ECLI:CZ:NS:2009:5.TDO.676.2009.1
sp. zn. 5 Tdo 676/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. července 2009 o dovolání, které podal obviněný O. R. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 13 To 272/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 4 T 162/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 4 T 162/2006, byl mj. obviněný O. R. uznán vinným návodem k trestnému činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. a §171 odst. 2 písm. a) tr. zák., návodem k trestnému činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. a §125 odst. 1, 3 tr. zák., organizátorstvím trestného činu poškozování věřitele podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. a §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. „dílem ve formě účastenství“ podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. a trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1, 3 tr. zák. „dílem ve formě účastenství“ podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. Za to byl podle §256 odst. 4 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. Zároveň soud obviněnému O. R. uložil podle §53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výši 200.000,- Kč a pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil soud náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku podle §54 odst. 3 tr. zák. Dále byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti nebo družstva na dobu pěti roků. Současně okresní soud citovaným rozsudkem rozhodl o vině a trestu dalších sedmi spoluobviněných a podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal celkem čtyři poškozené s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání všichni obvinění a celkem tři poškození. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích jako soud odvolací rozhodl rozsudkem ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 13 To 272/2008, jímž jednak z podnětu čtyř spoluobviněných částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně a sám ohledně těchto obviněných rozhodl, jednak podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná odvolání dalších čtyř spoluobviněných včetně dovolatele O. R. a všech poškozených.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích podal obviněný O. R. prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.) dovolání, které opřel o důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Obviněný se především ohradil proti tomu, jak soud prvního stupně formuloval jednotlivé skutkové věty. Popis skutku v bodech IV. 1. a IV. 2. výroku o vině označil za nepřezkoumatelný, neboť postrádá způsob a formu organizování, jehož se měl dopustit. Není tak možné zjistit konkrétní jednání obviněného ve vztahu k pachateli obou trestných činů Z. S. Byl přesvědčen, že soud pouze opsal skutky jiných obviněných, aniž by však vystihl podstatu jednání dovolatele, přičemž u skutku v bodě IV. 1. absentovalo navíc vyjádření subjektivní stránky organizátorství k trestnému činu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §171 odst. 2 písm. a) tr. zák. Skutek popsaný pod bodem IV. 3. výroku o vině je podle názoru obviněného formulován tak, že neoznačuje hlavního pachatele a případné účastníky včetně organizátorské činnosti obviněného. Současně vytkl soudům nedostatečné označení pohledávek věřitelů, jejichž uspokojení mělo být zmařeno. Obviněný tak postrádal uvedení konkrétních smluv, jež měly vést (zřejmě jejich nedodržení) k poškození konkrétního věřitele a ke zmaření uspokojení dané pohledávky. Pouze ve vztahu k bodu IV. 4. výroku o vině namítl obviněný O. R. nesrovnalosti v časovém vymezení skutku. Ačkoli v úvodu popisu skutku je uvedeno období od 4. 11. 1997 do 15. 12. 1997, jsou v něm zahrnuty i právní úkony učiněné později, např. 7. 1. 1998 apod. Této části výroku o vině dovolatel rovněž vytkl zmatečné vyjádření své vlastní trestné činnosti a její nepřesné odlišení od jednání spoluobviněných. Shodně pak hodnotí i nejasnost vyjádření zmenšení aktiv dlužníkova majetku. Na podkladě takto popsaného skutku obviněný zpochybnil možnost právně jej kvalifikovat tak, jak učinily soudy, přičemž dodal, že některé části popisu odpovídají jinému ustanovení trestního zákona, kdy mělo docházet k přisvojování majetkových hodnot, aniž by však konkrétně určil trestný čin, jenž má na mysli. U posledního bodu výroku o vině (IV. 5.) dovolatel uvedl, že skutek je parafrází toho předchozího a trpí obdobnými nedostatky. Vytčené vady nenapravil ani odvolací soud, který ve svém rozhodnutí se sice snažil doplnit nedostatky výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, avšak učinil tak pouze v odůvodnění svého rozhodnutí. Dovolatel poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu (konkrétně citoval sp. zn. 7 Tdo 1243/2005), podle níž jen výrok rozsudku je pro právní posouzení skutku relevantní. Odmítl, že by v jeho trestní věci popis skutku mohl být podkladem pro soudy užitou právní kvalifikaci z důvodu absence konkrétně a nezaměnitelně definovaného jednání obviněného.
Námitky k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se týkají nepřiměřenosti uloženého trestu. Obviněný má za to, že soudy dostatečně nezohlednily délku řízení, po kterou vedl řádný život. Vyslovil názor, že soudy uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání pěti roků porušily jeho právo na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a nerespektovaly ustanovení §23 odst. 1 tr. zák.
Závěrem obviněný O. R. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání, což učinila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, který označil námitky obviněného O. R. subsumované pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za neopodstatněné a zcela se ztotožnil s popisem skutků v bodech IV. 1., 2., 3. výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Pardubicích. Vadu shledal státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v právní kvalifikaci jednání popsaného v bodě IV. 4. výroku o vině soudu prvního stupně. Byl přesvědčen, že v tomto případě bylo pokračování v trestné činnosti vyloučeno, soud měl protiprávní jednání obviněného rozdělit na tři samostatné skutky, na něž měl aplikovat odlišné skutkové podstaty [trestný čin podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. a dvě organizátorství k tomuto trestnému činu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák.]. Obdobně u jednání zahrnutého pod bodem IV. 5. výroku o vině došlo podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k vadnému právnímu posouzení, přičemž v úvahu přicházelo posoudit tuto část výroku o vině jako trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1, 3 tr. zák. a dvojnásobné účastenství (lépe organizátorství) k tomuto trestnému činu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. a §125 odst. 1, 3 tr. zák. S ohledem na zásadu zákazu změny k horšímu však podle přesvědčení státního zástupce není možné nesprávnosti v právní kvalifikaci jednání popsaného v bodech IV. 4. a 5. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně napravit, neboť by došlo ke zhoršení postavení obviněného. Argumenty uplatněné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nepovažoval za odpovídající deklarovanému důvodu dovolání. Závěrem státní zástupce navrhl dovolání obviněného O. R. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§265e odst. 1 tr. ř.) a obsahuje náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podstatou hmotně právního posouzení je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Předmětem právního posouzení je tedy skutek, jak byl zjištěn soudem. Dovolání je totiž mimořádným opravným prostředkem, který je určen k nápravě v zákoně výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Dovolání tak není možné podávat ve stejném rozsahu jako odvolání. Přezkoumávat úplnost dokazování a správnost skutkových zjištění a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, dovolací soud není oprávněn již proto, že nemůže bez dalšího přehodnocovat proces dokazování provedeného před soudy nižších stupňů. Na rozdíl od soudů prvního a druhého stupně nemá Nejvyšší soud v řízení o dovolání možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti důkazy sám provádět (§265r odst. 7 tr. ř.). Při posuzování oprávněnosti důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, jak je učinily soudy nižších stupňů. V rámci citovaného důvodu dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, že skutek bylo nutné posoudit podle jiného ustanovení hmotného práva, event. že nenaplňuje znaky žádného trestného činu. V rámci argumentace proti hmotně právnímu posouzení skutku musí dovolatel poukázat na konkrétní vady, jimiž je napadené rozhodnutí zatíženo a které zakládají jím vytýkanou nesprávnost v aplikaci hmotného práva.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně spočívala trestná činnost obviněného zásadně v tom, že organizoval jednání spoluobviněného Z. S., jednatele společnosti B. S., s. r. o., prostřednictvím dalšího spoluobviněného K. K. (body IV. 1. – 3. výroku o vině), a to ke spáchání trestných činů maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák., zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1, 3 tr. zák. a poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4) tr. zák. Všechny tyto trestné činy spáchal obviněný O. R. jako organizátor podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. Skutky popsanými v bodech IV. 4. a 5. výroku o vině je obviněnému kladeno za vinu „dílem pachatelství“ a „dílem organizátorství“ trestných činů poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1, 3 tr. zák., kdy po určitou dobu (od 4. 11. 1997 do 15. 12. 1997) byl jediným jednatelem a společníkem společnosti P. I. – P., s. r. o., po převodu obchodního podílu na J. D. a změně jména společnosti na C. I. G. – P. s. r. o., opět prostřednictvím spoluobviněného K. K. organizoval trestnou činnost nového společníka a jednatele J. D. až do 30. 1. 1998, kdy zajistil převedení obchodní společnosti na nového společníka V. F., přičemž následně až do 14. 9. 1999 pokračoval v řízení tohoto nového společníka a jednatele, který se obou uvedených trestných činů dopustil jako hlavní pachatel.
Obviněný své dovolání v podstatě založil na tom, že ani jeden ze skutků, jimiž byl uznán vinným, není v rozsudku soudu prvního stupně popsán v souladu s požadavky ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., postrádá tak konkrétní vyjádření svého protiprávního jednání tak, aby mohlo být podřazeno pod skutkovou podstatu trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Nejvyšší soud předesílá, že shodné námitky uplatnil obviněný O. R. i ve svém odvolání, přičemž Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích se jimi zabýval a posoudil je jako nedůvodné. Nejvyšší soud v rámci své možnosti přezkoumat napadené rozhodnutí v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání dospěl k závěru, že část uplatněných námitek odpovídá důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak jsou neopodstatněné.
Jak zjistil Nejvyšší soud, popisu skutků pod body IV. 1. – 3. výroku o vině ani jejich právní kvalifikaci nelze nic vytknout. Formulace skutkových vět vyjadřuje z hlediska účastenství na jednotlivých skutkových podstatách všechny významné okolnosti ve smyslu ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. (Výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu.). Okresní soud v Pardubicích se neomezil na strohé konstatování, že dovolatel „organizoval a řídil“ jednání obviněného Z. S., v rámci jednotlivých skutků v části týkající se obviněného O. R. a jím organizované trestné činnosti. Naopak dostatečně vysvětlil, v čem konkrétně organizátorství obviněného spočívalo (srov. formulace z popisu skutků, např. pod bodem IV. 1. in fine „…trestný čin zorganizoval tak, že prostřednictvím K. K., průběžně naváděl Z. S. jak má vystupovat před pracovníky Finančního úřadu Holice v Čechách, nařídil mu, aby se vyhýbal jednání při soupisu movitých věcí, přebírání exekučních příkazů, zakázal mu jednat s pracovníky Finančního úřadu a následně nechal odvézt K. K. movité věci, které podléhaly exekuci Finančního úřadu Holice v Čechách“). Obzvláště za situace, kdy obviněný O. R. organizoval přímého pachatele Z. S. prostřednictvím další osoby – obviněného K. K. logicky nebylo třeba upřesnit např. místo a čas pokynů, jež obviněný vydal, ale zcela postačovalo vystihnout podstatu těchto pokynů, označit jejich původce a adresáty a dále samozřejmě popsat skutek hlavního pachatele, jehož činy řídil prostřednictvím K. K. právě obviněný O. R. (srov. požadavky kladené na popis skutkové věty u účastníka na trestné činnosti, jež Nejvyšší soud vymezil ve svém usnesení ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 5 Tdo 303/2004, uveřejněném v časopise Trestněprávní revue, č. sešitu 8/2004, str. 240).
Stejně tak subjektivní stránka u dotčených skutků je naprosto dostatečným způsobem vyjádřena tím, že to byl právě obviněný, kdo jako hlavní osoba určoval postup osoby oprávněné jednat za obchodní společnost (obviněný Z. S.). Důvodný není ani požadavek dovolatele na označení konkrétní smlouvy zakládající vznik pohledávky jednotlivých věřitelů. Podle názoru Nejvyššího soudu jsou v odsuzujícím výroku dostatečným způsobem označeny osoby věřitelů a výše jejich pohledávek, jejichž zmaření je mimo jiné obviněnému kladeno za vinu. V předmětné trestní věci je výrok o vině v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně již natolik rozsáhlý (téměř 177 stran), že by citace jednotlivých smluvních ujednání mezi dlužníkem a jeho věřiteli vedla k dalšímu rozšíření výrokové části rozsudku, a navíc se Nejvyššímu soudu jeví jako naprosto neopodstatněná s ohledem na požadavek určitosti z hlediska zachování totožnosti skutku. Uvedené identifikační údaje zcela postačují k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, a to i ve vztahu ke konkrétnímu protiprávnímu jednání obviněného O. R.
Pokud obviněný vytýkal popisu skutku uvedenému pod bodem IV. 4. určitou zmatečnost a časový nesoulad, lze souhlasit jen potud, že jistě soud mohl jednotlivé fáze jednání na tomto místě popisovaného vyjádřit pregnantněji a především přehledněji. Nicméně opětovně lze z této rozsáhlé popisné části výroku o vině rozeznat, že skutek zaznamenává jednak časové období, po které dovolatel vykonával funkci jednatele obchodní společnosti P. I. – P., s. r. o., a v němž tak podle soudů jednal jako pachatel. Následují pak časová určení období po prvním prodeji obchodního podílu uvedené, resp. přejmenované společnosti, kdy jako jednatel působil J. D. a po dalším prodeji V. F. Z hlediska činnosti obviněného jako organizátora obou jmenovaných statutárních zástupců dotčené obchodní společnosti je podle názoru dovolacího soudu rovněž jako v předcházející části výroku o vině poměrně zřetelně vyjádřeno jednání obviněného O. R. Obviněný oba jmenované statutární zástupce řídil sám, případně prostřednictvím K. K., přičemž naprosto konkrétní řídící činnost je velice podrobně popsána na stranách 97 a 98 rozsudku soudu prvního stupně (např. zajistil, aby J. D. podepsal prázdné listy papíru a nevyplněné prvotní účetní doklady, které následně byly použity v jednotlivých případech prodeje majetku obchodní společnosti, řídil jej, jakým způsobem jednat se zaměstnanci a jaký uvádět důvod ukončení pracovního poměru, zajistil J. D. právní zastoupení ve věci jednání za obchodní společnost, určoval kdy a v jaké výši bude vybírat finanční prostředky z účtu a pokladny obchodní společnosti C. I. G. – P. s. r. o., přičemž si jejich část ponechal, podílel se na zajištění osoby V. F. jako nového nabyvatele obchodního podílu, zajistil, aby i tento jednatel nevedl účetnictví, podepisoval právní účetní doklady, podepsal obchodní smlouvy nevýhodné pro společnost atd.).
Z hlediska časového vymezení skutku tak Nejvyšší soud nezjistil namítaný nesoulad a pokud dovolatel naznačil, že část popisu skutku odpovídá skutkové podstatě jiného trestného činu, (aniž by jej označil), je možné pouze dovodit, že za přiléhavé považoval obviněný posoudit skutek jako trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák. V takovém případě však s ohledem na výši škody, jež byla tímto činem způsobena, by bylo nutné kvalifikovat skutek podle přísnější trestní sazby uvedené v odstavci 4 citovaného ustanovení, která tak činí pět až dvanáct let. Obviněným navrhovaná změna v hmotně právním posouzení skutku uvedeném v bodu IV. 4. výroku o vině rozsudku okresního soudu by tak zhoršila jeho postavení, neboť trest mu byl ukládán podle nejpřísnější skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele, tedy v rámci trestní sazby od dvou do osmi let (§256 odst. 4 tr. zák.).
Zcela dostatečným způsobem je pak konkrétní jednání obviněného spočívající v řízení osob J. D. a V. F. popsáno v bodě IV. 5. na straně 108 rozsudku Okresního soudu v Pardubicích, přičemž dovolatel na tomto místě svého dovolání bližší námitky neuplatnil, pouze odkázal na své předcházející výtky.
Nejvyšší soud tak nemohl přisvědčit námitkám obviněného O. R. spočívajícím v tom, že skutky popsané ve výroku o vině ve vztahu k jeho osobě neobsahují veškeré okolnosti nezbytné pro jejich právní posouzení. Podle přesvědčení dovolatele se pochybení soudu prvního stupně snažil napravit soud odvolací, avšak učinil tak nedostatečným způsobem, tj. pouze v odůvodnění svého rozhodnutí. Nejvyšší soud sice připustil určitou rozvláčnost formulace výroku o vině, a některé jeho části lze považovat za příliš podrobné s ohledem na požadavky vymezení jednotlivých skutků. V žádném případě však popis skutků neměl za důsledek nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pokud se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vyjadřoval k pochybení v právním posouzení skutků uvedených pod body IV. 4. a 5. výroku rozsudku Okresního soudu v Pardubicích, Nejvyšší soud nemohl z tohoto pohledu napadená rozhodnutí přezkoumávat. Obviněný sám v rámci své dovolací argumentace nevytýkal nesprávnost, jež by spočívala v posouzení jednání týkajícího se obchodní společnosti P. I. – P. s. r. o., a jehož se obviněný O. R. dopustil v době, kdy sám byl jednatelem uvedené společnosti, a následně i poté, co se osobami oprávněnými za společnosti jednat stali spoluobvinění J. D. a V. F. Okresní soud v Pardubicích nesprávně posoudil jako jeden skutek jednání dovolatele jako hlavního pachatele trestného činu podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. a jako organizátora totožné trestné činnosti podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. (shodně postupoval ohledně skutku pod bodem IV. 5. výroku o vině, kde je uveden jednak jako pachatel trestného činu podle §125 odst. 1, 3 tr. zák. a současně i jako jeho organizátor). Soudní praxe již poměrně dlouhou dobu zastává jasné stanovisko, podle něhož je pokračování v trestném činu vyloučeno, jestliže některé útoky jinak pokračující trestné činnosti jsou spáchány ve formě pachatelství, popř. spolupachatelství a jiné ve formě účastenství, škody způsobené těmito různými formami trestné činnosti nelze sčítat (viz č. 51/1979/I Sb. rozh. tr.). V posuzovaném případě je přiléhavé i další rozhodnutí soudní praxe, podle něhož účastenství na trestných činech různých pachatelů nelze posoudit jako jeden pokračující trestný čin účastenství, byť by jinak byly splněny podmínky pro takové posouzení všech útoků uvedené v §89 odst. 13 tr. zák. (viz č. 61/1994 Sb. rozh. tr.). Jak sám státní zástupce uvádí, i pokud by byla formálně možná náprava konstantového pochybení, jehož se dopustily soudy obou stupňů, znamenala by zhoršení postavení obviněného O. R. v daném trestním řízení. Došlo by tím k porušení zásady zákazu reformationis in peius, která v případě podání opravného prostředku výlučně obviněným či v jeho prospěch neumožňuje změnu jeho postavení k horšímu (viz §§264 odst. 2 a 265s odst. 2 tr. ř.). Navíc, jak sám státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství konstatuje, v této části svého písemného vyjádření přesáhl rámec podaného dovolání, které zjištěnou vadu nenamítalo, a zabýval se samotným rozhodnutím ve věci.
Obviněný O. R. dále brojil proti přiměřenosti mu uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, a to ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle uvedeného důvodu lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Je tak možné vytýkat dvě alternativní pochybení soudu: jednak při ukládání druhu trestu, který je nepřípustný, nebo při určení takové výměry trestu, která je mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za daný trestný čin (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce trestní sazby stanovené na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, nelze výrok o trestu napadat z toho důvodu, že uložený trest je podle dovolatele nepřiměřený a že neodpovídá hlediskům stanoveným v §23 odst. 1, §31 a §33 tr. zák. Stejně tak není možné, aby se obviněný prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. domáhal použití ustanovení trestního zákona, které upravuje možnost mimořádného snížení trestu odnětí svobody, tedy §40 odst. 1 (mimořádné okolnosti případu nebo poměry pachatele), či odst. 2 téhož ustanovení (při odsouzení za přípravu či pokus trestného činu). Tato zákonná úprava dává soudům možnost zvážit z hledisek výslovně uvedených, zda v konkrétním případě existují okolnosti (ať již na straně pachatele či vzhledem k trestnému činu, kterým jej uznává vinným), za nichž by bylo ukládání trestu v příslušné trestní sazbě nepřiměřené. Stejně tak délka trestního stíhání a doba, která uplynula od spáchání trestného činu, jimiž obviněný argumentoval v rámci nepřiměřenosti jemu uloženého trestu, nejsou zákonnými hledisky v rámci úvah o trestu pro dovolací řízení. Shodnou námitkou se již zabýval i odvolací soud, který poměrně jasně vysvětlil důvody, pro které považoval trest uložený obviněnému soudem prvního stupně za správný a odpovídající jak zákonným požadavkům, tak i okolnostem případu. V této souvislosti Nejvyšší soud jen připomíná, že případnou nepřiměřenou dobu konání trestního řízení lze kompenzovat žádostí o zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle §13 odst. 1 věta druhá a třetí a §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07). V této části svého dovolání se tak obviněný ocitl mimo rámec zákonného vymezení jeho důvodů.
Nejvyšší soud tedy dovolání obviněného O. R. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, aniž z jeho podnětu věcně přezkoumal napadené usnesení a předcházející řízení z hledisek stanovených v §265i odst. 3, 4, 5 tr. ř. Nejvyšší soud mohl takové rozhodnutí učinit v neveřejném zasedání za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. července 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová