ECLI:CZ:NS:2009:7.TDO.32.2009.1
sp. zn. 7 Tdo 32/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 21. ledna 2009 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného L. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 5. 2008, sp. zn. 6 To 33/2008, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 14/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. 50 T 14/2007, byl obviněný L. B. uznán vinným ad 2) trestnými činy ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle §222 odst. 3 tr. zák. za užití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti roků. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněného J. Z.
Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání státní zástupce v neprospěch obou obviněných, ohledně obviněného B. proti výroku, kterým bylo rozhodnuto o výkonu trestu a obviněný L. B. proti všem výrokům napadeného rozhodnutí. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 19. 5. 2008, sp. zn. 6 To 33/2008, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného a státního zástupce zrušil v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného L. B. uznal vinným ad 2) trestnými činy ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a odsoudil ho podle §222 odst. 3 tr. zák. za užití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti roků. Podle §39a odst. 3 tr. zák. ho pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody. Tímto rozsudkem také nově rozhodl o vině a trestu obviněného J. Z.
Obviněný L. B. trestné činy pod bodem ad 2) výroku o vině rozhodnutí soudu druhého stupně spáchal tím, že (obviněný J. Z. a obviněný L. B.) po ukončení předchozího konfliktu mezi J. Z. a poškozeným M. G., obviněný L. B. přiběhl na místo, srazil poškozeného M. G. z chodníku na zem, na zemi ho nejméně čtyřikrát kopl do oblasti hlavy, přičemž poškozený se snažil bezúspěšně kopy vykrývat rukama a chránit si rukama hlavu, v meziobdobí obviněný J. Z. přistoupil k ležícímu M. G. a jedenkráte ho kopl kopem malé intenzity do zad, poté obviněný L. B. opět nejméně jedenkrát kopl poškozeného M. G. do oblasti hlavy, těmito kopy obviněný L. B. způsobil poškozenému M. G. poúrazový otok mozku s poúrazovým krvácením pod obaly mozkové a do komorového systému mozku, zhmoždění mozkového kmene a pohmoždění míchy, včetně zániku nervových buněk v krční míše, kdy na následky těchto zranění poškozený M. G. dne 14. 7. 2007 zemřel.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný L. B. prostřednictvím svého obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod namířil proti údajně nesprávnému posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák., a to z důvodu absence subjektivní stránky trestného činu v podobě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. směřujícímu ke způsobení těžké újmy na zdraví. V této souvislosti se obviněný zabýval teoretickým výkladem otázky zavinění jako předpokladu rozhodnutí o vině. Poukázal na judikát č. 19/1963 Sb. rozh. tr. podle kterého k naplnění trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. nestačí, aby pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo těžkou újmu na zdraví, nýbrž je třeba, aby jeho úmysl též směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví. Upozornil také na četná rozhodnutí Ústavního soudu, který se v minulosti nespokojil s takovými rozhodnutími obecných soudů, v nichž byl závěr o nepřímém úmyslu učiněn na základě pouhé existence objektivních skutečností a chyběla spolehlivá opora pro závěr, že pachatel rány vědomě směřoval na životně důležité tělesné partie. Uvedl, že v jeho věci byl nepřímý úmysl soudy vyvozován toliko na základě okolnosti objektivní povahy, a to podle obviněného ne všech rozhodných okolností. Podle něj nedošlo ke zhodnocení vlivu alkoholu na subjektivní stránku, když je údajně obecně známo, že ve stavu střední opilosti, ve které se obviněný nacházel, je značně narušena koordinace a uspořádanost pohybů, přičemž v takovém stavu opilosti podle mínění obviněného nemůže být ani řeč o tom, že by byl útočník v rámci konfliktu trvajícího několik vteřin, srozuměn s možností vzniku těžké újmy na zdraví, když lze mít důvodné pochybnosti vůbec o tom, zda taková osoba je schopna útočit cíleně na určité konkrétní místo na těle poškozeného. Tím méně lze podle obviněného subjektivní stránku daného trestného činu dovozovat na základě skutkových zjištění, že poškozený se útoku aktivně bránil, snažil se jej vykrývat, možná i aktivně útočil, tzn. byl v pohybu. Obviněný je přesvědčen, že nelze určit, kam měly být kopy ze strany obviněného směřovány. Jediným vodítkem z pohledu subjektivní stránky je podle něj výpověď jeho samotného, když výslovně uvedl, že se z jeho strany jednalo o tři nebo čtyři kopy do břicha nebo do hrudníku. I kdyby obviněný připustil variantu, že ve výsledku byla zasažena hlava poškozeného, nelze konstatovat, že chtěl tuto část těla poškozeného zasáhnout, a tedy je vyloučena jeho vědomost potenciálního způsobení těžké újmy na zdraví poškozeného. Znaleckým posudkem znalkyně z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, bylo údajně prokázáno, že nelze najít žádný rozumně vysvětlitelný motiv pro charakter útoku a už vůbec ne jeho vnitřní srozumění s důsledky takového útoku. Subjektivní stránka tak podle obviněného zůstala pouze nepřípustně presumována.
Obviněný dále poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04, které částečně citoval, s tím, že při interpretaci §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nutno uvážit, že nesprávné zjištění skutkového stavu nelze striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku. Namítl dále, že skutkové zjištění obsažené ve výroku o vině rozhodnutí soudu druhého stupně v té podobě, že obviněný B. poté, co do ležícího poškozeného G. kopl obviněný Z., měl opět nejméně jedenkrát kopnout poškozeného do oblasti hlavy, jak je uvedeno ve skutkové větě, nemá podle něj oporu v provedeném dokazování. Obviněný v této souvislosti uvádí svědky, z jejichž výpovědí soud vycházel, a to výpověď L. K. a M. H. O výpověď svědkyně M. H. však podle něj uvedený skutkový závěr nelze opřít, když tato svědkyně na vlastní oči viděla jeden jediný kop obviněného, a to do oblasti břicha poškozeného. V žádném případě tato svědkyně neviděla, že by obviněný kopl poškozeného do hlavy.
Zcela mimo povšimnutí také podle obviněného zůstala otázka, jakým způsobem by se krev skupiny A poškozeného G. dostala na levou botu obviněného Z., kdyby tento neútočil na hlavu poškozeného a stejně tak bylo opomenuto svědecky podložené chování obviněného Z. po skončení konfliktu. Tyto z provedených důkazů zřejmé skutečnosti nemohou podle obviněného z hlediska formální logiky současně obstát se skutkovou variantou v napadeném rozhodnutí.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně a přikázal tomuto soudu nové projednání a rozhodnutí věci.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání považuje za zjevně neopodstatněné. Uvedl, že skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán a dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Konstatoval, že námitky obviněného jsou shodné s jeho obhajobou, uplatněnou již v řízení o odvolání, s níž se odvolací soud vypořádal. Státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že se obviněný do stavu střední opilosti přivedl vlastním zaviněním, přičemž z výpovědí slyšených svědků nevyplývá, že by koordinovanost jeho pohybů byla vlivem požitého alkoholu významnějším způsobem narušena. Obviněným namítané obecné narušení koordinace a uspořádání pohybů pod vlivem alkoholu lze podle státního zástupce vztáhnout především na oblast jemné motoriky a rychlosti reakcí, nikoliv však na rozpoznání poměrně velkých oblastí lidského těla, do nichž jsou vedeny cílené kopy. Bylo by podle něj možno připustit, pokud by se pachatel netrefil zcela přesně tam kam chtěl (s přesností pár desítek centimetrů), ale nelze již připustit, že by kopy mířil do oblasti kupř. hrudníku a nechtěně se trefil do hlavy, navíc opakovaně nejméně ve 4 – 5 případech. Ze způsobu útoku silnými kopy do oblasti hlavy pak nepochybně vyplývá, že si obviněný musel být vědom možnosti způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví a s takovým následkem musel být i srozuměn, neboť zde neexistovala žádná objektivní skutečnost, která by byla způsobilá takovému následku zabránit.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoli obviněný deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil též námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Krajský soud v Brně a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i Vrchní soud v Olomouci. Obviněný navíc obdobné námitky uplatnil již ve svém řádném opravném prostředku a soud druhého stupně se jimi zabýval a vypořádal se s nimi.
Námitkami, že skutkové zjištění obsažené ve výroku napadeného rozhodnutí v té podobě, že poté, co do ležícího poškozeného G. kopl obviněný Z., měl on opět nejméně jedenkrát kopnout poškozeného do oblasti hlavy, nemá oporu v provedeném dokazování, a že tuto skutečnost nelze vyvodit ani z výpovědí uvedených svědků nebo námitkami, že nebyla vyřešena otázka, jakým způsobem by se krev skupiny A poškozeného dostala na levou botu obviněného Z., kdyby tento neútočil na hlavu poškozeného a námitkou, že bylo opomenuto svědecky podložené chování obviněného Z. po skončení konfliktu, obviněný setrvává na své verzi průběhu skutkového děje a zčásti pomíjí skutková zjištění soudů. Tímto způsobem polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jakož i se skutkovými zjištěními, domáhá se jiného hodnocení rozhodných důkazů, přičemž výsledkem by měla být jiná skutková zjištění. Takové námitky však uplatněný dovolací důvod ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. nenaplňují.
Námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
V této souvislosti je na místě dodat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé a Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Existenci takového rozporu ostatně ani obviněný výslovně nenamítal.
Dovolací důvod podle §265b odst.1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví, a to z důvodu absence subjektivní stránky trestného činu v podobě nepřímého úmyslu ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví. V této souvislosti obviněný namítal, že nepřímý úmysl byl soudy vyvozován pouze na základě okolností objektivní povahy, a ještě na základě nikoli všech rozhodných okolností. Uvedl, že nedošlo ke zhodnocení vlivu alkoholu na subjektivní stránku, kdy ve stavu střední opilosti byla značně narušena koordinace jeho pohybu a údajně nebyl schopen útočit cíleně na konkrétní místo na těle poškozeného. Dále, že nebyla zohledněna skutečnost, že se poškozený bránil a byl tedy v pohybu a nelze tedy určit, kam měly být kopy směřovány. S odkazem na znalecký posudek znalkyně PhDr. J. B. z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, podle něj nelze najít žádný vysvětlitelný motiv pro charakter útoku a už vůbec ne, jeho vnitřní srozumění s důsledky takového útoku. K těmto námitkám Nejvyšší soud považuje za nutné poznamenat, že ze znaleckého posudku z oboru psychiatrie (č. l. 120 tr. spisu), je zřejmé, že obviněný se v době spáchání trestného činu nacházel ve stavu lehké až střední opilosti prosté, do níž se přivedl sám a pod vlivem alkoholu, jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti byly sníženy do pásma snížení nepodstatného až do pásma snížení podstatného, avšak hranice snížení podstatného nedosahovaly. Vedle toho znalkyně ale také konstatovala, že i v této opilosti byla schopnost jeho pohybu dobrá a byl schopen koordinované činnosti. Nelze proto přisvědčit tvrzení obviněného, že v důsledku opilosti byla koordinace jeho pohybu značně narušena. Z hlediska pohybu poškozeného pak tento si pouze chránil rukama hlavu a vykrýval kopy, což jednak potvrzuje útok obviněného na hlavu poškozeného a současně potvrzuje, že tento nebyl v jiném pohybu, který by znemožňoval zasáhnout jej kopem do hlavy. Ostatně sám obviněný uvedl, že poškozený ležel schoulený a mlátil kolem sebe rukama. Svědek L. K., který celý incident sledoval ze vzdálenosti asi 10 metrů přitom vypověděl, že poškozený stál na chodníku, obviněný přiběhl a povalil jej na zem doprostřed silnice, a tam jej 5x kopl do hlavy, přičemž poškozený přitom ležel na levém boku. Pokud tento svědek jednoznačně a opakovaně potvrdil, že ze vzdálenosti 10 metrů jasně viděl, jak poškozeného obviněný kopal do hlavy, tak si také obviněný musel být jednoznačně vědom této skutečnosti a také vědomě svůj útok na hlavu poškozeného směřoval.
Pokud pak obviněný namítá, že skutkové zjištění o tom, že měl opět jedenkrát kopnout poškozeného do hlavy, nemá oporu v provedeném dokazování, jde o námitku, která je zcela mimo uplatněný důvod dovolání. Totéž platí i o námitce, jakým způsobem se krev skupiny A, tj. poškozeného, dostala na levou botu spoluobviněného J. Z. Obě tyto námitky směřují proti hodnocení důkazů nebo neúplnosti dokazování a nikoli proti právnímu posouzení skutku. Navíc nelze přehlédnout, že krev skupiny A má také samotný obviněný L. B., a vůbec tedy není zřejmé, zda krev této skupiny na botě J. Z. je právě poškozeného. Stopy krve skupiny A byly přitom u L. B. zjištěny jak na jeho levé nohavici, tak i na špičce jeho pravé boty. Odvolací soud přitom po skutkové stránce zjistil, že spoluobviněný J. Z. v mezidobí přistoupil k ležícímu poškozenému a jedenkrát jej kopl kopem malé intenzity do zad, což je plně v souladu s výpovědí svědka L. K., podle kterého se J. Z. jakoby šel jen podívat na poškozeného, lehce jej kopl do zad, vypadalo to, že ho chce jenom převalit. Nejednalo se tedy ze strany J. Z. o žádné intenzivní kopnutí, které by bylo způsobilé přivodit poškozenému těžkou újmu na zdraví a následnou smrt.
Nejvyšší soud se tedy zabýval námitkou týkající se údajné absence subjektivní stránky trestného činu v podobě nepřímého úmyslu ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví, způsobí-li takovým činem smrt.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky právě trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák., včetně odpovídající formy zavinění jak ve vztahu k tzv. základní skutkové podstatě, tak i ve vztahu k tzv. kvalifikované skutkové podstatě.
Skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. se skládá jednak z tzv. základní skutkové podstaty ve smyslu §222 odst. 1 tr. zák., která spočívá v úmyslném způsobení těžké újmy na zdraví, a jednak z tzv. kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu §222 odst. 3 tr. zák., spočívající ve způsobení smrti. Způsobení smrti není znakem tzv. základní skutkové podstaty, ale okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby. Vztah mezi tzv. základní skutkovou podstatou a okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, je takový, že předpokladem toho, aby mohlo být přihlédnuto k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, je především naplnění znaků tzv. základní skutkové podstaty.
Ve vztahu k trestnému činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. to znamená, že spočívá-li útok pachatele ve fyzickém napadení poškozeného, je uvedená právní kvalifikace možná, jestliže tímto útokem byly na zdraví poškozeného způsobeny dva následky, z nichž každý sám o sobě má jinou povahu po objektivní stránce (první z následků je těžká újma na zdraví, druhým smrt) a každý je zahrnut jinou formou zavinění (těžká újma na zdraví je zaviněna úmyslně a smrt je zaviněna z nedbalosti).
Námitky obviněného zpochybňující subjektivní stránku trestného činu ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví nemohou obstát, neboť ve vztahu k zavinění soudy učinily taková zjištění, která zákonné znaky úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák. evidentně naplňují.
Podle §4 písm. b) tr. zák. je čin spáchán úmyslně tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah ke způsobenému následku, který je relevantní pro trestní právo. Na takové srozumění se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který pachatel považoval za možný, ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby. V případech, kdy pachatel útoku sám nedozná úmysl způsobit uvedený následek trestného činu, je třeba ho zjišťovat jen na podkladě nepřímých důkazů, tzn. z objektivních skutečností, zejména z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení, z místa na těle poškozeného, kam útok směřoval, také z okolností subjektivních např. pohnutky činu, osobních vlastností obviněného, z jeho chování po útoku apod.
Soudy věnovaly otázce naplnění subjektivní stránky dostatečnou pozornost. Přiléhavě uvedly, že obviněný B. v podstatě bezdůvodně brutálně napadl poškozeného, srazil ho z chodníku na zem a do ležícího poškozeného, který se snažil bránit, opakovaně kopy velké intenzity útočil. Skutečnost, že obviněný útočil na tělo poškozeného v oblasti hlavy, vyplývá z provedených důkazů (zejména výpovědi svědka K. na č. l. 367 a násl. tr. spisu, znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství na čl. 45 a násl. tr. spisu a z výpovědi jednoho ze zpracovatelů tohoto posudku MUDr. Ď.). V důsledku tohoto intenzivního útoku utrpěl poškozený poranění hlavy, především poúrazový otok mozku s poúrazovým krvácením pod obaly mozkové a do komorového systému mozku, zhmoždění mozkového kmene a pohmoždění míchy, včetně zániku nervových buněk v krční míše, který byl příčinou smrti poškozeného. Zákonné znaky zavinění ve formě úmyslu nepřímého byly bez pochybností zjištěny k následku v podobě těžké újmy na zdraví, tedy vážné poruchy zdraví záležející v poškození důležitého orgánu ve smyslu §89 odst. 7 písm. e) tr. zák., i když obviněný popíral, že by poškozeného kopal vědomě do hlavy (kopání do poškozeného jako takové nenamítal). Srozumění pachatele se škodlivým následkem vyplývá nejen z intenzity a opakovanosti kopů, ze skutečnosti, že obviněný zcela vědomě kopal do hlavy na zemi ležícího poškozeného, ale i z následného počínání pachatele, který neučinil žádné kroky k záchraně poškozeného, ale naopak odešel a odjel vlakem do Č. Způsob provedení útoku, místo, kam útok směřoval, tj. proti hlavě poškozeného, spolehlivě odůvodňují, že obviněný si musel být vědom, že v důsledku jeho útoku může dojít ke způsobení těžké újmy na zdraví, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn. Obviněný si musel být vědom toho, že poškozenému může způsobit těžkou újmu na zdraví a nemohl počítat s žádnou okolností, která by mohla tomuto následku, který si musel představovat jako možný, zabránit. Správnosti tohoto závěru se nemohou nikterak dotknout výhrady obviněného, že nemohl kvůli opilosti koordinovat své pohyby nebo, že byl poškozený v pohybu. Pro závěr, že těžká újma byla pachatelem způsobena v úmyslu nepřímém, není nutné, aby pachatel chtěl způsobit právě takové poranění, které bylo jeho jednáním způsobeno. Jak již bylo výše uvedeno postačí, že vzhledem k místu na těle poškozeného, na které útočí a způsobu útoku věděl, že svým jednáním může tento těžší následek způsobit a byl s tím srozuměn. Z jednání obviněného je zřejmé, že svým útokem (intenzivními kopy) vědomě směřoval do oblastí lidského těla, kde jsou uloženy životně důležité orgány. Námitka obviněného v tomto směru je tedy zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud konstatuje, že soudy vyvodily správný závěr ve vztahu k základní skutkové podstatě trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. Opodstatněně byl proto skutek obviněného právně kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák., jehož znaky evidentně vykazuje i po stránce subjektivní.
Protože námitky obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tomuto důvodu z části neodpovídaly a hmotně právní námitku Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou, bylo dovolání obviněného L. B. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil tato rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. ledna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš