstatovat, že Nejvyšší soud neshledal vad rozhodnutí, jež by naplňovaly uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V posuzované věci se nejedná ani o případ, kdy jsou právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Podle §265i odst. 1 písm e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde–li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo proto dovolání obviněné odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. srpna 2009
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec