ECLI:CZ:NS:2009:5.TDO.7.2009.2
5 Tdo 7/2009-I.
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. března 2009 o dovoláních, která podali obvinění R. Z. a J. Ž. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 4 To 48/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 12/2003, takto:
Z podnětu dovolání obviněných R. Z. a J. Ž. se podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušují jednak rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 4 To 48/2007, v celém rozsahu a jednak jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2007, sp. zn. 53 T 12/2003, a to v těch odsuzujících výrocích o vině pod body I., II. a III. a ve výrocích o trestech, které se týkají obviněných R. Z. a J. Ž.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2007, sp. zn. 53 T 12/2003, byl obviněný R. Z. byl společně s obviněným F. Z., jehož věc byla usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 4 To 48/2007, vyloučena ze společného řízení, uznán vinným dvěma trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterých se dopustil skutky popsanými pod body I. a II. ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Týmž rozsudkem pak Krajský soud v Brně uznal vinným též obviněného J. Ž., a to trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., jehož se obviněný dopustil skutkem uvedeným pod bodem III. ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tyto trestné činy byly obviněným uloženy následující tresty. Obviněný R. Z. byl odsouzen podle §250 odst. 2, 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy ve všech typech obchodních společností a družstev na dobu 3 roků. Obviněný J. Ž. byl odsouzen podle §255 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Soud prvního stupně rozhodl i o vině a trestu obviněného F. Z.
Naproti tomu Krajský soud v Brně rozhodl citovaným rozsudkem o tom, že obviněný R. Z. (společně s obviněným F. Z.) se podle §226 písm. a) a b) tr. řádu zprošťuje obžaloby státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 17. 10. 2003, sp. zn. 2 KZv 86/2001, pro skutky obsažené pod body I. a II./1. a 6. ve výrokové části této obžaloby, v nichž obžaloba spatřovala trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Obviněného J. Ž. soud prvního stupně zprostil téže obžaloby podle §226 písm. b) tr. řádu pro skutky podrobně specifikované v jejím bodě IV., v nichž byl spatřován trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. Postupem podle §229 odst. 3 tr. řádu pak soud prvního stupně odkázal poškozenou obchodní společnost R., spol. s r. o., s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Z podnětu odvolání obviněných R. Z. a J. Ž. podaných proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 4 To 48/2007, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu pak odvolací soud znovu rozhodl ve věci tak, že uznal obviněného R. Z. vinným dvěma trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterých se dopustil (společně s obviněným F. Z., jehož věc byla vyloučena k samostatnému řízení) skutky popsanými pod body I. a II. ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Dále odvolací soud uznal vinným obviněného J. Ž. trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., jehož se dopustil skutkem uvedeným pod bodem III. ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Za tyto trestné činy Vrchní soud v Olomouci uložil obviněným tresty, jejichž druh i výměru převzal z rozsudku soudu prvního stupně.
Obvinění R. Z. a J. Ž. podali prostřednictvím svých obhájců proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 4 To 48/2007, dovolání, která opřeli o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný R. Z. podal své dovolání dne 7. 4. 2008, přičemž podle jeho názoru skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, neodpovídají použité právní kvalifikaci. Obviněný nesouhlasí rovněž s hodnocením některých důkazů a výslovně zmiňuje údajné nedostatky v posouzení hospodářského stavu obchodní společnosti A.-C., s. r. o., jejímž jménem jednal. Obviněný je přesvědčen, že odvolací soud nepřihlédl k obchodněprávní povaze věci a neoprávněně kriminalizoval jeho jednání, přičemž takovým postupem mělo být porušeno pravidlo „in dubio pro reo“. Jak dále obviněný zdůraznil, odvolací soud se důsledně nevypořádal s posouzením subjektivní stránky trestných činů podvodu, přičemž ani z popsaných rozhodných skutkových okolností uvedených ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu nelze dospět k závěru o jejím naplnění. Podle názoru obviněného ve věci nebyly provedeny žádné důkazy ke zjištění ceny nemovitostí v době uzavírání půjček. Za nesprávné považuje obviněný i posouzení okolností souvisejících s řešením vzniklého dluhu, neboť odvolací soud údajně nevzal v úvahu kroky, které za tímto účelem obviněný podnikl společně se svým bratrem. Obviněný vytýká odvolacímu soudu i nesprávné použití ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., přičemž namítá, že jeho jednání neodpovídá běžným případům trestného činu podvodu. Podle přesvědčení obviněného by tak v posuzované věci přicházela v úvahu pouze právní kvalifikace vyplývající z ustanovení §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., které odpovídá i konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti. S poukazem na uplatněný dovolací důvod obviněný rovněž nesouhlasí s výší uloženého trestu, který považuje za nepřiměřeně přísný. V této souvislosti pak obviněný naznačuje, že odvolací soud dostatečně nepromítl do uloženého trestu celkovou délku trestního řízení, takže jeho postup je údajně v rozporu s ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod.
Závěrem svého dovolání obviněný R. Z. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 4 To 48/2007, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2007, sp. zn. 53 T 12/2003, a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal tomuto soudu věc k novému projednání a rozhodnutí. Dne 17. 4. 2008 pak obviněný doplnil své dovolání a navrhl, aby mu Nejvyšší soud podle §265o odst. 1 tr. řádu přerušil výkon trestu odnětí svobody uložený napadeným rozhodnutím.
Obviněný J. Ž. podal své dovolání dne 17. 4. 2008, přičemž v něm s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu vytýká, že skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu nenaplňuje znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. přinejmenším z hlediska subjektivní stránky. Podle názoru obviněného z popsaných skutkových okolností nelze dovodit jeho úmysl ve smyslu §4 tr. zák., protože údajně nebyl náležitě poučen o svých povinnostech likvidátora při svém ustanovení do této funkce a nebyla vyvrácena ani obhajoba obviněného spočívající v tom, že si při poskytování předmětných půjček dostatečně ověřil všechny rozhodné skutečnosti související s hospodářským stavem obchodní společnosti A.-C., s. r. o. Navíc podle přesvědčení obviněného poskytnuté půjčky byly kryty cenou nemovitostí, jejichž prodej v inkriminovaném období připravovala jmenovaná obchodní společnost, takže odvolací soud neposoudil správně všechny okolnosti objektivní povahy, které zde měly vliv na existenci zavinění obviněného. Další výhrady vznesl obviněný i proti výroku o trestu, který považuje za nepřiměřeně přísný, přičemž mu vytýká rozpor se zásadou přiměřenosti trestu.
Závěrem svého dovolání obviněný J. Ž. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 4 To 48/2007, a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně obviněný navrhl, aby mu předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. řádu odložil výkon trestu odnětí svobody.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněných R. Z. a J. Ž. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud jde o skutek uvedený pod bodem I. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, podle názoru státní zástupkyně nelze bez dalšího dospět k závěru o srozumění obviněných R. Z. a F. Z. s nesplněním svého závazku vůči věřiteli a se způsobením škody na jeho majetku. Státní zástupkyně přitom opírá tento závěr o zjištění, podle něhož obvinění byli schopni ještě v roce 1999 vrátit poškozenému ve smluveném termínu půjčku ve výši 10 000 000,- Kč. Jestliže tedy obvinění důvodně spoléhali na to, že jim banka – stejně jako v několika předcházejících letech – prodlouží kontokorentní úvěr, z něhož budou schopni splatit svůj závazek, pak si podle státní zástupkyně obvinění nemohli být současně vědomi své neschopnosti vrátit peněžní prostředky poškozenému. Jak navíc vyplynulo z provedeného dokazování, banka neprodloužila obviněným možnost získání úvěru až poté, co již čerpali půjčky, resp. v případě skutku popsaného pod bodem II. ve výroku o vině až po odebrání zboží.
Jak dále zdůraznila státní zástupkyně ve svém vyjádření, pokud by obvinění R. Z. a F. Z. nebyli schopni dostát svým závazkům již ke konci roku 1999, musel by o účetní operaci týkající se vrácení předmětné půjčky vědět i obviněný J. Ž. Za této situace by proto nemohli obvinění R. Z. a F. Z. uvést v omyl poškozeného, jehož jménem v případě skutku uvedeného pod bodem I. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu vystupoval právě obviněný J. Ž., který by v případě nevrácení původní půjčky musel vědět, že se obchodní společnost A.-C., s. r. o., ocitla v hospodářské tísni. Obviněný J. Ž. ovšem znal stav hospodaření jmenované obchodní společnosti, takže v postavení likvidátora, na kterého přešla působnost statutárního orgánu poškozeného, nemohl jednat v omylu. Podle názoru státní zástupkyně lze tento skutek posoudit u obviněných R. Z. a F. Z. jako návod k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §10 odst. 1 písm. b) a §255 odst. 1, 3 tr. zák., neboť státní zástupkyně považuje za zřejmé, že obviněný J. Ž. naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák.
Pokud jde o skutek popsaný pod bodem II. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, státní zástupkyně – patrně v reakci na obsah dovolání obviněného F. Z., které ovšem soud prvního stupně z procesních důvodů zatím nepředložil Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání – je přesvědčena, že z něj nevyplývá, kdy konkrétně obvinění R. Z. a F. Z. uvedli dodavatele v omyl. Jak totiž uvádí státní zástupkyně, popis skutku ani neobsahuje konkrétní závěry ohledně okamžiku dokonání posuzovaného trestného činu, přičemž z něj nelze spolehlivě dovodit ani dobu, po kterou bylo možné splnit závazky ze smluv zde specifikovaných v souladu s předpisy občanského a obchodního práva. Podle státní zástupkyně lze však uvedený skutek posoudit jako trestný čin zpronevěry ve smyslu §248 tr. zák., neboť ke způsobení škody zde došlo až po vzniku závazkového vztahu, a za škodu státní zástupkyně považuje výtěžek získaný z prodeje zboží. Proto bylo nezbytné zkoumat rovněž to, jaká byla hodnota uskladněných náhradních dílů.
Obviněný J. Ž. pak podle státní zástupkyně uplatnil ve svém dovolání jen námitky, s nimiž se již zabýval a náležitě vypořádal odvolací soud. Státní zástupkyně nesouhlasí ani s námitkou obviněného, v níž popírá svou vědomost o účelu likvidace a o tom, že nemohl uzavírat takové smlouvy, jaké uzavřel. V této souvislosti státní zástupkyně poukázala na dosavadní praxi dovolacího soudu, podle které opakuje-li obviněný v dovolání námitky, jež použil už v řízení před soudem prvního, resp. druhého stupně, a s kterými se soudy nižších stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2001).
Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného J. Ž. jako zjevně neopodstatněné. Pokud jde o dovolání obviněného R. Z., státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 věta druhá tr. řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 4 To 48/2007, ve výrocích o vině pod body I. a II. a zrušil též jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně v odpovídajících výrocích ohledně tohoto obviněného. Státní zástupkyně rovněž navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbudou podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Krajskému soudu v Brně nové projednání a rozhodnutí věci.
Současně státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil k dovolání obviněného F. Z., ohledně něhož ovšem doposud neuplynula lhůta k podání dovolání, v celém rozsahu rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 4 To 86/2007, a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině a trestu, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbudou podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Krajskému soudu v Brně věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obvinění R. Z. a J. Ž. podali svá dovolání jako oprávněné osoby [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinili tak prostřednictvím svých obhájců (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jejich dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podaná dovolání obsahují stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Nejvyšší soud poté podle §265i odst. 3 a 4 tr. řádu z podnětu dovolání obviněných R. Z. a J. Ž. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, a to v rozsahu těch dovolacích námitek, které odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jakož i řízení předcházející napadenému rozhodnutí. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obou obviněných jsou částečně důvodná.
Pokud jde o dovolací důvod, obvinění R. Z. a J. Ž. opírají jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obvinění R. Z. a J. Ž. však konkretizovali naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve svých dovoláních především námitkami, podle nichž soudy nižších stupňů nesprávně hodnotily provedené důkazy a na jejich podkladě pak dospěly k údajně nesprávným skutkovým zjištěním. Navíc obviněný R. Z. v souvislosti s oběma trestnými činy, jimiž byl uznán vinným, vytýká nesprávné zjištění výše majetkových aktiv, z kterých mohl splatit své závazky.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná (odlišná, neúplná) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, ani vady při provádění a hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých nejzávažnějších a výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či s jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných dovolateli ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů, a není tedy oprávněn ani vycházet z jiných skutkových zjištění, na která dovolatelé poukazují.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnili obvinění R. Z. a J. Ž., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obvinění namítali nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozovali ve výše uvedeném rozsahu z odlišné verze skutkového stavu, resp. z jiného hodnocení provedených důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli ovšem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatelů o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněných R. Z. a J. Ž. to pak znamená, že pro dovolací soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se oba obvinění dopustili stíhaných skutků tak, jak je popsáno především ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, popřípadě rozvedeno v jeho odůvodnění. Zmíněné dovolací námitky obviněných, jež se týkají správnosti a úplnosti těchto rozhodných skutkových zjištění, resp. správnosti postupu dokazování a hodnocení důkazů, který vedl k jejich zjištění, jsou tedy mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Obdobné konstatování platí rovněž pro tu dovolací námitku obviněného R. Z., jejímž prostřednictvím vytkl nedodržení pravidla „in dubio pro reo“. I v tomto případě jde o institut procesního práva, jehož případné porušení není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o nějž obviněný opřel své dovolání. Nejvyšší soud tudíž považuje i zmíněnou námitku za takovou, která nenaplňuje uplatněný dovolací důvod, takže ji nemohl učinit předmětem svého posuzování.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud nepovažoval za důvodnou ani námitku obviněných R. Z. a J. Ž. založenou na tvrzení, že tresty jim uložené jsou nepřiměřené, neboť podle názoru dovolatelů v jejich výši nebyla zohledněna zejména celková délka trestního řízení. K tomu Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že délka trestního stíhání ani doba, která uplynula od spáchání trestného činu, nejsou žádnými výslovně stanovenými zákonnými hledisky pro výměru uloženého trestu, takže se nemohou uplatnit ani jako kritérium pro úvahy o jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak ve svém dovolání naznačují oba obvinění. Tento dovolací důvod totiž podle ustálené judikatury, od níž Nejvyšší soud nemá důvod odchylovat se ani v nyní posuzované věci (viz rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), není naplněn ani případným porušením těch hledisek při ukládání trestu, která zákon výslovně uvádí v ustanoveních §31 až §34 tr. zák. Proto nelze spatřovat jiné nesprávné hmotně právní posouzení v námitkách, jimiž se dovolatelé domáhají zohlednění takových okolností, které se sice mohou uplatnit při ukládání trestu, ale zákon je výslovně neuvádí a jejich význam záleží na úvaze soudu rozhodujícího o trestu. Jak ovšem vyplývá z výroku tohoto usnesení Nejvyššího soudu, věcí se budou opětovně zabývat soudy nižších stupňů, proto při rozhodování o druhu a výši trestů – bude-li jejich uložení přicházet znovu v úvahu – musí soudy přihlédnout i k délce dosavadního trestního řízení a k době, která uplynula od spáchání posuzovaných skutků (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 5 Tdo 14/2008, publikované pod č. T 1094. v sešitě 46 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2008).
Nejvyšší soud se taktéž nezabýval tou částí dovolání obviněného R. Z., v níž pouze obecně odkázal na odůvodnění dovolání obviněného F. Z., neboť takové tvrzení neodpovídá požadavkům na obsah dovolání (§265f odst. 1 tr. řádu) a není způsobilé naplnit uplatněný hmotně právní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud se totiž může zabývat jen těmi důvody podaného dovolání, které jsou v něm výslovně uvedeny, protože je jimi zásadně vázán ve své přezkumné činnosti (§265i odst. 3 tr. řádu).
Další námitky obviněných R. Z. a J. Ž. ovšem již Nejvyšší soud považuje za opodstatněné a odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, třebaže je obvinění částečně založili též na argumentech, které nejsou způsobilé naplnit tento dovolací důvod.
Pokud jde o dovolání obviněného R. Z., považuje Nejvyšší soud za důvodnou jeho dovolací námitku, kterou zpochybnil existenci svého úmyslného zavinění u trestných činů podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) a §250 odst. 1, 4 tr. zák., jimiž byl uznán vinným pod body I. a II. ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu. Trestného činu podvodu podle citovaných ustanovení se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu, resp. škodu velkého rozsahu. Pokud jde o subjektivní stránku trestných činů podvodu, jejíž naplnění obviněný zpochybnil, skutková podstata podle §250 odst. 1 tr. zák. vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§3 odst. 3, §4 tr. zák.), byť zde postačí i eventuální (nepřímý) úmysl [§4 písm. b) tr. zák.], přičemž ve vztahu ke způsobené značné škodě a škodě velkého rozsahu ve smyslu §89 odst. 11 a §250 odst. 3 písm. b), 4 tr. zák. je dostačující, zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti [§5, §6 písm. a) tr. zák.].
Jak je patrné z popisu skutku uvedeného pod bodem I. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu ve spojení s jeho odůvodněním, u obviněného R. Z. nelze spolehlivě dovodit podvodný úmysl obohatit se ke škodě majetku poškozeného Podniku služeb Jihlava, státního podniku v likvidaci. Z provedeného dokazování (viz znalecký posudek České znalecké, a. s., zařazený na č. l. 113 až 164, resp. č. l. 167 až 235 trestního spisu) vyplývá, že hospodářský stav obchodní společnosti A.-C., s. r. o., sice byl již v roce 1999 (tedy v době před poskytnutím půjček specifikovaných v popisu skutku pod bodem I. ve výroku o vině) nepříznivý, neboť jmenovaná obchodní společnost byla v podstatě financována jen z cizích zdrojů a její závazky vysoce převyšovaly čistý obchodní majetek. Takové zjištění ovšem bez dalšího neznamená, že obviněný jednal v podvodném úmyslu, aby způsobil na cizím majetku škodu v označené výši. Pro úvahu, že obviněný jednal při nedostatku finančních prostředků použitelných k úhradě závazků uvedené obchodní společnosti alespoň v eventuálním úmyslu [§4 písm. b) tr. zák.], je totiž třeba, aby zde z hlediska protiprávního následku zamýšleného obviněným existovaly ještě další významné okolnosti, o nichž obviněný věděl již na počátku páchání trestného činu podvodu anebo které mohl v této době alespoň předvídat. K trestnosti zde proto nepostačovalo, uzavřel li obviněný smlouvu za stavu, kdy obchodní společnost, za kterou jednal, neměla dostatek finančních prostředků ke splnění tohoto závazku, pokud nebylo vyloučeno, aby si později opatřila potřebné peníze, jak tomu ostatně bylo i dříve. To platí i tehdy, jestliže by obviněný před vznikem určitého závazku utvrzoval druhou smluvní stranu v tom, že je schopen splnit svůj závazek řádně a včas, protože důvodně předpokládal existenci takových okolností, které by mu v době splatnosti závazku umožnily jeho splnění. Závěr o existenci podvodného úmyslu lze učinit pouze za předpokladu, pokud zde v době vzniku závazku nebylo možné vůbec důvodně očekávat dostatečné zdroje ke splnění závazku nebo jestliže pachatel bezdůvodně spoléhal na budoucí nejisté skutečnosti, které však nenastaly. Jinými slovy vyjádřeno, o trestném činu podvodu podle §250 tr. zák. lze uvažovat zejména tehdy, když pachatel již v době vzniku závazku jedná v úmyslu jej nesplnit, nebo jedná alespoň s vědomím, že ho nebude moci splnit v souladu se sjednanými smluvními podmínkami, a že tím uvádí věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil (viz rozhodnutí pod č. 54/1967 I., č. 57/1978-III. a č. 47/2002 Sb. rozh. tr.).
Podle názoru Nejvyššího soudu ovšem o podvodném úmyslu obviněného R. Z. nesvědčí v posuzované věci okolnosti, z nichž odvolací soud nakonec dospěl k závěru o naplnění subjektivní stránky trestných činů podvodu ve formě eventuálního (nepřímého) úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. Odvolací soud totiž založil existenci úmyslného zavinění obviněného především na skutečnosti, že obviněný spoléhal na nejisté budoucí události související jednak se zamýšleným prodejem provozních nemovitostí, jednak s postojem obviněného v otázce neprodloužení možnosti čerpání kontokorentního úvěru (viz str. 35 až 36 odůvodnění rozsudku). Tyto závěry ovšem Nejvyšší soud považuje za nesprávné, takže nemohou být podkladem pro existenci zavinění obviněného ve formě alespoň eventuálního úmyslu, jak konstatoval odvolací soud. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že pokud jde o prodej nemovitostí ve vlastnictví obchodní společnosti A.-C., s. r. o., obviněný R. Z. (společně se svým bratrem F. Z.) sice měl na počátku nereálné očekávání v otázce kupní ceny, za kterou je bylo možné prodat, ale v době vzniku smluv o půjčce nebylo obviněnému v podstatě známo, jakou částku a v jakém časovém horizontu obdrží za prodej zmíněných nemovitostí. Přitom obviněný věděl o zatížení těchto nemovitostí právem třetí osoby v podobě zástavního práva na nich váznoucího ve prospěch banky, která tudíž mohla využít uvedeného práva k úhradě svých pohledávek vůči obchodní společnosti A.-C., s. r. o. Na druhé straně nelze přehlédnout, že kupující L. s. L. n. S., a. s., neuhradila původně sjednanou kupní cenu za prodané nemovitosti v celé výši, což ve spojení se změnou situace u I. a P. B., a. s., která již nemohla poskytnout očekávaný úvěr, významně ztížilo finanční situaci obchodní společnosti A.-C., s. r. o., a ovlivnilo i původní záměry obviněného směřující k úhradě dluhů vůči Podniku služeb Jihlava, státnímu podniku v likvidaci. Bez významu pak není v této souvislosti ani zjištění vyplývající ze znaleckého posudku České znalecké, a. s., totiž že ještě v roce 2000 (tedy i v době, kdy si obviněný R. Z. jménem obchodní společnosti A.-C., s. r. o., půjčoval od poškozeného státního podniku předmětné peněžní prostředky) měla jmenovaná obchodní společnost kladný provozní hospodářský výsledek. Podle Nejvyššího soudu tak obviněný mohl v tomto období důvodně předpokládat, že obchodní společnost, jejímž jménem jednal, bude schopna uhradit z prodeje svých provozních nemovitostí nejen závazky vůči bance, nýbrž vzhledem k pokračující podnikatelské činnosti i splatit jednotlivé půjčky poškozenému. Uvažovaný prodej zmíněných nemovitostí tedy představoval jen jeden z možných finančních zdrojů (nikoli však jediný), který mohl obviněný použít k uspokojení pohledávek věřitelů. Tato okolnost podle názoru Nejvyššího soudu nevypovídá o existenci eventuálního (nepřímého) úmyslu obviněného, jak ji dovodily soudy nižších stupňů.
Pokud jde o otázku prodlužování kontokorentního úvěru, kterou se odvolací soud zabýval při hodnocení subjektivní stránky trestného činu podvodu, i zde má Nejvyšší soud pochybnosti o správnosti učiněných závěrů. Obviněný R. Z. patrně věděl o prodlení se splátkami úvěrů, které I. a P. B., a. s., poskytla obchodní společnosti A.-C., s. r. o., v níž působil jako jednatel. Ostatně o této skutečnosti banka informovala jmenovanou obchodní společnost jako dlužníka prostřednictvím výzev ze dne 3. 2. 2000. Na druhé straně obviněný nemohl jednoznačně předpokládat, že banka tak zásadním způsobem změní svůj přístup a bude trvat na okamžitém splacení stávajících úvěrů, neboť prakticky od roku 1998, kdy nastala jejich původní splatnost, ji vždy opakovaně prodlužovala. Navíc do předmětného závazkového vztahu se promítla i další významná okolnost, kterou obviněný nemohl nijak ovlivnit ani předpokládat, a tou bylo ukončení činnosti I. a P. B., a. s., a její převzetí Č. o. b., a. s., v měsíci červnu 2000. Jestliže tedy splatnost půjček, které poskytl obchodní společnosti A.-C., s. r. o., poškozený Podnik služeb Jihlava, státní podnik v likvidaci, nastala až koncem roku 2000, nemohl obviněný již na počátku roku předvídat změnu postoje banky v otázce dalšího úvěrování podnikání jmenované obchodní společnosti, za kterou jednal, a tím méně i události, které nastaly u I. a P. B., a. s.
Proto podle názoru Nejvyššího soudu výše uvedené argumenty vážně zpochybňují závěr soudů nižších stupňů o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu, tj. o tom, že by obviněný R. Z. jednal po subjektivní stránce ve formě alespoň eventuálního (nepřímého) úmyslu ve smyslu §4 písm. b) tr. řádu. Přitom není zcela vyloučeno, aby obviněný počítal s konkrétními okolnostmi, které mohly zabránit trestněprávnímu následku (resp. zde účinku) v podobě škody na majetku Podniku služeb Jihlava, státního podniku v likvidaci, neboť v době, kdy tento státní podnik poskytl půjčky obchodní společnosti A.-C., s. r. o., (tj. v době od ledna do května 2000) obviněný nemohl jednoznačně vědět, že jako statutární orgán dlužníka nebude schopen tyto půjčky vrátit (splatit). Obviněný totiž nemohl důvodně předpokládat jednak existenci podstatných komplikací při prodeji provozních nemovitostí, jehož výtěžek měl přinést potřebné finanční prostředky, a jednak neprodloužení možnosti čerpat finanční prostředky z kontokorentního úvěru u I. a P. B., a. s., s níž obviněný až do okamžiku jejího převzetí Č. o. b., a. s., opakovaně úspěšně sjednával nové podmínky splácení dluhu.
Z týchž důvodů nemůže obstát ani závěr soudů obou stupňů, podle něhož obviněný R. Z. uvedl v omyl obviněného J. Ž. jako likvidátora Podniku služeb Jihlava, státního podniku v likvidaci, ohledně okolností vztahujících se k hospodaření obchodní společnosti A.-C., s. r. o. Takový závěr je navíc v logickém rozporu s tím, že i u obviněného J. Ž. soudy nižších stupňů dovodily úmyslné zavinění (viz níže). Jestliže byl totiž tento obviněný uveden v omyl, nemohl sám jednat úmyslně ke škodě majetku Podniku služeb Jihlava, státního podniku v likvidaci, a naopak, pokud by jednal úmyslně, tj. se znalostí špatné finanční situace obchodní společnosti A.-C., s. r. o., a z ní vyplývajícího rizika návratnosti půjčených peněžních prostředků, jak je obviněnému J. Ž. kladeno za vinu, nemohl ho obviněný R. Z. uvádět v omyl.
Pokud jde o skutek obsažený pod bodem II. (resp. o jeho jednotlivé dílčí útoky pod body 1. až 4.) ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, obviněný R. Z. ve svém dovolání zpochybnil jeho právní kvalifikaci jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. rovněž z hlediska naplnění subjektivní stránky. Proto i zde lze odkázat na to, co již Nejvyšší soud uvedl výše k otázce zavinění u trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným pod bodem I. ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu. Nad rámec těchto úvah pak Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani závěr odvolacího soudu vtělený do příslušné skutkové věty a blíže rozvedený na str. 38 odůvodnění jeho rozsudku, pokud odvolací soud dovodil naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu v podstatě jen z plnění závazků po lhůtě jejich splatnosti (viz slovní formulace „… že jejich společnost nebude moci odebírané zboží a služby ve lhůtách splatnosti k nim vystavených faktur uhradit …“ a „… přesto od nich odebírali zboží a služby, které neuhradili ve lhůtách splatnosti vystavených faktur, popřípadě v této lhůtě nevrátili odebrané zboží ...“). Nehledě na velmi neobratná slovní spojení (např. „ve lhůtách splatnosti k nim vystavených faktur“), podle názoru Nejvyššího soudu nelze usuzovat na podvodný úmysl pachatele (tj. obviněného) jen z okolnosti, že protiplnění za odebrané zboží nebo služby nebylo poskytnuto ve sjednané lhůtě. Takový závěr totiž jednoznačně nevyjadřuje tzv. volní složku zavinění ve formě úmyslu, totiž zda byl obviněný skutečně srozuměn se způsobením protiprávního následku (resp. účinku) v podobě značné škody na cizím majetku. I zde tedy přetrvávají pochybnosti o tom, jestli obviněný měl již v době odebrání zboží a služeb v úmyslu nedostát svým smluvním závazkům, zejména když některé z nich byly splněny (byť s jistým zpožděním), např. v případě dílčího útoku pod bodem II./1. výroku o vině, a u jiných obviněný uváděl celkem racionální důvody, proč nebyla platba poskytnuta.
Ze shora vyložených důvodů Nejvyšší soud považuje námitky obviněného R. Z., jimiž zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestných činů podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., za opodstatněné.
Navíc doposud zjištěné okolnosti nemohou zcela zpochybnit ani tvrzení obviněného R. Z., podle něhož v posuzované věci jde v podstatě o obchodněprávní záležitost týkající se účastníků závazkového právního vztahu, a nikoli o věc náležející do oblasti trestního práva, byť primárně nejde o námitku vytýkající nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud k tomu s odkazem na svou dosavadní judikaturu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860. v sešitě 22 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006) připomíná, že sice ani zásada subsidiarity trestní represe nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení smluvních povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní zákon chrání též soukromé zájmy fyzických osob (§1 tr. zák.). Na druhé straně ovšem nelze odhlížet ani od mimotrestní (občanskoprávní, obchodněprávní) stránky posuzované trestní věci, jak na to v obdobných případech upozorňuje judikatura Nejvyššího soudu (viz např. usnesení ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 897/2005, a ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 7 Tdo 461/2007) i Ústavního soudu (viz např. nálezy ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, a ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04).
S ohledem na důvodné pochybnosti v otázce, zda obviněný R. Z. vůbec jednal úmyslně a byl alespoň srozuměn se způsobením škody na cizím majetku, považuje Nejvyšší soud za bezpředmětné zabývat se podrobně tím, zda u něj byly splněny zákonné předpoklady pro použití vyšší trestní sazby ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák., což obviněný ve svém dovolání zpochybnil ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem I. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu. Posuzovat splnění materiální podmínky k tomu, aby soud přihlédl k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, má význam až poté, co by byl namístě závěr, že obviněný skutečně úmyslně uvedl poškozeného v omyl a sebe či obchodní společnost A.-C., s. r. o., tím obohatil, resp. pokud by zavinil přinejmenším v eventuálním (nepřímém) úmyslu vznik škody velkého rozsahu na majetku poškozeného.
Předpokladem postupu podle §88 odst. 1 tr. zák. je, aby určitá okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby v konkrétním případě pro svou závažnost podstatně zvyšovala stupeň nebezpečnosti spáchaného trestného činu pro společnost. V posuzovaném případě je takovou okolností podle §250 odst. 4 tr. zák. způsobení škody velkého rozsahu, tj. ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. škody dosahující částky nejméně 5 000 000,- Kč. O formálním naplnění této okolnosti není pochyb a obviněný R. Z. to ve svém dovolání ani nepopírá. Při úvahách o nezbytnosti přihlédnout k této okolnosti pak musí soud vycházet z komplexního hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, tedy z hledisek demonstrativně vypočtených v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. (srov. přiměřeně rozhodnutí pod č. 4/1965 Sb. rozh. tr.). Dále je třeba, aby soud pečlivě hodnotil i ostatní okolnosti případu, včetně těch, které existují i mimo příslušnou skutkovou podstatu posuzovaného trestného činu. Jde tedy zejména o způsob, jakým pachatel provedl trestný čin, dobu, po kterou tak činil, rozsah protiprávního následku, který svým jednáním způsobil, míru zavinění pachatele apod. Jak dále v této souvislosti vyplývá z ustálené judikatury, k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě (§3 odst. 4 tr. zák.) ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (viz rozhodnutí pod č. 34/1976-I.).
Stupeň nebezpečnosti konkrétního činu pro společnost však není nikdy určován materiálním významem jen jedné, byť i závažné okolnosti, ale komplexem všech okolností případu včetně těch, které nezahrnuje skutková podstata daného trestného činu. Uplatnění této zásady může mít za následek, že výsledný stupeň nebezpečnosti konkrétního činu bude – i při formálním naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby – značně snižován s ohledem na jiné okolnosti, takže přísnější trestní postih pachatele by nebyl ve shodě s materiálním pojetím trestného činu. Krajský soud v Brně jako soud prvního stupně ani Vrchní soud v Olomouci jako odvolací soud pak ve svých rozhodnutích důsledně nevycházely z uvedených směrnic a náležitě nezhodnotily všechny skutečnosti charakterizující čin spáchaný obviněným R. Z. Navíc odvolací soud v napadeném rozhodnutí v podstatě ani neodůvodnil, v čem spatřoval naplnění materiálního znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu, takže není zřejmé, jakými úvahami se v této otázce řídil.
S ohledem na shora vyložené obecné argumenty pak nemůže být v posuzované věci bez významu, že v době spáchání trestné činnosti neměl obviněný R. Z. zásadní vliv na hospodaření obchodní společnosti A.-C., s. r. o., neboť se věnoval zejména provozním záležitostem a ani se aktivně neúčastnil jednání ohledně smluv o půjčkách, jak to ostatně vyplynulo zejména z výpovědi obviněného J. Ž. (viz č. l. 2808 až 2811 trestního spisu). Proto z hlediska ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. – bude-li jeho použití přicházet v úvahu – nelze přeceňovat úlohu obviněného R. Z. v nyní projednávané věci.
Dále se Nejvyšší soud zabýval dovoláním obviněného J. Ž. v té části, v níž s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem III. ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu zpochybňuje naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., jehož spácháním byl uznán vinným.
K úmyslnému zavinění u tohoto trestného činu se vyžaduje, aby pachatel opatroval nebo spravoval cizí majetek způsobem, který je v rozporu s obecným nebo konkrétním vymezením jeho povinnosti uložené mu zákonem nebo převzaté smlouvou. Současně si však pachatel musí být vědom okolností rozhodných pro vyvolání škodlivého následku v podobě škody nikoli malé (tj. podle §89 odst. 11 tr. zák. škody ve výši alespoň 25 000,- Kč) a pro případ jeho způsobení s ním je alespoň srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.]. Ke způsobení škody ve výši, která dosahuje škody velkého rozsahu ve smyslu §89 odst. 11 a §255 odst. 3 tr. zák. (tj. škody ve výši nejméně 5 000 000,- Kč), postačí zavinění alespoň z nedbalosti [§5, §6 písm. a) tr. zák.]. Jak vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, o zavinění ve formě eventuálního (nepřímého) úmyslu ve vztahu k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem se jedná i v případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba i z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná (srov. rozhodnutí pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). V obecné rovině lze tedy na srozumění se způsobením škodlivého následku usuzovat z toho, že pachatel nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit tomuto následku, jehož způsobení si pachatel představoval jako možné (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 52).
Z rozhodných skutkových zjištění učiněných v posuzované trestní věci však podle názoru Nejvyššího soudu nelze jednoznačně dospět k závěru o tom, zda obviněný J. Ž. jednal alespoň v eventuálním (nepřímém) úmyslu ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. V popisu skutku obsaženého pod bodem III. ve výroku o vině sice odvolací soud dostatečným způsobem vyjádřil slovními formulacemi subjektivní stránku trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným, avšak z obdobných důvodů, jaké byly shora vyloženy u obviněného R. Z., přetrvávají pochybnosti v tom směru, zda obviněný J. Ž. mohl v době, kdy jako likvidátor poskytl z majetku Podniku služeb Jihlava, státního podniku v likvidaci, půjčky ve prospěch obchodní společnosti A.-C., s. r. o., jednoznačně vědět o neschopnosti této obchodní společnosti jako dlužníka vrátit dluh s ohledem na její špatnou ekonomickou situaci. Jak je totiž patrné z výsledků provedeného dokazování, obviněný poskytl již ve dnech 7. 1. 1999 a 10. 11. 1999 z majetku Podniku služeb Jihlava, státního podniku v likvidaci, půjčky obchodní společnosti A.-C., s. r. o., v souhrnné výši 10 000 000,- Kč, které tato obchodní společnost splatila jmenovanému státnímu podniku dne 31. 12. 1999. I přes určitou míru pochybností o zániku tohoto závazku, kterou odvolací soud vyjádřil na str. 34 odůvodnění svého rozsudku, je třeba mít podle Nejvyššího soudu za to, že obviněný se při poskytnutí dalších půjček, jež byly předmětem trestního postihu podle výroku o vině pod bodem III. v napadeném rozsudku odvolacího soudu, spoléhal na schopnost obchodní společnosti A. C., s. r. o., splatit i tyto další půjčky. S ohledem na uvedené skutečnosti se tudíž mohl obviněný důvodně domnívat, že jmenovaná obchodní společnost jako dlužník bude mít finanční prostředky i na úhradu svých dalších dluhů.
Jak navíc konstatoval odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku, obchodní společnost A.-C., s. r. o., se ocitla nejpozději na konci roku 1999 ve stavu předlužení, takže obviněný J. Ž. se mohl dozvědět o této nepříznivé ekonomické situaci jmenované obchodní společnosti nejdříve např. z jejího daňového přiznání za rok 1999 a z výkazu zisku a ztrát za tento rok, tj. fakticky až v průběhu měsíce července 2000, tedy po uplynutí doby pro odevzdání daňového přiznání, které zpracoval daňový poradce (až po dni 30. 6. 2000 – viz ustanovení §40 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů). Jinak by zde musely existovat i další okolnosti, z nichž by nepochybně vyplýval úmysl obviněného směřující k tomu, aby porušil své povinnosti likvidátora vyplývající z ustanovení §71 odst. 5 a §72 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „obch. zák.“), a aby tím způsobil alespoň škodu nikoli malou. Za takovou okolnost odůvodňující úmyslné zavinění obviněného ovšem rozhodně nelze považovat zjištění odvolacího soudu (viz str. 42 odůvodnění jeho rozsudku), podle něhož obviněný v jiném případě zcela nesouvisejícím s tímto trestním řízením postupoval obdobně jako v nyní posuzované věci.
Z popisu rozhodných skutkových okolností uvedených pod bodem III. ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu a podrobněji specifikovaných v jeho odůvodnění je pak patrné, že obviněný J. Ž. činil právní úkony, které jinak vyhovovaly obecným náležitostem právního úkonu uvedeným v §37 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a ani se nijak nevymykaly běžnému podnikání. I když obviněný postupoval v rozporu s ustanovením §72 odst. 1 obch. zák., protože byl povinen činit jménem Podniku služeb Jihlava, státního podniku v likvidaci, jen úkony směřující k jeho likvidaci, toto porušení samo o sobě rovněž nesvědčí o úmyslu obviněného, který by směřoval ke způsobení škody na cizím opatrovaném nebo spravovaném majetku. Obviněný sice nepochybně disponoval se svěřeným cizím majetkem, přičemž v rámci této dispozice neoprávněně uzavíral smlouvy o půjčce, jejichž smluvní stranou byl i jmenovaný státní podnik, nicméně dosavadní skutková zjištění vtělená do příslušné skutkové věty a dále rozvedená v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nesvědčí o ekonomicky bezdůvodném a zcela záměrném zatížení majetku tohoto subjektu, který měl obviněný řádně spravovat. Jak totiž vyplývá z obsahu příslušných smluv o půjčkách, vedle doby splatnosti je v nich i ujednání o úrocích v obvyklé výši, takže je nelze hodnotit jako jednostranně nevýhodné pro věřitele, tedy pro Podnik služeb Jihlava, státní podnik v likvidaci.
Naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. u obviněného J. Ž. navíc zpochybňují i skutečnosti zmíněné již shora v souvislosti s důvodnou částí dovolání obviněného R. Z. Se závěrem o úmyslném zavinění obviněného J. Ž. je totiž v logickém rozporu konstatování, podle něhož v případě jednotlivých půjček tento obviněný jednal v omylu, do kterého ho měli uvést obvinění R. Z. a F. Z., kteří – podle názoru soudů nižších stupňů – předstírali ohledně hospodářského stavu obchodní společnosti A.-C., s. r. o., takové okolnosti, jež neodpovídaly objektivní realitě. Jestliže by tedy obviněný J. Ž. poskytoval předmětné půjčky v důsledku omylu vyvolaného jmenovanými obviněnými, nemohl by být zároveň srozuměn se způsobením škody na spravovaném majetku. Podle názoru Nejvyššího soudu je totiž vyloučeno, aby pachatel úmyslně porušil své povinnosti při opatrování či správě cizího majetku v případě, když jeho samotného uvádí jiná osoba v omyl ohledně rozhodných skutečností, na základě kterých učiní takové dispozice s opatrovaným nebo spravovaným majetkem, jež vedou ke vzniku škody na tomto majetku. Popsané okolnosti proto neumožňují akceptovat právní závěr soudů nižších stupňů, podle něhož byl obviněný J. Ž. přinejmenším srozuměn se způsobením škody na spravovaném majetku Podniku služeb Jihlava, státního podniku v likvidaci, a to v důsledku úmyslného porušení svých povinností likvidátora.
Aniž by Nejvyšší soud jakkoli předjímal výsledky dalšího řízení v této trestní věci, nelze prozatím zcela vyloučit, že skutek spáchaný obviněným J. Ž. vykazuje z hlediska subjektivní stránky znaky jiného trestného činu, u něhož postačuje i zavinění z (vědomé) nedbalosti. Při zachování totožnosti skutku (viz §220 tr. řádu) by totiž bylo možné kvalifikovat posuzovaný skutek pod bodem III. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255a tr. zák. Nejvyšší soud přitom připomíná, že toto ustanovení bylo s účinností od 1. 5. 2000 zavedeno do trestního zákona jeho novelou provedenou zákonem č. 105/2000 Sb. v souvislosti s novelou zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. Jak je přitom patrné z popisu skutku uvedeného pod bodem III. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, obviněný se měl dopustit trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. ve formě pokračování, neboť jednotlivé dílčí útoky – k nimž se váže společná uvozovací věta – by měly naplňovat stejnou skutkovou podstatu, byly vedeny jednotným záměrem a stejným způsobem provedení, jakož i blízkou časovou souvislostí a v předmětu útoku (§89 odst. 3 tr. zák.).
Pokud jde ovšem o ty dílčí útoky, které obviněný J. Ž. uskutečnil v době od ledna do dubna 2000, brání zde případnému použití právní kvalifikace podle §255a tr. zák. ustanovení §16 odst. 1 tr. zák., podle něhož při posuzování trestnosti činu je třeba zásadně použít zákona účinného v době spáchání činu a pozdějšího zákona jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější. Proto dílčí útoky, které měl obviněný spáchat v období od ledna do dubna 2000 nelze posoudit jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle 255a tr. zák., neboť v této době ještě takový čin (tj. porušení zákonem uložené nebo smluvně převzaté povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek z vědomé nedbalosti a způsobení značné škody na tomto majetku) nebyl trestným činem.
Jiná je pak situace u posledního dílčího útoku popsaného pod bodem III. ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, podle něhož obviněný J. Ž. dne 24. 5. 2000 poskytl z majetku Podniku služeb Jihlava, státního podniku v likvidaci, ve prospěch obchodní společnosti A.-C., s. r. o., půjčku ve výši 2 000 000,- Kč splatnou nejpozději do 31. 12. 2000. Tento dílčí útok totiž může být posouzen jako samostatný skutek naplňující znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255a tr. zák. a použití této právní kvalifikace nebrání ani ustanovení §16 tr. zák., neboť část uvedeného pokračujícího trestného činu byla spáchána již za účinnosti citovaného ustanovení trestního zákona a nejde o přísnější trestní postih obviněného.
Zavinění obviněného J. Ž. z vědomé nedbalosti [§5 písm. a) tr. zák.], které se vyžaduje u trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255a odst. 1 tr. zák., je přitom podmíněno mimo jiné vyřešením otázky, zda obviněný v době poskytnutí půjčky na podkladě smlouvy ze dne 24. 5. 2000 věděl o nepříznivé ekonomické situaci obchodní společnosti A.-C., s. r. o., tj. jestli obviněný mohl předvídat protiprávní následek v podobě vzniku škody na spravovaném majetku Podniku služeb Jihlava, státního podniku v likvidaci, pokud by si důsledně počínal způsobem odpovídajícím jeho postavení likvidátora, a zda bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že nedojde k takovému následku.
Na podkladě podaných dovolání Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů se u obviněných R. Z. a J. Ž. nezabývaly právním posouzením skutků, jejichž spáchání bylo těmto obviněným kladeno za vinu, ze všech zmíněných hledisek, takže byl naplněn jimi uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Po zjištění, že dovolání těchto obviněných jsou v uvedených směrech opodstatněná, Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil jednak rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 4 To 48/2007, v celém rozsahu a jednak jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2007, sp. zn. 53 T 12/2003, a to v těch odsuzujících výrocích o vině pod body I., II. a III. a ve výrocích o trestech, které se týkají obviněných R. Z. a J. Ž. Nedotčen tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu pak zůstává citovaný rozsudek soudu prvního stupně v těch výrocích a navazujících částech odůvodnění, které se týkají obviněného F. Z., a v celé zprošťující části.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu potom Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc těchto obviněných v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Krajský soud v Brně tak v uvedeném rozsahu opětovně projedná věc obviněných R. Z. a J. Ž. a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Pokud jde o obviněného R. Z., soud prvního stupně především náležitě posoudí a vyjádří, zda u něj lze dovodit úmyslné zavinění, a jestliže tomu tak bude, v čem toto zavinění spočívá a z jakých okolností vyplývá.
Ve vztahu k obviněnému J. Ž. se soud prvního stupně bude opětovně zabývat posouzením subjektivní stránky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. V této souvislosti je třeba se případně vypořádat s otázkou, zda skutek spáchaný obviněným nevykazuje z hlediska subjektivní stránky zavinění jen ve formě vědomé nedbalosti.
Za účelem opětovného posouzení zmíněných otázek může soud prvního stupně podle potřeby doplnit dokazování a na jeho podkladě upřesnit dosavadní skutková zjištění. Poté učiní a náležitě odůvodní závěr, zda se obviněný R. Z. dopustil uvedenými skutky trestných činů podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., popřípadě jiných trestných činů, anebo zda jde o činy beztrestné. Obdobně bude soud prvního stupně postupovat i v případě obviněného J. Ž., přičemž učiní a náležitě odůvodní závěr, zda se obviněný dopustil posuzovaným skutkem trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. nebo jiného trestného činu (např. podle §255a tr. zák.), popřípadě žádného trestného činu. Přitom soud prvního stupně v rámci opětovného právního posouzení všech skutků neopomene přihlížet k občanskoprávní a obchodněprávní stránce věci, jak na ni Nejvyšší soud upozornil výše v souvislosti s dovoláním obviněného R. Z.
Krajský soud v Brně pak v popisu skutkových okolností odstraní i některé formulační nepřesnosti, a to např. pokud jde o postavení obviněných F. Z. a R. Z., kteří nejednali jako „statutární zástupci“ obchodní společnosti A.-C., s. r. o., ale jako její statutární orgán (jednatelé).
Podle §265s odst. 1 tr. řádu jsou soudy nižších stupňů v dalším řízení vázány právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a jsou povinny respektovat zákaz reformationis in peius (§265s odst. 2 tr. řádu).
Protože vady napadeného rozhodnutí a řízení mu předcházejícího zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněných R. Z. a J. Ž. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o těchto dovoláních podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.
Pokud jde o podnět obviněných R. Z. a J. Ž., aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o odložení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, je třeba zmínit, že předseda senátu soudu prvního stupně neučinil návrh ve smyslu §265h odst. 3 tr. řádu. Navíc vzhledem k tomu, jak Nejvyšší soud rozhodl o dovoláních obou obviněných, tj. zrušil rozhodnutí napadené dovoláními i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, přikázal tomuto soudu nové projednání a rozhodnutí věci a rozhodl usnesením ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo 7/2009-II., též o tom, že nebere obviněné do vazby, ztratil případný postup podle §265o odst. 1 tr. řádu jakékoli opodstatnění, protože výrok o uložení vykonávaného trestu odnětí svobody byl zrušen.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 12. března 2009
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y