ECLI:CZ:NS:2009:5.TDO.1164.2009.1
sp. zn. 5 Tdo 1164/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. října 2009 o dovolání, které podala obviněná A. P. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. 10 To 67/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 11 T 45/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněná A. P. byla rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 11 T 45/2008, uznána vinnou dvěma trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák., pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 k §148 odst. 2, 3 písm. c) tr. zák., dále trestnými činy zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustila skutky podrobně popsanými pod body 1. až 6. ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za výše uvedené trestné činy a za sbíhající se trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007), kterým byla obviněná A. P. uznána vinnou trestním příkazem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 1. 4. 2008, sp. zn. 6 T 28/2008, byl obviněné uložen podle §248 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti s předmětem podnikání nákup, prodej a skladování paliv a maziv včetně jejich dovozu, dále koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej a podnikatelské činnosti s předmětem podnikání zemní práce, a to na dobu 8 let. Současně Okresní soud v Náchodě zrušil citovaným rozsudkem podle §35 odst. 2 tr. zák. výrok o trestu v trestním příkaze Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 1. 4. 2008, sp. zn. 6 T 28/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Postupem podle §228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto též o povinnosti obviněné nahradit škodu způsobenou poškozeným osobám, které jsou uvedeny ve výroku o náhradě škody, a to v celkové výši 311 245,- Kč.
Proti tomuto rozsudku Okresního soudu v Náchodě podali obviněná A. P. a její manžel R. P. odvolání, která Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. 10 To 67/2009, podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podala obviněná A. P. dne 21. 7. 2009, resp. i dne 17. 8. 2009 prostřednictvím svých obhájců dovolání, které opřela o důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Obviněná především zpochybňuje skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, a uvádí, že tyto soudy nepostupovaly v souladu se zásadami trestního řízení ani důkladně nezvážily okolnosti, které svědčí o její nevině, a kriminalizovaly popsané činy v rozporu s pravidlem „ultima ratio“. Podle názoru obviněné bylo zkráceno její právo na spravedlivý proces, přičemž poukázala na porušení principu presumpce neviny a z něj vyplývajícího pravidla „in dubio pro reo“.
V případě skutků uvedených pod body 2. a 4. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněná popírá, že by naplnila zákonné znaky pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 k §148 odst. 2, 3 písm. c) tr. zák. a trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Pokud jde o trestný čin zpronevěry, obviněná zde zdůrazňuje, že se snažila vrátit předmět leasingu, avšak nikdo z leasingové společnosti o to neprojevil zájem. Dále obviněná u tohoto trestného činu namítá neexistenci svého zavinění, neboť soudy nižších stupňů údajně neprokázaly její úmysl ponechat si předmět leasingu, takže podle názoru obviněné může skutek vykazovat jen znaky trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle §249 tr. zák. Obviněná rovněž poukazuje na nesprávné určení výše škody, protože soudy obou stupňů vycházely jen z hlediska časové ceny ke dni ukončení leasingu. Pokud jde o skutky popsané pod body 1. a 5. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněná taktéž zpochybňuje své zavinění. Ke skutku pod bodem 1. ve výroku o vině přitom obviněná soudům vytýká nesprávné posouzení znaku spočívajícího ve způsobení škody a v návaznosti na to i stupně nebezpečnosti činu pro společnost. V případě skutku uvedeného pod bodem 5. ve výroku o vině obviněná poukazuje na skutečnost, že účetní agendu zpracovávala jiná osoba a že ve vztahu k Finančnímu úřadu v Náchodě podnikla konkrétní kroky k narovnání závazků. Obviněná vznesla své výhrady i ohledně skutku pod bodem 6. ve výroku o vině, v němž soudy obou stupňů spatřovaly trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. V tomto případě obviněná tvrdí, že jednala pod psychickým tlakem, z něhož vzešly neúmyslné chyby v účetnictví, jak o tom podle názoru obviněné svědčí též závěry znaleckého posudku. Navíc podle obviněné tento čin postrádá její zavinění, neboť účetnictví vedla jiná osoba. Obviněná nesouhlasí ani s uloženým trestem. Závěrem podaného dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. 10 To 67/2009, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 11 T 45/2008, a aby přikázal tomuto soudu věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněné A. P. ke dni vydání tohoto usnesení nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněná A. P. podala dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinila tak prostřednictvím svých obhájců (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), její dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvody, obviněná A. P. opírá jejich existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) tr. řádu, ačkoli v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
K výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že může naplněn jen tehdy, jestliže skutek, pro který byla obviněná stíhána a odsouzena, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
V rámci svých dovolacích námitek však obviněná A. P. především předkládá vlastní verzi skutkového stavu věci a nesouhlasí se závěry, které z důkazů učinily soudy nižších stupňů. Podle obviněné na podkladě dokazování provedeného ve věci nelze dospět k závěru o naplnění znaků pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 k §148 odst. 2, 3 písm. c) tr. zák. a trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Jak dále obviněná namítá, soudy nižších stupňů jí neprokázaly ani zavinění ve formě úmyslu u trestných činů podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby §148 odst. 1 tr. zák. a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. Podle názoru Nejvyššího soudu tedy obviněná v uvedených směrech shledává existenci uplatněných dovolacích důvodů v tom, že soudy obou stupňů údajně dospěly k chybným skutkovým zjištěním, a to na základě vadně provedeného dokazování a nesprávného hodnocení důkazů. Předpoklady pro jiné právní posouzení stíhaných skutků tak obviněná dovozuje ve zmíněném rozsahu nikoli z argumentace, která by mohla odůvodnit odlišnou právní kvalifikaci těchto skutků, ale obviněná se domáhá změny jejich právního posouzení s poukazem jednak na jiné (a pro ni příznivější) skutkové okolnosti, než jaké se staly podkladem pro rozhodnutí soudů nižších stupňů, a jednak na odlišné závěry učiněné z provedených důkazů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná (resp. neúplná nebo odlišná) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, ani vadný způsob hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či s jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů, a není tedy oprávněn ani vycházet z jiných skutkových zjištění, na která dovolatelka poukazuje.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnila obviněná A. P., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněná namítala nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozovala ve výše uvedeném rozsahu z odlišné verze skutkového stavu, resp. z jiného hodnocení provedených důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatelky o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněné A. P. to pak znamená, že pro dovolací soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obviněná dopustila stíhaných skutků tak, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, popřípadě rozvedeno v jeho odůvodnění a v odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Zmíněné dovolací námitky obviněné, jež se týkají správnosti a úplnosti těchto rozhodných skutkových zjištění, resp. správnosti postupu dokazování a hodnocení důkazů, který vedl k jejich zjištění, jsou tedy mimo rámec dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Obdobný závěr platí rovněž pro tu dovolací námitku obviněné A. P., jejímž prostřednictvím vytýká porušení principu presumpce neviny, resp. pravidla „in dubio pro reo“. I v tomto případě jde o instituty procesního práva, jejichž případné porušení není samo o sobě způsobilé založit existenci hmotněprávního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o který obviněná opírá své dovolání. Navíc v uvedeném směru podle Nejvyššího soudu nemohlo dojít k žádnému porušení práva na spravedlivý proces, jak namítá obviněná, protože soudy nižších stupňů založily svá rozhodnutí na jednoznačných skutkových zjištěních, podrobně popsaly důkazy, z nichž tato zjištění vyvodily, náležitě odůvodnily skutkové i právní závěry a v řízení respektovaly všechna procesní práva obviněné.
Za nedůvodné a neodpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu však považuje Nejvyšší soud i další námitky obviněné A. P., v nichž vyjádřila nesouhlas s údajnou nadměrnou kriminalizací svého jednání, když zpochybňuje správnost použití trestního práva jako „ultima ratio“ (tj. nezazšího prostředku ochrany) v této věci.
Jak je totiž zřejmé z rozhodných skutkových okolností, činy spáchané obviněnou vybočily z rámce běžných soukromoprávních vztahů, protože se dotkly zájmů jiných osob chráněných trestním zákonem, tedy především majetkových práv poškozených a fiskálních zájmů státu (viz též odůvodnění na str. 16 rozsudku soudu prvního stupně), takže bylo nezbytné reagovat na ně represivními prostředky trestního práva. Přitom ani princip subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako „ultima ratio“ (tj. nezazšího prostředku ochrany práv), na které dovolatelka v této věci v podstatě poukazuje, nevylučují spáchání trestného činu a uložení trestu též v případě závažného porušení takových povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky. Z výslovné úpravy obsažené v ustanovení §1 tr. zák. je totiž patrné, že trestní zákon chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob, a to i takové zájmy, kterým poskytují ochranu rovněž jiná právní odvětví (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860. v sešitě 22 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 769/2008, publikované pod č. T 1134. v sešitě 50 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 4 Tz 91/2008, publikované pod č. T 1151. v sešitě 51 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2009).
V návaznosti na popsané skutečnosti je potom nutné posuzovat i ostatní části dovolací argumentace obviněné A. P., v jejichž rámci mimo jiné zpochybňuje naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. (viz bod 1. ve výroku o vině), pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 k §148 odst. 2, 3 písm. c) tr. zák. (viz bod 2. ve výroku o vině), trestných činů zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. (viz bod 4. ve výroku o vině), zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák. (viz bod 5. ve výroku o vině) a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. (viz bod 6. ve výroku o vině). Přestože i v těchto případech obviněná založila své námitky z větší části na polemice se skutkovými zjištěními, lze je formálně podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jde o námitky, které nejsou důvodné.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že pro spáchání všech shora citovaných trestných činů se vyžaduje zavinění ve formě alespoň nepřímého (eventuálního) úmyslu, takže pachatel si musí být vědom možnosti vyvolání následku v podobě porušení, resp. u trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. ohrožení zájmu chráněného příslušným ustanovením trestního zákona a pro případ jeho způsobení s ním musí být alespoň srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.]. Jak vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, o zavinění ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu ve vztahu k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem se jedná i v případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba i z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná (srov. rozhodnutí pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). Na srozumění se způsobením následku lze usuzovat z toho, že pachatel nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit tomuto následku, jehož vznik si pachatel představoval jako možný (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 52).
Jak je v posuzované věci patrné z popisu skutků uvedených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s jeho odůvodněním a s odůvodněním napadeného usnesení odvolacího soudu, u obviněné A. P. lze spolehlivě dovodit její úmyslné zavinění. Za správné a odpovídající zákonu přitom Nejvyšší soud považuje závěry soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i odvolací soud, totiž že obviněná se dopustila trestných činů uvedených pod body 1. až 5. ve výroku o vině v úmyslu přímém [§4 písm. a) tr. zák.], a toliko v případě skutku obsaženého pod bodem 6. ve výroku o vině soudy dovodily nepřímý (eventuální) úmysl [§4 písm. b) tr. zák.]. Ohledně způsobení tzv. těžšího následku, tj. škody nikoli malé ve smyslu §89 odst. 11 a §250 odst. 2 tr. zák., resp. značné škody ve smyslu §89 odst. 11, §148 odst. 3 písm. c) a §248 odst. 3 písm. c) tr. zák. pak postačí podle §6 písm. a) tr. zák. zavinění z nedbalosti, přičemž může jít i o nevědomou nedbalost, tj. jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může způsobit škodu v označené výši, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl [§5 písm. b) tr. zák.]. I kdyby tedy obviněná nejednala v úmyslu způsobit škodu nikoli malou, resp. značnou škodu, k naplnění subjektivní stránky kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, jimiž byla uznána vinnou, postačovalo i její zavinění z nedbalosti ve vztahu ke škodě nikoli malé, resp. škodě značné [§5, §148 odst. 3 písm. c), §250 odst. 2 a §248 odst. 3 písm. c) tr. zák.], byla-li obviněná alespoň srozuměna se způsobením škody nikoli nepatrné [§4 písm. b), §250 odst. 1 tr. zák., resp. §248 odst. 1 tr. zák.].
Pokud jde o trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. (viz skutek popsaný pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně), obviněná A. P. jednala s úmyslem získat neoprávněný majetkový prospěch a způsobit škodu nikoli malou na cizím majetku, což správně zjistily soudy nižších stupňů. Jak totiž vyplývá z rozhodných skutkových okolností vyjádřených v tomto výroku o vině, obviněná jako fyzická osoba – podnikatel v pozici dodavatele zboží účtovala obchodní společnosti T. T. S., s. r. o., odběry pohonných hmot, k nimž ve skutečnosti nedošlo, přičemž cenu za odběr těchto pohonných hmot posledně jmenovaná obchodní společnost přeúčtovávala obchodní společnosti Z.-E., s. r. o., čímž obviněná způsobila této společnosti škodu ve výši 226 448,66 Kč. O úmyslu obviněné získat neoprávněný majetkový prospěch a způsobit škodu na cizím majetku v uvedené výši zde svědčí její jednání spočívající v předstírání takových okolností, které neodpovídaly skutečnosti, neboť obviněná zcela vědomě účtovala platby za neexistující dodávky pohonných hmot a požadovala jejich zaplacení. Podle názoru Nejvyššího soudu tedy obviněné muselo být zřejmé, že popsaným způsobem uvádí v omyl nejen obchodní společnost T. T. S., s. r. o., jako odběratele pohonných hmot, ale především obchodní společnost Z.-E., s. r. o., jako subjekt, kterému byly neexistující dodávky pohonných hmot následně přeúčtovávány a který za ně zaplatil, a tím mu vznikla škoda ve zjištěné výši, která představuje škodu nikoli malou ve smyslu §89 odst. 11 a §250 odst. 2 tr. zák.
Rovněž v případě skutku uvedeného pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a posouzeného jako pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 k §148 odst. 2, 3 písm. c) tr. zák. je závěr o naplnění jeho subjektivní stránky opřen o odpovídající skutková zjištění. Z nich přitom vyplývá, že obviněná A. P. jako fyzická osoba – podnikatel nárokovala u místně příslušného správce daně v podaném přiznání k dani z přidané hodnoty tzv. nadměrný odpočet týkající se této daně z důvodu koupě věci (použitého kolového nakladače), ačkoli vůbec nedošlo k realizaci kupní smlouvy, která by odůvodňovala uplatnění jakéhokoli odpočtu daně. Finanční úřad v Jaroměři ovšem neuznal uplatněný nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 783 750,- Kč a nevyplatil ho, takže bez přičinění obviněné zabránil vzniku protiprávního následku. Podle názoru Nejvyššího soudu obviněná věděla, že není kupujícím, ale jen zájemcem o koupi předmětné věci, kterou měla toliko zapůjčenou. Pokud tedy uplatnila v daňovém přiznání nárok na odpočet daně z přidané hodnoty v uvedené výši a toto daňové přiznání též podepsala, svědčí její jednání o přímém úmyslu směřujícím ke způsobení značné škody na majetku státu vylákáním výhody na dani z přidané hodnoty. Proto ani tvrzení obviněné, že daňové přiznání zpracovala předchozí účetní a že ho podepsala v podstatě ve stresu, nemůže nic změnit na uvedeném závěru. Navíc podle §2 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů (živnostenský zákon), fyzická osoba – podnikatel provozující živnost (tedy i obviněná) ji vykonává samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku a za podmínek stanovených živnostenským zákonem. Jedním z pojmových znaků živnostenského podnikání je tedy jeho provozování na vlastní odpovědnost podnikatele. To mimo jiné znamená, že podnikatel nese veškeré riziko, které je spojeno s podnikáním, a odpovídá i za právní úkony učiněné v rámci takového podnikání. Výjimkou z této soukromoprávní odpovědnosti jsou pouze případy, kdy je třeba k provedení určitého úkonu vysoce kvalifikovaných znalostí z oboru, v němž sám podnikatel není odborně způsobilý. Přitom odpovědnosti za porušení povinností se podnikatel zprostí, jestliže prokáže, že k provedení příslušné odborné činnosti zajistil v potřebném rozsahu jinou kvalifikovanou osobu a vytvořil jí pro splnění této činnosti odpovídající podmínky. Uvedená odpovědnost podnikatele se ovšem zcela nekryje s trestněprávní odpovědností při podnikání. Společným znakem odpovědnosti podle soukromého práva a podle trestního práva je pouze to, že podnikatel odpovídá za dodržení zákonných podmínek svého podnikání a v případě jejich porušení i za zaviněné následky (nejde-li o případy objektivní odpovědnosti v soukromém právu), k nimž došlo v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním podnikatele. Jestliže tedy obviněná za popsaných skutkových okolností v rámci své podnikatelské činnosti podepsala daňové přiznání, v němž uplatnila nárok na tzv. nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty v uvedené výši, na který neměla a nemohla mít žádný nárok, a toto přiznání též vlastnoručně podepsala, je tím odůvodněn závěr o její odpovědnosti za pokus trestného činu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 k §148 odst. 2, 3 písm. c) tr. zák., resp. též o existenci zavinění obviněné ve formě přímého úmyslu [§4 písm. a) tr. zák.], jak správně konstatovaly soudy nižších stupňů.
Pokud jde o skutek popsaný pod bodem 4. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, který byl posouzen jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., Nejvyšší soud se ani zde neztotožnil s námitkou obviněné A. P. zpochybňující existenci jejího úmyslného zavinění. Jak je totiž zřejmé z popisu skutkových okolností vyjádřených zejména v uvedeném výroku o vině, obviněná poté, co přestala platit pravidelné leasingové splátky, odmítla vrátit vlastníkovi předmět leasingové smlouvy (kolový nakladač). Takové jednání tedy podle Nejvyššího soudu jednoznačně svědčí o úmyslu obviněné přisvojit si cizí věc, která se dostala do její dispozice na základě (leasingové) smlouvy, a tím tedy i způsobit na cizím majetku značnou škodu. Tvrzení obviněné, podle něhož nikdo nejevil zájem o předmětnou věc, je navíc v rozporu se zjištěnými skutkovými okolnostmi. Z nich naopak mimo jiné vyplývá, že obviněná byla dne 16. 8. 2007 vyzvána vlastníkem věci k okamžitému vrácení předmětu leasingu. Na tuto výzvu však nereagovala a věc nadále užívala v rámci své podnikatelské činnosti. Proto neobstojí ani námitky obviněné, že údajně neučinila žádný úkon směřující ke zpronevěření (přisvojení) cizí věci a že vlastník věci věděl, kde se jeho věc nachází. Jestliže totiž obviněná ani po výzvě neodevzdala věc jejímu vlastníkovi, jednala nepochybně v úmyslu ponechat si ji jako věc vlastní. Přitom není podstatné, zda vlastník uvedené věci věděl o tom, kde se jeho věc nachází, neboť fakticky byl vyloučen z dispozice s ní.
Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti ani v případě naplnění subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. (viz skutek uvedený pod bodem 5. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně). Obviněná A. P. přitom založila své námitky zejména na tvrzení, podle něhož spoléhala na správnost vykazované účetní agendy, kterou zpracovávala jiná osoba. Z tohoto důvodu je obviněná přesvědčena, že mohla jednat pouze z nedbalosti. Nejvyšší soud zde připomíná, že trestní odpovědnost pachatele (tedy i obviněné) je nezbytné posuzovat s ohledem na zásadu individuální trestní odpovědnosti fyzické osoby, která se uplatňuje v trestním právu a která vylučuje kolektivní odpovědnost a odpovědnost za vinu jiné osoby, což ostatně judikoval Nejvyšší soud v rozhodnutí uveřejněném pod č. 23/1999-II. Sb. rozh. tr. Jak je přitom zřejmé z postupu soudů nižších stupňů, trestní odpovědnost obviněné jako podnikající fyzické osoby byla posouzena v souladu s uvedenou trestněprávní zásadou individuální odpovědnosti, a tedy i v souladu s citovanou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Rozhodné skutkové okolnosti totiž dostatečně odůvodňují závěr, podle něhož si obviněná musela být vědoma skutečnosti, že zatajením konkrétních příjmů dojde k podstatnému snížení její daňové povinnosti, a pokud by obviněná důsledně zahrnovala do účetnictví všechny existující faktury dokládající zdanitelné příjmy, nemuselo vůbec dojít ke způsobení škodlivého následku. Obviněná ovšem neměla zájem na průhlednosti svého podnikání, což vedlo k jejímu obohacení na úkor státu o částky, které by jinak musela odvést na dani z přidané hodnoty a dani z příjmů fyzických osob za příslušné období (tedy účetní rok 2005). Ani v případě tohoto skutku proto neobstojí námitka obviněné, v níž poukazuje na odpovědnost jiné osoby za vedení účetnictví, protože právě obviněná (a nikoli jiná osoba) rozhodla o nezařazení příslušných faktur do účetnictví a o zatajení příjmů v daňovém přiznání.
Konečně Nejvyšší soud považuje za nedůvodnou i námitku obviněné A. P., v níž soudům obou stupňů vytýká nesprávné posouzení subjektivní stránky u trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 alinea 1 a 2 tr. zák. (viz skutek pod bodem 6. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud k tomuto trestnému činu nejprve v obecné rovině připomíná, že se ho dopustí ten, kdo úmyslně nevede příslušné účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač je k tomu podle zákona povinen, nebo v těchto knihách, zápisech nebo jiných dokladech uvede hrubě zkreslující údaje, a tím ohrozí majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně. Jak je přitom v posuzované věci patrné z rozhodných skutkových okolností, obviněná během roku 2006 nezajistila vedení účetní evidence v potřebném a odpovídajícím rozsahu, neboť údaje v hlavní knize vůbec neodpovídaly skutečnému stavu. Na základě takto vedené evidence pak nebylo možné zjistit hodnověrné výsledky hospodaření pro potřeby plnění daňových povinností obviněné především ve vztahu k dani z příjmů fyzických osob a k dani z přidané hodnoty za rok 2006, resp. za příslušné období tohoto roku. Podle Nejvyššího soudu je tak zřejmé, že obviněná zanedbávala své povinnosti v úmyslu ohrozit včasné a řádné vyměření zmíněných druhů daní. Protože obviněná zaúčtovala tržby, které nebyly realizovány, a naopak nezaúčtovala všechny zdanitelné příjmy do účetních knih a v účetnictví vykazovala neexistující účetní hodnoty, musela přinejmenším vědět, že může způsobit následek předvídaný v citované skutkové podstatě, a s jeho vznikem byla i srozuměna. Námitky obviněné, jimiž zpochybňuje své zavinění a poukazuje na to, že zajistila k vedení účetnictví osobu odborně znalou, nemohl Nejvyšší soud akceptovat. Je zde totiž třeba vycházet z výsledků dokazování, které provedly soudy nižších stupňů a z něhož jednoznačně vyplývá, že obviněná sama předávala veškeré účetní doklady ke zpracování své účetní M. S. Popsaným jednáním tak obviněná bez přičinění další osoby ovlivňovala správnost účetní evidence a rozhodovala o tom, které účetní doklady do ní zařadí a které nikoli. V dalším lze odkázat i na to, co již Nejvyšší soud uvedl výše k otázce zavinění obviněné u pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 k §148 odst. 2, 3 písm. c) tr. zák. a dokonaného trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák., jimiž byla obviněná uznána vinnou skutky pod body 2. a 5. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně.
Závěr o naplnění subjektivní stránky posuzovaných trestných činů zde tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobů jednání obviněné A. P. popsaných ve skutkových větách ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě porušení, resp. ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem v příslušných ustanoveních, s nímž obviněná musela počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také nastal (s výjimkou pokusu jednoho z trestných činů).
Ze všech shora uvedených důvodů považuje Nejvyšší soud námitky obviněné A. P., jejichž prostřednictvím zpochybnila naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. (viz bod 1. ve výroku o vině), pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 k §148 odst. 2, 3 písm. c) tr. zák. (viz bod 2. ve výroku o vině), dále trestných činů zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. (viz bod 4. ve výroku o vině), zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák. (viz bod 5. ve výroku o vině) a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. (viz bod 6. ve výroku o vině), pro které byla stíhána a odsouzena, za nedůvodné. Ostatně obviněná – vyjma skutku obsaženého pod bodem 5. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a posouzeného jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák. – ani nijak blíže nekonkretizovala, zda v případě tvrzeného nedostatku jejího úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň. Svými námitkami zpochybňujícími naplnění subjektivní stránky zmíněných trestných činů navíc obviněná částečně popírá i rozhodná skutková zjištění, a tím se dostává mimo hmotně právní povahu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak byla výše vymezena.
Dále obviněná A. P. zpochybnila správnost posouzení výše škody u trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se dopustila skutkem popsaným pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud však nepovažuje uvedené námitky za důvodné. Soud prvního stupně totiž v popisu skutkového děje jednoznačně vyjádřil okolnost, že obviněná v inkriminovaném období účtovala obchodní společnosti Z.-E., s. r. o., prostřednictvím obchodní společnosti T. T. S., s. r. o., neexistující odběry pohonných hmot v celkové výši 226 448,66 Kč. Důsledkem popsaného jednání obviněné byl vznik škody na majetku obchodní společnosti Z.-E., s. r. o., neboť neoprávněný úbytek jejích peněžních prostředků, které obviněná v rámci svého podnikání vylákala od tohoto poškozeného, nelze vnímat jinak než jako škodu ve smyslu §442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, nebo ve smyslu §379 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Jde totiž nepochybně o újmu, která nastala v majetkové sféře poškozené obchodní společnosti, je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a lze ji napravit poskytnutím příslušného majetkového plnění, zejména peněz (viz přiměřeně stanovisko pod č. 55/1971, str. 151 Sb. rozh. obč.).
Nejvyšší soud proto konstatuje, že napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně nevykazují vytýkané vady v právním posouzení zákonného znaku trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. spočívajícího ve způsobení škody na cizím majetku. Opačný názor obviněné je tedy neopodstatněný.
Vytýká-li obviněná A. P. v souvislosti s výhradami směřujícími proti výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. soudům nižších stupňů i to, že se dostatečně nezabývaly posouzením stupně nebezpečnosti činu pro společnost, aniž by namítala nesplnění materiální podmínky trestnosti činu (§3 odst. 2 tr. zák.) či materiální podmínky pro použití vyšší trestní sazby (§88 odst. 1 tr. zák.), jde o zcela obecné tvrzení, které rovněž nemůže naplnit uplatněný dovolací důvod. Přitom s ohledem na všechny popsané rozhodné skutkové okolnosti nelze dospět k závěru, podle něhož by snad skutek spáchaný obviněnou neodpovídal ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. (viz rozhodnutí pod č. 34/1976-I. a č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Pokud obviněná A. P. zpochybnila i postup soudů nižších stupňů při ukládání trestu, jde o námitky, které nejsou způsobilé naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, takže k nim nelze nijak přihlížet. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že námitky proti druhu trestu a jeho výměře lze uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, o nějž však obviněná neopírá své dovolání. Navíc jí rozhodně nebyl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, ani jí nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně. Jiné námitky vůči trestu pak nejsou způsobilým dovolacím důvodem podle naposledy citovaného ustanovení (viz rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Soud prvního stupně přitom uložil obviněné za nyní posuzované trestné činy a za sbíhající se trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., kterým byla uznána vinnou trestním příkazem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 1. 4. 2008, sp. zn. 6 T 28/2008, podle §248 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněné uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti s předmětem podnikání nákup, prodej a skladování paliv a maziv včetně jejich dovozu, dále koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej a podnikatelské činnosti s předmětem podnikání zemní práce, a to na dobu 8 let. Uvedené tresty jsou přitom přípustnými druhy trestů a jejich výměra byla stanovena v rámci zákonné trestní sazby.
Nejvyšší soud ovšem nemohl akceptovat ani další námitky obviněné A. P., v nichž uvádí, že skutky popsanými pod body 2. a 4. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nenaplnila ani další znaky skutkových podstat pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 k §148 odst. 2, 3 písm. c) tr. zák. a trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Obviněná zde zejména vytýká nedostatečné zjištění výše škody, přičemž podle jejího názoru skutkem uvedeným pod bodem 4. ve výroku o vině a kvalifikovaným jako trestný čin zpronevěry podle citovaného ustanovení mohla naplnit nanejvýš znaky trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle §249 tr. zák.
Pokud jde o pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 a §148 odst. 2, 3 písm. c) tr. zák. (viz bod 2. ve výroku o vině), Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že se ho dopustí ten, kdo se dopustí jednání bezprostředně směřujícího k tomu, aby vylákal výhodu na dani, clu, pojistném na sociální zabezpečení nebo zdravotním pojištění, poplatku nebo na jiné jim podobné povinné platbě a aby způsobil takovým činem značnou škodu. Vylákáním výhody na některé z plateb obsažených v ustanovení §148 odst. 1 tr. zák. se přitom podle dosavadní judikatury (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2005-I. Sb. rozh. tr.) rozumí úmyslné jednání pachatele, jímž státu (správci daně, popřípadě jinému subjektu) nepravdivě předstírá existenci skutečností zakládajících povinnost státu (či jiného subjektu) poskytnout plátci (poplatníkovi) daně nebo jiné platby peněžité plnění jako údajný přeplatek na dani nebo na jiné povinné platbě. Ve vztahu k dani z přidané hodnoty lze takovou výhodu vylákat např. neoprávněným uplatněním tzv. nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Značnou škodu ve smyslu §89 odst. 11 a §148 odst. 3 písm. c) tr. zák. zde představuje peněžní částka ve výši nejméně 500 000,- Kč, kterou pachatel vylákal jako výhodu u některé z plateb uvedených v ustanovení §148 odst. 1 tr. zák. (tedy i daň z přidané hodnoty).
Na základě popisu rozhodných skutkových okolností obsažených pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně lze dospět k závěru, že obviněná A. P. se snažila uplatnit a získat tzv. nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 783 750,- Kč na podkladě neuskutečněného právního úkonu (kupní smlouvy), takže její úmyslné jednání zde bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, 3 písm. c) tr. zák. Protože příslušný správce daně neuznal uplatněný odpočet daně z přidané hodnoty a nevyplatil ho obviněné, nedošlo k dokonání uvedeného trestného činu, takže jednání obviněné zůstalo ve stadiu pokusu ve smyslu §8 odst. 1 tr. zák. V posuzované věci tedy nelze mít žádné pochybnosti o správnosti použité právní kvalifikace a rozhodnutí soudů nižších stupňů nevykazují vady vytýkané obviněnou.
Nejvyšší soud se neztotožnil ani s výhradami obviněné A. P., které zaměřila proti skutku uvedenému pod bodem 4. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, když v podstatě jen v obecné rovině namítla nesprávné právní posouzení tohoto skutku jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Nejvyšší soud zde připomíná, že uvedeného trestného činu se dopustí pachatel, který si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, jež mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. O přisvojení cizí věci jde především tehdy, pokud pachatel, jemuž byla věc svěřena na podkladě smlouvy nebo jiného právního titulu, jednal s úmyslem trvale vyloučit dosavadního vlastníka z dispozice s věcí. Jak přitom vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 30/2004 Sb. rozh. tr.), která dopadá i na posuzovaný případ, jestliže pachatel v rozporu se zněním tzv. leasingové smlouvy po ukončení smluvního vztahu nevrátí předmět leasingu leasingové společnosti, i když mu zanikl právní důvod jejího dalšího užívání, ale naopak i nadále jej neoprávněně užívá způsobem nasvědčujícím tomu, že hodlá oprávněnou osobu na delší dobu vyloučit z dispozice s předmětem leasingu (např. pachatel vůbec nereaguje na opětovné výzvy k vydání předmětu leasingu, který dlouhodobě neoprávněně používá jako vlastní věc), může být takové jednání posouzeno jako trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák. Pokud jde o určení výše škody způsobené v takovém případě, ani zde nemá Nejvyšší soud důvod odchylovat se od své dosavadní judikatury (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 6/2003 Sb. rozh. tr.), podle níž v případě neoprávněného přisvojení si předmětu leasingu je škodou způsobenou trestným činem zpronevěry hodnota předmětu leasingu v době spáchání činu určená podle hledisek stanovených podle §89 odst. 12 tr. zák., od níž se odečte ta část tzv. akontace a uhrazených leasingových splátek, která představuje čisté splátky na pořizovací cenu předmětu leasingu, ovšem pouze v rozsahu odpovídajícím snížení hodnoty pronajaté věci v době spáchání činu oproti hodnotě v době jejího převzetí pachatelem na základě leasingové smlouvy. Jestliže tedy hodnota předmětu leasingu (kolového nakladače), který si obviněná přisvojila, dosahovala v době spáchání trestného činu zpronevěry částky ve výši 3 283 816,- Kč, přičemž od této částky soud odečetl mimořádnou leasingovou splátku ve výši 10 % a pravidelné měsíční splátky ve výši 71 490,50 Kč a hodnotu opotřebení předmětné věci, byla výše škody určena v souladu se zákonem a s citovanou judikaturou. Přitom soud prvního stupně opřel svůj právní závěr o výši způsobené škody též o znalecký posudek Z. J. – znalce z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady motorových vozidel a strojů, a z oboru všeobecného strojírenství, odvětví posuzování technického stavu motorových vozidel, strojů a autoopravárenství (viz č. l. 598 trestního spisu), takže úvahy soudu mají dostatečnou oporu i v odpovídajícím důkazu.
Na podkladě skutkových zjištění vyjádřených pod bodem 4. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, která Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení jakkoli zpochybňovat, lze tudíž dospět k jednoznačnému závěru o naplnění všech zákonných znaků trestného činu zpronevěry §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., pro který byla obviněná A. P. stíhána a odsouzena. Obviněná totiž nevrátila předmět leasingové smlouvy (kolový nakladač tov. zn. LIEBHERR L 564) jejímu vlastníkovi, resp. pronajímateli (obchodní společnosti C. L., a. s.), ačkoli byla k jeho okamžitému vrácení vyzvána, a nadále jej používala ve své podnikatelské činnosti. Popsaným jednáním pak byla způsobena poškozenému vlastníkovi škoda v uvedené výši, která zde představuje značnou škodu ve smyslu §89 odst. 11 a §248 odst. 3 písm. c) tr. zák. V žádném případě pak uvedený skutek nevykazuje znaky trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle §249 tr. zák., jak se mylně domnívá obviněná, neboť v důsledku jejího jednání byl vlastník věci vyloučen z dispozice s ní po nikoli jen přechodnou dobu a obviněná neprojevovala žádnou snahu vrátit předmět leasingu.
Obviněná A. P. dále uplatnila ve svém dovolání důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněné však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle §256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí odvolání, protože ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněné v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.
Podle druhé alternativy je dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán některý jiný důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněná A. P. pak shledávala v předcházejícím řízení existenci dovolacího důvodu obsaženého v již zmíněném ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomuto důvodu se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše a neshledal opodstatněným tvrzení obviněné o jeho naplnění, protože právní posouzení skutků je správné a nevykazuje vady namítané v dovolání.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněná A. P. podala dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Protože však její dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacími důvody podle citovaných zákonných ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelky či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 21. října 2009
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y