ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.1400.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 1400/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. prosince 2009 o dovolání obviněného Ing. K. C., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 1 To 22/2009, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci pod sp. zn. 28 T 8/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. K. C. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 6. 3. 2009, sp. zn. 28 T 8/2008, byl obviněný Ing. K. C. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a odsouzen podle §187 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na osm let, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný Ing. K. C. a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci odvoláními. Obviněný jej napadl v celém rozsahu, státní zástupce v odvolání podaném v neprospěch obviněného brojil proti jeho výroku o vině pod bodem 1/. Z podnětu těchto odvolání byl rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 1 To 22/2009, rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. v celém rozsahu zrušen. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) tr. zák. a odsouzen podle §187 odst. 3, §40 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na čtyři roky a pět měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) tr. zák. dopustil tím, že
1) dne 8. 9. 2006 v L., okr. Š., v prostorách vlakového nádraží nezletilé K.G., s jejím souhlasem, pomocí injekční stříkačky, aplikoval do svalů na obou rukách drogu zvanou pervitin, obsahující látku metamfetamin, a následně od tohoto dne až do měsíce února roku 2007 pravidelně na různých místech v L. a dne 30. 12. 2006 v O., na ulici W., v bytě O. S., v přesně nezjištěném množství případů předával nezletilé drogu zvanou pervitin, obsahující látku metamfetamin, kterou jí zpočátku aplikoval nitrožilně sám a později si aplikaci drogy nezletilá prováděla sama, a takto činil při vědomí, že K.G. dosud neukončila základní školní docházku;
v důsledku podání pervitinu došlo u K. G. k promptnímu rozvoji závislosti na psychoaktivních látkách typu jiných stimulací /pervitinu – F/15.2/, která u ní ve formě závislosti psychického typu cravingu (bažení) nadále přetrvávala a měla za následek déletrvající závažnou újmu na duševním zdraví poškozené, projevující se ztrátou dosavadních věku adekvátních zájmů, izolací od okruhu zdravých vrstevníků, zhoršením školního prospěchu, ztrátě kontroly chování, včetně sexuální promiskuity, a podílem na rozvoji poruchy její osobnosti, která je psychosociálně nezralá, introvertovaná, se schizoidními rysy, egocentrickou emotivitou, sociálně neobratná s nedostatečně rozvinutými vyššími city,
takže nezletilá byla nucena podrobit se od měsíce dubna 2007 ambulatní psychiatrické léčbě, která nadále, přes pozitivní změny v projevech nezletilé, pokračuje;
2) v přesně nezjištěném období od podzimních měsíců roku 2006 do 31. 12. 2006 na různých místech v L., okr. Š., a dne 30. 12. 2006 v O., na ulici W., v bytě O. S., předal M. P. nejméně v pěti případech přesně nezjištěné množství drogy zvané pervitin, obsahující látku metamfetamin, kterou si M. P. poté sám pomocí injekční stříkačky nitrožilně aplikoval, a ve stejném období obviněný M. P. předal nezjištěné množství chemických látek potřebných k výrobě pervitinu obsahujícího látku metamfetamin, a to fosfor, kyselinu fosforečnou a jód, přičemž nejméně ve dvou případech s M. P. v místě jeho bydliště v L. z volně přístupného léku M. drogu pervitin, obsahující látku metamfetamin, vyráběl;
3) dne 30. 12. 2006 v O., na ulici W., předal O. S. dávku drogy zvané pervitin, obsahující látku metamfetamin, tak, že ji položil na stůl, odkud si ji s jeho vědomím O. S. vzal a M. P. mu drogu následně nitrožilně aplikoval,
přičemž metamfetamin je uveden v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, mezi psychotropními látkami zařazenými do seznamu II. podle Úmluvy o psychotropních látkách.
Obviněný podal proti tomuto rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině. Odkázal v něm na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Za nesprávný označil zejména závěr soudu týkající se věku K. G. coby okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Tvrdil, že věk nezletilé neznal a znát nemohl; neměl důvod se domnívat, že jí ještě nebylo patnáct let. Fyzicky vypadala starší, stejně tak se i chovala, a proto neměl možnost rozpoznat, že jí není ještě patnáct let. Soudům vytkl, že se nevypořádaly s tvrzením K. G., která vypovídala tak, že mu řekla, že už jí patnáct bylo. Znovu opakoval, že soudy se ve vztahu k věku poškozené nezabývaly všemi provedenými důkazy a hodnotily je selektivně.
Dovolatel dále popřel, že by měl K. G. drogy obstarávat nebo je vyrábět, nikdy ani nezajišťoval chemikálie potřebné k výrobě pervitinu. Výpověď K. G. označil za nepravdivou, vedenou snahou neuškodit M. P., který byl hlavním výrobcem a dealerem pervitinu. Za nevěrohodnou pak označil i výpověď svědka M. P., který mu měl údajně sdělit, že poškozené ještě není patnáct let, což však poprvé sdělil až u hlavního líčení, a podle přesvědčení obviněného je třeba výpověď svědka vnímat jako reakci na výpověď obviněného v trestní věci vedené proti jmenovanému svědkovi. Za nepravdivé označil též tvrzení svědka M. P., že v době seznámení se s obviněným ještě pervitin moc vařit neuměl, což bylo vyvráceno obsahem připojeného spisu Okresního soudu v Šumperku. S odkazem na výpovědi svědků M. V., M. M. či O. S. pak obviněný dovozoval, že K. G. měla zdrojů pervitinu několik a nebyl to on, kdo ji k závislosti na droze přivedl. Nesouhlasil se závěrem, že měl K. G. dne 8. 9. 2006 aplikovat nitrožilně pervitin. Argumentoval poukazem na skutečnost, že je nepředstavitelné, aby si svědkyně, která podle svého tvrzení nebyla ovlivněna drogou, od něj nechala návykovou látku aplikovat, ač jej neznala a toho dne jej viděla poprvé. Skutečnost, že svědkyni byl aplikován pervitin, nepotvrzuje ani její stav po návratu domů. U poškozené se neobjevila chorobná nespavost, charakteristická po aplikaci pervitinu, a její chování odpovídalo spíše intoxikaci THC a látkami obsaženými v marihuaně. Dovolatel znovu akcentoval, že nikdy pervitin nevyráběl a ani neměl přístup k chemikáliím potřebným k jeho výrobě. Stran skutku pod bodem 2) namítal, že soudy závěr o jeho vině nesprávně vystavěly na výpovědích svědků M. P. a O. S. Poznamenal, že z výpovědi svědka O. S. vyplývá, že mu měl svědek M. P. sdělit, že chemikálie má z B., nikoliv od obviněného. Soud prvního stupně tuto výpověď ve svém rozsudku citoval, ale v rámci hodnocení důkazů nesprávně hodnotil. Výrok o vině je tak založen pouze na výpovědi svědka M. P., jejíž věrohodnost zpochybnil. Ve vztahu ke skutku pod bodem 3) vytkl, že položení pervitinu na stůl nelze považovat za předání drogy, které by naplňovalo znaky trestného činu podle §187 tr. zák. Měl za to, že v tomto ohledu soudy nevysvětlily, proč své skutkové i právní závěry učinily jen na podkladě výpovědi svědka M. P. Závěrem svého podání označil za věrohodnou výpověď svědka O. S., a to jak stran vzniku návyku K. G., tak stran dodávky chemikálií pro výrobu pervitinu. Uzavřel, že soudy jeho jednání nesprávně právně posoudily jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů jak po stránce objektivní, tak po stránce subjektivní.
Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, aby zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Krajskému soudu v Ostravě - pobočce v Olomouci přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit jeho široce rozvedenou výhradu, že: „Za podstatné soud považuje, že jednání kladeného mi za vinu jsem se měl dopustit na začátku školního roku, přičemž v obecné povědomí je známo, že věku 15-ti let zpravidla žáci dosahují až v průběhu dalšího kalendářního roku. Uzavřel pak, že z informace, že K. G. chodí do třídy základní školy, jsem měl vzhledem ke svým poměrům a okolnostem vědět a mohl jsem vědět, že je nezletilá. V tomto směru se soud vůbec nevyrovnal s výpovědí K. G., která jednoznačně vypovídala tak, že mi řekla, že už jí 15 let bylo, což je také možná varianta, neboť konstrukce soudu rozvedená výše, je jen jednou z možností“ – jedná se totiž o polemiku se skutkovými úvahami soudu prvního, ale zejména druhého stupně, z nichž se pak odvíjel právní závěr o naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 3 písm. b) tr. zák. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle státního zástupce nenaplňuje ani jeho další argumentace, která se týkala skutečností, které měly vyplývat podle dovolatele z výpovědí svědků O. S., M. V., M. M. a M. P. Dovolatel z výpovědí jmenovaných svědků dovozoval, že poškozená K. G. se již předtím, než se s dovolatelem seznámila, stýkala s osobami drogově závislými, respektive se snažil dovodit, že to nebyl on, kdo poškozené K. G. poskytoval pervitin, že pervitin nedistribuoval i mezi jiné osoby, a tak se domáhal zjištění jiných, pro něj příznivějších skutkových okolností, než ke kterým dospěly soudy obou stupňů. Navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil převážně námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci a z nichž v podstatě vycházel v napadeném rozsudku i Vrchní soud v Olomouci. Právě takovou povahu mají jeho výhrady, že soudy nesprávně zjistily skutkový stav, protože nesprávně hodnotily výpovědi poškozené K. G. a svědků M. P., O. S., M. V. či M. M. Výpovědi svědků K. G. a M. P., které jej usvědčovaly, označil za nevěrohodné a ve shodě s již uplatněnou obhajobou opakoval, že se trestné činnosti nedopustil, věk poškozené neznal a ani znát nemohl, drogy jí neobstarával, nevyráběl je a ani nezajišťoval chemikálie potřebné k výrobě pervitinu.
Ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky tak uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se činu v podobě zjištěné soudy nedopustil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se tato zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně. Neuplatní se zejména tehdy, má-li nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje v případě zjištění, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. V této souvislosti je na místě dodat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů včetně nyní obviněným uplatňované obhajoby (viz zejména strany 14 až 19 rozsudku soudu prvního stupně, strany 10 až 15 napadeného rozsudku odvolacího soudu) Při hodnocení důkazů, jmenovitě výpovědí svědků, postupovaly soudy důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která jsou správná a přesvědčivá. Závěr o vině obviněného byl opřen zvláště o výpovědi svědků K. G., M. P., M. V., J. M. či M. Z., v určitém rozsahu i O. S., znalecké posudky MUDr. J. A., PhDr. H. Š., MUDr. V. T. a PhDr. J. K. a také o důkazy listinné; všechny tyto důkazy ve svém souhrnu podaly takový obraz o jednání obviněného, že o jeho vině není žádných důvodných pochybností. Pokud se odvolací soud odchýlil od hodnocení důkazů, které zaujal soud prvního stupně, náležitě vysvětlil, jakými úvahami se řídil. Na základě důkladného hodnocení výpovědí svědků J. M. a M. Z., které korespondovaly s výpovědí poškozené K. G., v kontextu opatřeného znaleckého posudku znalkyně MUDr. J. A. vyvrátil tvrzení obviněného, že on nebyl první, kdo nezletilé zprostředkoval přístup k pervitinu. Odvolací soud rovněž věnoval značnou pozornost hodnocení výpovědi svědka O. S., který jako jediný vypovídal odlišně stran předchozí zkušenosti nezletilé poškozené s pervitinem. Na podkladě v odůvodnění rozsudku zevrubně konkretizovaných zjištění učiněných k osobě svědka logicky modifikoval závěry o jeho věrohodnosti. Výsledky provedeného dokazování (výpovědi svědků M. P., K. G. ale i O. S.) bez jakýchkoliv pochybností dokládají správnost zjištění soudů, že obviněný obstarával pervitin i chemické látky potřebné k jeho výrobě M. P., nejméně ve dvou případech s ním společně pervitin vyráběl a nejméně v jednom případě jej nabízel dalším osobám. Soudy proto nepochybily, uzavřely-li po provedeném dokazování, že to byl obviněný, kdo jednak jako první aplikoval nezletilé K. G. nitrožilně pervitin, a kdo jednak zásoboval uživatele pervitinu touto látkou a poskytoval M. P. chemikálie potřebné k jeho výrobě. Námitky obviněného směřující proti správnosti těchto skutkových zjištění nemají ve výsledcích dokazování oporu.
Obviněný v dovolání uplatněnými námitkami zpochybnil existenci zavinění k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené v ustanovení §187 odst. 3 písm. b) tr. zák. ve vztahu ke skutku pod bodem 1) i objektivní stránky trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 tr. zák. u skutku pod bodem 3) výroku o vině napadeného rozsudku.
Trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) tr. zák. se dopustí, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabízí, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, spáchá-li takový čin vůči osobě mladší patnácti let a způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky tohoto trestného činu spočívající v tom, že obviněný neoprávněně vyrobil, nabízel a jinému opatřil psychotropní látku a dílem čin spáchal vůči osobě mladší patnácti let a způsobil takovým činem těžkou újmu na zdraví, ve větším rozsahu, spolehlivě vyjadřují.
Obviněný nesouhlasil se závěry soudů o existenci zavinění ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, v konkrétním případě znalosti věku poškozené K. G. Primárně však takový nesouhlas založil na polemice se způsobem hodnocení provedených důkazů, zvláště pak výpovědí svědků K. G. a M. P., k čemuž relevantně přihlížet nelze, poněvadž dovolací soud je vázán způsobem hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními soudů.
Závěr o formě zavinění (§4, §5 tr. zák.) je sice závěrem právním, vycházejícím však ze skutkových zjištění soudu, která vyplývají z provedeného dokazování a jejichž přezkoumání se s poukazem na uvedený dovolací důvod nelze domáhat. Obviněný zaměřil dovolání i v této části zásadně proti způsobu hodnocení důkazů a proti skutkovým zjištěním, která se stala skutkovým podkladem právního závěru o jeho zavinění, nikoliv proti tomu, že by toto zjištění nenaplňovalo znaky nejméně nedbalostního zavinění.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení provedených důkazů. Neuvěřily-li soudy obhajobě obviněného, že věk poškozené K. G. neznal a znát nemohl, nelze jejich úvahám ničeho vytknout. Při hodnocení důkazů postupovaly důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která lze akceptovat; evidentně nejde o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu. Stejně tak právní závěry soudů, které jsou správné, byly pečlivě a přesvědčivě odůvodněny.
Stran zavinění ve vztahu k těmto okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby je třeba vycházet ze zásady vyjádřené v ustanovení §6 tr. zák., podle níž k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne, jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné, a jde-li o jinou skutečnost, i tehdy, jestliže o ní pachatel nevěděl, ač o ní vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl, vyjímaje případy, kdy trestní zákon vyžaduje, aby o ní pachatel věděl. Totéž platí o okolnostech přitěžujících. Ustanovení §6 tr. zák. tedy rozlišuje \"těžší následek\" a \"jinou skutečnost\". Ve smyslu citovaného ustanovení těžším následkem je ohrožení nebo porušení vyvolané trestným činem jako např. značná škoda, těžká újma na zdraví apod.; jinou skutečností jsou okolnosti blíže určující objekt a objektivní stránku trestného činu a pachatele. Je zjevné, že okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené ve zmíněných ustanoveních blíže charakterizují objekt trestného činu a předmět útoku, jsou proto \"jinou skutečností\" ve smyslu §6 písm. b) tr. zák. K této okolnosti zákon výslovně nevyžaduje, aby o ní pachatel věděl, proto se k ní přihlédne i tehdy, jestliže o ní pachatel nevěděl, ač o ní vzhledem k okolnostem a k svým poměrům vědět měl a mohl (k tomu č. 20/1978, 57/1980 Sb. rozh. tr.).
V projednávaném případě soudu obou stupňů, zejména pak odvolací soud, věnovaly otázce vztahu zavinění k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu §187 odst. 3 písm. b) tr. zák. náležitou pozornost. Obviněný tuto námitku uplatnil i v odvolání a odvolací soud se k v odůvodnění svého rozsudku zevrubně vyjádřil (strana 13). Předeslal, že tento znak byl naplněn objektivně, neboť poškozená v době spáchání činu vytýkanému obviněnému, resp. v jeho části předcházející datu 8. 1. 1997, byla mladší patnácti let. Správně připomněl, že při posuzovaní zavinění nelze odhlédnout od toho, že trestný čin spáchán na osobě mladší patnácti, což (jak již bylo výše uvedeno) představuje tzv. jinou skutečnost ve smyslu §6 písm. b) tr. zák. Není proto třeba, aby pachatel znal věk takové osoby, ale postačí, aby se zřetelem na okolnosti případu a svoje osobní poměry o uvedené okolnosti vědět měl a mohl. Za podstatné pro řešení předmětné otázky považoval skutečnost, že jednání, které bylo obviněnému kladeno za vinu bod bodem 1), se dopustil na začátku školního roku, přičemž panuje obecné povědomí o tom, že věku patnácti let dosahují žáci zpravidla až v průběhu dalšího kalendářního roku. Disponoval-li obviněný informací, že nezletilá chodí do třídy základní školy, pak i v situaci, že nevěděl, že tato dosud nedovršila věk patnácti let (podle výpovědi poškozené se o její věk nezajímal a ona mu ho nesdělila), pak vzhledem ke svým poměrům, tj. osobním a intelektovým předpokladům, a okolnostem toto vědět měl a mohl. Dovolací soud zcela sdílí přesvědčivost právního závěru odvolacího soudu, že obviněný jednal nejméně z nevědomé nedbalosti podle §5 písm. b) tr. zák.
Obstát nemohou ani relevantně uplatněné výhrady obviněného vůči naplnění zákonného znaku „nabízí“ u skutku pod bodem 3) výroku o vině odvolacího soudu.
Podle ustálené soudní praxe se „nabízením“ rozumí jednání, kterým pachatel projevuje ochotu některou omamnou nebo psychotropní látku poskytnout jinému. Je jím jakýkoliv, ať již výslovný nebo konkludentní návrh směřující vůči jiné osobě. Nabídka může nejčastěji směřovat k prodeji, ale může se taktéž jednak o nabídku obdarování, „půjčení“ apod. Z časového hlediska může být nabídka formulována tak, že k plnění z ní může dojít okamžitě po její akceptaci nebo i v budoucnu, přičemž však k dokonání trestného činu není třeba, aby k akceptaci nabídky vůbec kdy došlo.
Soud prvního stupně, jehož skutková zjištění odvolací soud bezezbytku přijal, opíraje se o výpovědi K. G. (č. l. 154 a 240) a M. P. (č. l. 162 a 241), zjistil, že obviněný přivezl do O. celkem šest ampulek s pervitinem a tyto v bytě O. S. položil na stůl s tím, že ať si přítomní vezmou. Ve světle těchto zjištění je zřejmé, že obviněný položením drogy na stůl ve společnosti uživatelů drog i slovním vyjádřením učinil směrem k těmto osobám takový projev, z něhož je patrna vůle obviněného poskytnout drogu k volné konzumaci komukoliv, kdo o ni projeví zájem. Odvolací soud proto opodstatněně uzavřel, že při takto zprostředkovaném přístupu dalších v bytě přítomných osob k droze je nutno popsané jednání obviněného vnímat jako nabídku psychotropní látky. Pro úplnost je vhodné dodat, že pro posouzení, zda se jednalo o neoprávněné nabízení, není rozhodné, že nabídka nebyla učiněna adresně; významné je, že zjevně směřovala vůči „jinému“.
Jednání obviněného popsané pod body 1) až 3) výroku o vině odvolacího soudu bylo správně právně posouzeno jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) tr. zák., poněvadž jeho formální i materiální znaky byly naplněny. Specifické okolnosti související jak s významným podílem poškozené na spáchání trestné činnosti, tak s osobou obviněného byly přiléhavě vzaty v úvahu ve výroku o trestu při aplikaci ustanovení §40 odst. 1 tr. zák.
Obviněný odkázal bez bližšího odůvodnění též na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ evidentně nevztahuje ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“.
Obviněný ale relevantně nemohl v dovolání odkázat ani na tu část ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku …, byl-li v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.“, tj. o druhou ze dvou alternativ uvedených v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Takto vymezený dovolací důvod se vztahuje mimo jiné na ty případy, kdy byl řádný opravný prostředek obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, tj. jeho odvolání, jako nedůvodný zamítnut poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně a ztotožnil se s ním. O to se však v posuzovaném případě nejednalo. Lze připustit, že rozhodnutí odvolacího soudu se svým výsledkem v poměrech obviněného jeví jako rozhodnutí o zamítnutí jeho odvolání v části směřující proti výroku o vině, ve skutečnosti ale odvolací soud sám ve věci rozhodl a za takových okolností lze nápravy vady, již obviněný sledoval, účinně dosáhnout odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak ostatně též obviněný v jiných souvislostech učinil.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. prosince 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková