ECLI:CZ:NS:2009:5.TDO.678.2009.1
sp. zn. 5 Tdo 678/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. července 2009 o dovolání, které podal obviněný J. R. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 6 To 89/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 3 T 231/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. R. byl rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 24. 1. 2006, sp. zn. 3 T 231/2002, uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., kterého se zčásti jako spolupachatel s obviněnou M. H. a zčásti sám dopustil skutky podrobně popsanými ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za výše uvedený trestný čin byl obviněnému J. R. uložen podle §255 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, který spočívá v zákazu vykonávat funkci statutárního orgánu i jeho zástupce na dobu 5 let. Týmž rozsudkem byl poškozený podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Soud prvního stupně rozhodl též o vině a trestu spoluobviněné M. H.
Citovaný rozsudek Okresního soudu v Bruntále napadli obviněný J. R. a poškozený odvoláními, o nichž rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 10. 2006, sp. zn. 6 To 371/2006, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), e) a f) tr. řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. řádu znovu rozhodl o vině a trestu obviněného J. R. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl obviněný uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil skutky podrobně popsanými ve výroku o vině v tomtéž rozsudku.
Za to byl obviněný J. R. odsouzen podle §255 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 20 měsíců. Současně byl obviněnému podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v podnicích a organizacích se státní spoluúčastí na dobu 15 měsíců. Postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto též o nároku poškozeného na náhradu škody.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. R. dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesením ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1165/2007, tak, že z podnětu dovolání obviněného podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 10. 2006, sp. zn. 6 To 371/2006. Podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil rovněž všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Na podkladě citovaného rozhodnutí dovolacího soudu se Krajský soud v Ostravě znovu zabýval touto věcí a rozsudkem ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 6 To 89/2008, rozhodl podle §258 odst. 1 písm. b), e) a f) tr. řádu tak, že z podnětu odvolání obviněného a poškozeného zrušil napadený rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 24. 1. 2006, sp. zn. 3 T 231/2002. Podle §259 odst. 3 písm. a) tr. řádu poté odvolací soud rozhodl ve věci tak, že uznal obviněného J. R. vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil (společně s dříve obviněnou M. H., provdanou S., o jejíž vině Krajský soud v Ostravě rozhodl samostatným usnesením ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 6 To 89/2008) tím, že
1. jako ředitel Z. p. R., s. p., tedy jako statutární orgán podle §12 odst. 1 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů, a v rozporu s ustanoveními §15 písm. g), h) téhož zákona a dále v rozporu s ustanoveními §73 odst. 1 písm. d) a §74 písm. g), h) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, v tehdy účinném znění,
a) dne 23. 1. 1998 v B. s pomocí obviněné M. H. uzavřeli s E. Č. smlouvu o postoupení a převzetí práv a povinností z leasingové smlouvy k motorovému vozidlu tov. zn. Škoda Felicia EFF 44 LXI, jehož hodnota k datu účinnosti převodu činila 144 500,- Kč, když Z. p. R., s. p., hradil leasingové splátky do měsíce února 1998 a v této době zbývalo zaplatit do ukončení leasingu pouze 3 splátky ve výši 6 433,30 Kč a zůstatkovou hodnotu ve výši 5 098,10 Kč, přičemž již dne 1. 12. 1997 uzavřeli přes skutečnost, že v té době měl Z. p. R., s. p., při počtu 25 zaměstnanců nejméně 4 další motorová vozidla, a přes záporné stanovisko Ministerstva zemědělství České republiky a jeho územního odboru k počtu požadovaných motorových vozidel ze dne 14. 3. 2007 a dne 27. 10. 2007 se S. f. o. R., zastoupeným E. Č., smlouvu o poskytnutí tohoto motorového vozidla do trvalého nájmu Z. p. R., s. p., se stanovenou měsíční platbou nájemného ve výši 15 000,- Kč, s jejím dalším zvyšováním podle inflace a s roční výpovědní lhůtou, avšak na základě smlouvy o úhradě poměrné části první splátky ze dne 20. 1. 1997 uhradila E. Č. Z. p. R., s. p., pouze částku ve výši 10 000,- Kč a dále tři leasingové splátky za měsíce prosinec 1997 až únor 1998 v celkové výši 19 299,90 Kč, přičemž na základě smlouvy o trvalém pronájmu, který trval až do konce měsíce dubna 1999, uhradil Z. p. R., s. p., ve prospěch S. f. o. R. celkovou částku ve výši 261 420,- Kč, čímž vznikla Z. p. R., s. p., celková škoda ve výši 241 423,- Kč;
b) dne 13. 1. 1998 v B. s pomocí obviněné M. H. uzavřeli s J. R. smlouvu o postoupení a převzetí práv a povinností z leasingové smlouvy k motorovému vozidlu tov. zn. Škoda Felicia EFF 613, jehož hodnota k datu účinnosti převodu činila 187 600,- Kč, když Z. p. R., s. p., hradil leasingové splátky do měsíce února 1998 a v této době zbývalo zaplatit do ukončení leasingu 23 splátek ve výši 6 836,83 Kč a zůstatkovou hodnotu ve výši 122,- Kč, přičemž již dne 1. 2. 1997 uzavřeli přes skutečnost, že v té době měl Z. p. R., s. p., při počtu 25 zaměstnanců nejméně 4 další motorová vozidla, a přes záporné stanovisko Ministerstva zemědělství České republiky a jeho územního odboru k počtu požadovaných motorových vozidel ze dne 14. 3. 2007 a dne 27. 10. 2007 se S. f. o. R., zastoupeným E. Č., smlouvu o poskytnutí tohoto motorového vozidla do trvalého nájmu Z. p. R., s. p., se stanovenou měsíční platbou nájemného ve výši 15 000,- Kč, s dalším jejím zvyšováním podle inflace a s roční výpovědní lhůtou, avšak na základě smlouvy o úhradě poměrné části první splátky ze dne 20. 11. 1997 uhradila J. R. Z. p. R., s. p., částku ve výši 35 000,- Kč a dále tři leasingové splátky za měsíce prosinec 1997 až únor 1998 v celkové výši 20 519,- Kč, přičemž na základě smlouvy o trvalém pronájmu, který trval až do konce měsíce dubna 1999, uhradil Z. p. R., s. p., S. f. o. R. celkovou částku ve výši 261 420,- Kč, čímž vznikla Z. p. R., s. p., celková škoda ve výši 42 798,- Kč;
2. ačkoli měl v té době Z. p. R., s. p., pouze 25 zaměstnanců a k dispozici měl celkem nejméně 4 další motorová vozidla a přes stanovisko Ministerstva zemědělství České republiky a jeho územního odboru, že požadovaný počet 8 motorových vozidel se při daném počtu zaměstnanců jeví jako neúčelný, obviněný J. R.
a) dne 24. 2. 1998 v B. uzavřel se S. f. o. R., zastoupeným E. Č., smlouvu o pronájmu motorového vozidla tov. zn. Škoda Forman 136 GLXi, se stanovenou měsíční platbou nájemného ve výši 11 000,- Kč, s jejím dalším zvýšením podle inflace a s roční výpovědní lhůtou,
b) dne 30. 1. 1998 v B. uzavřel se S. f. o. R., zastoupeným E. Č., smlouvu o pronájmu motorového vozidla tov. zn. Škoda Favorit 135, se stanovenou měsíční platbou nájemného ve výši 10 000,- Kč, s jejím dalším zvýšením podle inflace a s roční výpovědní lhůtou,
když na základě těchto smluv až do okamžiku ukončení nájmu v měsíci dubnu 1999 uhradil Z. p. R., s. p., na nájemném za tato dvě motorová vozidla celkovou částku ve výši 312 988,- Kč, čímž mu vznikla škoda v uvedené výši;
3. dne 10. 4. 1997 v B. obviněný J. R. uzavřel s J. J. ústní dohodu o zajištění 6 až 8 ojetých motorových vozidel a za tímto účelem předal J. J. na základě výdajového dokladu finanční hotovost ve výši 500 000, Kč, aniž sjednal podmínky opatření požadovaných motorových vozidel včetně způsobu předání Z. p. R., s. p., dobu, do které mají být motorová vozidla opatřena, a popisu jejich kvality a aniž blíže specifikoval použití poskytnuté zálohy, zejména její vyúčtování a případné navrácení či případnou provizi J. J., přičemž J. J. takto zajistil pro Z. p. R., s. p., leasing na 4 motorová vozidla a ze zálohy vyúčtoval částku ve výši 203 964,- Kč, a to i za jinou činnost vykonanou pro Z. p. R., s. p., přičemž částku ve výši 296 136,-Kč doposud nevyúčtoval a nevrátil, čímž Z. p. R., s. p., vznikla škoda ve výši nejméně 296 136,- Kč.
Za to byl obviněný J. R. odsouzen podle §255 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 měsíců. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v podnicích a organizacích se státní spoluúčastí na dobu 15 měsíců. Postupem podle §228 odst. 1 tr. řádu a §229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto též o nároku poškozeného na náhradu škody.
Obviněný J. R. podal dne 28. 11. 2008 prostřednictvím svého obhájce proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ostravě dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný zejména nesouhlasí s posouzením subjektivní a objektivní stránky trestného činu, jehož spácháním byl uznán vinným. Podle názoru obviněného jednotlivé skutky uvedené ve výrokové části napadeného rozsudku nenaplňují skutkovou podstatu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., pro který byl stíhán a odsouzen. Obdobně jako v dovolání ze dne 13. 6. 2007 obviněný namítá, že odvolací soud pochybil, pokud do popisu objektivní stránky tohoto trestného činu opomněl uvést konkrétní ustanovení zákona, které měl obviněný svým jednáním porušit. Obviněný nesouhlasí ani s popisem škody u dílčích útoků pod bodem 2. písm. a) a pod bodem 2. písm. b) ve výroku o vině v napadeném rozsudku a v tomto směru poukazuje na závěry znaleckého posudku znalce Ing. P. S. Ohledně subjektivní stránky uvedeného trestného činu pak obviněný odvolacímu soudu vytýká, že údajně nedostatečně vyjádřil úmysl porušit povinnosti statutárního orgánu, jakož i úmysl způsobit poškozenému škodu. Ve svém dovolání obviněný odvolacímu soudu vytkl i nesprávnost výroku o náhradě škody, aniž by ovšem své tvrzení opřel o konkrétní námitky.
Závěrem podaného dovolání obviněný J. R. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě a aby věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného J. R. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud jde o posouzení subjektivní stránky, podle názoru státního zástupce obviněný věděl o nesouhlasu zřizovatele státního podniku právě s takovými úkony, které byly ekonomicky nevýhodné pro podnik a naopak prospěšné pro rodinné příslušníky obviněného. Tyto okolnosti podle státního zástupce jednoznačně svědčí o srozumění obviněného s možností vzniku škody alespoň malé na majetku, který spravoval. Proto státní zástupce považuje námitku obviněného, v níž zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu, kterým byl uznán vinným, za nedůvodnou. Státní zástupce nesouhlasí s dovoláním obviněného ani v tom směru, pokud jím vytkl nesprávné posouzení objektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., protože skutková věta výroku o vině v napadeném rozsudku obsahuje označení konkrétních zákonných ustanovení, která obviněný porušil svým jednáním. V této souvislosti státní zástupce považuje za určitý nedostatek jen skutečnost, že odvolací soud výslovně citoval příslušná ustanovení pouze pod bodem 1. výroku o vině v napadeném rozsudku. Protože se však jednotlivé dílčí skutky staly v jednom časovém období, státní zástupce zde dovodil, že obviněný byl vázán citovanými zákonnými povinnostmi po celou dobu páchání zmíněného pokračujícího trestného činu. Pokud jde o námitky obviněného, jimiž vytýká správnost posouzení výše škody způsobené na majetku poškozeného státního podniku, podle názoru státního zástupce jsou rovněž nedůvodné, protože následkem činu spáchaného obviněným bylo zmenšení majetku Z. p. R., s. p., neboť majetkové dispozice prováděné obviněným byly pro něj nevýhodné.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného J. R. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný J. R. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný J. R. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle citovaného ustanovení je naplněn tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
V souvislosti s dovoláním obviněného J. R. Nejvyšší soud nejdříve konstatuje, že v něm obviněný s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uplatnil v podstatě tytéž námitky, které byly již v dřívějším dovolacím řízení posouzeny jednak jako neodpovídající citovanému dovolacímu důvodu a jednak jako nedůvodné.
K takovým výhradám přitom patří i tvrzení obviněného J. R., jímž zpochybňuje správnost a úplnost provedeného dokazování, zejména pokud jde o závěry znaleckého posudku znalce Ing. P. S. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jde o procesní námitky, které nespadají pod uplatněný hmotně právní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože případné vady při provádění či hodnocení důkazů nemají charakter vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku ani v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Zde lze odkázat na podrobné závěry Nejvyššího soudu v této věci vyjádřené již v jeho předchozím dovolacím usnesení ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1165/2007 (zejména na jeho s. 5 a 6). Zmíněné výhrady obviněného tedy nemohly být předmětem posuzování ani v dalším dovolacím řízení.
Proto se Nejvyšší soud nezabýval ani námitkami obviněného J. R., jimiž vytýká neúplnost skutkových zjištění odvolacího soudu ohledně výše způsobené škody. Pokud jde o popis skutku ve výroku o vině v napadeném rozsudku, odvolací soud splnil svou povinnost podle §120 odst. 3 tr. řádu, když příslušné skutkové věty obsahují úplné slovní vyjádření všech zákonných znaků posuzovaného trestného činu a rozhodné skutkové okolnosti jsou rozvedeny v podrobném odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, a to i s poukazem na obsah důkazů, z nichž vyplývají všechna skutková zjištění. Ostatně obviněný ve svém dovolání kromě shora zmíněného obecného konstatování neuvádí žádné konkrétní argumenty, které by zpochybňovaly správnost použité právní kvalifikace, a to i ve vztahu k výši způsobené škody. Navíc, jak již Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, námitka založená na tvrzení o neúplnosti či nesprávnosti skutkových zjištění nespadá pod hmotně právní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Ostatní námitky obviněného J. R. sice již odpovídají použitému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale Nejvyšší soud je považuje za neopodstatněné. Jde především o tvrzení obviněného, jímž zpochybnil naplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným. K tomu je třeba zdůraznit, že obviněný uplatnil stejné námitky již ve svém dřívějším dovolání a Nejvyšší soud na ně odpovídajícím způsobem reagoval ve svém usnesení ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1165/2007, které obsahuje závazný právní názor, v němž bylo Krajskému soudu v Ostravě jako odvolacímu soudu mimo jiné uloženo, aby se náležitě vypořádal s popisem skutku z hlediska subjektivní stránky a zaměřil se také na vyjádření toho, jakou konkrétní povinnost obviněný porušil posuzovaným jednáním, a aby toto své zjištění odvolací soud náležitě promítl do formulace tzv. skutkové věty ve výroku o vině.
Jak je přitom patrné z následného postupu odvolacího soudu po zrušení jeho dřívějšího rozhodnutí v předchozím dovolacím řízení, v rozsudku napadeném nyní projednávaným dovoláním obviněného J. R. se odvolací soud zcela vypořádal se závazným právním názorem Nejvyššího soudu v otázce popisu skutku s důrazem na jeho správné právní posouzení, pokud jde o vyjádření objektivní a subjektivní stránky posuzovaného trestného činu, jehož nesprávné hodnocení vytýká obviněný ve svém dovolání odvolacímu soudu.
Pokud jde tedy o subjektivní stránku, Nejvyšší soud připomíná, že ke spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák. se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele. Na tomto místě lze zcela odkázat na teoretická východiska vyjádřená v předchozím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1165/2007 (viz jeho s. 6). Z popisu skutkového děje v nyní napadeném rozsudku odvolacího soudu je přitom patrné, že obviněný J. R. činil právní úkony podrobně popsané ve výroku o vině, ačkoli tyto úkony zcela nedůvodně majetkově zatěžovaly Z. p. R., s. p., v němž obviněný vykonával funkci statutárního orgánu. Přitom obviněný věděl o výslovném nesouhlasu zřizovatele uvedeného státního podniku –Ministerstva zemědělství a jeho územního odboru s pořizováním dalších motorových vozidel do majetku poškozeného státního podniku, popřípadě vůbec neinformoval tohoto zřizovatele, protože šlo o majetkové dispozice, které byly ekonomicky neúčelné a navíc – jak je patrné z rozhodných skutkových okolností – i nevýhodné pro státní podnik a naopak prospěšné pro rodinné příslušníky obou obviněných. Takové skutečnosti svědčí podle názoru dovolacího soudu o srozumění obviněného [§4 písm. b) tr. zák.] s možností vzniku alespoň škody nikoli malé (§89 odst. 11, §255 odst. 1 tr. zák.) na majetku státního podniku, jehož jménem obviněný jako ředitel jednal, přičemž měl zákonem uloženou povinnost spravovat jeho majetek. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že o zavinění ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. se jedná i v případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba i z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná (srov. rozhodnutí pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). V obecné rovině lze tedy na srozumění se způsobením škodlivého následku usuzovat z toho, že pachatel nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit tomuto následku, jehož způsobení si pachatel představoval jako možné. Přitom ve vztahu ke způsobení tzv. těžšího následku, tj. značné škody ve smyslu §89 odst. 11 a §255 odst. 2 písm. b) tr. zák., postačí podle §6 písm. a) tr. zák. zavinění z nedbalosti, přičemž může jít i o nevědomou nedbalost, tj. jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může způsobit značnou škodu, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl [§5 písm. b) tr. zák.]. I kdyby tedy obviněný nejednal v úmyslu způsobit značnou škodu, jak tvrdí ve svém dovolání, k naplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným, postačovalo i jeho zavinění z nedbalosti ve vztahu ke značné škodě [§5, §6 písm. a) a §255 odst. 2 písm. b) tr. zák.], byl-li alespoň srozuměn se způsobením škody nikoli malé [§4 písm. b), §255 odst. 1 tr. zák.].
Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. zde tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného J. R. popsaného ve skutkových větách ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě škody na majetku Z. p. R., s. p., s nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také nastal. Ostatně obviněný ve svém dovolání ani nijak blíže nekonkretizoval, zda v případě tvrzeného nedostatku jeho úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud považuje námitku obviněného J. R., jejímž prostřednictvím zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., pro který byl stíhán a odsouzen, za nedůvodnou.
Jako neopodstatněnou shledal Nejvyšší soud i námitku obviněného J. R., kterou odvolacímu soudu vytýká nesprávný závěr o naplnění objektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že – jak již uvedl v dřívějším dovolacím rozhodnutí –povinnost obviněného J. R. spravovat majetek Z. p. R., s. p., který byl pro něj majetkem cizím, vyplývala z ustanovení §12 odst. 1 a §15 písm. g) a h) zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů, a z ustanovení §73 odst. 1 písm. d) a §74 písm. g) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, jak správně konstatoval odvolací soud ve skutkové větě uvedené ve výroku o vině v napadeném rozsudku. Odvolací soud přitom postupoval nejen v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v usnesení ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1165/2007, nýbrž respektoval i jeho současnou soudní praxi založenou např. na rozhodnutí publikovaném pod č. 25/2008 Sb. rozh. tr., pokud jde o povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek ve smyslu §255 odst. 1 tr. zák., která může vyplývat též z citovaných ustanovení zákoníku práce. Přitom odvolací soud v rozsudku napadeném dovoláním odstranil vadu vytknutou v předchozím dovolacím rozhodnutí Nejvyššího soudu, protože v úvodní části popisu jednotlivých skutků konkretizoval příslušná (výše citovaná) zákonná ustanovení, z nichž vyplývala povinnost obviněného spravovat majetek Z. p. R., s. p., kterou v posuzovaném případě porušil. Odvolací soud se vypořádal i s označením konkrétní alternativy jednání obviněného, jímž porušil tuto zákonnou povinnost spravovat cizí majetek. Z hlediska objektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. pak nejsou žádné pochybnosti ani o vzniku a výši škody způsobené na cizím majetku a o příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a touto škodou. Nejvyšší soud tedy považuje námitky obviněného, jimiž zpochybnil naplnění objektivní stránky zmíněného trestného činu, za neopodstatněné.
Nejvyšší soud shledal nedůvodnými i výhrady obviněného J. R. směřující proti výroku o náhradě škody v napadeném rozsudku odvolacího soudu, protože obviněný ve svém dovolání neuvedl žádné konkrétní argumenty, které by zpochybňovaly správnost tohoto výroku. Navíc k otázce náhrady škody způsobené posuzovaným trestným činem se Nejvyšší soud rovněž podrobně vyjádřil již ve svém dřívějším usnesení ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1165/2007, a dospěl k jednoznačnému závěru, podle něhož jednáním obviněného (resp. částečně též jednáním spoluobviněné M. H.) byla prokazatelně způsobena poškozenému Z. p. R., s. p., škoda ve výši 597 209,- Kč. Poškozený přitom uplatnil svůj nárok na náhradu této škody včas a řádně a přiznání tohoto nároku nebránila žádná zákonná překážka, proto podle §228 odst. 1 část věty za středníkem tr. řádu bylo povinností soudu, aby ve prospěch poškozeného rozhodl o nároku na náhradu škody způsobené trestným činem. Naproti tomu odvolací soud považoval výši náhrady škody způsobené dílčím útokem uvedeným pod bodem 3. ve výroku o vině v napadeném rozsudku za spornou z hlediska adhezního řízení, a proto poškozeného odkázal podle §229 odst. 2 tr. řádu se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Ani v tomto směru proto Nejvyšší soud neshledal v postupu odvolacího soudu žádné pochybení, takže obecná námitka obviněného směřující proti správnosti rozhodnutí o náhradě škody je nedůvodná.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný J. R. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože se však jeho dovolání částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 15. července 2009
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y