ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.1259.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 1259/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. října 2009 o dovolání obviněné J. D., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 67 To 133/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 31/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné J. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 16 T 31/2008, byla obviněná J.D. uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzena podle §248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovou podle §59 odst. 1 tr. zák. na tři léta.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. dopustila tím, že poté, kdy dne 14. 9. 2007 v době kolem 14.30 hod. v P., Č., převzala v místě zaměstnání ve společnosti S. P., s. r. o., od své kolegyně I. H. částku 425.000,- Kč s tím, že tyto peníze má předat dalšímu zaměstnanci J. H., popřípadě dalším lidem, si tyto peníze ponechala pro svou potřebu a odnesla je ze svého pracoviště nejpozději dne 17. 9. 2007 v době do 11.30 hod.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněná a státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 odvoláními. Obviněná brojila proti výroku o vině i trestu, státní zástupce v odvolání podaném v neprospěch obviněné nesouhlasil s uloženým trestem, zejména s délkou zkušební doby. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 67 To 133/2009, byla obě odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
Obviněná J. D. podala proti tomuto usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázala v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítla, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Skutkový stav věci podle dovolatelky nebyl zjištěn v takovém rozsahu, aby byly vyloučeny veškeré pochybnosti o skutkových okolnostech. Tvrdila, že závěry, ke kterým soudy dospěly na základě provedených důkazů, jsou v rozporu se základními zásadami trestního práva i prosté logiky. Soud prvního stupně nenalezl ani jeden přímý či nepřímý důkaz svědčící o její vině. Za jediný důkaz označil blíže neurčený rozpor mezi výpovědí svědka J. H. a dopisem, který zanechala v práci, který však nikterak nevysvětlil, což činí rozsudek nepřezkoumatelným a protiprávním. Z rozhodnutí není zřejmé, na základě jakých důkazů byla uznána vinnou. Vyjádřila přesvědčení, že jí trestná činnost nebyla prokázána a rozsudek trpí vadami především v logice provedených důkazů. S touto námitkou se odvolací soud vypořádal tak, že nemůže zasahovat do individuální rozhodovací pravomoci soudu prvního stupně. Provedené důkazy podle ní ale nemohou vést k závěru, že to byla ona, kdo ze stolu v její kanceláři, kam měli přístup všichni zaměstnanci, skutečně vzal peníze. Rozsudek tak odporuje zásadě in dubio pro reo a zásadě přezkoumatelnosti rozhodnutí, přičemž tyto nedostatky nelze zhojit odkazem na ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., jak učinil odvolací soud. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněné konstatoval, že jde-li o argumentaci obviněné předloženou v dovolání, v jejímž rámci primárně zpochybňuje hodnocení důkazů a správnost skutkových zjištění, tato se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými. Dodal, že zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tedy zejména nastane-li situace, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. To však v předmětné věci neplatí, neboť skutečnosti rozhodné pro trestní odpovědnost obviněné mají logické zakotvení v provedených důkazech, s jejichž obsahem korespondují, přičemž proces hodnocení je nutné považovat za souladný s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a za odpovídající zásadám obecné logiky. Navrhl proto, aby bylo dovolání obviněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněné bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněná uplatnila výlučně námitky, které ve své podstatě směřovaly proti způsobu hodnocení důkazů a proti správnosti skutkových zjištění, jež učinil Obvodní soud pro Prahu 6 a z nichž v napadeném usnesení vycházel Městský soud v Praze. Tuto povahu mají především námitky obviněné, zpochybňující hodnocení výpovědi svědka J. H. v kontextu obsahu dopisu, který zanechala při svém odchodu ze zaměstnání, jako usvědčujících důkazů, jakož i výhrady, o něž opírala přesvědčení, že soudy nenalezly žádný důkaz svědčící o tom, že to byla právě ona, kdo odnesl peníze z jejího stolu. Skutkový stav nebyl podle ní náležitě objasněn, čímž došlo k porušení zásady in dubio pro reo i základních zásad trestního práva a formální logiky.
Lze shrnout, že prostřednictvím takto vymezených výhrad obviněná ve skutečnosti brojila proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Primárně se totiž domáhala změny skutkových zjištění ve svůj prospěch (nebyla to ona, kdo peníze ze zásuvky jejího stolu odnesl) a následně na podkladě takové změny skutkových zjištění vyvozovala, že se trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. nedopustila. Námitky skutkové, resp. procesně právní, však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná.
Soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu, a své závěry srozumitelně odůvodnil způsobem odpovídajícím požadavkům §125 odst. 1 tr. ř.; odvolací soud nepochybil, vystavil-li na nich své rozhodnutí. Závěr o vině obviněné opřel soud prvního stupně o nepřímé usvědčující důkazy, tj. výpovědi svědků J. H., I. H., M. H., dopis obviněné, který zanechala na svém pracovišti dne 17. 9. 2007 (č. l. 66), poznatek, že přes víkend nebyl narušen zabezpečovací systém společnosti S. P., s. r. o., neopomněl přihlédnout ani k nelogickému chování obviněné dne 17. 9. 2007. Není možné souhlasit s tvrzením dovolatelky, že soud neopatřil žádný přímý či nepřímý důkaz o její vině a že rozpor mezi výpovědí svědka J. H. a dopisem, který zanechala v práci, jako jednoznačný a nezpochybnitelný usvědčující důkaz označit nelze. Rozpor, na který obviněná v dovolání poukazovala, lze bez pochybností považovat za důkaz nevěrohodnosti její výpovědi. Obviněná vypověděla, že ztrátu peněz zjistila v pondělí dne 17. 9. 2007 kolem poledne po návratu z pošty. Nikdo z vedení společnosti na pracovišti nebyl, nikomu nevolala, zazmatkovala, napsala dopis, jímž ukončila svůj pracovní poměr ve zkušební době, a odešla (č. l. 171). V dopise založeném na č. l. 66 ale obviněná sděluje, že peníze „zmizely“ přes víkend z pracovního stolu, v pondělí ráno je kontrolovala, uviděla prázdná místa po obálkách; oznámila, že „je v šoku z této situace, neví, jak se zachovat, proto raději odjíždí“. Vedle nepřesvědčivého vyznění obhajoby obviněného v kontextu jejího „dopisu“ nelze odhlédnout od výpovědi svědka J. H., který uvedl, že jí v pondělí dne 17. 9. 2007 v dopoledních hodinách volal a domluvili se na předání peněz v odpoledních hodinách, obviněná se o žádných problémech s penězi nezmínila. Pokud by obviněná již věděla, že peníze byly odcizeny, bylo by logické, aby o tom svědka zpravila nebo učinila jakékoliv jiné kroky k objasnění, kde se peníze nacházejí. Obviněná na svém pracovišti v době příjezdu svědka už nebyla, ten se ji snažil kontaktovat telefonicky, ale neúspěšně (č. l. 181). Navíc tvrzení obviněné o ztrátě peněz během víkendu bylo vyloučeno svědectvím M. Z., který uvedl, že zabezpečovací systém nebyl během této doby narušen. Všechny tyto důkazy ve svém souhrnu podaly takový obraz o jednání obviněné, že o její vině není žádných důvodných pochybností. Bylo zjištěno, že obviněná převzala částku 425.000,- Kč od I. H. (to ostatně ona sama nezpochybnila), s penězi, které jí byly svěřeny, však nenaložila způsobem, který byl očekáván, nepředala je dalším zaměstnancům společnosti, ale ponechala si je pro vlastní potřebu. Takové jednání soudy správně posoudily jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák.
Je tak zjevné, že v dané věci nešlo o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu a že závěr o vině obviněné má oporu ve výsledcích dokazování. Dovolací soud nemá žádný rozumný důvod způsob hodnocení provedených důkazů relevantně zpochybnit. Že rozsah dokazování a způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněné, ještě samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu, základních zásad trestního práva či zásady presumpce neviny a nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Dovolání obviněné bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. října 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková