ECLI:CZ:NS:2009:7.TDO.152.2009.1
sp. zn. 7 Tdo 152/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 4. března 2009 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného T. S. proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 6 To 425/2008, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 34 T 52/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 34 T 52/2008, byl obviněný uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle §201 odst. 1 tr. zák. za použití §53 odst. 1, 2 tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 35.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců pro případ, že by uložený trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let.
Obviněný spáchal trestný čin tím, že dne 2. 2. 2008 v 10:00 hodin na ulici tř. T. B. ve Z. – P., po předchozím požití alkoholických nápojů, kdy ve vzorku jeho krve odebrané téhož dne v 10:45 hodin bylo naměřeno 1,83 promile alkoholu v krvi, řídil motorové vozidlo tovární značky Ford Mondeo.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání toliko proti výroku o uložených trestech, které Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 6 To 425/2008, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný rozhodnutí odvolacího soudu napadl v celém jeho rozsahu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný řídil auto pod vlivem alkoholu, avšak údajně nevzal v potaz, že tak obviněný činil, neboť hodlal pouze přemístit auto z prostoru bezprostředně náležejícího ke křižovatce, když považoval za nebezpečné nechat auto na takovém místě. Zdůrazňoval, že se ocitl v situaci, kterou nebyl schopen vyřešit, kdy přítelkyně, která původně řídila vozidlo, po hádce zastavila u okraje silnice, vystoupila a auto opustila. Obviněný uvedl, že situaci zkratkovitě vyřešil tak, že popojel cca 200 m na nejbližší BČS A., kde byl prostor auto odstavit. Soud dospěl k závěru, že auto netvořilo překážku silničního provozu a podle obviněného přehlédl skutečnost, kterou potvrdila i svědkyně K., že jí obviněný skutečně volal, avšak ona se odmítla do vozidla vrátit. Obviněný namítl, že tedy zkusil využít tuto možnost, jak dostat auto z prostoru kde se nacházelo. Uvedl, že v době, kdy do vozidla ke své přítelkyni sedal, neměl v úmyslu řídit. Pokud jde o závěr soudu, že vozidlo netvořilo překážku silničního provozu, obviněný uvedl, že takový závěr z jeho výpovědi ani z výpovědi svědkyně K. nelze učinit. Obviněný je naopak přesvědčen, že bylo správné jeho posouzení, že vozidlo silničnímu provozu bránilo a v danou chvíli jej nenapadlo nic jiného, když přítelkyně po opakovaném telefonátu odmítla s autem odjet, toto odstavit na přilehlou BČS A. Závěry soudu, že složky vnímání a schopnosti ovládat vozidlo již byly ovlivněny alkoholem, považuje obviněný za spekulace, které nejsou relevantní. Obviněný dále uvedl, že se k činu doznal, soudem mu byl trestním příkazem vyměřen peněžitý trest ve výši 30.000,- Kč a zákaz řízení v trvání 26 měsíců. Po provedeném hlavním líčení mu byl rozsudkem peněžitý trest zpřísněn na částku 35.000,- Kč a trest zákazu řízení vyměřen v délce dvou let. Podle obviněného se jedná o trest nepřiměřeně přísný a ani provedené důkazy nevedly k uložení přiměřeného trestu. Shora uvedené okolnosti (kdy obviněný řešil aktuální stav) podle něj představují důvody zvláštního zřetele hodné pro účely vyměření trestu, který se obviněnému jeví jako nepřiměřeně přísný. Obviněný v této souvislosti uvedl polehčující okolnosti spočívající v tom, že činu upřímně litoval, napomáhal při objasňování své trestné činnosti, vedl řádný život, atd. Obviněný je přesvědčen, že pokud mu byly uloženy shora uvedené tresty, aniž bylo přihlédnuto ke zvláštním okolnostem případu, jsou uložené tresty nepřiměřeně přísné. Soud měl podle obviněného prozkoumat, zda vozidlo bylo odstaveno na místě, kde to zákon nedovoluje a zjistit tak skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. S odkazem na nálezy Ústavního soudu konstatoval, že může dojít k zásahu Nejvyššího soudu do pravomocného rozhodnutí, pokud by dovolací soud nemohl být skutkovým stavem věci vůbec vázán, neboť doposud učiněná skutková zjištění by byla natolik rozporná, že by nedosahovala kvality potřebné pro jejich právní posouzení, které by bylo prosto všech pochybností. Obviněný je přesvědčen, že je v jeho případě naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť byl nesprávně právně posouzen skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy. Nelze mu údajně přičítat k tíži, že za daných okolností odstranil vůz z místa, kde v žádném případě nesmělo stát. Skutková zjištění obviněný považuje za extrémně nesouladná s právními závěry učiněnými soudy.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl, popřípadě aby Nejvyšší soud sám rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby v plném rozsahu, a souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že jeho námitky ve skutečnosti směřují vůči skutkovým zjištěním soudů (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), na kterých bylo založeno jejich rozhodnutí o druhu a výměře uloženého trestu. Obviněný se svým mimořádným opravným prostředkem domáhá přehodnocení relevantních skutkových okolností vztahujících se k uložení trestu. Podle názoru státní zástupkyně takové námitky pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadají. Namítanou nepřiměřenost trestu současně podle ní nelze podřadit ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž se vztahuje na jiné taxativně přesně vymezené případy vadného rozhodnutí o trestu.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud v dané věci předně zjistil, že proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání pouze obviněný, a to jen do výroku o trestu a odvolací soud se tedy zabýval věcí toliko z podnětu tohoto odvolání a v jeho rozsahu.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterému lze vytýkat vady taxativně uvedené v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Existence takovéto vady je ale podmíněna tím, že soud druhého stupně svým postupem pochybil některým ze způsobů tam uvedených. Dovolání je tedy přípustné, jestliže soudu druhého stupně lze vytýkat, že buď sám při rozhodování o odvolání způsobil vadu zakládající některý z důvodů dovolání, anebo že takovou vadu, kterou způsobil již soud prvního stupně, v opravném řízení neodstranil, ač tak měl a mohl učinit.
Podle §254 odst. 1 tr. ř. odvolací řízení spočívá na principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání. Z podnětu odvolání přezkoumává zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Oddělitelným výrokem je i výrok o trestu.
Jiné než oddělitelné výroky je odvolací soud povinen přezkoumat jen tehdy, mají-li vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, odvolatel jej mohl napadnout odvoláním a odvoláním napadený výrok na něj navazuje (§254 odst. 2 tr. ř.). O takovýto případ se ale v této věci nejedná a nejde ani o situaci předpokládanou v §254 odst. 3 tr. ř., protože odvolání proti výroku o vině podáno nebylo. Obviněný sám ve svém odvolání (č. l. 48 a násl. tr. spisu) uvedl, že se ke spáchanému činu doznal a brojil pouze proti výroku o uložených trestech, které považoval za nepřiměřeně přísné s tím, že soud nesprávně posoudil všechny okolnosti rozhodné pro uložení trestu a zejména nezohlednil obviněným uváděné polehčující okolnosti. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu lze proto podat pouze v rozsahu jeho přezkumné povinnosti ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně, protože jen v takovém rozsahu se jedná o rozhodnutí učiněné ve druhém stupni.
V daném případě tak byla přezkumná činnost odvolacího soudu omezena výhradně na výrok o trestu rozsudku soudu prvního stupně a také toliko v tomto rozsahu je obviněný oprávněn uplatnit své dovolací námitky.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že dovoláním napadá rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu. Námitkami brojil proti výroku o uložených trestech s tím, že je považuje za nepřiměřeně přísné a soudy při jejich ukládání údajně nepřihlédly ke zvláštním okolnostem, za nichž k jednání došlo. Obviněný však svým dovoláním namítal rovněž skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, se kterými se soud odvolací nezabýval, namítal odlišné hodnocení důkazů a popisoval svou verzi průběhu skutkového děje. Vzhledem k výše uvedenému se Nejvyšší soud nezabýval námitkami obviněného, které svojí povahou směřovaly v podstatě i proti výroku o vině, ani námitkami ohledně údajného extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry učiněnými soudy. V tomto směru jde o námitky nepřípustné, neboť odvolací soud se v rozsahu své přezkumné povinnosti ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně, vzhledem k odvolání obviněného podaného toliko proti výroku o trestu, výrokem o vině nezabýval. Pokud by obviněný neuplatnil také námitky proti výroku o trestu, bylo by nutno dovolání odmítnout jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, publikované pod č. 20, v sešitu č. 5/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Protože obviněný v dovolání uplatnil také námitky proti výroku o trestu, který byl oprávněn dovoláním napadnout, zabýval se Nejvyšší soud těmito námitkami a zjistil, že uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř. nenaplňují. Obviněný svými námitkami v podstatě vyjadřuje toliko svou nespokojenost s výší uloženého trestu, který považuje za nepřiměřeně přísný a má za to, že soudy nesprávně hodnotily všechny okolnosti případu. Uvedené námitky nespadají pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani pod tu jeho část, v níž je důvod dovolání vymezen jako jiné nesprávné hmotně právní posouzení, tj. jiné než právní posouzení skutku.
Samotný výrok o trestu lze napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil, a v daném případě to nepřicházelo ani v úvahu, neboť obviněnému byl podle §201 odst. 1 tr. zák. uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby. Námitky v tom smyslu, že uložený trest je velmi přísný, neboť soudy jinak hodnotily rozhodné skutečnosti, než se jeví obviněnému, nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod jiný důvod podle §265b tr. ř. Účelem dovolání jako mimořádného opravného prostředku není, aby jeho cestou byl výrok o trestu napadán z důvodu „pouhé“ nepřiměřenosti, byl-li uložen přípustný druh trestu v mezích zákonné trestní sazby.
Dovolání T. S. bylo proto odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., když bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. března 2009
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš