ECLI:CZ:NS:2009:7.TDO.711.2009.1
sp. zn. 7 Tdo 711/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 1. července 2009 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného R. B. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 10 To 5/2009, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 6 T 129/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 6 T 129/2007, byl obviněný R. B. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a byl odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 10 To 5/2009, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. s tím, že se nemůže ztotožnit se závěry soudů obou stupňů. Vyjádřil nesouhlas se závěry soudů, jak jsou uvedeny v odůvodněních jejich rozhodnutí, jakým způsobem dospěly k závěru, že kupní smlouva nebyla smlouvou kupní, nýbrž smlouvou o půjčce. Pro takové závěry podle obviněného neexistuje v provedeném dokazování žádná relevantní opora. Podotkl, že od počátku trestního řízení vypovídal zcela shodně a beze změny, že se o půjčku nejednalo, neboť nemovitost od počátku chtěl koupit. Pokud by se jednalo o půjčku, neuzavíral by smlouvu kupní, neboť občanské právo zná pro případ zajištění půjčky řadu způsobů zajištění. Touto jeho argumentací se však soudy údajně vůbec nezabývaly a bez přihlédnutí k jeho tvrzením usoudily, že se dopustil trestného činu.
Rovněž bez opory v provedeném dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru, že poškozená zcela splatila půjčku ve výši 250.000,- Kč spolu s 10 % úrokem měsíčně, čehož měli být přítomni svědek Š. a V. Podle obviněného však o této skutečnosti nebyl předložen žádný důkaz, kromě tvrzení poškozené a svědka Š. Proti tomuto tvrzení pak stojí výpověď obviněného a svědka V. Neexistuje žádný doklad o zaplacení takové částky. Nepodepsanou listinu o odstoupení od kupní smlouvy pak obviněný považuje za účelově vytvořený materiál.
Obviněný dále upozornil na osobu svědka Š., který je jednatelem společnosti E. – I., s. r. o., „v likvidaci“, jejímž předmětem činnosti je mimo jiné provoz zastavárny a realitní kanceláře a uvedl, jak mohl takto odborně způsobilý člověk doporučit poškozené uzavření kupní smlouvy, když věděl, že jde o půjčku, a jak mohl nechat poškozenou vrátit peníze, aniž by požadoval vystavení jakékoli listiny. Svědek Š. tak podle obviněného vypovídal zcela účelově, ve snaze vystavit jeho osobu do negativního světla. Touto úvahou a obhajobou se údajně soudy nezabývaly. Obviněný poukázal na další důkaz, který měl údajně podporovat obžalobu, a to nahrávku telefonického rozhovoru se svědkem V., při němž měl svědek požadovat od poškozené částku 80.000,- Kč za nájem. Tuto nahrávku obviněný nepovažuje za důkaz, neboť z ní není vůbec patrno kdo s kým hovoří. Obviněný vyjádřil nesouhlas s vylíčením skutkového děje uvedeného v rozsudku soudu prvního stupně, v této souvislosti popsal okolnosti průběhu podepsání kupní smlouvy s poškozenou s tím, že její výpověď je nevěrohodná a účelová.
Samostatnou kapitolou jsou podle obviněného výpovědi svědků. Uvedl, že poškozená až v průběhu řízení tvořila okruh svědků, kteří byli ochotni svědčit v její prospěch. Soudy se také nezabývaly rozpory ve výpovědích poškozené a svědka Š. Výpovědi svědka K. pak obviněný označil za bezcenné a stejně hodnotil výpověď svědkyně K. Potvrzení o výběru částky 500.000,- Kč z Č. s. nepovažuje obviněný za důkaz, že šlo o peníze pro jeho osobu. Výpověď notářky N. nemá rovněž pro řízení údajně žádný význam, stejně tak výpověď její zaměstnankyně S. Soudy na druhou stranu podle obviněného nevzaly v úvahu důkazní sílu výpovědí svědků V., K., Š. a K., jež zcela potvrzují jeho výpověď.
Za zcela zavádějící má obviněný část odůvodnění soud prvního stupně, kde jsou hodnoceny jeho majetkové poměry a motivace koupit předmětnou nemovitost. Obviněný dále poukázal na to, že důvod následného uzavření kupní smlouvy s I. N. uvedl a navrhoval v této souvislosti výslech svědka JUDr. K., což však soud prvního stupně nepřipustil. Obviněný je přesvědčen, že byl zkrácen na svých procesních právech a navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.
Nejvyšší státní zástupkyně se do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání k němu nevyjádřila.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., aniž by však dále uplatněným dovolacím důvodům přiřadil konkrétní námitky, které by těmto důvodům dovolání odpovídaly a byly tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení”. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu dovolání obviněného ale vyplývá, že jeho námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože jsou zaměřeny nikoli proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale směřují výhradně proti hodnocení důkazů provedeného soudy, úplnosti dokazování a následně proti správnosti skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud navíc shledal, že dovolání je svým obsahem doslovně shodné s odvoláním obviněného (viz č. l. 216 a násl. tr. spisu) a shodné námitky byly podstatou celé obhajoby obviněného, soudy obou stupňů se jimi zabývaly a vypořádaly se s nimi.
Obviněný svými námitkami, že se uvedeného skutku nedopustil, že pro závěry soudů neexistuje v provedeném dokazování žádná právně relevantní opora, že se soudy nezabývaly jeho obhajobou, nevypořádaly se s údajnými rozpory ve výpovědích poškozené a svědka Š., nevzaly v úvahu důkazní sílu výpovědí uvedených svědků, pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jakož i se skutkovými zjištěními obou soudů. V podstatě tak brojí proti správnosti a úplnosti provedeného dokazování a neuvádí žádné hmotně právní námitky, které by mohly zpochybnit použitou právní kvalifikaci. Obviněný v dovolání rozebírá výpovědi jednotlivých svědků, brojí proti věrohodnosti výpovědi poškozené a svědka Š. a naopak odkazuje na výpovědi jiných svědků. Provedené důkazy pak hodnotí a vyvozuje z nich své vlastní závěry odlišné od závěrů soudů obou stupňů. Jak již bylo uvedeno, obviněný naprosto shodné námitky uplatnil již v rámci svého odvolání a soud druhého stupně se jimi zabýval a vypořádal se s nimi. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Dovolání je navíc v části, ve které obviněný brojí proti odůvodnění rozhodnutí soudů (nesouhlasí se způsobem odůvodnění závěrů soudy, brojí proti části odůvodnění, ve které jsou hodnoceny jeho majetkové poměry) nepřípustné ve smyslu §265a odst. 4 tr. ř.
Pokud jde o námitku obviněného, kterou vytýká soudům neprovedení jím navrhovaných důkazů, zejména výpovědí svědka JUDr. K., Nejvyšší soud podotýká, že se touto námitkou zabýval také soud odvolací, přičemž shledal, že tento důkaz nemůže mít pro posouzení věci žádný význam, neboť okolnosti sepsání další kupní smlouvy se stíhaného skutku netýkají. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že v souladu s rozhodovací činností Ústavního soudu je zřejmé, že není procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému a je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže zejména skutečnost k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 386/07, IV. ÚS 691/06 a další).
Na základě shora uvedeného je zřejmé, že uplatněnými námitkami obviněný nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a tedy i úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů a v důsledku toho i správnost a úplnost skutkového stavu. Obviněný se těmito námitkami domáhá změny skutkových zjištění učiněných soudy, opakovaně nabízí k posouzení svoji verzi průběhu skutkového děje, přičemž teprve sekundárně v závislosti na takto dosažené změně skutkových zjištění by pak mělo podle ní dojít i ke změně právního posouzení skutku. Takovými námitkami však obviněný deklarovaný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně nenaplnil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací není obecnou třetí instancí, určenou ke komplexnímu přezkumu napadených rozhodnutí, ale je na podkladě zákonného zmocnění oprávněn přezkoumávat napadená rozhodnutí jen z důvodů taxativně vymezených v ustanovení §265b tr. ř., mezi kterými samotný přezkum skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. druhého stupně, nefiguruje.
Přitom Nejvyšší soud v posuzovaném případě zkoumal, zda zde nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Nezjistil ale žádný důvod pro závěr o existenci zmíněného nesouladu. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Takový rozpor ostatně ani obviněný nenamítal.
Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). V daném případě je zjevné, že uplatnění uvedeného dovolacího důvodu v jeho první alternativě nepřicházelo v úvahu.
Ze shora citovaného je zřejmé, že námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tento dovolací důvod podle 265b tr. ř. nenaplnily a nebyl tedy naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Proto bylo dovolání obviněného R. B. posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. července 2009
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš