ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.1586.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 1586/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. ledna 2009 o dovolání obviněného I. Č., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. 10 To 159/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 1 T 228/2007, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. 10 To 159/2008, a rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 6. 3. 2008, sp. zn. 1 T 228/2007.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Berouně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 6. 3. 2008, sp. zn. 1 T 228/2007, byl obviněný I. Č. uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., kterého se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že dne 13. 5. 2007 v době kolem 03.45 hod. v obci K., okres B., řídil nákladní automobil tov. zn. Nissan X-Trail, po silnici II. třídy ve směru od obce Z. na obec O., přičemž na jejím přímém úseku km 9,102 se plně nevěnoval řízení vozidla, sjel na pravou krajnici, kde následně narazil do zadní části odstaveného osobního automobilu tov. zn. Škoda 130, majitele F. M., odstaveného z části na vozovce a z části na chodníku vedle komunikace, přičemž lékařským vyšetřením při odběru krve bylo zjištěno, že v době nehody obviněný měl v krvi 1,78 g/kg alkoholu, a na jeho automobilu byla způsobena škoda ve výši 571.570,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný podle §201 odst. 2 tr. zák. za použití §53 odst. 1 tr. zák. odsouzen k peněžitému trestu ve výši 15.000,- Kč, a pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené době nevykonal, mu byl podle §54 odst. 3 tr. zák. uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání tří týdnů. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. 10 To 159/2008, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl odvolání, které obviněný proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal.
Obviněný I. Č. prostřednictvím obhájkyně JUDr. K. S. podal proti uvedenému usnesení odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V jeho obsahu zejména namítl, že jednání, které mu je kladeno za vinu, nemůže být posouzeno jako trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. proto, že skutkový stav věci, který je podkladem pro právní posouzení skutku, nebyl provedenými důkazy dostatečně objasněn. Shledal tak existenci extrémního nesouladu mezi zjištěným skutkovým stavem věci a jejím právním posouzením, neboť pokud je viněn, že vykonával činnost, při které mohl ohrozit život nebo zdraví lidí tím, že řídil motorové vozidlo, je předpokladem správnosti uvedené právní kvalifikace bezpochybný závěr o tom, že to byl obviněný, který předmětné motorové vozidlo v rozhodné době řídil. Jestliže však soudy uvedený závěr o vině obviněného postavily toliko na důkazu, který za důkaz nelze považovat, tj. na výpovědích či záznamech policistů, kteří ve věci zasahovali, a ve věci neexistuje jiný důkaz, který by vinu obviněného prokazoval, nelze mít tuto skutečnost za dostatečně prokázanou. V důsledku toho pak nelze použitou kvalifikaci považovat za správnou. V podrobnostech obviněný citoval některé pasáže z rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně. Ve vztahu k argumentaci odvolacího soudu vytkl neopodstatněnost závěru, že měl v úmyslu po výměně kola z místa nehody odjet, protože takovému závěru odporoval především stav havarovaného vozidla, a toto tvrzení bylo opřeno o pouhou domněnku nepodloženou žádným provedeným důkazem. Podle obviněného nebylo řádně objasněno, kdo vozidlo řídil, protože ze všech ve věci použitelných důkazů, např. svědectví J. R. a M. P., která vyzněla ve prospěch obviněného, lze dovodit toliko to, že požádal o odvoz svého otce, který poté z místa nehody odjel, a v době příjezdu policie se na místě již nenacházel. Uvedení svědci si nevšimli, že by na místě, kde probíhala oslava narozenin, parkovalo vozidlo obviněného.
Podle obviněného nemůže výrok o vině obstát i proto, že soudy jej založily především na úvaze, že je nelogické, aby obviněný žádal o odvoz otce, který neměl platnou zdravotní prohlídku a nebyl v dobré zdravotní kondici. Stejně nemůže obstát, že soudy považovaly za nevěrohodnou výpověď svědka M. S., bez toho, aniž by uvedly konkrétní okolnosti o takové úvaze svědčící. Za neopodstatněnou považoval argumentaci odvolacího soudu, že o nevěrohodnosti výpovědi obviněného svědčí skutečnost, že tvrzení, že řídil otec obviněného, obviněný uplatnil až s 5 měsíčním odstupem. Obviněný zdůraznil, že tuto skutečnost zmínil již při jednání s pojišťovnou, bezprostředně po nehodě, když mu to jeho zdravotní stav umožnil, jíž oznámil škodní událost a za řidiče označil osobu jemu blízkou. Navíc mu nebyla v trestním řízení dána možnost vyjádřit se k věci před tím, než proti němu bylo zahájeno trestní stíhání. Pokud závěry, které soudy nižších stupňů užily v napadených rozhodnutích, nelze opřít o žádný z provedených důkazů, pak se jedná o zásadní vadu, jež činí rozhodnutí nepřezkoumatelným. Nelze proto bez pochybností dospět k závěru, že obviněný naplnil znaky trestného činu podle §201 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák.
Obviněný dále ve vztahu k použité právní kvalifikaci namítl, že nebyl naplněn znak kvalifikované skutkové podstaty podle §201 odst. 2 písm. c) tr. zák., neboť způsobení dopravní nehody je ve výroku podáno tak, že se mělo stát v důsledku nevěnování se řízení vozidla a v důsledku špatně odstaveného vozidla ze strany F. M. Vzhledem k tomu, že v popisu skutku též chybí tvrzení, že obviněný měl vozidlo řídit po předchozím požití alkoholu, a že popis skutku neobsahuje znak „kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost“, jedná se o nesprávné hmotně právní posouzení. Za pochybení soudu označil i to, že ve výroku chybí konkrétní vyjádření formy zavinění, když se uvedeného trestného činu lze dopustit jak úmyslně, tak i z nedbalosti. Ve vztahu ke vzniklému následku obviněný zmínil, že za následek vyjadřující dopravní nehodu, nelze považovat to, že škoda vznikla na jeho vlastním vozidle, jak je ve skutkovém zjištění uvedeno.
Všechny popsané výhrady obviněný podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., soudu druhého stupně vytkl, že jeho odvolání zamítl, ač tak nemohl učinit pro existenci skutečností naplňující první z označených dovolacích důvodů.
Na základě těchto námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení zrušil a současně zrušil též rozsudek soudu prvního stupně.
K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která uvedla, že za právně relevantní námitky podaného dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat toliko výhrady proti právní kvalifikaci. Případ existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé neshledala. Uvedla, že z odůvodnění soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Přisvědčila obviněnému, že jde o nepřesnost v popisu skutku, pokud údaj o hladině alkoholu v krvi obviněného není precizně vyjádřen v bezprostřední návaznosti na řízení motorového vozidla, což však za situace, kdy obviněnému bylo v době nárazu do stojícího vozidla naměřeno v krvi více jak 1.00 promile alkoholu, dostatečně prokazuje, že obviněný vozidlo řídil za stavu vylučujícím způsobilost, jakož i to, že při řízení vozidla (pod vlivem alkoholu) sjel mimo vozovku a narazil do jiného, tam odstaveného vozidla. Způsobil tak dopravní nehodu, tedy jeden z následků předpokládaný kvalifikovanou skutkovou podstatou podle §201 odst. 2 písm. c) tr. zák. S odkazem na definici dopravní nehody podle §47 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (silniční zákon), shledala, že k následku v podobě dopravní nehody dozajista došlo, jak je i řádně popsáno v citovaném výroku. Zmínila, že pokud soud v závěru popisu skutku zmiňuje i výši škody na vozidle obviněného, je pravdou, že nejde o větší škodu na cizím majetku, nicméně tato skutečnost nenašla odraz v právní větě zmiňovaného rozsudku, která klade obviněnému za vinu toliko způsobení dopravní nehody a nikoliv i způsobení větší škody. Jestliže soud výši škody v popisu skutku rozvedl konkrétněji, tedy citoval výši škody na vozidle obviněného, nejde o pochybení, ze kterého by bylo třeba vyvozovat nesprávné právní hodnocení skutku, ale jde jen o upřesnění následku dopravní nehody. Jelikož v napadeném rozhodnutí soudu druhého stupně státní zástupkyně nespatřila žádnou vadu, kterou by bylo nezbytné napravovat cestou dovolání, navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací poté, co zjistil, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), se zřetelem na to, že dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem, posuzoval, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. se dovolání podává, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný se přezkumu napadených rozhodnutí podle tohoto dovolacího důvodu domáhal v jeho druhé alternativě, neboť namítal, že v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím byl dán důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Ve vztahu ke zjištěnému skutku tento dovolací důvod umožňuje dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto v zásadě nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.
Uvedené zákonné vymezení se zřetelem na tento výklad však nelze chápat absolutně a nelze ho takto interpretovat bezvýjimečně, jak především Ústavní soud již v řadě svých nálezů vysvětlil (srov. např. nálezy Ústavního soudu - ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05, ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve sv. 34, roč. 2004, pod č. 114, ve sv. 42, roč. 2006, pod č. 156, ve sv. 31, ročník 2003, pod č. 113 apod.). Proto je za určitých výjimečných okolností umožněno, aby bylo z podnětu tohoto dovolacího důvodu zkoumáno, zda ve výroku o vině skutková věta představuje slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, že obsahuje všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace a zda skutek tak, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, byl skutečně prokázán (srov. nálezy ze dne 28. 11. 2005 sp. zn. IV. ÚS 216/2004, a ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/2005, uveřejněné pod č. 215 ve sv. 39 a č. 156 ve sv. 42 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). K takovému přezkumu může dojít jen tehdy, pokud Nejvyšší soud s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v konkrétní projednávané věci shledal, že právní závěry obecného soudu jsou v „extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními“ a dovolatel existenci tohoto „extrémního nesouladu“ v dovolání s odkazem na konkrétní okolnosti a výhrady namítal.
V projednávané věci Nejvyšší soud shledal, že obviněný v obsahu dovolání podřazeném pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. namítal vady právní povahy, pokud vytýkal, že soudy ve výroku o vině nevyjádřily formu zavinění, ač tak měly učinit s ohledem na to, že trestný čin podle §201 tr. zák. lze spáchat jak úmyslně, tak i z nedbalosti, a pokud shledával nenaplněný znak tohoto trestného činu „kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost“. Vytýkal však též existenci extrémního rozporu mezi skutkovými a právními závěry, kam směřovala jeho převážná část vznesených námitek, neboť nedostatky obviněným ve věci shledané se týkaly právě nepřesvědčivosti a neúplnosti podkladů, na nichž byl zjištěný skutkový stav vybudován. V této souvislosti obviněný především argumentoval tím, že z výroku rozsudku soudu prvního stupně a jeho odůvodnění, ani z usnesení soudu druhého stupně nelze určit, na jakých konkrétních důkazech soudy závěr o vině založily, a vytkl i nesprávnost postupu obou soudů při hodnocení těch důkazů, o něž svá rozhodnutí opřely.
Nejvyšší soud s ohledem na shora označená kritéria vymezující naplnění označených dovolacích důvodů shledal, že námitky obviněného byly vzneseny v souladu s označenými dovolacími důvody, a proto když nezjistil důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.
S ohledem na to, že Nejvyšší soud přezkoumával napadená rozhodnutí, jimiž byl obviněný uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., je potřeba uvést, že tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo byť z nedbalosti vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku (odst. 1), a způsobil tímto činem havárii, dopravní nebo jinou nehodu, jinému ublížil na zdraví nebo větší škodu na cizím majetku nebo jiný závažný následek (odst. 2).
Z dikce tohoto ustanovení plyne, že zakazuje vykonávat určité zaměstnání nebo činnost ve stavu vylučujícím způsobilost, kterou si pachatel přivodil vlivem návykové látky. V prvním odstavci sankcionuje při úmyslném nebo nedbalostním zavinění pouhé vykonávání zaměstnání nebo jiné činnosti, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku, ve stavu vylučujícím způsobilost, kterou si přivodil vlivem návykové látky (typický ohrožovací delikt), zatímco v druhém odstavci stanoví okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, a pokud jde o písm. c), jímž byl obviněný v daném případě uznán vinným, jde o následky, ke kterým již v důsledku jednání obviněného podle odst. 1 cit. zák. došlo (viz dikce „způsobil-li takovým činem…“).
Po subjektivní stránce může být tento trestný čin spáchán úmyslně i z nedbalosti. Pokud jde o úmyslné zavinění, není rozhodné, zda pachatel věděl o tom, že bude vykonávat určité zaměstnání nebo činnost již v době požívání alkoholu, ale z hlediska subjektivní stránky postačí, aby pachatel přinejmenším věděl, že vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost zaměstnání nebo činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku, a byl s tím srozuměn. K naplnění znaků trestného činu podle §201 odst. 1 tr. zák. však (po novele provedené zákonem č. 411/2005 Sb. s účinností od 1. 7. 2006) postačí i nedbalost („byť i z nedbalosti“).
V každém jednotlivém případě trestného činu podle §201 odst. 1 tr. zák. je však třeba se zabývat formou zavinění a v rozsudečném výroku (tzv. právní větě) výslovně uvést, zda se pachatel dopustil trestného činu úmyslně, nebo z nedbalosti.
Této povinnosti, tj., aby v tzv. právní větě rozsudečného výroku soud výslovně uvedl, v jaké formě zavinění obviněný jednal, v projednávané trestní věci soudy nedostály, neboť jak plyne z právní věty rozsudku soudu prvního stupně, soud uvedl, že obviněný „vykonával ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku a takovým činem způsobil dopravní nehodu“, což svědčí o tom, že formu zavinění tato právní věta neobsahuje.
Pokud jde o formu zavinění, nelze na ni usuzovat ani z okolností popsaného skutkového zjištění, podle něhož obviněný dne 13. 5. 2007 v době kolem 03.45 hod. v obci K., okres B., řídil nákladní automobil zn. Nissan po silnici II. třídy ve směru od obce Z. na obec O., přičemž na jejím přímém úseku se plně nevěnoval řízení vozidla, sjel na pravou krajnici, kde následně narazil do zadní části odstaveného osobního automobilu zn. Škoda majitele F. M., přičemž lékařským vyšetřením při odběru krve bylo zjištěno, že v době nehody obviněný měl v krvi 1,78 g/kg alkoholu, a na jeho automobilu byla způsobena škoda ve výši 571.570,- Kč. Toto vylíčení skutkových okolností přesvědčivě neobsahuje okolnosti, z nichž by bylo možné konkrétní formu zavinění bez pochybností dovodit.
Při takto zjištěném nedostatku je potřeba poukázat i na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupě, který se otázkou subjektivní stránky trestného jednání obviněného vůbec nezabýval, když na str. 5 odůvodnění svého rozsudku toliko uvedl, že „…vzhledem k tomu, že jednání obviněného vykazuje všechny znaky trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., byl obviněný v tomto rozsahu uznán vinným“. Odvolací soud, který rozhodnutí soudu prvního stupně shledal správným a odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl, ve svém velice stručném odůvodnění ohledně zavinění nekonstatoval žádné úvahy, této otázce též nevěnoval pozornost a ve vztahu ke správnosti použité právní kvalifikaci na str. 3 odůvodnění svého usnesení toliko poznamenal, že „správně zjištěný skutkový děj okresní soud správně v souladu se stavem věci i se zákonem právně kvalifikoval jako trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák.“
Nejvyšší soud tak na podkladě výroku napadených rozhodnutí, jakož i z obsahu jejich odůvodnění zjistil, že soudy prvního i druhého stupně nejenže ve výroku o vině, v tzv. právní větě nevyjádřily formu zavinění, jak byly povinny, ale vůbec neposuzovaly okolnosti vyplývající z ustanovení §4 písm. a), b), tr. zák. o tom, zda obviněný čin spáchal v úmyslu přímém či nepřímém, evet. z nedbalosti podle §5 písm. a), b) tr. zák. Bez splnění těchto podmínek nelze právní úvahy o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. považovat za správné, protože nebyl objasněn a dostatečně doložen znak zavinění jako obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu.
Nejvyšší soud proto shledal námitky obviněného učiněné ve vztahu k této otázce důvodné, neboť rozsudek soudu prvního stupně i usnesení odvolacího soudu jsou v této části neúplné, nedostatečné a pro nedostatek jakékoliv právní argumentace i nepřezkoumatelné.
Pokud jde o výhrady obviněným v dovolání vznesených ohledně existence rozporu mezi právním posouzením věci a skutkovými zjištěními, Nejvyšší soud, z důvodů výše rozvedených, správnost napadených rozhodnutí přezkoumal.
Z obsahu napadených rozhodnutí a přiloženého spisu Nejvyšší soud shledal, že byly dostatečně objasněny okolnosti, za nichž došlo k dopravní nehodě, jak je popsána ve skutkových zjištěních, a že není sporu ani o tom, že obviněný, který byl policejní hlídkou na místě dopravní nehody po delší době zajištěn, měl v krvi 1,78 g/kg alkoholu.
Okolností, která na základě prozatím provedeného dokazování vzbuzuje pochybnosti, je závěr, že to byl obviněný, kdo vozidlo řídil, když řidičem předmětného vozidla mohl být podle obhajoby obviněného a dalších ve věci vyslechnutých svědků i otec obviněného, který byl z místa nehody před příjezdem policie odvezen svědkem M. S. Je potřeba uvést, že i když se soudy této okolnosti věnovaly, nezajistily si prozatím pro závěr o této skutečnosti dostatečné podklady a řádně ji neobjasnily.
K této skutečnosti v odůvodnění rozsudku soud prvního stupně vysvětlil, že závěr o tom, že vozidlo v předmětné době řídil obviněný, považoval za prokázané především na podkladě výpovědi policisty P. H., který přijel na místo dopravní nehody se svým kolegou, ze které vyplynulo, že obviněný těmto policistům po jejich příjezdu sdělil, že vozidlo řídil sám, a že se snažil vyměnit přední kolo havarovaného vozidla za účelem pokračování v jízdě. Dále toto své rozhodnutí opřel o úřední záznamy policejní hlídky založené na čl. 36, 37, protokolu o dopravní nehodě, záznamu o dechové zkoušce, a na tom, že obviněný svou verzi obhajoby uplatnil až při jeho výslechu dne 1. 10. 2007, tedy s odstupem 5 měsíců, kdy se snažil z různých důvodů omlouvat neúčast při svém výslechu na policii. Soud neuvěřil obhajobě obviněného, výpovědi otce obviněného J. Č. a svědkovi M. S., že vozidlo v době nehody obviněný neřídil, a tento svůj závěr zdůvodnil rozpory mezi výpovědí obviněného a jeho otcem o tom, zda otec obviněnému po příjezdu do místa oslavy ještě telefonoval. Současně soud prvního stupně považoval za nelogické, pokud měl obviněný žádat svého otce, který nebyl v příliš dobré fyzické kondici, aby v časných ranních hodinách cestoval osobním automobilem, když měl navíc neplatnou zdravotní prohlídku. Závěr o nevěrohodnosti svědecké výpovědi M. S. soud opřel o to, že jednání tohoto svědka svědčí o tom, že se snažil všemi dostupnými prostředky obviněnému při projednávání jeho věci pomoci. Na základě těchto úvah soud prvního stupně shledal obhajobu obviněného za vyvrácenou a naopak za prokázané, že to byl obviněný, kdo v předmětné době vozidlo řídil.
Odvolací soud, který uvedl, že neshledal v závěrech soudu prvního stupně žádná pochybení, neboť byly provedeny všechny dostupné důkazy nezbytné pro objasnění věci, na straně 2 odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, že ačkoli okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí zmínil i ty důkazy a okolnosti, k nimž nelze přihlížet, a to především úřední záznam či výpovědi policistů o tom, co se dozvěděli od obviněného na místě nehody, tak i přes to mají jeho závěry oporu v trestně právně relevantních důkazech. Skutečnost, že v inkriminované době řídil vůz Nissan obviněný, i přesto, že soud druhého stupně k části důkazů nemohl přihlížet, dovodil z logického hodnocení věrohodnosti výpovědí obviněného a svědků, jak je soud prvního stupně, jehož je tato činnost výhradním právem, učinil. Odvolací soud zdůraznil, že pro závěry „o vině obviněného je třeba vzít v úvahu, že obviněný byl policií přistižen na místě nehody, kdy chtěl po výměně kola odjet a bez odporu či námitek následně strpěl všechny úkony (včetně těch při zjištění alkoholu v krvi), které se vztahovaly k ověření podezření ze spáchání žalované trestné činnosti. Ačkoli obviněnému nic nebránilo v tom, aby ihned uvedl věci na pravou míru a dovolal se svědectví svého otce a svědka M. S., neučinil tak, a svou nynější obhajobu uplatnil až s odstupem 5 měsíců“. Shodně se soudem prvního stupně pokládal za nevěrohodné svědectví J. Č., který ve věku 74 let, aniž by osvědčil svou zdravotní schopnost řídit, údajně po půlnoci jel odvézt svého syna automobilem s automatickou převodovkou, kterou v nezbytné míře neovládal. Okolnosti, za nichž se oba dva údajně domlouvali, nebyly objasněny, a tudíž tuto výpověď za důkaz vyvracející obžalobu, odvolací soud nepovažoval. Za pochybnou označil odvolací soud i výpověď svědka M. S. a shrnul, že závěr o tom, že vozidlo řídil obviněný, nevzbuzuje žádné pochybnosti.
Nejvyšší soud, především na základě uvedených závěrů, jež učinil odvolací soud ve svém rozhodnutí, považuje spolehlivost úvah o tom, že bylo dostatečně prokázáno, že vozidlo řídil obviněný, za závěr předčasný, nepřesvědčivý a řádně nedoložený. Jestliže totiž soud prvního stupně, jak vyjádřil ve svém rozhodnutí, považoval uvedenou skutečnost za prokázanou především na podkladě výpovědi policisty svědka P. H. a úředních záznamů policistů, pak je otázkou, jak mohl odvolací soud považovat uvedenou skutečnost za stále jednoznačně a nepochybně objasněnou. Nelze totiž přehlédnout, že právě tyto důkazy soud prvního stupně považoval za prokazující vinu obviněného. Odvolací soud úvahou o tom, že za důkaz nemůže sloužit výpověď svědka P. H. ani úřední záznamy dosvědčující, že to byl obviněný, kdo vozidlo řídil, výrazně zúžil rozsah důkazních prostředků, z nichž soud prvního stupně vycházel. Sám dokazování ve smyslu §259 odst. 3 tr. ř. nedoplnil a ani jinak znovu důkazy neprovedl, a sám, při jím konstatované nemožnosti vycházet z vyloučených důkazů, dovozoval správnost závěru o vině obviněného s odkazem na bezvadnost rozsudku soudu prvního stupně pouze z úvah opřených o „kontext všech použitelných důkazů, z logiky věci a z hodnocení věrohodnosti výpovědí obžalovaných a svědků“.
Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud, který uvedené závěry založily na jiných, podstatně zúžených důkazních podkladech, se nemohl opírat o stejnou argumentaci jako soud prvního stupně. Nerespektoval totiž zásadu, že když ve věci neexistuje žádný přímý důkaz o tom, že obviněný řídil, bylo možné, aby soud prvního stupně vystavěl své úvahy na nepřímých důkazech. Lze tak ovšem postupovat jen tehdy, když použité nepřímé důkazy tvoří ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu (nestačí proto jen jeden nepřímý důkaz) vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které v celku shodně a spolehlivě dokazují skutečnost, přičemž jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že je z nich možno dovodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost jiného závěru. S ohledem na konkrétní situaci v projednávané věci, je nutné poukázat na to, že z převážné většiny provedených důkazů se dosvědčuje, že řídil otec obviněného, tuto okolnost uvádí obviněný, který procesně použitelným způsobem jinou verzi neuplatnil, jeho otec a svědek M. S. Ani z dalších provedených důkazů okolnost, že obviněný řídil, nevyplývá, protože poškozený F. M. události nebyl přítomen, a svědci M. P. a J. R. nepotvrdili, že by v místě oslavy viděli vozidlo obviněného ani to, jak obviněný zábavu opustil. Možnost jiného závěru, než učinil soud, tedy to, že mohl řídit i otec obviněného, se z takto provedených důkazů vcelku logicky nabízí, a proto bylo nutné dbát o to větší pozornosti a preciznosti při úvahách o dostatečnosti rozsahu provedeného dokazování a hodnocení obsahu a věrohodnosti všech uvedených důkazů.
I přes tyto výhrady o nedostatečném objasnění skutkových okolností, považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že je správný závěr odvolacího soudu o tom, že nelze přihlížet jako k procesně nezpůsobilému důkaznímu prostředku k obsahu úředních záznamům policejní hlídky uvedených na čl. 36 a 37 spisu, sepsaných prap. R. N. a prap. D. L., ani k úřednímu záznamu sepsanému prap. M. P. (č. l. 33 spisu), a nebo když nepřihlížel k výpovědi svědka policisty P. H., vyslechnutého při hlavním líčením. Jedná se totiž o listiny a výpovědi, které jsou provedeny v rozporu s ustanovením §158 odst. 3, 4 tr. ř., a proto je nelze jako důkazy použít (k tomu srov. rozhodnutí č. 45/2003 Sb. rozh. tr., nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. II. ÚS 268/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve sv. 35, roč. 2004, pod č. 165). Protože nelze z obsahu těchto důkazů vycházet, nelze se opírat o to, co obviněný o své účasti na dopravní nehodě v době, kdy ji tito policisté ohledávali, sděloval a za důkazy objasněné nelze považovat tvrzení, že vozidlo řídil.
Jestliže však odvolací soud v důsledku tohoto procesně správného postupu z důkazů, o něž soud prvního stupně opřel svůj závěr o vině obviněného, vyloučil uvedené důkazy, narušil tím uzavřenou soustavu všech nepřímých důkazů vzájemně se doplňujících, které byly uceleným podkladem pro závěr o tom, že bylo prokázáno, že obviněný vozidlo řídil. Pokud odvolací soud sám tento přetržený řetězec nedoplnil, anebo soudu prvního stupně neuložil provést důkazy, jež mohou nahradit ty, které nelze za důkazy v dané věci považovat, neměl pro závěr o vině obviněného potřebný a spolehlivý podklad. Vytvořil tak situaci, kdy nepřímé důkazy vedou jen k důvodnému podezření vůči obviněnému, ale nevylučují reálnou možnost, že pachatelem by mohl být i jeho otec. Bylo proto třeba, aby soud dokazování doplnil tak, aby nepřímé důkazy tvořily uzavřený okruh s jediným možným závěrem, jinak by nemohly být dostatečným podkladem pro uznání viny obviněného (srov. rozhodnutí č. 38/1970-I a 29/1971 Sb. rozh. tr.). V situaci, k níž na základě závěrů odvolacího soudu ve vztahu k provedenému dokazování a jeho výsledkům došlo, nelze vyloučit protiústavnost napadeného rozhodnutí (viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. II. ÚS 304/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve sv. 41, roč. 2006, pod č. 117, a nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve sv. 28, roč. 2002, pod č. 127).
Nejvyšší soud vzhledem ke všem těmto výhradám shledal dovolání obviněného důvodným, a proto zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. 10 To 159/2008, a rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 6. 3. 2008, sp. zn. 1 T 228/2007, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Berouně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Uvedená trestní věc se tak vrací zpět do stadia řízení před soudem prvního stupně, na němž bude, aby se zřetelem na všechny shora uvedené výhrady vyslovené Nejvyšším soudem doplnil dokazování za účelem odstranění všech vytýkaných nejasností.
Pokud nelze použít ty důkazní prostředky, o něž soud prvního stupně rozhodnutí opřel, bude nutné ve věci zajistit a provést jiné důkazy, které mohou objasnit okolnosti týkající se otázky, kdo předmětné vozidlo řídil. Je proto nutné dokazování doplnit o svědeckou výpověď manželky obviněného, která by se vyjádřila k tomu, za jakých okolností obviněný opustil bydliště a odjel ze dne 12. 5. 2007 na 13. 5. 2007 na oslavu, jaký prostředek použil. Dále ke způsobu ukládání klíčů a dokladů od vozidla obviněného, i k dalším okolnostem pojícím se k prověřované skutečnosti. Obdobně bude nezbytné vyslechnout též jako svědka P. B., švagra obviněného o okolnostech, za nichž byl obviněný dopraven na předmětnou oslavu, eventuálně ke všem dalším událostem, které mají k prověřované skutečnosti vztah. Jako vhodné se též jeví vyžádat od pojišťovny, u níž obviněný uplatňoval nároky z pojistné události, podklady, které o dopravní nehodě předložil, a podle jejich obsahu ověřit obviněným tvrzené skutečnosti. Nelze vyloučit provedení dalších důkazů, které se v průběhu doplňovaného dokazování budou jako možné k objasnění uvedených skutečností nabízet.
Při hodnocení nejenom těchto nově provedených, ale i všech ve věci již dříve zajištěných důkazů, k nimž lze přihlížet, bude nutné pečlivě postupovat v souladu s podmínkami vyjádřenými v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. tak, aby byly uváženy všechny okolnosti jednotlivě i v jejich souhrnu. Soud bude muset vycházet z celých obsahů výpovědí svědků, jimi tvrzené skutečnosti bude muset ve všech zjištěných souvislostech hodnotit. Své závěry bude muset dovozovat z rozsahu a závažnosti eventuálních rozdílů ve výpovědích a z vysvětlení, proč k rozdílům došlo (viz rozhodnutí č. 30/1966-I Sb. rozh. tr.). Současně je nutné mít na zřeteli, že nelze usuzovat za vinu obviněného ze způsobu obhajoby, např., že obviněný některé okolnosti popíral. Souhrn nepřímých důkazů k prokázání viny obviněného musí tvořit logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů, která ve svém celku nejen spolehlivě prokazuje všechny okolnosti zažalovaného skutku a usvědčuje z jeho spáchání obviněného, ale současně vylučuje možnost jakéhokoliv jiného závěru (viz rozhodnutí č. 38/19686-II., IV Sb. rozh. tr. obdobně srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/2008).
Poté co soud prvního stupně provede všechny důkazy náležitým zákonným způsobem, a zhodnotí je v souladu se zákonem určenými principy, jak bylo výše naznačeno, bude povinen při stanovení viny obviněného posoudit, v jaké formě zavinění obviněný jednal. Pro tento účel musí mít na zřeteli, že závěr o zavinění pachatele musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout (viz rozhodnutí č. 19/1971, 60/1972-IV Sb. rozh. tr.). Soudy proto musí závěr o subjektivních znacích trestného činu, který je závěrem právním, založit na skutkových zjištěních vyplývajících z provedeného dokazování, a to, zda tu je zavinění a v jaké formě, na základě zhodnocení provedených důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). Bude též nezbytné je v právní větě jednoznačně vyjádřit, a rovněž je v rozhodnutích podložit úvahami významnými pro posouzení subjektivní stránky uvedeného trestného činu otázky zavinění vyhodnotil, a to se zřetelem na kritéria významná §3 odst. 3, §4 a §5 tr. zák.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. ledna 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová