ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.1027.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 1027/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. září 2009 o dovolání obviněného A. L., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2009, sp. zn. 9 To 53/2009, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 160/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. L. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 6. 11. 2008, sp. zn. 3 T 160/2008, byl obviněný A. L. uznán vinným pod bodem 1) proviněním krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), c) tr. zák., pod bodem 2) proviněním krádeže podle §247 odst. 1 písm. c), d), e) tr. zák., pod bodem 3) proviněními výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., pod bodem 4) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. a pod bodem 5) trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Za tuto trestnou činnost byl odsouzen podle §234 odst. 1, §35 odst. 1, §42 odst. 1, 2 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na sedm let a osm měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit O. n. P., a. s., se sídlem U N., P., škodu ve výši 3.791,- Kč, V. z. p., a. s., Ú. p. P., se sídlem J., P., škodu ve výši 297,- Kč, poškozenému M. P. škodu ve výši 2.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený M. P. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný výše uvedených provinění a trestných činů dopustil tím, že
1) dne 5. 3. 2007 okolo 21:00 hodiny v ulici U N. v P., v objektu O. n. v P., provedl vloupání do sesterny radiologického oddělení v I. patře tím způsobem, že pomocí plastové kartičky vymáčkl střelku zámku dveří do sesterny, které byly zvenku opatřeny koulí a byly zabouchnuté, a z této odcizil osobní věci zdravotní sestry H. D., a to mobilní telefon NOKlA 9210, kožený batoh s peněženkou a drobnou hotovostí, kosmetické přípravky, náhradní prádlo a osobní doklady, čímž poškozené H. D. způsobil odcizením škodu ve výši nejméně 3.953,- Kč,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 10. 6. 2005, č. j. 1 Tm 30/2005-137, který nabyl ve vztahu k němu právní moci dne 5. 7. 2005, odsouzen za provinění loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., pokračující provinění loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a to ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody nepodmíněně v trvání dvou let, které zčásti vykonal a zčásti byl z něho podmíněně propuštěn,
2) dne 28. 3. 2007 okolo 20:30 hodiny v ulici P. v P., poblíž domu, požádal V. P., aby mu půjčil svůj mobilní telefon, a když to V. P. odmítl, tak mu jej strhl z krku, a tento na šňůrce zavěšený mobilní telefon SONY ERICSSON D750i v hodnotě nejméně 3.000,- Kč si přisvojil, přičemž když se V. P. domáhal jeho vrácení a pronásledoval ho, tak napřáhl nožem a poté injekční stříkačkou proti němu, aby si neprávem získanou věc udržel,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 10. 6. 2005, č. j. 1 Tm 30/2005-137, který nabyl ve vztahu k němu právní moci dne 5. 7. 2005, odsouzen za provinění loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., pokračující provinění loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a to ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody nepodmíněně v trvání dvou let, které zčásti vykonal a zčásti byl z něho podmíněně propuštěn,
3) dne 2. 11. 2007 kolem 19:00 hodin v J. v P., na autobusovém nástupišti v místě u prodejního stánku Š. B. fyzicky napadl M. Š. tím způsobem, že jej opakovaně udeřil pěstí do obličeje, a způsobil mu tak tříštivou zlomeninu nosních kůstek a pohmoždění obličeje v oblasti dolní čelisti vpravo s dobou léčení nejméně po dobu 14 dní,
4) dne 4. 1. 2008 okolo 16:30 hodin v ulici Čs. a. v P., u baru \"U A.\", v úmyslu přisvojit si cizí věc a trvale zbavit jejího majitele vlastnického práva k ní, vylákal na R. T. jeho mobilní telefon zn. LG KE 970 Shine v hodnotě nejméně 7.840,- Kč pod záminkou potřeby si nutně zatelefonovat a poté, co mu mobilní telefon R. T. zapůjčil, tento uchopil a dal se s ním na útěk směrem z baru ven, kde naskočil do čekajícího automobilu s řidičem, při tom však byl dostižen pronásledujícím R. T., který jej skrze okénko uchopil za hlavu, a tak mu vrátil z telefonu alespoň SIM kartu, čímž mu způsobil škodu ve výši nejméně 7.840,- Kč,
5) dne 18. 1. 2008 v nočních hodinách na několika místech v P. požadoval po M. P. zapůjčení jeho mobilního telefonu a vydání peněz, ukázal mu zbraň pro případ, že neuposlechne, a nechal jej si na zásobník zbraně sáhnout, poškozený měl z něho strach a vydal mu proto telefon zn. SONY ERICSSON K610i v hodnotě 3.500,- Kč i finanční hotovost ve výši 500,- Kč, kdy poté po poškozeném požadoval další finanční hotovost, poškozený v obavě o svůj život a zdraví telefonicky kontaktoval svou přítelkyni J. Č., která mu v ulici P. Č. p. v P., před ubytovnou, na jeho žádost zapůjčila 1.500,- Kč, které na místě okamžitě předal obviněnému.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný A. L. a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Příbrami odvoláními. Státní zástupce brojil toliko výrok o uloženém trestu, obviněný jak proti výroku o vině, tak výroku o trestu. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2009, sp. zn. 9 To 53/2009, byla obě odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný A. L. prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání. Zaměřil je proti výrokům o vině pod body 3) a 5) rozsudku prvního stupně a odkázal v něm na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., poněvadž napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Dovolatel se domníval, že skutek popsaný pod bodem 3) rozsudku soudu prvního stupně měl být posouzen pouze jako provinění výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. ř. a nikoliv také jako provinění ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., neboť z výpovědi jak svědka M. H., tak poškozeného M. Š. vyplynulo, že úder do hlavy, v jehož důsledku došlo k poranění nosu, vedl svědek M. H. a nikoliv dovolatel. Pokud i přes tato svědectví soud prvního stupně uzavřel, že se obviněný dopustil i provinění ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., pak se v daném případě jedná o extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Ve vztahu ke skutku pod bodem 5) obviněný tvrdil, že se nejednalo o trestný čin, neboť i zde existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Ten spatřoval v tom, že nebylo prokázáno, že by užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí vůči poškozenému M. P. jako prostředku ke zmocnění se peněz. Nebylo ani prokázáno, kdy měl užít pohrůžky bezprostředního násilí, aby bylo možno zabývat se otázkou případné časové souvislosti údajné pohrůžky s vydáním peněz. Soud vycházel ze zjištění, že obviněný poškozenému ukázal zbraň a nechal ho na ni sáhnout, ačkoliv jediná osoba, která hovořila o zbrani, byl právě poškozený M. P., svědek mimořádně nepřesvědčivý. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že dovolatel ve své podstatě v rozporu s hmotněprávní povahou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tvrdil, že soudy obou stupňů při zajišťování a hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s ustanoveními §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., a domáhal se toho, aby dovolací soud hodnotil stávající důkazy jiným, pro něho příznivějším, způsobem, a činil tak prostřednictvím polemiky s tím, jak soud prvního stupně hodnotil rozhodné skutkové okolnosti. Týmiž skutečnostmi, které obviněný prezentuje v dovolání, a které nyní označuje jako extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, se zabýval již odvolací soud a jeho závěry jsou podle státního zástupce přiléhavé, a to jak ve vztahu ke skutku pod bodem 3), tak ke skutku pod bodem 5). Dovolání obviněného proto považoval za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněných nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ nevztahuje ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“, na niž obviněný v dovolání odkázal.
Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť tento odkaz nečinil právě v souvislosti s důvodem dovolání uvedeným v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil toliko námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Příbrami a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Krajský soud v Praze. V podstatě vytkl, že soudy nesprávně hodnotily výpovědi jmenovaných poškozených a svědků, a na základě vlastního hodnocení těchto výpovědí tvrdil, že se trestných činů pod body 3) a 5) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně v podobě zjištěné soudy nedopustil.
Se zřetelem na povahu dovolatelem vytýkaných vad je evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; vůči právnímu posouzení skutků, jak byly zjištěny soudem, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné (viz strany 5 – 8 rozsudku) i právními závěry na straně druhé. V této souvislosti je na místě uvést, že výhrady obsažené v dovolání obviněného tvořily součást jeho obhajoby uplatněné již v předchozích fázích řízení a soudy obou stupňů se s nimi náležitě vypořádaly. Při hodnocení důkazů soudy postupovaly důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a své závěry srozumitelně odůvodnily způsobem odpovídajícím požadavkům §125 odst. 1 tr. ř. Jak již předeslal státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněného, dovolací námitky korespondují s těmi, jež byly uplatněny coby námitky odvolací, a odvolací soud na ně v odůvodnění napadeného usnesení přesvědčivě reagoval (viz strany 3, 4). Přisvědčil způsobu, jakým bylo nahlíženo na změny výpovědi poškozeného M. Š. v hlavním líčení, na výpověď svědka M. H., který, ač skutečně tvrdil, že zranění nosu způsobil poškozenému on, nedokázal uspokojivě vysvětlit, jak mohl způsobit právě toto zranění, když poškozeného tzv. hlavičkou udeřil do čela. Opodstatněně proto podkladem pro závěr o tom, že to byl právě obviněný, kdo poškozenému způsobil újmu na zdraví opakovanými údery do obličeje, byla usvědčující výpověď poškozeného z přípravného řízení podpořená závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Stejně tak se ztotožnil se správností skutkových zjištění pod bodem 5), ani on neměl žádné pochybnosti o věrohodnosti výpovědi poškozeného M. P., který zevrubně popsal svůj kontakt s obviněným kritického dne. Z výpovědi tohoto svědka je zřetelné, kdy a jakým způsobem mu obviněný vyhrožoval použitím zbraně v souvislosti s opakovanou žádostí adresovanou poškozenému o zapůjčení mobilu a vydání peněz, a žádných pochybností není ani o tom, že právě pod touto pohrůžkou poškozený jednal a obviněnému požadované věci vydal. Dovolací soud nemá žádný rozumný důvod způsob hodnocení provedených důkazů relevantně zpochybnit. Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o jím tvrzené existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Protože dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. září 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková