ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.1111.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 1111/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. září 2009 o dovolání obviněného P. B., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. 13 To 110/2009, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 2 T 110/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 11. 2. 2009, sp. zn. 2 T 110/2008, byl obviněný P. B. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. a odsouzen za tento trestný čin a za trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 T 15/2007-30, doručeným mu dne 12. 2. 2007, jenž nabyl právní moci dne 21. 2. 2007, podle §213 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na devět měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na tři roky. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost ve zkušební době podle svých sil uhradit dlužné výživné a řádně hradit běžné výživné, a to jako podmínka osvědčení. Podle §49 odst. 1 tr. zák., §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na tři roky. Současně byl zrušen výrok o trestu trestního příkazu Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 T 15/2007-30, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný označeného trestného činu dopustil tím, že v H. v době od listopadu 2003 do září 2006 včetně, mimo období ledna 2005 až června 2005, jako otec nezletilé, na kterou byl povinen podle ustanovení zákona o rodině přispívat výživným dle svých výdělkových možností a schopností nejméně částkou 1.000,- Kč měsíčně, vyjma období leden 2005 až červen 2005, a částkou 500,- Kč v srpnu a září 2006 k rukám matky dítěte, tuto svou povinnost úmyslně neplnil, výživné, ačkoliv byl schopen a mohl, nehradil, a tak zůstal k rukám matky dítěte M. N. dlužen na výživném nejméně 28.000,- Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícím proti výroku o vině i trestu. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. 13 To 110/2009, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. 13 To 110/2009, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. a), e), g) tr. ř. Podle názoru dovolatele soudy pochybily, pakliže jej uznaly vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., poněvadž nebyla prokázána jeho subjektivní stránka. Tvrdil, že neplnění vyživovací povinnosti bylo zapříčiněno jednáním M. N., která se odstěhovala z jeho dosahu bez udání adresy, proto neměl kam plnit a jeho jednání tím zcela postrádalo úmysl zanedbat povinnou výživu. Vytkl, že se odvolací soud nevypořádal s jeho námitkami, že podle něj ve věci rozhodoval nepříslušný soud, neboť českým soudům nesvědčí věcná příslušnost; ve věci měly rozhodovat soudy Slovenské republiky, protože on, M. N. i nezletilá jsou občany tohoto státu. Měl za to, že soudy nezjistily dostatečně skutkový stav a učinily nesprávná skutková zjištění, pakliže byl považován za otce nezletilé, a z této skutečnosti byla nesprávně dovozována i jeho vyživovací povinnost k nezletilé. Za neopodstatněný označil i závěr soudů, že se vyhýbal plnění vyživovací povinnost, a poukazoval na to, že úřadům Slovenské republiky byl jeho pobyt znám, čehož mohla M. N. využít a zjistit si jeho adresu, což neučinila. Sama pak po celé období obviněnému neoznámila místo svého pobytu, nevyzvala jej k plnění vyživovací povinnosti a naopak svým chováním znemožňovala, aby ji mohl plnit. Odvolatel opakoval, že neměl v úmyslu neplnit vyživovací povinnost a ani se jí zbavit či se jí vyhýbat. Upozornil, že svým jednáním neuvedl nezletilou do hmotné nouze, v této souvislosti dodal, že M. N. měla dostatek prostředků k její obživě, jelikož se neoprávněně zmocnila jeho peněz v částce kolem 200.000,- Kč, a on sám se nachází v hmotné nouzi, jeho výdělek postačuje k úhradě základních potřeb. Z toho dovozoval, že odvolací soud neměl jeho odvolání zamítnout, ale rozsudek soudu prvního stupně zrušit a trestní stíhání zastavit.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí zrušil, aby zrušil i všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného zasedání dovolacího soudu k dovolání obviněného nevyjádřil.
Dovolání je přípustné jen z výslovně stanovených a taxativně vypočtených důvodů, které jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. Současně platí, a to ohledně všech důvodů dovolání, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., podle něhož dovolání lze podat, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsažen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Třebaže to obviněný výslovně neučinil, pod tento dovolací důvod mínil patrně podřadit výhrady, že ve věci neměl vůbec rozhodnout soud České republiky, poněvadž podle jeho názoru příslušným soudem byl soud Slovenské republiky.
Typicky se věcně nepříslušným soudem rozumí soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími věcnou příslušnost soudů (§16, §17 tr. ř.). To obviněný nevytkl; těžiště jeho nesouhlasu spočívalo v tvrzení, že žádný ze soustavy soudů České republiky nebyl k rozhodnutí v jeho věci příslušný. Obviněný tak ve skutečnosti zpochybnil existenci pravomoci soudů České republiky v trestním řízení, jíž se rozumí souhrn oprávnění přiznaných jim k tomu, aby mohly vést a řídit trestní řízení podle zákona, rozhodovat v určité trestní věci, vydat v ní rozhodnutí o vině a trestu, popř. dalších otázkách, a taková rozhodnutí též vykonat. Se zřetelem k její povaze lze i na tuto výhradu nahlížet jako na námitku relevantní ve smyslu deklarovaného důvodu dovolání, avšak zjevně neopodstatněnou. Soudy obou stupňů se v odůvodnění svých rozhodnutí s touto výhradou obviněného zabývaly a závěry, k nimž dospěly, jsou správné, Z hledisek charakterizujících místní působnost trestního zákona vymezených v ustanovení §17 odst. 1 tr. zák. se podává, že podle zákona České republiky se posuzuje trestnost činu, který byl spáchán na území republiky, aniž by bylo významné, zda obviněný, popř. poškozený, jsou či nejsou občany České republiky. Soudy obou stupňů přiléhavě zdůraznily, že skutek byl spáchán na území České republiky, kde se zdržoval obviněný a posléze se zde zdržovala i nezletilá se svou matkou M. N. Není žádných pochyb o tom, že za takových okolností je dána jak pravomoc, tak i příslušnost soudu České republiky k rozhodnutí o vině a trestu za trestný čin (čl. 90 Ústavy České republiky). Jinou otázkou je, který soud je pravomocný a příslušný k rozhodnutí o výši výživného na nezletilou, ta je však v posuzovaném případě trestního řízení nerelevantní.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které obviněný taktéž odkázal, lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Námitky obviněného lze v podstatě pod tento důvod dovolání podřadit. Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání je významná především otázka, zda byla naplněna subjektivní stránka trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák.
Trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky tohoto trestného činu spočívající v tom, že obviněný úmyslně neplnil svou zákonnou povinnost vyživovat jiného, spolehlivě vyjadřují. Vyplývá z nich, že obviněný jako otec nezletilé, na kterou byl povinen podle ustanovení zákona o rodině přispívat výživným dle svých výdělkových možností a schopností od listopadu 2003 do července 2006 včetně, mimo období ledna 2005 až června 2005, nejméně částkou 1.000,- Kč měsíčně a částkou 500,- Kč v srpnu a září 2006 k rukám matky dítěte, tuto svou povinnost úmyslně neplnil, výživné, ačkoliv byl schopen a mohl, nehradil.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se podává, že závěr o vině obviněného byl opřen především o výpověď svědkyně M. N., která potvrdila, že po uvedené období obviněný výživné neplatil, což ostatně nezpochybnil ani obviněný. Soud odmítl obhajobu obviněného, že výživné neplatil proto, že mu matka nezletilé dcery neposkytla potřebnou součinnost, odstěhovala se bez udání adresy a on po jejím pobytu bezúspěšně pátral, naopak zdůraznil, že obviněný měl objektivní možnost si adresu bydliště matky nezletilé dcery zjistit, což ale neučinil, a byl to právě on, kdo se vyhýbal civilnímu řízení vedenému před slovenským soudem o otázkách výchovy a výživy nezletilé. Za nevěcnou označil i námitku obviněného, že není skutečným otcem nezletilé, poněvadž v rodném listu nezletilé je jako její otec veden právě on. V dalším soud zevrubně zdůvodnil úvahy, jimiž se řídil při stanovení rozsahu vyživovací povinnosti, její výše, opíraje se o zprávy jeho zaměstnavatelů, finančních úřadů i jeho daňová přiznání. Uzavřel, že obviněný věděl, že svým jednáním porušuje zájem na ochraně výživy nezletilých dětí, neměl zájem výživné platit, přičemž věděl, že následek v podobě porušení zájmu chráněného trestním zákonem nastane, a byl si vědom, že nenastane překážka, která by vzniku tohoto následku zabránila (strany 3, 4 rozsudku).
Odvolací soud označil skutková zjištění i právní závěry soudu prvního stupně za správné. I podle jeho přesvědčení obviněný svoji zákonnou povinnost vyživovat nezletilou dceru neplnil úmyslně, přičemž akcentoval, že tento právní závěr má spolehlivou oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Ve shodě se soudem prvního stupně odmítl tvrzení obviněného, že výživné neplatil jen proto, že neznal pobyt nezletilé a její matky, upozornil na konfliktní vztahy obviněného a matky nezletilé dcery i snahu obviněného dosáhnout toho, aby se zbavil povinnosti přispívat na výživu nezletilé. Vysvětlil, že obviněného nemohla zbavit odpovědnosti za neplacení výživného ani skutečnost, že před rozchodem ho matka nezletilé připravila o značné majetkové hodnoty. Souhlasil se způsobem, jakým soud prvního stupně postupoval při řešení předběžné otázky týkající se stanovení výše výživného, a sdílel i jeho názor, že v trestním řízení nelze relevantně řešit otázku otcovství obviněného, v důsledku čehož návrhům obviněného na doplnění dokazování nevyhověl (strany 2 až 4 napadeného usnesení).
Námitky obviněného zpochybňující naplnění zákonných znaků trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. a jeho úmyslné zavinění nemohou obstát. Z textu dovolání je zřejmé, že s výtkami, které jsou v dovolání uplatněny, se již zabýval a vypořádal odvolací soud. Způsob, jakým tak učinil, je přesvědčivý a dovolací soud s jeho závěry souhlasí.
Objektem trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 tr. zák. je nárok na výživu, pokud je založen na ustanoveních zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. Zákonná povinnost vyživovat jiného v konkrétním případě vyplývá z těch ustanovení zákona o rodině, jimiž je upravena vyživovací povinnost rodičů a dětí. Významné je proto ustanovení §85 odst. 1 tohoto zákona, podle něhož vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit, a též jeho odst. 2., podle něhož oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů.
Neplněním vyživovací povinnosti se rozumí, že oprávněné osobě se nedostane všeho, co je obsahem vyživovací povinnosti. O neplnění vyživovací povinnosti se jedná i tehdy, jestliže není plněno v tom rozsahu, jak to odpovídá §96 zákona č. 94/1963 Sb. V tomto ustanovení jsou obsažena hlediska pro určení výše výživného (odůvodněné potřeby oprávněné osoby, schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného), což má zásadní význam i při rozhodování o odpovědnosti za trestný čin zanedbání povinné výživy. Předpokladem trestnosti je, že povinná osoba byla v rozhodné době vůbec schopna výživné plnit. Při posuzování trestní odpovědnosti pachatele za neplnění zákonné povinnosti vyživovat jiného ve smyslu §213 tr. zák. soud není vázán rozhodnutím, kterým v občanském soudním řízení byla stanovena tato povinnost, včetně rozsahu výživného. Při rozhodování o vině soud v trestním řízení posuzuje samostatně rozsah vyživovací povinnosti pachatele jako otázku předběžnou podle §9 odst. 1 tr. ř. a může tedy vycházet z jiného rozsahu vyživovací povinnosti pachatele, než jaký byl určen pravomocným a dosud nezměněným občanskoprávním rozhodnutím. Při hodnocení jeho schopností, možností a majetkových poměrů zkoumá, zda se kupř. nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu (k tomu rozhodnutí č. 22/1992 Sb. rozh. tr.).
Z výsledků dokazování jasně vyplývá, že po inkriminovanou dobu trvala zákonná vyživovací povinnost obviněného jako otce k jeho nezletilé dceři. Obviněný sice existenci svého rodičovského vztahu k nezletilé zpochybnil, soudy však přiléhavě zdůraznily souhlasné prohlášení obviněného, na jehož podkladě se považuje za otce nezletilé, jak ostatně vyplývá i z rodného listu nezletilé. Protože jde o otázku osobního stavu, o níž se rozhoduje v řízení ve věcech občanskoprávních, nemohly orgány činné v trestním řízení (a tedy ani soud) řešit ji samostatně, poněvadž k tomu nejsou oprávněny (§9 odst. 2 tr. ř.). Námitka obviněného, že právě tímto směrem mělo být „prováděno hlubší šetření“, je tedy lichá.
Obviněný však tuto svoji vyživovací povinnost po dobu vymezenou ve výroku rozsudku soudu prvního stupně neplnil. V dovolání zopakoval svoji obhajobu, že se tak stalo proto, že M. N., matka nezletilé, se odstěhovala bez udání adresy z jeho dosahu a neměl kam plnit. Neměl v úmyslu neplnit vyživovací povinnost, zbavit se jí. Argumentoval též tím, že jeho adresa byla slovenským úřadům známa, M. N. si ji mohla zjistit, což neučinila a ani jej nevyzvala k plnění vyživovací povinnosti.
Prostřednictvím takto vymezených výhrad, týkajících se především způsobu hodnocení důkazů, obviněný především brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. a ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Tato zásada by mohla být prolomena pouze v případě zjištění, že mezi soudy zjištěnými skutkovými okolnostmi a jejich právními závěry existuje extrémní nesoulad. O takovou situaci se však nejednalo. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů, jmenovitě výpovědí obviněného, ale i svědkyně M. N., jakož i důkazů listinných (zejména strany 3, 4 rozsudku soudu prvního stupně, strany 3, 4 napadeného usnesení odvolacího soudu). Námitky skutkové povahy obsažené v dovolání obviněného tvořily součást jeho obhajoby uplatněné v řízení před soudem prvního stupně i v odvolacím řízení a soudy obou stupňů se s nimi náležitě vypořádaly. Při hodnocení důkazů postupovaly soudy důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která jsou přesvědčivá. Vysvětlily, proč obhajobě obviněného neuvěřily; soud prvního stupně připomněl, že to byl právě obviněný, kdo se soudem v občanskoprávní věci vedené ve Slovenské republice týkající se výchovy a výživy nezletilé nespolupracoval, pobyt matky nezletilé byl znám a nic obviněnému nebránilo, aby si adresu pobytu M. N. zjistil (popř. i prostřednictvím policie) a výživné řádně platil. Takovou iniciativu, kterou lze v obdobných případech očekávat, však obviněný nevyvinul a o placení výživného a plnění své vyživovací povinnosti ve skutečnosti žádný vážný zájem neprojevil a ani neměl.
Není od věci poznamenat, že soudy, jmenovitě pak soud prvního stupně, se ve svých rozhodnutích podrobně věnovaly posouzení předběžné otázky výše výživného a své závěry přesvědčivě odůvodnily. Soud prvního stupně zevrubně specifikoval příjmy obviněného v rozhodné období a na podkladě zjištění, jež ohledně možností obviněného platit výživné učinil, stanovil výši výživného na částku 1.000,- Kč měsíčně s výjimkou období ledna 2005 až června 2005 a částkou 500,- Kč v měsících srpnu a září 2006.
Za okolností konstatovaných soudy obou stupňů je závěr o úmyslném zavinění obviněného, který neplatil výživné, ačkoliv toho byl schopen a mohl tak učinit, nejméně ve formě úmyslu eventuálního zcela na místě.
Pro úplnost je na místě dodat, že z hlediska právního posouzení skutku jako trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. není významné, zda se obviněný plnění své zákonné povinnosti vyživovat jiného vyhýbal, popř. zda nezletilá byla či nebyla vydána nebezpečí nouze; taková úvaha by byla relevantní pouze tehdy, bylo-li by uvažováno o právním posouzení skutku též podle odstavce druhého, popř. třetího §213 tr. zák., o což ale v posuzovaném případě nešlo. Poukazoval-li obviněný rovněž na okolnost, že M. N. se neoprávněně zmocnila jeho peněz ve výši kolem 200.000,- Kč a měla tedy dostatek prostředků pro obživu v předmětném období, nelze než souhlasit s odvolacím soudem, že obviněného by toto tvrzení, i kdyby bylo pravdivé, nemohlo zbavit odpovědnosti za neplacení výživného, poněvadž proti pohledávkám na výživné, které je poskytováno nezletilým dětem, není započtení pohledávek přípustné.
Obviněný odkázal též na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Okolnosti, za kterých je trestní stíhání nepřípustné, v důsledku čehož je nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jsou taxativně uvedeny v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. S poukazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze proto dovolání podat, bylo-li vedeno trestní stíhání, ač tomu bránila existence některého z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání, jak jsou uvedeny v §11 odst. 1 tr. ř. písm. a) až j) tr. ř. Dovolatel však žádnou konkrétní relevantní námitku ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu neuvedl; dozajista sem nelze zařadit ani výhradu, že odvolací soud neměl jeho odvolání jako nedůvodné zamítnout, ale trestní stíhání zastavit, aniž by ovšem uvedl, z jakých důvodů se tak mělo stát, ani námitku, že skutková zjištění soudů nejsou dostačující. Dovolací soud se proto tímto dovolacím důvodem dále nezabýval.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je (jako celek) zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. září 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková