ECLI:CZ:NS:2009:5.TDO.875.2009.1
sp. zn. 5 Tdo 875/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. září 2009 o dovolání, které podal obviněný Ing. P. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. 7 To 478/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 308/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Ing. P. M. byl rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 31. 3. 2008, sp. zn. 1 T 308/2006, uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., kterého se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tento trestný čin byl obviněný Ing. P. M. odsouzen podle §256 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. byl obviněnému výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let za současného vyslovení dohledu. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena kolektivního statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu 5 let. Postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody uplatněných poškozenými podrobně označenými v rozsudku soudu prvního stupně.
Naproti tomu Okresní soud v Prostějově podle §226 písm. b) tr. řádu zprostil obviněného Ing. P. M. obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Prostějově ze dne 19. 12. 2006, sp. zn. 1 ZT 375/2006, pro skutek, v němž obžaloba spatřovala trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2007.
O odvoláních obviněného Ing. P. M. a státního zástupce rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. 7 To 478/2008, tak, že obě odvolání podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.
Obviněný Ing. P. M. podal dne 1. 4. 2009 prostřednictvím svého obhájce proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Podle názoru obviněného se soudy obou stupňů nesprávně vypořádaly s výší škody, která v posuzované věci mohla dosáhnout nejvýše částky 4 560 230,30 Kč, což odpovídá toliko právní kvalifikaci podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. Obviněný rovněž zpochybnil závěry soudů nižších stupňů, které učinily ohledně převodu jediných aktiv obchodní společnosti I. H., s. r. o. V této souvislosti obviněný zdůraznil, že jednal v rámci podnikatelského seskupení ve smyslu §66a obch. zák. a jako ovládající osoba nemohl bez právního důvodu uskutečňovat výběry z pokladny ovládané obchodní společnosti. Jak dále obviněný namítl, ve své funkci postupoval ve vztahu k majetku obchodní společnosti I. H., s. r. o., s péčí řádného hospodáře, přičemž si byl zcela vědom všech jejích stávajících aktiv. Podle jeho názoru nelze pojem aktiva obchodní společnosti zúžit jen na vymezení peněžní hotovosti, jak to učinily soudy nižších stupňů. S poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu pak obviněný vytkl, že odvolací soud zamítl jeho odvolání, ačkoli nebyly splněny podmínky pro tento postup. Podle obviněného totiž odvolací soud nepřezkoumal obsah a kvalitu navržených důkazů. Dále obviněný zpochybnil i správnost výroku o náhradě škody, protože soud prvního stupně mu uložil povinnost k náhradě škody i ve vztahu k těm poškozeným, jejichž nároky již byly uspokojeny pravomocným soudním rozhodnutím. V uvedeném postupu pak obviněný spatřuje „překážku litispendence sui generis“.
Závěrem svého dovolání obviněný Ing. P. M. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 3 To 141/2006, ačkoli zde mělo být správně uvedeno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. 7 To 478/2008, proti kterému obviněný také podal své dovolání. Dále obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265l odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného Ing. P. M. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle názoru státního zástupce obviněný ve svém dovolání v podstatě jen opakuje námitky, kterými se již zabýval a vypořádal odvolací soud, přičemž obviněný se domáhá především přezkumu skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů. Jak dále uvádí státní zástupce, z těchto skutkových zjištění mimo jiné vyplývá, že obchodní společnost I. H., s. r. o., neměla žádnou povinnost k vrácení peněžních prostředků, které měl obviněný vložit do jejího podnikání, takže jednáním obviněného došlo ke zmenšení majetku jmenované obchodní společnosti, z něhož by mohly být případně uspokojeny pohledávky jejích věřitelů. Za neopodstatněné proto státní zástupce považuje i námitky obviněného, které uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé variantě.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného Ing. P. M., neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Ing. P. M. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvody, obviněný Ing. P. M. opírá jejich existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. řádu, ačkoli v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
K výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že je naplněn jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
V rámci svých dovolacích námitek však obviněný Ing. P. M. částečně zpochybnil správnost rozhodných skutkových zjištění týkajících se výše škody způsobené poškozeným věřitelům a vytkl rozsah dokazování u odvolacího soudu. Obviněný založil tyto námitky především na tvrzení, že vyčíslení škody neodpovídá skutečnosti, neboť faktický stav je zcela jiný. Navíc podle obviněného odvolací soud odmítl jím předložené důkazy, ačkoli měl postupovat podle §263 odst. 1 a 6 tr. řádu.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná (odlišná, neúplná) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud se nemůže zabývat správností skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný Ing. P. M., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval ve výše uvedeném rozsahu z odlišné verze skutkového stavu, resp. z jiného hodnocení provedených důkazů a z neúplnosti provedeného dokazování, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného Ing. P. M. to pak znamená, že pro dovolací soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obviněný dopustil stíhaného skutku tak, jak je popsáno především ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, popřípadě rozvedeno v jeho odůvodnění. Zmíněné dovolací námitky obviněného, jež se týkají správnosti a úplnosti těchto rozhodných skutkových zjištění, resp. správnosti postupu dokazování a hodnocení důkazů, který vedl k jejich zjištění, jsou tedy mimo rámec dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
V návaznosti na popsané skutečnosti je potom nutné posuzovat i zbývající část argumentace obviněného Ing. P. M., v jejímž rámci zpochybňuje naplnění objektivní stránky trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., a to především pokud jde o výši způsobené škody. Uvedené námitky obviněného sice formálně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, avšak Nejvyšší soud je považuje za neopodstatněné.
Jak již Nejvyšší soud konstatoval výše, v řízení o dovolání je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů a jen v návaznosti na jimi konstituovaný skutkový stav může zvažovat jeho hmotně právní posouzení. Nejvyšší soud se přitom opíral nejen o skutkovou větu výrokové části odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž i o jeho odůvodnění a odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu. Z těchto rozhodných skutkových zjištění je mimo jiné patrné, že obviněný Ing. P. M. jako jednatel obchodní společnosti I. H., s. r. o., vybral ve dnech uvedených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně bez právního důvodu z pokladny obchodní společnosti I. H., s. r. o., celkovou peněžní částku ve výši 9 670 000,- Kč, ačkoli věděl, že šlo o jediná aktiva jmenované obchodní společnosti, kterými mohl uspokojit její věřitele blíže specifikované ve zmíněném výroku o vině. Uvedené peněžní prostředky si však obviněný ponechal, přičemž ke konkrétním výběrům vystavil výdajové pokladní doklady, v nichž uvedl jako účel platby vrácení půjčky, ačkoli neposkytl žádnou půjčku obchodní společnosti I. H., s. r. o. Současně obviněný neuhradil pohledávky vyjmenovaných věřitelů v částce ve výši 5 289 980,30 Kč, a tím způsobil na jejich majetku škodu v uvedené výši, neboť vzhledem k nedostatku jiného majetku obchodní společnosti I. H., s. r. o., nemohly být pohledávky těchto věřitelů uspokojeny.
Popis zmíněných rozhodných skutkových okolností tak podle Nejvyššího soudu odůvodňuje závěr o způsobení škody v uvedené výši, která přitom v posuzované věci představuje škodu velkého rozsahu ve smyslu §89 odst. 11 a §256 odst. 4 tr. zák. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že škodou se obecně v právní teorii a v soudní praxi rozumí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a kterou tedy lze nahradit poskytnutím majetkového plnění, především v podobě peněz, nedojde-li k naturální restituci. Přitom se rozlišuje skutečná škoda a ušlý zisk (viz §442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, §379 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále ve zkratce „obch. zák.“). Za skutečnou škodu se pak považuje újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které bylo nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu, ušlým ziskem je nenastalé zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat – kdyby zde nebylo škodné události – s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. stanovisko pod č. 55/1971, s. 151 až 153 Sb. rozh. obč. a zhodnocení praxe soudů pod č. III/1967, s. 51 Sb. rozh. tr.). Škoda se tedy i v trestním právu chápe obdobně jako v těch odvětvích práva, která upravují majetkové a závazkové vztahy včetně odpovědnosti za škodu, tj. v právu občanském nebo obchodním, protože trestní zákon ani trestní řád nijak specificky nedefinují pojem „škoda“ pro účely trestní odpovědnosti a trestního stíhání.
V trestní věci obviněného Ing. P. M. přitom soudy obou stupňů postupovaly správně a zcela v intencích výše uvedeného výkladu, pokud dospěly k závěru o tom, jakou škodu a v jaké výši obviněný způsobil na majetku označených věřitelů skutkem popsaným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Jestliže tedy po odčerpání peněz obviněným již neexistoval další majetek dlužníka – obchodní společnosti I. H., s. r. o., z něhož by mohly být uspokojeny existující a splatné pohledávky věřitelů jmenované obchodní společnosti, jejichž výše dosahovala částky 5 289 980,30 Kč, vznikla zde činem obviněného v této výši škoda, která je škodou velkého rozsahu ve smyslu §89 odst. 11 a §256 odst. 4 tr. zák., jak správně uzavřely soudy nižších stupňů. Jejich zjištění je v tomto směru zcela v souladu s dosavadní judikaturou vyjádřenou např. v rozhodnutí pod č. 36/2007-III. Sb. rozh. tr. Nejvyšší soud tedy nemá žádné pochybnosti o správnosti použité právní kvalifikace, pokud jde o posouzení výše škody způsobené obviněným.
Nejvyšší soud se proto neztotožnil ani s výhradami obviněného Ing. P. M., jimiž zpochybnil závěry soudů obou stupňů ohledně použité právní kvalifikace posuzovaného skutku jako trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. V této souvislosti obviněný uvádí, že soudy nižších stupňů hodnotily nesprávně pojmy použité v popisu skutku a vyjádřené slovy „bez právního důvodu“ a „jediná aktiva“. Podle názoru Nejvyššího soudu však uvedené námitky zčásti neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak byl vymezen výše, neboť jsou založeny též na polemice se skutkovými zjištěními, jednak nejsou důvodné.
K argumentům obviněného Ing. P. M. Nejvyšší soud dále připomíná, že obviněný jako statutární orgán obchodní společnosti I. H., s. r. o., byl v této funkci oprávněn činit právní úkony jménem uvedené obchodní společnosti podle §133 odst. 1 obch. zák. a mimo jiné nesl odpovědnost za její obchodní vedení ve smyslu §134 obch. zák. V obou zmíněných případech přitom dochází k uskutečňování vůle obchodní společnosti jako právnické osoby, ať již navenek ve vztahu k třetím osobám, jako je tomu v případě jednání jejím jménem, anebo směrem dovnitř při rozhodování o vnitřních poměrech obchodní společnosti, pokud jde o její obchodní vedení. Popsaná oprávnění statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným mu však neumožňují svévolně nakládat s majetkem této obchodní společnosti, neboť nejde o vlastní majetek statutárního orgánu, ale o majetek obchodní společnosti. Jednatele totiž nelze ztotožňovat se společností s ručením omezeným jako právnickou osobou, jelikož jde o dva odlišné právní subjekty (srov. přiměřeně rozhodnutí pod č. 18/2006-II. Sb. rozh. tr.). Pokud tedy obviněný uskutečnil předmětné zcizovací úkony spočívající ve výběrech peněžních prostředků z majetku obchodní společnosti I. H., s. r. o., bez poskytnutí jakékoli protihodnoty a aniž by zde existoval platný právní titul (důvod) pro zmíněné úkony, pak obviněný jednal bez právního důvodu, jak správně uvedl soud prvního stupně ve výroku o vině ve svém rozsudku, s jehož závěry se ztotožnil i odvolací soud.
Uvedená argumentace proto nemůže být zpochybněna ani tvrzením obviněného Ing. P. M. o existenci koncernu, v jehož rámci při nakládání s peněžními prostředky obchodní společnosti I. H., s. r. o., údajně jednal jako ovládající osoba. K tomu Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že pojem „koncern“ obecně vymezuje ustanovení §66a odst. 7 obch. zák., podle něhož jde o sdružení dvou nebo více osob nadaných právní subjektivitou, které podléhají jednotnému řízení. Koncern (holding) přitom nemá právní subjektivitu, neboť jejím nositelem jsou pouze osoby náležející do tohoto podnikatelského seskupení. Jak již Nejvyšší soud uvedl v jiné souvislosti, za právní úkony učiněné jménem obchodních společností sdružených v koncernu a za jejich obchodní vedení odpovídá statutární orgán, resp. člen kolektivního statutárního orgánu. Proto i v případě podnikatelských seskupení, v nichž má řídící (ovládající) osoba rozhodující faktický nebo právní vliv na řízení nebo provozování podniku řízené (ovládané) osoby, nemůže se statutární orgán řídící i řízené osoby bez dalšího zprostit své odpovědnosti za takové úkony, kterými došlo ke způsobení újmy na majetku řízené osoby. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v uvedeném směru je třeba rozlišovat mezi dvěma případy, v nichž lze na straně statutárního orgánu jednajícího jménem řídící i řízené osoby uvažovat o vzniku odpovědnosti za škodu, případně také o vzniku ručitelského závazku za splnění povinnosti k náhradě škody. Za prvé jde o případ, kdy je uzavřena tzv. ovládací smlouva, jejíž podstatou podle §190b odst. 1 obch. zák. je závazek řízené osoby podrobit se jednotnému řízení řídící osoby. Z ustanovení §190b odst. 2 obch. zák. pak vyplývá, že řídící osoba (resp. osoby jednající jejím jménem) je oprávněna udílet statutárnímu orgánu řízené osoby i takové pokyny, které mohou být nevýhodné pro řízenou osobu, jestliže jsou v zájmu řídící osoby nebo jiné osoby, s níž tvoří koncern. Tím ovšem není dotčena povinnost osob tvořících statutární orgán řízené osoby nebo jeho členů jednat s péčí řádného hospodáře, přičemž stejnou povinnost má též statutární orgán řídící osoby. Pokud tedy statutární orgán nebo člen statutárního orgánu řídící (ovládající) nebo řízené (ovládané) osoby při uskutečňování svých oprávnění poruší povinnost jednat s péčí řádného hospodáře, odpovídají podle §190b odst. 3, 6 obch. zák. společně a nerozdílně za škodu, která tím vznikne nejen řízené osobě, nýbrž případně i jejím věřitelům, nemůže-li být jejich nárok uspokojen z jiného majetku řízené osoby. Výjimkou z této odpovědnosti statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu – ovšem jen u řízené osoby – je okolnost, že tyto osoby jednaly podle pokynů řídící osoby (resp. osoby jednající jejím jménem), které nebyly v rozporu s výše uvedenou povinností postupovat s péčí řádného hospodáře.
O druhý případ, kdy lze uvažovat o povinnosti statutárního orgánu nebo jeho člena řídící (ovládající) i řízené (ovládané) osoby splnit závazek k náhradě škody vůči řízené osobě, jde v tzv. faktickém koncernu (viz ustanovení §66a odst. 7 a 8 obch. zák.), za nějž se považuje sdružení dvou nebo více osob nadaných právní subjektivitou, které podléhají jednotnému řízení a jejichž činnost se neřídí ovládací smlouvou. Na ustanovení §66a odst. 7 a 8 obch. zák. pak navazuje ustanovení §66a odst. 14 obch. zák., v němž je upravena odpovědnost za škodu ve faktickém koncernu. Podle tohoto ustanovení – posledně zmíněného – je ovládající osoba povinna nahradit ovládané osobě škodu, která jí vznikne v důsledku nesplnění povinnosti ovládající osoby nahradit do konce příslušného účetního období újmu anebo v téže době uzavřít smlouvu o tom, v jaké přiměřené lhůtě a jak bude ovládající osobou tato újma uhrazena ve smyslu §66a odst. 8 obch. zák. Nezávisle na povinnosti k náhradě škody vůči ovládané osobě je zároveň založena odpovědnost ovládající osoby za škodu, která vznikne rovněž společníkům nebo členům ovládané osoby. Všechna shora citovaná ustanovení (tj. §66a odst. 7, 8 a §66a odst. 14 obch. zák.) mají přitom zamezit zneužití postavení řídící (ovládající) osoby vůči osobě řízené (ovládané). Zatímco však ustanovení §66a odst. 8 obch. zák. působí preventivně a bez dalšího nezakládá odpovědnost ovládající osoby za újmu vzniklou v majetkové sféře ovládané osoby, představuje ustanovení §66a odst. 14 obch. zák. sankční normu, v níž se odráží jednak způsobení újmy nebo škody, jednak porušení povinnosti uhradit tuto škodu (újmu) nebo uzavřít dohodu o její náhradě ve smyslu §66a odst. 8 obch. zák.
Dále Nejvyšší soud připomíná, že ustanovení §66a odst. 14 obch. zák. zatěžuje z hlediska odpovědnosti za škodu primárně „toliko“ ovládající osobu, třebaže jejím jménem činí konkrétní rozhodnutí statutární orgán nebo jeho člen. Osoby, které jsou statutárním orgánem nebo jeho členem v ovládajících a ovládaných osobách, však ručí za splnění závazku k náhradě škody podle §66a odst. 15 obch. zák. a §303 a násl. obch. zák. s tím, že u statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu ovládané osoby vznikne toto ručení jen v případě, když do zprávy o vztazích mezi ovládající a ovládanou osobou, kterou má povinnost zpracovat ve lhůtě a za podmínek předpokládaných v ustanovení §66a odst. 9 obch. zák., neuvede smlouvy nebo opatření, z nichž vznikla ovládané obchodní společnosti újma, a pokud tato újma nebyla dosud uhrazena nebo nebyla uzavřena smlouva o její úhradě podle §66a odst. 8 obch. zák.
Jak tedy vyplývá z popsané argumentace, v obou shora uvedených případech je statutárnímu orgánu řídící (ovládající) i řízené (ovládané) osoby uložena povinnost postupovat s péčí řádného hospodáře. Pojem péče řádného hospodáře lze přitom chápat tak, že řádný hospodář činí právní úkony týkající se obchodní společnosti odpovědně a svědomitě a stejným způsobem rovněž pečuje o její majetek, jako kdyby šlo o jeho vlastní majetek. Taková péče tedy nepochybně zahrnuje péči o majetek obchodní společnosti nejen v tom smyslu, aby nevznikla škoda na majetku jeho úbytkem či znehodnocením, ale také aby byl majetek společnosti zhodnocován a rozmnožován v maximální možné míře, jaká je momentálně dosažitelná. Postup statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným s péčí řádného hospodáře ovšem nepředpokládá, aby byl vybaven všemi odbornými znalostmi, které souvisejí s uvedenou funkcí ve statutárním orgánu, ale k jeho odpovědnosti postačí základní znalosti umožňující rozeznat hrozící škodu a zabránit jejímu způsobení na spravovaném majetku. Navíc péče řádného hospodáře zahrnuje i povinnost člena statutárního orgánu rozpoznat, že je nutná odborná pomoc speciálně kvalifikovaného subjektu, a zajistit takovou pomoc (viz např. Štenglová I., Plíva S., Tomsa M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 12. vydání. Praha: C. H. Beck 2009, s. 669). Přitom porušení této povinnosti se promítá nejen do vztahu mezi obchodní společností a jejím statutárním orgánem, pokud jde o jeho nakládání s cizím majetkem (tedy s majetkem obchodní společnosti, jejímž jménem statutární orgán jedná), ale má význam i z hlediska existence odpovědnosti statutárního orgánu řízené (ovládané) osoby za škodu způsobenou na majetku třetích osob. V rovině trestního práva pak porušení povinnosti statutárního orgánu (případně též jeho člena), aby postupoval při opatrování a správě cizího majetku s péčí řádného hospodáře, lze sankcionovat především prostřednictvím skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák., neboť tato skutková podstata chrání vnitřní vztah mezi obchodní společností jako právnickou osobou a fyzickými osobami, kterým je svěřeno nakládání s majetkem obchodní společnosti, a tedy výkon správy či opatrování jejího majetku. Jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil, jednatel společnosti s ručením omezeným je podle obchodního zákoníku osobou oprávněnou nakládat s majetkem této obchodní společnosti, takže mu je její majetek svěřen mimo jiné za účelem dosahování zisku, ale nemůže s ním hospodařit zcela libovolně jako s majetkem vlastním. Pokud jde o porušení povinnosti spravovat nebo opatrovat majetek obchodní společnosti, jejímž následkem (resp. účinkem) je škoda na majetku třetích osob, lze v závislosti na rozhodných skutkových okolnostech uvažovat např. o použití právní kvalifikace skutku jako trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., kterého se v posuzované věci dopustil právě obviněný Ing. P. M.
Proto i kdyby obviněný skutečně působil jako statutární orgán řídící (ovládající) osoby, jak tvrdí ve svém dovolání, postupoval v posuzované věci nezákonně, neboť v postavení statutárního orgánu jednak ve vztahu k obchodní společnosti I. H., s. r. o., porušil povinnost řádně pečovat o její majetek, jednak aktivním konáním umožnil vznik škody na majetku třetích osob. Navíc argumentace obviněného neobstojí již jen z toho důvodu, že – jak vyplývá ze spisových podkladů – obviněný nijak neodůvodnil plnění, jež ve svůj prospěch získal od obchodní společnosti I. H., s. r. o., ve zprávě o vztazích mezi ovládající a ovládanou osobou, kterou by byl povinen zpracovat ve smyslu §66a odst. 9 obch. zák., neboť by mu jako jednateli řízené (ovládané) obchodní společnosti I. H., s. r. o., musela být nepochybně známa skutečnost, že v postavení fyzické osoby působí jako řídící (ovládající) osoba. Ve smyslu §190b odst. 3, 5 obch. zák. by se pak obviněný jako řídící (ovládající) osoba nevyhnul ani odpovědnosti za škodu způsobenou věřitelům jmenované obchodní společnosti, neboť jejich nároky nemohly být uspokojeny z jiného majetku řízené (ovládané) osoby. V této souvislosti nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti ani o nutnosti použití prostředků trestního práva, neboť jednání obviněného Ing. P. M. zde nepochybně vybočilo z rámce běžných obchodněprávních vztahů. Pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného za trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. je ovšem podstatné, že – jak je patrné z rozhodných skutkových zjištění – obviněný pouze předstíral existenci smlouvy o půjčce, aby tak mohl zcizit peněžní prostředky, které zde byly v podstatě jediným majetkem obchodní společnosti I. H., s. r. o., použitelným k uspokojení jejích věřitelů. Námitka obviněného založená na opačném tvrzení je tedy nedůvodná a nemůže zpochybnit správnost použité právní kvalifikace.
Obdobně se Nejvyšší soud neztotožnil ani s výhradami obviněného Ing. P. M., pokud soudům nižších stupňů vytýká nesprávné použití slovního spojení „jediná aktiva“ ve vztahu k peněžním částkám, které obviněný zcizil z majetku obchodní společnosti I. H., s. r. o., na úkor jejích věřitelů. Trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., jehož spácháním byl obviněný uznán vinným, se totiž dopustí ten, kdo jako dlužník zmaří (byť jen částečně) uspokojení svého věřitele mimo jiné tím, že zcizí část svého majetku a způsobí tak škodu velkého rozsahu. Jak je přitom patrné z popisu rozhodných skutkových okolností v posuzovaném případě, obviněný zcizil jediný majetek obchodní společnosti I. H. s. r. o., který byl použitelný k uspokojení pohledávek jejích věřitelů a který zde představovaly peněžní prostředky ve výši 9 670 000,- Kč, jež obviněný postupně vybral z pokladny jmenované obchodní společnosti. Pokud jde o jiné možné majetkové hodnoty, dospěly soudy nižších stupňů k závěru, podle něhož zde žádné nebyly nebo nepostačovaly k uspokojení pohledávek věřitelů, přičemž tento závěr soud prvního stupně přesvědčivě promítl do formulace tzv. skutkové věty ve výroku o vině ve svém rozsudku. Je tedy nepochybné, že majetek, který obviněný zcizil bez právního důvodu a bez poskytnutí jakékoli protihodnoty, náležel k aktivům obchodní společnosti I. H., s. r. o., a obviněný o této skutečnosti zjevně věděl, což ostatně sám nepopírá. Stejně tak si obviněný musel být vědom neexistence jiných aktiv jmenované obchodní společnosti a řady jejích neuhrazených závazků vůči věřitelům. Nejvyšší soud proto považuje i uvedenou námitku obviněného za nedůvodnou.
Konečně obviněný Ing. P. M. nesouhlasí ani s výrokem o náhradě škody v rozsudku soudu prvního stupně, který byl podle jeho názoru učiněn za situace, kdy mu byla v trestním řízení uložena povinnost k náhradě škody i ohledně těch věřitelů, o jejichž nárocích již bylo pravomocně rozhodnuto v občanském soudním řízení. Ani s touto námitkou obviněného se však Nejvyšší soud nemohl ztotožnit, neboť neodpovídá uplatněným dovolacím důvodům.
K tomu Nejvyšší soud především uvádí, že jiné nesprávné hmotněprávní posouzení jako důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se sice může týkat i výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu způsobenou trestným činem podle §228 odst. 1 tr. řádu, ovšem jen tehdy, jestliže dovolatel namítá porušení hmotného práva. Typicky jde o porušení toho hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody, a to zejména v ustanoveních, která upravují vznik odpovědnosti za způsobenou škodu, rozsah náhrady škody, společnou odpovědnost za škodu apod. Zmíněnému dovolacímu důvodu však neodpovídá námitka vytýkající jen nesprávný postup soudu v adhezním řízení, pokud je upraven ustanoveními trestního řádu (včetně případných procesních překážek pro rozhodnutí o nároku na náhradu škody způsobené trestným činem), protože jde o procesní námitku, která se netýká aplikace hmotného práva (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004, publikované pod č. T 703. v sešitu 6 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného v Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2004).
Jestliže tedy obviněný Ing. P. M. vytýkal porušení procesních podmínek ohledně rozhodování o nárocích poškozených na náhradu škody, namítal rozpor výroku o náhradě škody s ustanoveními, která neupravují žádný hmotněprávní aspekt odpovědnosti obviněného za škodu způsobenou trestným činem ani náhrady této škody, ale stanoví pouze procesní podmínky pro rozhodování o ní (obviněný patrně mínil procesní překážku podle 44 odst. 3 tr. řádu, byť to výslovně v dovolání neuvedl). Proto se tvrzení obviněného nijak nedotýká jeho odpovědnosti za způsobenou škodu, rozsahu této odpovědnosti ani jiných hmotněprávních otázek. Z těchto důvodů tedy Nejvyšší soud považuje námitky obviněného týkající se výroku o náhradě škody v rozsudku soudu prvního stupně za takové, které neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům.
Navíc, jak vyplývá z rozhodných skutkových zjištění, obviněný Ing. P. M. v této věci jednal jako statutární orgán obchodní společnosti I. H., s. r. o., a v tomto postavení se dopustil trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. Přitom dlužníkem ve vztahu k věřitelům uvedeným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně byla jmenovaná obchodní společnost, vůči níž tito poškození věřitelé uplatnili své pohledávky i v občanském soudním řízení. Zatímco v trestním řízení byla uložena povinnost nahradit škodu způsobenou zmíněným trestným činem obviněnému jako fyzické osobě, k uspokojení nároků věřitelů specifikovaných ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně je z hlediska občanského soudního řízení povinna právnická osoba (tedy obchodní společnost I. H., s. r. o.). V takovém případě tudíž není dána shoda v osobě dlužníka vystupujícího v občanském soudním řízení a pachatele trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným v trestním řízení. Pokud tedy obviněný vystupoval jako statutární orgán jmenované obchodní společnosti a v tomto postavení se dopustil posuzovaného trestného činu, nebránila uvedená okolnost soudu prvního stupně v tom, aby v trestním řízení rozhodl o povinnosti obviněného k náhradě škody způsobené trestným činem podle §228 odst. 1 tr. řádu (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 474/2002, publikované pod č. T 437. ve svazku 18 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného v Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002).
V posuzované věci pak nebyly žádné zákonné překážky, které by vylučovaly možnost uložit obviněnému Ing. P. M. povinnost nahradit poškozeným věřitelům škodu v označené výši, protože obviněný tuto škodu dosud nenahradil a nárok poškozených na náhradu škody byl v trestním řízení uplatněn včas a řádně a nebyl promlčen. Přitom předmětem obou zmíněných řízení, tedy občanského soudního řízení a trestního řízení, byly rozdílné nároky. Zatímco civilní soudy rozhodovaly spory vyplývající ze žalob o zaplacení dluhu, trestní soudy rozhodující v této věci přisoudily poškozeným nárok na náhradu škody, která byla způsobena trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., jehož zákonným znakem objektivní stránky je právě škoda na cizím majetku. Podle názoru Nejvyššího soudu tak v adhezním řízení neexistovala tzv. překážka litispendence, jak namítá obviněný ve svém dovolání, neboť předmětem řízení byl v obou případech rozdílný nárok. Proto ani za situace, kdy již soud rozhodl (dokonce pravomocně) v občanském soudním řízení o žalobách podaných proti obchodní společnosti I. H., s. r. o., jejími věřiteli, kteří jsou současně poškozenými v trestním řízení, nebyly soudy nižších stupňů v trestním řízení vázány rozhodnutími v občanském soudním řízení o povinnosti jmenované obchodní společnosti zaplatit příslušné částky poškozeným věřitelům a tato skutečnost ani nebránila v rozhodování o nároku na náhradu škody v adhezním řízení (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 4 Tz 72/2007, publikované pod č. T 1088. v sešitě 45 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2008). Pouze tehdy, kdyby obviněný ještě před rozhodnutím o uplatněných nárocích poškozených věřitelů na náhradu škody v trestním řízení již nahradil jménem obchodní společnosti I. H., s. r. o., část nebo celou dlužnou částku na podkladě pravomocného rozhodnutí soudu vydaného v občanském soudním řízení, popřípadě byla-li by tato částka vymožena v rámci vykonávacího (exekučního) řízení, přicházela by úvahu překážka litispendence v trestním řízení v tom rozsahu, v jakém by již byly uspokojeny nároky jednotlivých poškozených v občanském soudním řízení. O takový případ ovšem v posuzované věci zjevně nešlo, neboť obviněný ani obchodní společnost I. H., s. r. o., v době rozhodování soudů nižších stupňů v trestním řízení nesplnili své povinnosti vůči poškozeným věřitelům, a to ani zčásti (viz zejména str. 17 rozsudku soudu prvního stupně).
Obviněný Ing. P. M. dále uplatnil ve svém dovolání důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn ve dvou alternativách. Podle první z nich je dovolací důvod podle citovaného ustanovení dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných předpokladů odvolací soud podle §256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí odvolání, protože ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.
Podle druhé alternativy je dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán některý jiný důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný Ing. P. M. pak shledával v předcházejícím řízení existenci dovolacího důvodu obsaženého v již zmíněném ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomuto důvodu se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše a neshledal opodstatněným tvrzení obviněného o jeho naplnění, protože právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, je správná a nebyly zjištěny ani vady zakládající jiné nesprávné hmotně právní posouzení namítané v dovolání.
Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že obviněný Ing. P. M. podal proti napadenému usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, které sice částečně vycházelo z námitek, jež odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 29. září 2009
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y