ECLI:CZ:NS:2009:5.TDO.1317.2009.1
sp. zn. 5 Tdo 1317/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. listopadu 2009 o dovolání, které podal obviněný RSDr. V. S. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 67 To 397/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 3 T 37/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. 3 T 37/2006, byl obviněný RSDr. V. S. uznán vinným trestným činem porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., za který mu soud podle §152 odst. 2 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podmíněně odložil podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu v trvání dvou a půl roku. Podle §59 odst. 2 tr. zák. soud obviněnému uložil, aby podle svých možností a schopností uhradil během zkušební doby způsobenou škodu. Současně byl obviněnému podle §53 odst. 1 tr. zák. a §54 odst. 1, 3 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výši 200.000,- Kč a pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil obvodní soud náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Obviněnému byl rovněž uložen trest propadnutí věci podle §55 odst. 1 písm. b) tr. zák. a trest zákazu činnosti podle §49 odst. 1 tr. zák. spočívající v zákazu výkonu činnosti v nakladatelství a prodeji knižních titulů jako zaměstnanec a statutární orgán subjektu provozujícího tuto činnost na dobu dvou roků. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost A. nakladatelství, a. s. – právní nástupce, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 napadli odvoláními obviněný RSDr. V. S. , státní zástupkyně a poškozená společnost A. nakladatelství, a. s. – právní nástupce, o nichž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. 67 To 64/2008, tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. zrušil. Podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. nově rozhodl o vině a trestu obviněného. Uznal ho vinným trestným činem porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., za který mu podle §152 odst. 2 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou a půl roku, podle §53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výši 300.000,- Kč a pro případ nevykonání tohoto trestu ve stanovené lhůtě stanovil soud podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Poškozenou společnost A. nakladatelství, a. s. – právní nástupce, se sídlem v P. , městský soud odkázal s jejím nárokem na náhradu škody podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání poškozené společnosti pak soud podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný RSDr. V. S. dovolání, z jehož podnětu Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1361/2008, zrušil napadený rozsudek včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a přikázal soudu druhého stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Městský soud v Praze znovu projednal odvolání obviněného RSDr. V. S. , státní zástupkyně a poškozené společnosti A. nakladatelství, a. s. – právní nástupce, a rozhodl rozsudkem ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 67 To 397/2008, jímž podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. 3 T 37/2006, a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného RSDr. V. S. podle §152 odst. 2 tr. zák. uznal vinným trestným činem porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podmíněně odložil podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu v trvání dvou a půl roku. Současně městský soud podle §53 odst. 1 tr. zák. uložil obviněnému peněžitý trest ve výši 300.000,- Kč a pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost A. nakladatelství, a. s. – právní nástupce, se sídlem v P. , odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a odvolání této poškozené společnosti městský soud podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný napadl dovoláním tento v pořadí druhý rozsudek odvolacího soudu, a to opět v rozsahu výroku o vině i o trestu. Svůj mimořádný opravný prostředek obviněný opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. a), g) a k) tr. ř., tj. že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně, dále proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Obviněný uspořádal své jednotlivé námitky do několika tvrzení, většina z nich se však překrývá a podle jeho výslovného vyjádření je souhrnně podřadil pod důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. (V písemném podání je nesprávně citováno ustanovení §265a odst. 1 tr. ř.) Jako první vytkl dovolatel napadenému rozsudku porušení zásady zákazu změny k horšímu, jehož se podle jeho přesvědčení odvolací soud dopustil tím, že v tzv. skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí formuloval subjektivní stránku trestného činu, která v prvním rozhodnutí tohoto soudu vůbec vyjádřena nebyla. Uvedené doplnění popisu skutku přitom podle názoru obviněného odvolací soud učinil, aniž by sám provedl jakýkoli důkaz. Dosavadní výsledky procesu dokazování přitom podle obviněného neposkytují oporu pro takový „nový“ úsudek soudu. Na podporu této argumentace odvolatel jen odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu, citoval pak sp. zn. I. ÚS 670/05 a IV. ÚS 182/04.
Další vadu napadeného rozsudku spatřoval obviněný v nedostatku zákonného znaku subjektu trestného činu, neboť on sám odmítá nést trestní odpovědnost za jinou osobu. Za pochybení označil obviněný nedostatek, související se závazným pokynem Nejvyššího soudu vysloveným v předcházejícím rozhodnutí o dovolání. Podle názoru obviněného se totiž soud druhého stupně nezabýval novelizací autorského zákona č. 121/2000 Sb. ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 tr. zák., jak mu dovolací soud přikázal. Závěr svého dovolání věnoval obviněný argumentům, jež podle jeho přesvědčení spadají pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Namítl místní nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 3, která byla sice určena rozhodnutím Nejvyššího soudu, avšak na podkladě nesprávných údajů. Dovolatel byl přesvědčen, že ve smyslu ustanovení §18 tr. ř. byl s ohledem na sídlo O. nakladatelství, s. r. o., v letech 2001 a 2002 (v P. a T. ) místně příslušný jiný soud nežli Obvodní soud pro P. Ze všech těchto důvodů obviněný RSDr. V. S. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 67 To 397/2008, a tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného RSDr. V. S. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství, která navrhla dovolání odmítnout jako neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dovolací důvody uvedené v písmenech a) a k) odst. 2 §265b tr. ř. podle názoru státní zástupkyně námitky obviněného nenaplnily, neboť v dovolání lze namítat pouze věcnou nepříslušnost soudu a výrok o vině obsahoval odkaz na přesné znění blanketní normy a byl tudíž úplný. Námitka porušení zákazu změny k horšímu nespadá pod důvod nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení, přičemž ani z pohledu dodržení zásad spravedlivého procesu nebyla v projednávané věci opodstatněná. V rámci nového rozhodnutí totiž nedošlo ke zhoršení postavení obviněného a popis skutkových zjištění bylo možné doplnit tak, jak odvolací soud učinil. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se ve smyslu tohoto důvodu dovolání rozumí jeho hmotně právní posouzení. Tento dovolací důvod je tak možné uplatnit v případech, kdy skutková zjištění, učiněná soudy obou stupňů, neodpovídají aplikované právní kvalifikaci a skutek musí být posouzen podle jiného ustanovení hmotného práva trestního. Prostřednictvím tohoto důvodu dovolání lze dopadá i na případy, kdy zjištěný skutek nenaplňuje znaky žádného z trestných činů. Otázka dodržení procesních ustanovení včetně hodnocení důkazů, rozsahu dokazování a respektování zásady zákazu reformationis in peius tedy nemůže být předmětem přezkumu v dovolacím řízení. Nejvyšší soud tak na podkladě mimořádného opravného prostředku, jakým je dovolání, posuzuje správnost právního posouzení skutku, tak jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, případně skutkové okolnosti mající význam z hlediska trestního práva. Dovolatel se tak zásadně nemůže domáhat změn ve skutkových závěrech, které by teprve mohly vést k rozdílnému právnímu posouzení.
Trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. se obviněný RSDr. V. S. podle výroku o vině rozsudku Městského soudu v Praze dopustil tím, že jako obchodní ředitel společnosti O. nakladatelství, s. r. o., v té době se sídlem T. , M. , následně P. , L. a nyní se sídlem P. , K. , na základě Zmluvy o dielo ze dne 30. 11. 2001, uzavřené s jeho vědomím za O. nakladatelství, s. r. o., T. , M. B. Ing. J. S. , který za společnost jednal na základě generální plné moci, nechal bez svolení jediného oprávněného nositele práv podle §41 zákona č. 121/2000 Sb., ve znění účinném do 22. 2. 2005, tedy společnosti A. nakladatelství, a. s., nyní A. nakladatelství, a. s. – právní nástupce se sídlem P. , N. , vytisknout a společnosti O. nakladatelství, s. r. o., které bylo podle Zmluvy o dielo koncovým odběratelem, dodat nejméně 9600 kusů plagiátů knihy J. K. R. „H. P. a ohnivý pohár“ opatřené ochrannou známkou nakladatelství A. , a. s. – právní nástupce, tyto v průběhu let 2001 – 2002 uvedl do prodeje v obchodní síti „door to door“, přestože si byl vědom toho, že výhradní oprávnění k užití díla má pouze společnost A. , a. s. – právní nástupce, a že toto oprávnění nebylo autorkou díla společnosti O. nakladatelství, s. r. o., uděleno, čímž jednak neoprávněně zasáhl do práv J. K. R. chráněných ustanoveními §11 odst. 1, 3 a §12 odst. 1, 4 písm. a), b) citovaného zákona, tedy do práva autorky rozhodnout o zveřejnění díla, práva na nedotknutelnost svého díla a je-li dílo užíváno jinou osobou, aby se tak dělo způsobem nesnižujícím hodnotu díla, do práva autorky své dílo užít, konkrétně práva na rozmnožování díla a na rozšiřování originálu nebo rozmnoženiny díla, a práva udělit jiné osobě smlouvou oprávnění k výkonu tohoto práva, a jednak neoprávněně zasáhl do práva společnosti A. nakladatelství, a. s. – právní nástupce, autorské dílo „H. P. a ohnivý pohár“ užít, konkrétně vydat, rozmnožovat a rozšiřovat ve formě tištěného svazku v českém jazyce po celém světě, která mu jako jedinému subjektu v České republice byla udělena autorkou díla výhradní licenční smlouvou ze dne 1. 10. 2000 podle §46 citovaného zákona.
Jak zjistil Nejvyšší soud, dovolatelova námitka, že se soud druhého stupně nezabýval podle pokynů dovolacího soudu z jeho rozhodnutí o prvním dovolání v této věci časovou působností dotčených zákonů ve smyslu §16 odst. 1 tr. zák., může spadat pod dovolací důvod nesprávného hmotně právního posouzení skutku podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale v předmětné trestní věci postrádá opodstatnění.
Ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. zakotvuje časovou působnost trestního zákona a zásadu, že trestní zákony nepůsobí nazpět (zákaz retroaktivity zákona). Platí tedy, že trestnost činu se zásadně posuzuje podle toho zákona, jenž byl účinný v době spáchání trestného činu. Pozdější zákon lze na konkrétní případ aplikovat pouze tehdy, je-li to pro pachatele příznivější. Citované ustanovení se vztahuje i na časovou působnost zákonů, na něž odkazuje trestní zákon v normě s blanketní dispozicí jako je např. ustanovení §152 tr. zák. (srov. č. 11/2004-I. Sb. rozh. tr.).
Uvedený výklad časové působnosti zákona i zákaz retroaktivity Městský soud v Praze v trestní věci obviněného zcela respektoval a postupoval v souladu se zásadami uvedenými v odst. 1 §16 tr. zák. V rámci nového projednání odvolání obviněného tak ve smyslu pokynů Nejvyššího soudu odvolací soud opětovně zkoumal časovou působnost jak trestního, tak autorského zákona a své úvahy poté shrnul v odůvodnění napadeného rozhodnutí (viz str. 12-13 napadeného rozsudku). Dovolatel vznesl v této souvislosti konkrétní výtku, podle níž městský soud nedostatečně zkoumal změny právní úpravy autorského zákona, k nimž došlo od doby spáchání činu do doby rozhodování soudu. Městský soud sice pouze ocitoval číselné označení jednotlivých zákonů, jež novelizovaly autorský zákon č. 121/2000 Sb., nicméně dospěl k jednoznačnému závěru, že ani jedna z pěti zákonných změn nebyla pro obviněného z hlediska jeho obvinění příznivější. Skutek, jímž odvolací soud uznal obviněného vinným, tak soud ve vztahu k mimotrestní normě právně kvalifikoval podle autorského zákona č. 121/2000 Sb., ve znění účinném do 22. 5. 2005, tedy ve znění účinném v době spáchání trestného činu.
Nejvyšší soud v této souvislosti pouze stručně doplňuje zcela správné závěry soudu druhého stupně. Dne 23. 2. 2005 nabyla účinnosti první novela autorského zákona č. 121/2000 Sb., provedená zákonem č. 81/2005 Sb. Uvedená změna některých částí autorského zákona se však nedotkla těch jeho ustanovení, jež byla porušena v této věci stíhaným jednáním obviněného RSDr. V. S. Týkala se především rozhlasového a televizního vysílání a tzv. „veřejné produkce“. V jejím důsledku tak došlo např. ke změnám v ustanoveních §§22, 23, 100 a dalších, nikoli však §§41, 11 nebo §12 autorského zákona, k jejichž porušení došlo v souvislosti s trestnou činností obviněného a něž odvolací soud ve výroku o vině odkázal. Ustanovení §§11 a 12 citovaného zákona byla novelizována později, a to s účinností od 21. 5. 2006 zákonem č. 216/2006 Sb. V rámci této nové právní úpravy však došlo v podstatě k rozšíření autorských osobnostních práv (srov. znění §11 odst. 2 před a po novele) a rovněž i majetkových práv autora (srov. rozsah práva autora dílo užít vymezeného v odst. 1 §12 před a po novele). Další změny právní úpravy autorského zákona č. 121/2000 Sb., k nimž došlo do doby rozhodování soudu, se dotčených ustanovení, které mají význam pro právní posouzení jednání obviněného, žádným způsobem nedotkly. Obviněný v dovolání vytýkal, že se městský soud v napadeném rozsudku nezabýval pěti rozličnými právními úpravami z pohledu ustanovení §16 tr. zák. Sám však nenabídl k polemice žádnou úvahu, která by jiným způsobem než pouhým konstatováním zpochybnila přijatý závěr soudu o použití zákona účinného v době spáchání trestného činu. Při hodnocení časové působnosti zákona ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. není nutné, aby soud jednotlivě hodnotil každou změnu právní úpravy, která by mohla eventuelně přicházet v úvahu pro konkrétní věc, ale z hlediska možného přezkoumání správnosti právního posouzení postačí, pokud je z odůvodnění rozhodnutí zřejmé, že se soud zabýval možností aplikace později účinné právní úpravy a k jakému závěru přitom dospěl. V předmětné trestní věci tak Nejvyšší soud zjistil, že Městský soud v Praze nijak nepochybil, pokud skutek posoudil podle autorského zákona účinného v době jeho spáchání, tj. zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 22. 2. 2005.
Pokud obviněný ve svém dovolání v této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 200/2003, předmětná trestní věc nemá s věcí projednávanou tímto rozhodnutím souvislost. Nejvyšší soud nejprve připomíná, že citované rozhodnutí bylo publikováno pod č. 11/2004 Sb. rozh. tr. Část právní věty, kterou obviněný v dovolání citoval, samozřejmě dopadá i na věc obviněného, neboť platí, že „trestnost činu ve smyslu §16 odst. 1 tr. zák. je třeba posoudit zásadně podle celého souhrnu zákonných norem trestních i mimotrestních (na něž trestní zákon odkazuje ve skutkových podstatách s blanketní dispozicí), které jsou všechny účinné ke stejnému momentu rozhodnému z hlediska časové působnosti zákona podle citovaného ustanovení“. Uvedené pravidlo dopadá i na věc obviněného, takže není možné, aby týž skutek byl právně posouzen částečně podle zákona účinného v době jeho spáchání a částečně podle zákona účinného v době rozhodování soudu. K pochybení při aplikaci trestní a mimotrestní právní normy však v daném případě nedošlo, neboť jak z hlediska trestního zákona, tak i z hlediska autorského zákona, na který §152 jako norma s blanketní dispozicí odkazuje, byl skutek obviněného posouzen podle znění účinného v době jeho spáchání. Jak již Nejvyšší soud vysvětlil, v dané věci byl správně aplikován autorský zákon č. 121/2000 Sb., v jeho znění účinném do 22. 5. 2005. Tento zákon jednak nahradil dřívější autorský zákon č. 35/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a jednak novelizoval ustanovení §152 tr. zák. (s účinností celého autorského zákona od 1. 12. 2000). Pokud tedy Městský soud v Praze v napadeném rozsudku právně kvalifikoval protiprávní jednání obviněného podle trestní i mimotrestní normy účinných v době spáchání činu, postupoval mj. i v souladu s názory vyslovenými citovaným judikátem. V předmětné věci totiž nejde o případ, kdy soud při právním posouzením skutku použil dvě normy s různou účinností, jak tomu bylo v judikované věci. Pochybení při užití právních norem, jež ve svém dovolání obviněný namítal, tak Nejvyšší soud nezjistil, a proto nemohl být naplněn dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pokud obviněný „odmítl nést trestní odpovědnost za jinou osobu“ a vyslovil přesvědčení, že tak nemůže být pachatelem trestného činu, Nejvyšší soud připomíná, že ke shodné námitce se již vyjadřoval ve svém předcházejícím rozhodnutí o dovolání obviněného (viz str. 6 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1361/2008). V novém řízení konaném u odvolacího soudu se ve vztahu k otázce pachatelství obviněného vůbec nic nezměnilo a tudíž nelze jinak než odkázat na naprosto správné úvahy soudů nižších stupňů, že to byl obviněný, kdo rozhodoval o neoprávněném vydání a distribuci literárního díla a proto on musí nést i trestní odpovědnost za trestný čin. Touto částí dovolání se tak obviněný ocitl mimo zákonné meze dovolacích důvodů, neboť v podstatě nabídl jinou verzi průběhu protiprávního jednání, která je v rozporu se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Nejvyšší soud zásadně musí respektovat hodnocení důkazů provedených v trestním řízení a v dovolacím řízení je tak vázán vymezením skutku soudy prvního resp. druhého stupně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. mohou být napadány dvě procesní vady, jednak že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud a dále soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodl senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Obviněný RSDr. V. S. však tento důvod neuplatnil v žádné z uvedených alternativ, neboť vytýkal místní nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 3.
Ve svém prvním mimořádném opravném prostředku namítal obviněný nepříslušnost soudu prvního stupně v rámci důvodů pod písmeny g) a k) odst. 1 §265b tr. ř. Dovolací soud upozornil obviněného na možnost uplatnit námitku procesní vady spočívající v nepříslušnosti soudu pouze ve vztahu k důvodu pod písmenem a) citovaného ustanovení. Ve druhém dovolání tak již dovolatel formálně deklaroval tento důvod, k němuž však nesprávně argumentoval citací ustanovení §18 tr. ř., a poukázal na sídlo společnosti O. nakladatelství, s. r. o., v době spáchání trestného činu. Takto formulovanou námitkou zpochybňoval místní příslušnost soudu prvního stupně a nikoli věcnou příslušnost, jak vyžaduje důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Protože se tedy dovolatel v rozsahu námitky místní nepříslušnosti soudu prvního stupně ocitl mimo meze citovaného důvodu dovolání, Nejvyšší soud se jí nemohl zabývat.
K odkazu na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku vždy připojil i důvod uvedený pod písm. k) citovaného ustanovení. Ten je rovněž možné naplnit dvěma alternativními vadami. První z nich dopadá na případy, kdy v rozhodnutí určitý výrok chybí, tj. nebyl-li vůbec učiněn, ač se tak mělo stát. Druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu lze použít tehdy, kdy konkrétní výrok sice byl soudem učiněn, ale není úplný, protože neobsahuje některou z podstatných zákonných náležitostí (viz např. §120 odst. 3 tr. ř.). Přestože obviněný v příslušné části dovolání odkázal na ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., které stanoví náležitosti výroku o vině, obsahem jeho argumentů byl nesouhlas se zásahem Městského soudu v Praze do popisu skutku ve druhém odvolacím řízení. Podle přesvědčení obviněného totiž tzv. skutková věta napadeného rozsudku obsahuje zcela novou konstrukci subjektivní stránky trestného činu, která nemá oporu v provedených důkazech. Obviněný však tímto tvrzením nevystihl podstatu předmětného dovolacího důvodu a ocitl se částečně i v oblasti hodnocení dokazování. Místo toho, aby vytýkal městskému soudu opomenutí zahrnout určitou okolnost vyjadřující některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu do popisu skutkových zjištění, spatřoval vadu výroku o vině napadeného rozsudku spadající pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. v rozšíření popisu skutku o okolnosti charakterizující subjektivní stránku. Současně tvrdil, že tak odvolací soud učinil, aniž by provedl další dokazování ohledně zavinění. Subjektivní stránka jako jeden ze znaků skutkové podstaty byla podle obviněného v popisu skutku napadeného rozsudku vykonstruována, tj. bez jakékoli opory ve výsledcích dokazování.
Nejvyšší soud nemohl napadený rozsudek přezkoumat ani z tohoto dovolacího důvodu, neboť obviněným uplatněné námitky jej nenaplnily.
K obviněným dotčené otázce možností soudu doplňovat popis skutkových zjištění v případech podání opravného prostředku jen ve prospěch obviněného Nejvyšší soud považuje za nutné se nad rámec dovolání stručně vyjádřit. Předně je nutné zdůraznit, že v posuzované trestní věci založil městský soud své závěry o úmyslném zavinění obviněného (ve formě nepřímého úmyslu) na důkazech, jež byly v trestním řízení opatřeny a provedeny ještě předtím, než došlo na podkladě prvního dovolání obviněného ke zrušení předcházejícího rozhodnutí odvolacího soudu. Z odůvodnění nového rozsudku vyplývá, že odvolací soud vycházel při hodnocení zavinění mimo jiné i z výpovědí obviněného. On sám označil jako všeobecně známou skutečnost informaci o výhradním oprávnění nakladatelství A. , a. s. – právní nástupce, k vydání knihy H. P. a ohnivý pohár autorky J. K. R. (viz výpověď obviněného v hlavním líčení č. l. 382 trestního spisu). Co se týče úpravy popisu skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku, soud druhého stupně především v souladu s pokynem dovolacího soudu citoval příslušná ustanovení mimotrestní normy – autorského zákona i s jeho náležitým označením a doplnil skutková zjištění tak, aby popis skutku obsahoval všechny zákonné znaky trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., včetně jeho subjektivní stránky. Podkladem skutkových zjištění vyjádřených v popisu skutku se staly výsledky dokazování, jež bylo v zásadním rozsahu provedeno již soudem prvního stupně, přičemž nutnost jeho doplnění ve vztahu k zavinění soud neshledal a ve veřejném zasedání nebylo ani obviněným navrhováno. Doplnění popisu skutkových okolností vyjadřujících jednotlivé znaky skutkové podstaty se v žádném ohledu neprojevilo zpřísněním právní kvalifikace, zvětšením rozsahu skutku či uložením přísnějšího trestu. Pouze tyto skutečnosti by mohly vést ke zhoršení postavení obviněného a porušit zásadu zákazu změny k horšímu.
Odvolací soud tak svým zásahem do popisu skutku výroku o vině napadeného rozsudku respektoval zásadu zákazu reformationis in peius a postupoval v souladu se soudním výkladem uvedené otázky. Nejvyšší soud v judikátu č. 38/2006 II. Sb. rozh. tr. (shodně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 5 Tdo 538/2009) konstatoval, že uvedená zásada zákazu změny k horšímu zakotvená v ustanovení §259 odst. 4 tr. ř. nebrání odvolacímu soudu v tom, aby z podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obviněného doplnil ve výroku rozsudku popis rozhodných skutkových skutečností tak, aby v něm byly obsaženy též skutečnosti vyjadřující zákonem požadované znaky skutkové podstaty toho trestného činu, jímž byl uznán vinným již rozsudkem soudu prvního stupně, které soud prvního stupně sice vzal za prokázané, avšak výslovně je neuvedl ve výrokové části rozsudku. Podmínkou pro takový postup odvolacího soudu musí samozřejmě být, že provedenou změnou skutkových zjištění nedojde ke zpřísnění právní kvalifikace skutku, rozšíření skutku, ke vzniku těžšího následku apod. Za takové situace zásah odvolacího soudu neznamená zhoršení postavení obviněného, jemuž právě brání zásada zákazu reformationis in peius. O takový případ se však v posuzované trestní věci nejednalo. Věc nelze srovnávat ani s případem projednávaným před Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 670/05, na kterou dovolatel poukázal. Výhrady, které Ústavní soud vyjádřil v nálezu ze dne 24. 4. 2006, byly totiž založeny na tom, že odvolací soud v této věci, ačkoli projednával odvolání podané pouze obviněným v jeho prospěch, doplnil popis skutku o závažnější poranění, které měl obviněný způsobit poškozené. Tím v podstatě zhoršil jeho postavení, což mj. vedlo Ústavní soud ke zrušení ve věci vydaných rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Zásadním důvodem pro tento postup byly však vady v dokazování, resp. nedostatečné zajištění všech v úvahu přicházejících důkazních prostředků. V předmětné věci obviněného však bylo možné na podkladě provedených důkazů jednoznačně určit, že obviněný věděl o tom, že vydáním díla, jež podléhá režimu autorského zákona, může porušit práva a zájmy chráněné trestním zákonem, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn. Z téhož důvodu neshledal Nejvyšší soud vzájemnou souvislost s další věcí, projednávanou před Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 182/04, na níž dovolatel rovněž poukázal, neboť znak zavinění ve formě nepřímého úmyslu bylo možné dovodit i z popisu skutkových okolností rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný se činu dopustil v podstatě tím, že vydal pokyn k vytištění a distribuci literárního díla poměrně značného věhlasu, jehož vydání bylo veřejností očekáváno s velkým zájmem s patřičným mediálním doprovodem. Dá se říci, že i laické veřejnosti, natož pak obviněnému jako osobě pohybující se na knižním trhu, bylo známo, kdo získal autorská práva pro tisk a distribuci v České republice. Z pohledu skutkových okolností charakterizujících subjektivní stránku trestného činu, je s ohledem na tyto skutečnosti evidentní, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. a jiný výklad z tzv. skutkové věty odsuzujícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. 3 T 37/2006 nevyplývá. Pokud tedy odvolací soud na podkladě odvolání obviněného upravil popis skutku (poté, co zrušil citovaný rozsudek soudu prvního stupně), nedošlo takovou korekcí k porušení zákazu změny k horšímu, ale je možné ji označit za snahu vyjádřit tento znak skutkové podstaty precizněji, než jak učinil Obvodní soud pro Prahu 3.
Nejvyšší soud tedy v napadeném rozhodnutí ani v řízení, jež mu předcházelo, neshledal žádnou z vad, které obviněný ve svém dovolání vytýkal, a které podřadil pod důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. a), g), k) tr. ř. V podstatě pouze jediná z uplatněných námitek odpovídala důvodu pod písm. g) citovaného ustanovení, ale Nejvyšší soud ji posoudil jako neopodstatněnou. Další částí svých dovolacích námitek se obviněný ocitl mimo zákonné meze dovolacích důvodů. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný žádný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. listopadu 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová