ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.1055.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 1055/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. září 2009 o dovolání obviněného J. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 4. 2009, sp. zn. 6 To 28/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 8/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2009, sp. zn. 39 T 8/2008, byl obviněný J. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným skutkem blíže popsaným v tzv. skutkové větě výroku, který soud právně kvalifikoval jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. a uložil mu podle §219 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
Dlužno dodat, že předchozí odsuzující rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2008, sp. zn. 39 T 8/2008, byl k odvolání obviněného usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. 6 To 101/2008, podle §258 odst. 1 písm. b) a c) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně.
Proti v pořadí druhému rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání, o němž Vrchní soud v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 23. 4. 2009, sp. zn. 6 To 28/2009, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným, že:
„dne 22. 10. 2007 v době kolem 14.40 hod. v M., na parkovišti na ulici R. o., ve vozidle tov. zn. Mazda 323, majitele R. P., z přesně nezjištěných pohnutek na R. P. v úmyslu ho usmrtit dvakrát vystřelil z pistole CZ-G2000, ráže 9 mm Luger, v.č. A0778, legálně držené R. P. a způsobil mu ostřel, mělkou rýhu procházející po konvexitě klenby lební v pravé oblasti temenně týlní, průstřel hlavy s tříštivou zlomeninou klenby lební, devastující poranění temenního laloku vpravo a rozsáhlé intromozkové krvácení se závažnou poruchou mozkové funkce, přes operativní zákrok a následnou odbornou lékařskou péči byl R. P. ve stavu vigilního komatu do 3. 9. 2008, kdy zemřel“.
Takto popsané jednání obviněného odvolací soud právně kvalifikoval jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. a uložil mu podle §219 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce Mgr. M. F. podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a že odvolací soud sice na základě jeho odvolání sice tento rozsudek zrušil, ale sám jej uznal vinným, ačkoli v předešlém řízení byl dán dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel upozornil na to, že nalézací soud v otázce motivu dospěl k závěru, že k vraždě došlo v důsledku zátěžové situace a zkratkovité agrese, tento závěr však nemá oporu v provedeném dokazování. Ke stejnému závěru dospěl odvolací soud, když ze skutkové věty svého rozsudku motiv jednání vypustil.
Obviněný namítal, že soudy obou stupňů jej uznaly vinným ze spáchání trestného činu vraždy i přes to, že jeho odsouzení bylo založeno pouze na nepřímých důkazech. Ovšem bez toho, aniž by byl znám, resp. byl vyvrácen motiv vraždy tvrzený obžalobou, nemohlo dojít k uzavření důkazního řetězce vzájemně na sebe navazujících důkazů, který je elementární podmínkou odsouzení postaveného na nepřímých důkazech.
Dovolatel poukázal na závěry obsažené ve znaleckém posudku MUDr. M. H. a vyjádření MUDr. H. P. při hlavním líčení k otázce pravděpodobnosti, že si poškozený způsobil zranění sám. V návaznosti na to uvedl, že z obou rozsudků nevyplývá, které konkrétní důkazy zvyšují „menší míru pravděpodobnosti“ obsaženou v závěrech obou znalců, že si poškozený zranění způsobil sám na tu míru, při níž neexistují sebemenší pochybnosti, že trestný čin spáchal on (obviněný).
Dovolatel rovněž zdůraznil, že to rozhodně nebyli svědci, kteří vypovídali jen k širšímu kontextu událostí a jejich výpovědi snad mohou mít jistou váhu pouze stran motivu jednání. Závěry v uvedených posudcích nepotvrzují ani policejní expertízy provedené na místě události, a naopak ji spíše v rovině indicií vyvracejí, když na jeho oděvu, rukou a obočí nebyly zjištěny povýstřelové zplodiny. Tyto skutečnosti podle obviněného potvrzují, že ve vozidle seděl jen velmi krátkou dobu, a to při jednom výstřelu. Na jeho těle nebyly zjištěny žádné modřiny, které by svědčily o fyzickém střetu. Poukázal i na to, že ve vozidle byla nalezena jen jedna z nábojnic, což svědčí pro to, že v okamžiku druhého výstřelu byly dveře spolujezdce otevřené, což je opět v souladu s jeho výpovědí. Jiné důkazy, na jejichž základě by mělo být jeho odsouzení založeno, přitom v řízení provedeny nebyly.
Obviněný dále poukazoval na to, že mu ze strany policistů nebyly za účelem povýstřelových zplodin odebrány vzorky zpod nehtů, když podle experta na tuto problematiku by právě toto prokázalo, zda střílel či nikoli, a šlo by tak učinit spolehlivý závěr o jeho vině. Vyjádřil názor, že toto pochybení policistů mu není možné přičítat k tíži.
Dovolatel soudům vytkl, že neuvěřily jeho obhajobě, kterou považovaly za nepravdivou, resp. přímo lživou. Podle nalézacího soudu není prokázáno, že by se s poškozeným setkal ohledně prodeje vozidla, není ani prokázáno, že by mu poškozený nabízel zbraň k prodeji a že by telefonoval s panem P. Soudům rovněž vytkl, že mu neuvěřily ani ohledně počtu výstřelů, které si pamatoval, a ani ohledně samotného zastřelení poškozeného.
Dále dovolatel uvedl, že přestože má na tyto závěry soudů obou stupňů odlišný názor, domnívá se, že i v případě, kdy soud dospěje k závěru, že některé části jeho výpovědi nejsou prokázány, či je má dokonce za vyvrácené, nemůže na tom být založeno jeho odsouzení. Úkolem soudu není vyvracet jeho výpověď a uzavírat, jak se věci nestaly, ale prokazovat to, že se trestného činu dopustil. Tyto skutečnosti však ze shora uvedených důkazů nevyplývají.
Obviněný rovněž uvedl, že přímé důkazy svědčící o jeho vině neexistují. Zdůraznil, že nepřímé důkazy musí tvořit ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících nepřímých důkazů, které vcelku shodně a spolehlivě dokazují skutečnost nebo skutečnosti, které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich je možno vyvodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost jiného závěru. Jelikož existují jen velmi nejasné představy o tom, k čemu ve vozidle skutečně došlo, nebyl prokázán a specifikován jeho vztah ke „skupině osob“, nebyl prokázán motiv, je pak jeho odsouzení založeno pouze na domněnkách a úvahách soudu. Odcitoval přitom závěry přijaté Ústavním soudem v jeho rozhodnutích sp. zn. II. ÚS 1975/2008 a sp. zn. I. ÚS 55/04.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud po přezkoumání shora napadených rozhodnutí i řízení, které vydání těchto rozhodnutí předcházelo, rozhodl tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. obě napadená rozhodnutí zruší a podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodne ve věci sám tak, že ho obžaloby z důvodů uvedených v ustanovení §226 písm. c) tr. ř. zprostí, případně podle §265l odst. 1 a 3 tr. ř. přikáže Krajskému soudu v Brně, aby ve věci znovu jednal a rozhodl, a to v jiném složení senátu. Současně vzhledem k tomu, že se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, navrhl, aby bylo rozhodnuto podle §265l odst. 4 tr. ř. tak, že se propouští na svobodu.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, jehož předpokladem je, že napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto jeho odvolání, ačkoli předcházející řízení bylo zatíženo vadou zakládající některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů [konkrétně důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Tento důvod však obviněný úspěšně uplatnit nemůže, neboť nebyla splněna jeho základní podmínka, že totiž bylo jeho odvolání zamítnuto. Takový výrok však odvolací soud v napadeném rozhodnutí nevyslovil, a ani vyslovit nemohl, neboť výlučně z titulu odvolání obviněného napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a učinil rozhodnutí nové.
Pokud jde o argumenty vztažené obviněným ke druhému z deklarovaných důvodů dovolání [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], státní zástupce uvedl, že jde v zásadě toliko o opakování námitek známých z jeho dosavadní obhajoby. Tomuto dovolacímu důvodu však naprostá většina výhrad uvedených v dovolání nevyhovuje, neboť směřuje nikoli proti aplikaci norem hmotného práva, nýbrž proti zjišťování skutkového stavu, především proti hodnocení provedených důkazů. Obviněný svými výhradami demonstruje, že ani formálně neakceptuje skutkový stav zjištěný soudem druhého stupně, a zpochybnění závěrů odvolacího soudu opírá o polemiku s provedenými důkazy. Námitky skutkové povahy, jež se soustředí na zpochybnění správnosti procesu dokazování a způsobu hodnocení důkazů, jak je vyloženo v rozhodnutí soudu druhého stupně, však samy o sobě nejsou podřaditelné pod dovolatelem deklarované důvody dovolání, ale ani pod žádný jiný ze zákonného katalogu dovolacích důvodů.
Za námitku hmotně právní povahy by podle státního zástupce bylo možno považovat výhradu obviněného proti nedostatečnému zjištění motivu, který jej vedl k činu. Sám obviněný, který vinu nepřiznává, k osvětlení svých pohnutek ničím nepřispěl. Na podkladě dostupných důkazů je sice možno usuzovat na jeho zájmy spojené s osobami, jež se v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu označují jako „mafie“, avšak objasňování vztahů obviněného k těmto osobám a bezprostředního motivu, který jej vedl k vraždě poškozeného, by daleko přesahovaly rámec nezbytných skutkových zjištění. Nelze totiž nevidět, že pohnutka či motiv, které vedly pachatele ke spáchání trestného činu, nejsou esenciálním znakem skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. a objevují se teprve v kvalifikované skutkové podstatě tohoto trestného činu [§219 odst. 2 písm. f) až h) tr. zák.]. To, že se pohnutku obviněného nepodařilo zcela spolehlivě objasnit, sice vyznívá v jeho prospěch (právě proto, že není možno užít některou z citovaných variant kvalifikované skutkové podstaty), nicméně tento fakt nemá za následek narušení řetězce nepřímých důkazů, jak se domnívá dovolatel, zejména pokud jde o důkazy do té míry výmluvné, jak vyzněly v rámci dokazování této trestní věci, jež umožnily soudu spolehlivý skutkový závěr o tom, jak se skutek stal a kdo je jeho pachatelem. Ani tuto námitku dovolatele tudíž nelze akceptovat.
Státní zástupce se proto domnívá, že napadené rozhodnutí soudu druhého stupně netrpí žádnou vadou, jež by zakládala deklarovaný důvod dovolání či jiný zákonný dovolací důvod. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby navrhované popřípadě jiné rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněný uplatnil ve svém podání v první řadě dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., když namítl, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a že odvolací soud sice na základě jeho odvolání tento rozsudek zrušil, ale sám jej uznal vinným, ačkoli v předešlém řízení byl dán dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
K tomu je zapotřebí uvést, že podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Obviněný zřejmě chtěl své dovolání opřít o tu část ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku …, byl-li v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.“, tj. o druhou ze dvou alternativ uvedených v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Takto vymezený dovolací důvod se vztahuje mimo jiné na ty případy, kdy byl řádný opravný prostředek obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, tj. jeho odvolání, jako nedůvodný zamítnut poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně a ztotožnil se s ním.
O takovou situaci se však v posuzovaném případě nejednalo. Odvolací soud z podnětu odvolání obviněného meritorně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, v celém rozsahu jej zrušil a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. učinil ve věci nové rozhodnutí. Odvolání obviněného nebylo zamítnuto, proto ani nemohl být splněn základní předpoklad dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Obviněným uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tak v dané věci není naplněn, protože v uplatněné alternativě vůbec nepřichází v úvahu.
Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle §265b dost. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud se z těchto hledisek věnoval opodstatněnosti dovolacích námitek obviněného a shledal, že jejich převážná část směřuje do skutkových zjištění, jak je učinily soudy nižších stupňů. Dovolatel své námitky směřoval jak proti rozsahu dokazování, tak proti způsobu hodnocení provedených důkazů, tedy ve své podstatě proti zjišťování skutkového stavu. Takové námitky však nelze považovat za naplňující zvolený ani žádný jiný dovolací důvod, neboť představovaly pouhý pokus obviněného o vlastní konstrukci alternativního skutkového děje, nikoliv výhrady k nesprávnému podřazení výsledků provedeného dokazování pod příslušná ustanovení trestního zákona.
Jinak tomu není ani s námitkou obviněného brojící proti nedostatečnému zjištění motivu, který jej vedl k trestnému činu. Motiv (pohnutka) sice je fakultativním znakem subjektivní stránky trestného činu (proto by se mohlo na první pohled jevit, že uvedená námitka byla uplatněna relevantně), ale je zákonným znakem pouze některých (zejména kvalifikovaných) skutkových podstat trestných činů, a to navíc jen v případě, že je jako znak skutkové podstaty v zákoně výslovně uvedena. Skutková podstata trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. k nim však nepatří (tj. motiv, resp. pohnutka pachatele obligatorním formálním znakem základní skutkové podstaty tohoto trestného činu není). Motiv činu by zde sice mohl mít význam pro posouzení materiální stránky jednání obviněného (srov. §3 odst. 4 tr. zák.), takovou námitku však dovolatel ve svém podání neuplatnil.
S ohledem na shora uvedené obecné teze proto nelze než přisvědčit správnosti závěrů státního zástupce obsaženým v jeho vyjádření k podanému dovolání, že pohnutka či motiv, které vedly pachatele ke spáchání trestného činu, nejsou esenciálním znakem skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., neboť se objevují teprve v kvalifikované skutkové podstatě tohoto trestného činu [srov. §219 odst. 2 písm. f) až h) tr. zák.]. Fakt, že se motiv, resp. pohnutku obviněného nepodařilo zcela spolehlivě objasnit, sice vyznívá v jeho prospěch (právě proto, že není možno užít některou z citovaných variant kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vraždy), nicméně tato skutečnost nemá za následek narušení řetězce nepřímých důkazů, jak se domnívá obviněný, zejména pokud jde o důkazy do té míry výmluvné, jak vyzněly v rámci dokazování v této trestní věci, jež umožnily soudu spolehlivý skutkový závěr o tom, jak se skutek stal a kdo je jeho pachatelem. Faktické nezjištění motivu obviněného tedy v žádném případě nemůže nic změnit na jinak nesporně prokázaném závěru, že obviněný je pachatelem trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265h odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Nejvyšší soud takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. září 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a