ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.1126.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 1126/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2009 o dovolání obviněného M. K . , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2009, sp. zn. 3 To 251/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 8 T 175/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. 8 T 175/2008, byl obviněný M. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:
„dne 19. 1. 2008 v době kolem 3.00 hodin v O. – B. L. na ulici B. Č. v 6. podlaží domu ve výtahové kabině, v úmyslu uskutečnit pohlavní styk, zabránil P. P., která s ním jela ve výtahové kabině, vystoupit tak, že se na ni natlačil tělem, rukou zablokoval dveře kabiny a druhou rukou ji zvedl sukni a přes její verbální nesouhlas, využívaje skutečnost, že se nemohla hýbat, ji osahával na hýždích, přes sukni i přes silonky, přičemž si obnažil svůj pohlavní úd a svého jednání zanechal toliko poté, kdy na něj P. P. vykřikla „Pusťte mě, co to děláte, zavolám policii, tady jsou kamery!“, přičemž vytáhla z kapsy svého oděvu mobilní telefon, načež obžalovaný sjel výtahovou kabinou do 1. podlaží a z místa odešel“.
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako pokus trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 tr. zák. a §241 odst. 1 tr. zák. a uložil mu podle §241 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. mu dále uložil ochranné léčení protialkoholní v ambulantní formě.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Ostravě rozhodl usnesením ze dne 14. 5. 2009, sp. zn. 3 To 251/2009, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájkyně JUDr. P. S. podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel v úvodu svého podání uvedl, že dne 31. 1. 2008 proti němu zahájil policejní orgán trestní stíhání pro trestný čin vydírání podle ustanovení §235 odst. 1 tr. zák. V přípravném řízení pak vypovídal a doznal se k tomu, že dne 19. 1. 2008 kolem 3.00 hod ranní nastoupil s poškozenou (P. P.) do výtahu, když si jí předem všiml v tramvaji a zdálo se mu, že by mohla být svolná k pohlavnímu styku. Ve výtahu jí pak zabránil vystoupit z něho a osahával ji na hýždích po oděvu i přes silonky. Svého jednání zanechal, když poškozená řekla, že jsou ve výtahu kamery a že zavolá policii. Při svém prvním výslechu se plně ke svému protiprávnímu jednání doznal.
Obviněný pak připomenul, že dne 27. 6. 2008 mu byla sdělena změna právní kvalifikace, kdy nadále mělo být jeho jednání posuzováno jako trestný čin znásilnění ve stadiu pokusu. Okresním soudem v Ostravě pak byl pro tento trestný čin odsouzen a odvolací soud tento rozsudek potvrdil.
Podle názoru dovolatele však jeho protiprávní jednání nenaplňuje skutkovou podstatu pokusu trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 tr. zák. a §241 odst. 1 tr. zák., nýbrž naplňuje jen skutkovou podstatu trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. tak, jak bylo původně kvalifikováno.
Obviněný dále uvedl, že nepopírá, že se dopustil na poškozené násilného jednání, když jí zabránil vystoupit z výtahu. V žádném případě však jeho úmyslem nebylo donutit poškozenou k souloži. Celý incident trval jen několik minut a on se v jeho průběhu nijak slovně neprojevil a násilí z jeho strany směřovalo pouze k tomu, aby zabránil poškozené z výtahu vystoupit. Poškozenou přitom nesvlékal ani ji nenutil se svléknout a nenutil ji slovně ani jinak k souloži. Rovněž poukázal na to, že pokud měl mít obnažený pohlavní úd, pak z výpovědi poškozené nevyplývá, že by jej vnímala na svém těle, když k měnu byla odvrácena zády. A zdůraznil, že se ani nepokusil zasunout svůj pohlavní úd do pochvy poškozené, navíc ta byla po celou dobu oblečena.
Dovolatel poukázal na to, že soudy obou stupňů mají za prokázaný fakt, že zabránil poškozené vystoupit z výtahové kabiny v úmyslu uskutečnit pohlavní styk. Podle jeho názoru mu však vůbec neprokázaly, že by jeho jednání bezprostředně směřovalo k vykonání soulože na poškozené, když slovními výroky nebo jiným způsobem neprojevil svůj konečný záměr dosáhnout soulože. Odvolacímu soudu vytkl, že jeho úmysl ke spáchání trestného činu znásilnění dovozuje z jeho vlastní výpovědi, tedy že motivem násilného jednání byla „myšlenka, že by poškozená mohla být svolná k seznámení nebo pohlavnímu styku“, a z výpovědi poškozené, ze které však nijak nevyplývá jeho úmysl pokusit se ji znásilnit. Myšlenka na to, že by mohla být poškozená svolná k souloži, ještě podle něj nedokazuje úmysl ji k souloži donutit.
Soudy obou stupňů podle obviněného nebraly v úvahu použitou intenzitu násilí, která byla velice malá, když podle výpovědi samotné poškozené neměla na rukou ani modřiny či oděrky. O intenzitě násilí hovoří i fakt, že poškozená se mu velice jednoduše „vysmekla“ a poté již k němu hovořila tváří v tvář. Vzhledem k tomu, že je mužem vysokým, silným, naproti tomu poškozená je drobné štíhlé postavy, musela být intenzita použitého násilí nepatrná, jinak by se poškozené nemohlo podařit vysmeknout.
V závěru svého podání obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě zrušil a přikázal soudu věc znovu projednat a rozhodnout, případně aby Nejvyšší soud sám na základě skutkových zjištění ve věci rozhodl za akceptace dovolacích námitek.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že dovolací námitky v podstatě odpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uplatněné námitky však nepovažoval za důvodné.
Státní zástupce poukázal na to, že popis skutku v tzv. skutkové větě není zcela přiléhavý, pokud se v ní hovoří o úmyslu obviněného „uskutečnit pohlavní styk“, a zdůraznil, že pohlavní styk nemusí být vždy souloží ani pohlavním stykem souloži obdobným. Tuto dílčí vadu rozsudku však obviněný nenapadá a z textu dovolání naopak vyplývá, že i on v podstatě používá výraz „pohlavní styk“ jako synonymum výrazu „soulož“. Podle státního zástupce dovolatel v podstatě namítá, že použil násilí jenom proto, aby poškozené zabránil vystoupit z výtahu. Tvrzení, podle kterého jeho násilné jednání směřovalo pouze k tomu, aby poškozená v časných ranních hodinách sdílela jeho společnost ve výtahu, se samo o sobě jeví jako nelogické a až poněkud bizarní.
Stání zástupce rovněž poukázal na to, že dovolatel pomíjí skutkové okolnosti uvedené ve skutkové větě, které nepochybně svědčí o sexuální motivaci jeho jednání. Pokud v průběhu násilného jednání poškozené vyhrnul sukni, osahával ji na hýždích a obnažil si svůj pohlavní úd, lze z takovéhoto jednání i při absenci nějakých slovních projevů dovodit jeho úmysl vykonat na poškozené soulož. Jestliže obviněný zdůrazňoval, že poškozenou nesvlékal a nedošlo k fyzickému kontaktu jeho pohlavního údu s tělem poškozené, považoval státní zástupce za nutné k tomu uvést, že jednání obviněného zůstalo ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a tudíž svoje aktivity nemohl „dovést do konce“. Nižší intenzita použitého násilí pak nevylučuje použití právní kvalifikace podle §241 odst. 1 tr. zák. a může mít vliv toliko na stanovení konkrétního stupně nebezpečnosti činu pro společnost.
S ohledem na shora uvedené státní zástupce shrnul, že skutková zjištění vylíčená v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí (s výjimkou výše zmíněné dovolatelem nevytýkané terminologické nepřesnosti) odpovídají všem znakům pokusu trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 tr. zák. k §241 odst. 1 tr. zák., a to ve formě, kdy pachatel již začal uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu. V závěru svého vyjádření proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací námitky obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají. Obviněný totiž namítl, že jeho jednání popsané ve výroku odsuzujícího rozsudku nenaplňuje skutkovou podstatu pokusu trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 tr. zák. k §241 odst. 1 tr. zák. a domáhal se posouzení tohoto skutku pouze jako trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud však současně shledal, že jde o výhrady zjevně neopodstatněné.
V obecné rovině je vhodné nejprve uvést, že trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného.
Podle §8 odst. 1 tr. zák. se pokusem trestného činu rozumí jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Objektem tohoto trestného činu je právo člověka (ženy i muže) na svobodné rozhodování o svém pohlavním životě. Po subjektivní stránce se u pachatele vyžaduje úmyslné zavinění (srov. §4 tr. zák.).
Za násilí ve smyslu §241 odst. 1 tr. zák. se považuje použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení soulože nebo jiného obdobného pohlavního styku proti její vůli.
Pro spolehlivé zhodnocení adekvátnosti právního posouzení je rozhodující skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedený v jeho odůvodnění a odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části odsuzujícího rozsudku.
Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, vyplývá, že jednání obviněného proti poškozené odpovídá zákonným znakům pokusu trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 tr. zák. k §241 odst. 1 tr. zák., neboť mělo nejen jasný charakter násilí, když poškozenou přitiskl ke dveřím výtahu a znemožnil ji otevřít dveře, což mělo vést k překonání jejího odporu, ale současně zjevně směřovalo k dosažení soulože s poškozenou (obviněný poškozenou osahával a měl již obnažený pohlavní úd). Pokud nakonec k souloži nedošlo, pak jen proto, že poškozená upozornila obviněného na existenci kamer ve výtahu, čehož se obviněný zalekl a svůj záměr nedokončil. Jmenovaný trestný čin proto nebyl dokonán a zůstal pouze ve stadiu pokusu.
Skutkové větě odsuzujícího rozsudku, byť není právě pregnantní, odpovídá i tzv. právní věta, podle níž se obviněný „dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby násilím donutil jiného k souloži, jehož se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo“.
S ohledem na skutková zjištění soudů obou stupňů a shora uvedené obecné právní teze Nejvyšší soud musel přisvědčit správnosti závěrů státního zástupce obsažených v jeho vyjádření k podanému dovolání, že pokud obviněný namítal, že použil násilí jenom proto, aby poškozené zabránil vystoupit z výtahu, je toto jeho tvrzení nelogické, a to zejména s ohledem na místo (výtahová kabinka), denní hodinu (tři hodiny ráno) a situaci (osahávání poškozené, obnažení pohlavního údu obviněného), za níž ke skutku došlo. Nemůže být ani pochyb o tom, že jednání dovolatele mělo sexuální motiv, když v průběhu násilného jednání vůči poškozené této vyhrnul sukni, osahával ji na hýždích a současně si obnažil svůj pohlavní úd.
K námitkám obviněného, že poškozenou nesvlékal a že nedošlo ani k fyzickému kontaktu jeho pohlavního údu s tělem poškozené, je třeba (opět ve shodě s vyjádřením státního zástupce) uvést, že jeho jednání bylo posouzeno jako spáchané ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a tudíž není rozhodné, že zamýšlené jednání nedokonal.
S ohledem na shora uvedené, proto musel Nejvyšší soud odmítnout všechny námitky obviněného, kterými se snažil odůvodnit svá tvrzení o údajné nesprávnosti použité právní kvalifikace jeho jednání a současně docílit právního posouzení pro něj příznivějšího.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. září 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a