ECLI:CZ:NS:2009:7.TDO.552.2009.1
sp. zn. 7 Tdo 552/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. května 2009 o dovolání obviněného F. B. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 12 To 388/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 108/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 25. 8. 2008, sp. zn. 3 T 108/2008, byl obviněný F. B. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků. Tímto rozsudkem byl zrušen výrok o trestu ohledně obviněného F. B. z rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 16. 6. 2008, sp. zn. 1 T 64/2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 12 To 278/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému F. B. uložena povinnost zaplatit poškozené A. Ch. náhradu škody ve výši 650 Kč.
Obviněný spáchal trestné činy tím, že dne 20. 2. 2008 v době okolo 11:30 hodin v obci M., okres P., spolu s dalšími třemi neztotožněnými osobami po předchozí vzájemné dohodě překonal uzamčenou branku a v úmyslu odcizit finanční hotovost vstoupil do obytné části domu poškozené A. Ch., a to pod záminkou obstarání vody do chladiče svého osobního automobilu, přičemž když poškozená napouštěla vodu, tři dosud neztotožněné osoby začaly prohledávat dům, v němž všichni po přesně nezjištěnou dobu neoprávněně setrvali, načež poškozená jim v tom chtěla zabránit, začala křičet, a proto ji obviněný F. B. nutil setrvat na pohovce v kuchyni tím způsobem, že ji přidržoval za oděv pod krkem, aby nemohla odejít, přičemž z její kabelky vyndal peněženku a z této odcizil finanční hotovost ve výši 650 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 25. 8. 2008, sp. zn. 3 T 108/2008, podali odvolání obviněný proti všem jeho výrokům a státní zástupce proti výroku o trestu. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 12 To 388/2008, podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného i státního zástupce jako nedůvodná.
Obviněný F. B. podal prostřednictvím svého obhájce včas dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 12 To 388/2008, opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) a l) tr. ř. Především v něm namítl neúplnost výroku o vině, v němž nejsou uvedeny všechny znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a to popis odporu poškozené a jeho překonání obviněným. Pochybení spatřuje také v tom, že v popisu skutku není uvedeno, kde se nacházela kabelka poškozené, z níž vzal finanční obnos 650 Kč, přičemž pro posouzení znaků trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. je podle obviněného rozhodné, zda měla poškozená kabelku u sebe či nikoliv. Obviněný namítl s odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že popis skutku v rozsudku soudu prvního stupně odpovídá právní kvalifikaci skutku jako trestného činu omezování osobní svobody podle §231 tr. zák. a nikoli trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Odvolací soud se podle obviněného nevypořádal s jeho obhajobou, jeho argumenty nebyly vyvráceny, došlo k porušení zásady in dubio pro reo a ustanovení §220 odst. 2 tr. ř. Podle obviněného byla obžaloba založena pouze na svědectví poškozené A. Ch. a v důsledku toho existují pochybnosti o tom, zda k trestnému činu došlo či nikoli. Soud druhého stupně se s těmito pochybnostmi nedostatečně vypořádal v odůvodnění svého usnesení, čímž porušil ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Obviněný dodal, že soudy obou stupňů neprovedly dostatek důkazů, aby byl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností, a vytkl soudům, že nevyslechly jeho manželku H. B., přestože se nedostavila na předvolání soudu k veřejnému zasedání odvolacího soudu. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadená rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami v celém rozsahu a aby obviněného zprostil obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný svými námitkami nenaplnil žádný z uplatněných dovolacích důvodů. Námitky týkající se absence některých zákonných znaků trestného činu měl obviněný relevantně uplatnit v rámci dovolacího důvodu, jehož účelem je náprava právních vad soudních rozhodnutí. Nicméně, i při použití přiléhavějšího dovolacího důvodu by jeho námitky nemohly být základem pro věcný přezkum napadených rozhodnutí. Nejvyšší státní zástupkyně dále uvedla, že jednání obviněného mělo dvě fáze. První fázi charakterizuje zištný úmysl obviněného, který se do domu poškozené vloudil lstí a se záměrem tam krást. Druhou fázi charakterizuje stejný úmysl obviněného v situaci, kdy poškozená odhalila přítomnost dalších osob v jejím obydlí, pochopila záměry obviněného i těchto dalších osob a začala svůj majetek bránit nejen křikem, ale snažila se též vyhnat zloděje. Obviněný užil síly jakožto prostředku k překonání odporu poškozené a naplnil tak objektivní stránku trestného činu loupeže. Dále uvedla, že majetková trestná činnost obviněného, která předcházela jednání, jímž obviněný útočil i na vůli poškozené, měla být kvalifikována jako krádež. Pro právní posouzení skutku jako trestného činu loupeže však tato skutečnost není rozhodná. Nejvyšší státní zástupkyně nepovažuje za účelné trvat na tom, aby soud v novém řízení upřesnil, v které fázi skutkového děje se obviněný zmocnil finanční hotovosti poškozené, když zbývající část skutku popsaného ve výroku o vině koresponduje s právním posouzením skutku soudem, protože podle jejího názoru byl dokonán trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší státní zástupkyně z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného F. B. odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Současně navrhla, aby rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. V řízení o dovolání je Nejvyšší soud vázán vymezením důvodu dovolání, které je obligatorní obsahovou náležitostí dovolání, protože určuje obsah a rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu. Přitom platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, jimiž je podle dovolatele opodstatněna existence uplatněného důvodu dovolání, musí i věcně odpovídat některému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Dovolací důvod podle tohoto ustanovení spočívá ve dvou alternativách. První alternativa je dána v případě, že nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části rozhodnutí. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. v jeho druhé alternativě lze uplatnit tehdy, byl-li určitý výrok v napadeném rozsudku sice učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. v případě výroku o vině je-li uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu.
Obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. namítl neúplný popis skutku ve výroku o vině, z něhož údajně nevyplývá odpor poškozené a násilné překonání jejího odporu obviněným. K námitce obviněného je třeba především uvést, že podle §120 odst. 3 tr. ř. výrok, jímž se obviněný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný chybně subsumoval svou námitku pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., přestože ve skutečnosti namítl absenci zákonných znaků trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a tedy nesprávné právní posouzení skutku. Nápravy vad právního posouzení se nelze domáhat dovoláním, které se opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., ale pouze o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal, že takto koncipovaná námitka svým obsahem neodpovídá důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., a je proto neopodstatněná.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný podřadil námitku, že skutek by měl být správně kvalifikován jako trestný čin omezování osobní svobody podle §231 tr. zák., avšak tuto námitku blíže neodůvodnil. Absence odůvodnění námitky, případně její neurčitost logicky vede k nemožnosti jejího přezkoumání, přičemž není povinností dovolacího soudu, aby přezkoumával něco, co sám obviněný ani konkrétně nevyslovil (k tomu srovnej též usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07).
Jen pro úplnost Nejvyšší soud považuje za nutné dodat, že trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí, nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. O trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jde i tehdy, jestliže pachatel použije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí menší intenzity. Z popisu skutku je zřejmé, že úmysl obviněného směřoval ke zmocnění se věcí poškozené v jejím domě, který prohledávali spolupachatelé obviněného. Pro posouzení spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. k trestnému činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. přitom není rozhodující, zda každý ze zúčastněných naplnil všechny znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Z hlediska znaků spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. není třeba, aby se každý ze spolupachatelů dopustil proti poškozené násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, ale postačí, že v rámci rozdělení rolí jednotlivých pachatelů při společném útoku dojde k tomu, že jen některý z nich se dopustí násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, zatímco jiný ze spolupachatelů se dopustí jednání směřujícího k odcizení věci, k jejímu nalezení, odnětí z dispozice poškozené apod. (srov. rozh. č. 18/1994 Sb. rozh. tr.). Ze skutkových zjištění soudů je zřejmé, že obviněný svým jednáním naplnil jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. všechny zákonné znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
Obviněný dále v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil řadu skutkových námitek, které nelze podřadit pod uvedený dovolací důvod ani pod žádný jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. Těmito námitkami totiž nenamítl nesprávnost právního posouzení skutku, nýbrž napadl nedostatečný rozsah dokazování, způsob hodnocení důkazů soudy obou stupňů a v samém důsledku skutková zjištění, ke kterým soudy dospěly. Jde zejména o námitku obviněného, že obžaloba vychází pouze ze svědectví poškozené A. Ch., přičemž její výpověď je údajně v rozporu s její dřívější výpovědí z přípravného řízení. Dále jde o námitku, že soud druhého stupně měl vyslechnout jako svědkyni manželku obviněného H. B. Je třeba zdůraznit, že dovolací soud je v řízení o dovolání vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy nižších stupňů, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkumu v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Z obsahu dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě, aniž by jej blíže odůvodnil. Podstata této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem, ale místo toho, aniž by byly splněny procesní podmínky pro takový postup, řádný opravný prostředek odmítl nebo zamítl. Přes absenci odůvodnění zmíněného důvodu dovolání je ze spisu zřejmé, že Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal v řízení o opravném prostředku obviněného podle §254 odst. 1, 3 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně a byly tedy splněny zákonné podmínky pro zamítnutí odvolání podle §256 tr. ř.
Obviněný směřoval část svých námitek proti odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Ani tyto námitky neobstojí, protože podle §265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Dovolacím důvodem není ani údajné porušení zásady in dubio pro reo a ustanovení §220 odst. 2 tr. ř.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. května 2009
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek