ECLI:CZ:NS:2009:4.TZ.42.2009.1
sp. zn. 4 Tz 42/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. července 2009 stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného M. S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2007 sp. zn. 6 To 23/2007 ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. Nt 228/2006, a rozhodl podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. takto:
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á .
Odůvodnění:
Ministryně spravedlnosti podala podle §266 odst. 1 tr. ř. k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného M. S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2007 sp. zn. 6 To 23/2007, kterým byla zamítnuta stížnost obviněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2007 sp. zn. Nt 228/2006, jímž byl podle §283 písm. d) tr. ř. zamítnut návrh obviněného na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 9/2004.
Stěžovatelka poukázala na to, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2004 sp. zn. 48 T 9/2004 byl obviněný M. S. uznán vinným pomocí k pokusu trestného činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) k §8 odst. 1 a §250 odst. 1, 4 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3,5 roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Rozsudek nalézacího soudu napadl odvoláním pouze obviněný M. S. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. 11. 2004 sp. zn. 6 To 88/2004 podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
Při projednávání návrhu na obnovu řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. Nt 228/2006 vznesl obviněný v průběhu veřejného zasedání dne 15. 2. 2007 jednak námitku podjatosti předsedkyně senátu JUDr. V. Č., jednak učinil návrh podle §25 tr. ř., aby byla věc odňata Městskému soudu v Praze, a to z důvodu neobjektivnosti a také proto, že zájmy celého Městského soudu v Praze byly dotčeny jinou jeho trestnou činností spočívající v padělání rozhodnutí tohoto soudu. Současně obviněný požádal o odročení veřejného zasedání, než bude o návrhu na odnětí a přikázání věci rozhodnuto.
Předsedkyně senátu rozhodla usnesením ze dne 15. 2. 2007 sp. zn. Nt 228/2006 podle §31 odst. 1 tr. ř. o tom, že není vyloučena z vykonávání úkonů tohoto trestního řízení. Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost přímo do protokolu o veřejném zasedání. Na požadavek obviněného na odnětí a přikázání věci jinému soudu však Městský soud v Praze nereflektoval a téhož dne vyhlásil usnesení, jímž podle §283 písm. d) tr. ř. zamítl návrh obviněného na povolení obnovy řízení.
Na podkladě stížností obviněného M. S. přezkoumal obě citovaná usnesení Vrchní soud v Praze, který usneseními ze dne 31. 5. 2007 sp. zn. 6 To 23/2007 a 6 To 24/2007 stížnosti obviněného proti oběma usnesením zamítl. Obviněný v písemné stížnosti proti zamítavému rozhodnutí o návrhu na obnovu řízení již neopakoval návrh na odnětí věci Městskému soudu v Praze a Vrchní soud zřejmě přehlédl, že je takový návrh zachycen v protokolu o veřejném zasedání.
Podle ministryně spravedlnosti Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31. 5. 2007 sp. zn. 6 To 23/2007 porušil zákon v ustanovení §147 odst. 1 písm. b) tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanoveních §25 tr. ř., čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v neprospěch obviněného M. S. Stěžovatelka poukázala na obsah uvedených právních norem a konstatovala, že těmito ustanoveními se Vrchní soud v Praze a v předcházejícím řízení ani Městský soud v Praze v této trestní věci neřídily.
Skutečnost, že o návrhu obviněného na odnětí a přikázání věci podle §25 tr. ř. nebylo jednoznačně procesně rozhodnuto za situace, kdy stěžovatel tento návrh podložil závažnými důvody způsobilými zpochybnit nestrannost soudců Městského soudu v Praze, ve svém důsledku znamená, že soudy k napadeným rozhodnutím nedospěly zákonem stanoveným postupem, jak požaduje čl. 36 odst. 1 Listiny, tj. postupem stanoveným trestním řádem, což ve svém důsledku vedlo též k porušení tohoto článku tím, že nebyla jednoznačně odstraněna odůvodněná pochybnost o nestrannosti soudu. Současně došlo k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť v této věci nebyla jednoznačně vyřešena otázka zákonného soudce. V době rozhodování o návrhu obviněného M. S. na obnovu řízení za situace, kdy nedošlo k posouzení a rozhodnutí o jeho předešlém návrhu na odnětí a přikázání věci podle §25 tr. ř., nebylo tedy postaveno na jisto, zda o jeho návrhu na obnovu řízení rozhoduje nestranný soud a zákonný soudce.
Stížnostní soud měl v rámci své přezkumné povinnosti ve smyslu §147 odst. 1 písm. b) tr. ř. tuto skutečnost zjistit a reagovat na ni zákonným způsobem. Svou přezkumnou povinnost však v tomto případě řádně nesplnil a nerozhodl o tom, zda Městský soud v Praze je v této věci nestranný, a pokud nikoli, kdo (resp. soudce kterého soudu) bude v dané věci vyhovovat požadavkům na zákonného soudce. Protože takové rozhodnutí o návrhu obviněného na postup podle §25 tr. ř. nebylo vydáno, není stále zákonným způsobem zjištěno, zda usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2007 sp. zn. Nt 228/2006 vydal skutečně zákonný soudce, a toto rozhodnutí tudíž nemůže být považováno za zákonné.
V této souvislosti ministryně spravedlnosti poukázala na skutečnost, že obdobnou situaci již řešil Ústavní soud v rozhodnutích sp. zn. III. ÚS 561/02 a sp. zn. III. ÚS 441/04 a jeho závěry jsou plně aplikovatelné i na případ obviněného S. V závěru proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2007 sp. zn. 6 To 23/2007 byl porušen zákon v ustanovení §147 odst. 1 písm. b) tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanoveních §25 tr. ř., čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v neprospěch obviněného M. S.
Podle §269 odst. 2 tr. ř. pak aby napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil a rovněž zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2007 sp. zn. Nt 228/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté aby podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, případně aby zvážil postup podle §270 odst. 3 tr. ř.
K podané stížnosti pro porušení zákona se písemně vyjádřil obviněný a v jeho zastoupení i ustanovená obhájkyně. Obviněný poukázal na své dřívější odsouzení Obvodním soudem pro Prahu 4 za to, že se vydával za soudce Městského soudu v Praze JUDr. S. a za syna jiného soudce tohoto soudu JUDr. V. a že s ním byly stíhány dvě zaměstnankyně tohoto soudu a že taktéž vydal řadu meritorních rozhodnutí jménem Městského soudu v Praze. Dále pak na to, že v minulosti bylo vícekrát Vrchním soudem v Praze rozhodnuto o odnětí této věci Městskému soudu v Praze a o jejím přikázání Krajskému soudu v Praze. Při projednávání návrhu na povolení obnovy v předmětné věci pak z obdobných důvodů podal návrh na delegaci věci, ale o tomto nebylo rozhodnuto. Obviněný je toho názoru, že takový postup odporuje zákonu i judikatuře Ústavního soudu. Navrhuje proto Nejvyššímu soudu stejný postup jako ministryně spravedlnosti.
Obhájkyně obviněného ve svém písemném vyjádření uvedla, že podanou stížnost pro porušení zákona považuje za důvodnou a ztotožnila se v plném rozsahu s jejím odůvodněním včetně závěrečného petitu.
K podané stížnosti pro porušení zákona se též vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru jde s ohledem na povahu námitek uvedených v návrhu na obnovu v porovnání s dosavadním vývojem v dané trestní věci o záležitost bagatelního významu. Přesto se domnívá, že tato byla podána důvodně a navrhuje jí vyhovět.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.
Z obsahu podané stížnosti pro porušení zákona vyplývá, že je napadána zákonnost rozhodnutí soudu o zamítnutí návrhu obviněného na povolení obnovy řízení, jelikož nebylo dříve rozhodnuto o jiném jeho návrhu, a to na odnětí a přikázání věci, jinými slovy na její delegaci.
Podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
Podle §281 odst. 2 tr. ř. o návrhu na povolení obnovy řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem nebo trestním příkazem, a řízení, které skončilo pravomocným usnesením soudu o zastavení trestního stíhání, včetně schválení narovnání, o postoupení věci jinému orgánu nebo o podmíněném zastavení trestního stíhání rozhoduje soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni.
Z uvedeného vyplývá, že k rozhodnutí o návrhu obviněného na povolení obnovy řízení byl ze zákona příslušný soud, který jej v prvním stupni uznal v původním řízení vinným a uložil mu trest a tímto soudem byl Městský soud v Praze. U tohoto soudu byla věc přidělena senátu 48 T (předsedkyně senátu JUDr. Č.).
Z protokolu o veřejném zasedání, které se dne 15. 2. 2007 konalo u Městského soudu v Praze a v němž byl návrh obviněného na povolení obnovy projednáván, lze zjistit, že v jeho průběhu obviněný podával celou řadu důkazních návrhů, ale i návrhů vysloveně procesních. Kromě jiného obviněný navrhl, aby bylo rozhodnuto o vyloučení předsedkyně senátu, neboť mimo jiné požaduje její předvolání jako svědkyně (č. l. 40). Krátce na to bylo senátem rozhodnuto usnesením, že předsedkyně senátu JUDr. V. Č. není vyloučena z vykonávání úkonů tohoto trestního řízení a strany byly poučeny o opravném prostředku. Obviněný vzápětí podal proti tomuto usnesení ústní stížnost (č. l. 41). Poté bylo ve veřejném zasedání pokračováno až do okamžiku jeho přerušení za účelem porady senátu. Po této poradě bylo vyhlášeno usnesení, jímž byly veškeré návrhy na doplnění dokazování zamítnuty a toto rozhodnutí bylo předsedkyní senátu odůvodněno. Následně obviněný vznesl návrh na odnětí věci Městskému soudu v Praze podle §25 tr. ř. z důvodu neobjektivnosti a nestrannosti senátu (č. l. 45). Tento návrh obviněný v dalším průběhu veřejného zasedání ještě několikrát zopakoval, když jeho důvody modifikoval v tom směru, že též všichni soudci Městského soudu v Praze mají být podjati, jelikož se vydával za soudce tohoto soudu, za což byl pravomocně odsouzen (č. l. 46 – 47). Senát Městského soudu v Praze ve veřejném zasedání pokračoval závěrečnými návrhy stran a po poradě senátu vyhlásil usnesení, jímž návrh na povolení obnovy řízení zamítl. Proti němu si obviněný podal ústně do protokolu stížnost (č. l. 48 – 50).
Ve spise jsou pak založena písemná vyhotovení usnesení o tom, že předsedkyně senátu není vyloučena z vykonávání úkonů tohoto trestního řízení (č. l. 52 – 54) a o zamítnutí návrhu obviněného na povolení obnovy řízení (č. l. 55 - 60). Písemně obviněný odůvodnil pouze stížnost směřující proti usnesení, jímž nebyla povolena obnova řízení (č. l. 63 – 66). Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze následně spis předložila Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o podaných stížnostech obviněného, s příslušnou specifikací uvedenou v předkládací zprávě (č. l. 67). Vrchní soud v Praze pak dne 31. 5. 2007 v postupně provedených neveřejných zasedáních jednak vydal usnesení, jímž zamítl stížnost obviněného proti usnesení, kterým byla zamítnuta jeho žádost o povolení obnovy řízení (č. l. 71, 73 – 74) a jednak usnesení, jímž zamítl stížnost obviněného proti usnesení, kterým bylo rozhodnuto o nevyloučení předsedkyně senátu JUDr. Č. z vykonávání úkonů ve věci obnovy řízení (č. l. 75, 77- 78).
Z obsahu přezkoumávaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. Nt 228/2006 je tudíž patrné, že o návrhu obviněného na odnětí věci Městskému soudu v Praze a její přikázání soudu jinému, nebylo příslušným způsobem rozhodnuto.
Podle §25 tr. ř. může být z důležitých důvodů věc příslušnému soudu odňata a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně; o odnětí a přikázání rozhoduje soud, který je oběma soudům nejblíže společně nadřízen. Ačkoli pojem „důležité důvody“ není blíže definován, jde o průlom do ústavního principu zákonného soudu a soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), proto důvody k delegaci musí mít výjimečnou povahu a umožnit věc projednat a rozhodnout u jiného než místně příslušného soudu hospodárněji a rychleji. Zároveň je třeba důležitými důvody zmíněného charakteru rozumět takové důvody, které zajišťují též nestranné a objektivní projednání věci, za dodržení všech v úvahu přicházejících zásad trestního řízení, jež se mohou lépe uplatnit právě u soudu, kterému má být věc přikázána. Delegace přitom nikdy nesmí být prostředkem k odnětí obviněného jeho zákonnému soudci.
Za jeden z důležitých důvodů delegace je třeba považovat vyloučení všech soudců příslušného soudu z rozhodování. Základní otázkou, kterou se Nejvyšší soud v souvislosti s projednáváním stížnosti pro porušení zákona podrobně zabýval, je proto otázka, zda ve věci obviněného M. S. byli všichni soudci Městského soudu v Praze vyloučeni z rozhodování. Předpokladem k tomu ovšem je, aby skutečně došlo k vyloučení soudců příslušného soudu, a to ze zákonných důvodů (§30 tr. ř.), rozhodnutím příslušného orgánu a odpovídajícím zákonným postupem (§31 tr. ř.). V posuzované věci obviněného k takovému rozhodnutí o vyloučení soudců trestního úseku Městského soudu v Praze nedošlo a na tomto místě je třeba zdůraznit, že této procedury ani nebylo třeba. O námitce obviněného na vyloučení předsedkyně senátu, který jeho návrh na povolení obnovy řízení projednával, bylo totiž pravomocně rozhodnuto, že předsedkyně senátu z vykonávání úkonů v předmětném trestním řízení vyloučena není. Nepřicházelo pak tudíž v úvahu, aby bylo rozhodováno o případném vyloučení z projednávání této věci některého z dalších soudců trestního úseku Městského soudu v Praze a tím se samotný návrh obviněného na odnětí věci tomuto soudu a její přikázání soudu jinému z důvodu, že všichni soudci Městského soudu v Praze jsou podle jeho názoru podjati, stal fakticky bezpředmětným. Je ale pravdou, že z ryze formálních důvodů mělo být o učiněném návrhu obviněného senátem Vrchního soudu v Praze samostatným usnesením rozhodnuto. Jaký by byl výrok takového usnesení je ale zcela evidentní a návrhu obviněného by bezpochyby vyhověno nebylo.
K vlastní námitce ohledně vyloučení soudců Městského soudu v Praze z důvodu, že v minulosti byla jiná věc obviněného, v níž měl tento soud rozhodovat o jeho odsouzení za vydávání se za soudce Městského soudu v Praze atd., delegována Krajskému soudu v Praze, lze uvést, že tato okolnost sama o sobě nezakládá důvod k pochybnostem o nepodjatosti každého jednotlivého soudce daného soudu. Opačný názor by bez dalšího presumoval, že každý soudce tohoto soudu bez rozdílu bude jednou pro vždy vyloučen z projednávání a rozhodování každé věci obviněného pouze v závislosti na tom, že byl v minulosti za trestnou činnost, která měla souvislost s tímto soudem, případně některými jeho soudci, odsouzen. Ani okolnost spočívající ve vydávání se obviněného za soudce jmenovaného soudu, či za autora některých rozhodnutí tohoto soudu, nemůže bez dalšího vylučovat všechny jeho soudce z úkonů trestního řízení v jiné trestní věci obviněného, která s předmětnou kauzou nemá jakoukoli souvislost. U soudců je pak třeba důvodně předpokládat takovou míru profesionality, že jsou schopni nezaujatě a objektivně rozhodnout o jakékoli další trestné činnosti obviněného. Nejvyššímu soudu v této věci nebyly předloženy žádné konkrétní a relevantní údaje, které by dokázaly zpochybnit nestrannost a objektivnost stížností pro porušení zákona napadeného rozhodnutí, jež bylo vydáno senátem Městského soudu v Praze.
Nejvyšší soud tak v situaci, kdy stížností pro porušení zákona bylo napadeno zamítavé meritorní rozhodnutí o návrhu obviněného na povolení obnovy řízení jenom proto, že nebylo rozhodnuto o návrhu obviněného na odnětí a přikázání věci podle §25 tr. ř., zaujal názor, že tento nedostatek má v konkrétním případě výhradně formální povahu. Svojí podstatou totiž není způsobilý z těch důvodů, na něž mimořádný opravný prostředek poukazuje, zpochybnit zákonný charakter vydaného meritorního rozhodnutí, jelikož zde žádné důvodné pochybnosti o nestrannosti soudu, který je vydal, nejsou. Poukazovat tudíž v této souvislosti na některá rozhodnutí Ústavního soudu, např. sp. zn. III. ÚS 561/02 a zejména na rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 441/04 není případné, neboť Ústavní soud dává důraz na podložení návrhu na delegaci věci závažnými důvody způsobilými zpochybnit nestrannost soudu (soudců), k čemuž v daném případě nedošlo. Není zde proto ani důvodu, aby Nejvyšší soud petitu stížnosti pro porušení zákona vyhověl.
Na základě výše uvedených závěrů byla podaná stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná, a to v neveřejném zasedání (viz ust. §274 tr. ř., věta poslední).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. července 2009
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec