ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.1637.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 1637/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. května 2009 o dovolání, které podal obviněný M. D., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 1. 2006, sp. zn. 61 To 528/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 132/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 11. 2005, sp. zn. 2 T 132/2004, byl obviněný M. D. uznán vinným v bodě I. 1) - 4) trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a v bodě II. trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák. Podle popsaných skutkových zjištění se uvedených činů dopustil tak, že v bodě I.
1) v přesně nezjištěné dny od roku 2002 do ledna 2004 na území hl. m. P. zejména v obvodu P., ulici V., J. a u stanice metra M. i jinde, prodal ve více případech P. S. (§55 odst. 2 tr. ř.) drogovou látku heroin v přesně nezjištěném množství, za peněžní částku 100.000,- Kč,
2) v přesně nezjištěné dny od podzimu 2003 do měsíce dubna 2004 v P., na V. n., u stanice metra D., prodal nejméně ve čtyřech případech P. I. drogovou látku heroin, a to vždy o hmotnosti 0,5 g za peněžní částku 500,- Kč a dne 19. 4. 2004 v P., na N. t. jí prodal drogovou látku heroin o hmotnosti 0,5 g za peněžní částku 500,- Kč,
3) v přesně nezjištěné dny od zimy 2003 do 28. 4. 2004 v P., na autobusovém nádraží D., prodal nejméně v deseti případech V. H. drogovou látku heroin, vždy o hmotnosti cca 0,5 g za peněžní částku 500,- Kč,
4) v přesně nezjištěné dny od konce roku 2003 po dobu pěti měsíců, na různých místech P., zejména v P., ve vestibulu metra D., dále v P. na V. n. před O. d. K. nebo v ulici N. P. před O. d. B. L., prodal denně O. S. drogovou látku heroin o hmotnosti 0,5 g za peněžní částku 500,- Kč, tj. cca za peněžní částku 75.000, - Kč, v jednom případě v P. v ulici J. p., na zastávce tramvaje, prodal O. S. drogovou látku heroin o hmotnosti 5g za peněžní částku 3.000,- Kč,
přičemž heroin je uveden v příloze 3 zák. č. 167/1998 Sb., jako omamná látka.
V bodě II. se činu dopustil tak, že nejméně od počátku roku 2004 do svého zadržení, tj. do 29. 4. 2004 pobýval na území hlavního města P., konkrétně v obvodu P., ačkoli mu byl pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. 2 T 28/2000, uložen mimo jiné i trest zákazu pobytu na území h. m. P. na dobu 5 let.
Za tyto trestné činy byl obviněný podle §187 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks mobilního telefonu zn. Siemens, podle §55 odst. 1 písm. c) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci, a to 13.610,50 Kč a 120 EUR.
Dále byl podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby ze dvou dílčích útoků podřazených podle obžaloby též pod bod I.
Městský soud v Praze jako soud odvolací z podnětu odvolání podaných státním zástupcem Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 v neprospěch obviněného a obviněným M. D. rozsudkem ze dne 3. 1. 2006, sp. zn. 61 To 528/2005, podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 tr. ř. uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o vině v bodě I. 1 – 4) trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., ve výroku o trestu a ve zprošťující části, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného M. D. uznal vinným, že v bodě I., že
1) v přesně nezjištěné dny od roku 2002 do ledna 2004 na území h. m. P. zejména v obvodu P., ulic V., J. a u stanice metra M. prodal ve více případech P. S. (§55 odst. 2 tr. ř.) drogovou látku heroin v přesně nezjištěném množství, za peněžní částku nejméně 20.000,- Kč,
2) v přesně nezjištěné dny od podzimu 2003 do měsíce dubna 2004 v P., na V. n., u stanice metra D., prodal nejméně ve třech případech P. I. drogovou látku heroin, a to vždy o hmotnosti 0,5 g za peněžní částku 500,- Kč a dne 19. 4. 2004 v P., na N. t. jí prodal drogovou látku heroin o hmotnosti 0,5 g za peněžní částku 500,- Kč,
3) v přesně nezjištěné dny od zimy 2003 do 28. 4. 2004 v P., na autobusovém nádraží D. prodal nejméně v deseti případech V. H. drogovou látku heroin, vždy o hmotnosti cca 0,5 g za peněžní částku 500,- Kč,
4) v přesně nezjištěné dny od konce roku 2003 po dobu pěti měsíců na různých místech P., zejména v P. ve vestibulu metra D., dále v P. na V. n. před O. d. K. nebo v ulici N. P. před O. d. B. L. prodal denně O. S. drogovou látku heroin o hmotnosti 0,5 g za peněžní částku 500,- Kč, tj. celkem za peněžní částku 75.000,- Kč,
přičemž heroin je uveden v příloze 3 zák. č. 167/1998 Sb. jako omamná látka.
Za tento trestný čin a dále za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 11. 2005, sp. zn. 2 T 132/2004, v bodě II. a který zůstal tímto rozsudkem odvolacího soudu nedotčen, obviněného M. D. odsoudil podle §187 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a), c) tr. zák. mu uložil trest propadnutí věci, a to 1 ks mobilního telefonu zn. Siemens a částek 13.610,50 Kč a 120 EURO.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný M. D. prostřednictvím obhájce JUDr. D. K. z důvodů §265b odst. 1 písm. b), g), l) tr. ř. dovolání. K důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný uvedl, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, konkrétně předsedkyně senátu soudu I. stupně, což bezvýsledně namítal i v předchozích fázích trestního řízení před soudy obou stupňů. Zdůraznil, že stejnou námitku uplatnil při hlavním líčení konaném dne 1. 8. 2005, a to zejména s ohledem na množství procesních chyb v řízení předcházejícím vydání původního, tj. dne 16. 3. 2005 vydaného rozsudku soudu prvního postupně, který byl následně odvolacím soudem zrušen. Uvedené výhrady směřovaly proti tomu, že předsedkyně senátu se dopustila mnoha procesních chyb, které byly k tíži obviněného. Za další okolnost svědčící o podjatosti uvedené předsedkyně senátu považoval nadstandardní vztah této předsedkyně senátu ke státní zástupkyni, jakož i to, že v rozhodnutí o vazbě, konkrétně v usnesení ze dne 11. 7. 2005, v rozporu s právními předpisy konstatovala, že si stěžovatel „prodejem heroinu opatřoval po dlouhou dobu prostředky k obživě“, tedy již v průběhu řízení vyjádřila své pevné přesvědčení o vině obviněného, které navíc neprofesionálním způsobem veřejně v písemné podobě manifestovala. Pokud odvolací soud rozhodoval o jeho stížnosti proti usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl, že jmenovaná předsedky senátu není podjatá, pak nevzal v úvahu, že pro vyloučení ve smyslu §30 tr. ř. není rozhodné, zda předseda senátu skutečně podjatý je nebo není, avšak postačí jen pouhá pochybnost o jeho nestrannosti, která v tomto případě jednoznačně vznikla. Tuto námitku obviněný opakoval i v rámci podaného odvolání, kde navíc poukázal na argument soudu prvního stupně o tom, že obviněný „měl provádět své praktiky v rámci arabské komunity“, pro což neměla předsedkyně senátu ve spise žádný podklad. Z této skutečnosti obviněný rovněž dovozoval, že předsedkyně senátu vůči němu byla podjatá.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný brojil proti tomu, že jeho dovolání ve vztahu k trestnému činu podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák. uvedenému pod bodem II. bylo odvolacím soudem zamítnuto. Poukázal zejména na to, že odůvodnění k této části výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně zcela absentuje, toliko obsahuje ničím nepodložený závěr o tom, že se činu obviněný dopustil v přímém úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák. Tyto vady označil za nedůslednost, a též i za rozpor s §125 tr. ř., v čemž spatřoval rozsudek soudu prvního stupně za nepřezkoumatelný, což měl odvolací soud napravit tím, že by uvedený rozsudek zrušil. Jestliže tak soudy nepostupovaly, dostatečně se obhajobou obviněného nezabývaly a nijak nezhodnotily ničím nevyvrácené tvrzení, že se obviněný v místě, na němž mu byl pobyt zakázán, nacházel v nutných záležitostech vyřizovaných na zastupitelském úřadu své země. Obviněný poukázal též na ustanovení §57a odst. 1 písm. i), f) tr. zák., a v jeho smyslu považoval za nezákonné, aby byl zákaz pobytu cizinci uložen pro obvod, v němž se nachází jeho zastupitelský úřad. Obviněný tímto argumentem vyžadoval zejména zhodnocení společenské nebezpečnosti činu ve svůj prospěch jako okolnost polehčující. Podle obviněného bylo nesprávné i to, že uvedený čin byl časově vymezen jen od počátku roku 2004, ač je podle bodu I. patrné, že se jej dopouštěl i v předchozí době od roku 2002.
Obviněný dovolání zaměřil i proti dílčímu útoku pod bodem I. 4), u něhož soudy porušily zákaz „reformationis in peius“. Obviněný zrekapituloval, že poprvé byl uznán vinným v tomto bodě rozsudkem ze dne 16. 3. 2005 za prodej 53 g omamné látky za částku 53.000,- Kč, tento rozsudek napadl v celém rozsahu a státní zástupce odvolání podal jen proti výroku o trestu. Jestliže následně byl výrok o vině usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2005 zrušen, je zřejmé, že se tak mohlo stát výhradně k odvolání obviněného. Soud byl proto vázán ustanovením §264 odst. 2 tr. ř., což soud prvního stupně neakceptoval, když obviněného uznal vinným za prodej 80 g omamné látky za částku 78.000,- Kč, což následně odvolací soud změnil na 75 g za částku 75.000,- Kč. Z tohoto obviněný dovodil, že oba soudy porušily zásadu reformationis in peius.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky, (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 3. 1. 2006, sp. zn. 61 To 528/2005, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 11. 2005, sp. zn. 2 T 132/2004, a aby tuto věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k novému projednání a rozhodnutí, a nařídil, aby se tak podle §265l tr. ř. stalo v jiném složení senátu.
K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve předeslal, že argumentace obviněného se do značné míry kryje s obsahem řádného opravného prostředku, kterým napadl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 2 T 132/2004. K tomu dále dodal, že těmito výhradami se zabýval městský soud a vyjádřil své závěry k nim v příslušných pasážích v rozsudku ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. 61 To 234/2006, jímž rozhodoval o odvolání obviněného proti tomuto následnému rozhodnutí (dovolání nenapadeného). Poukázal na to, že namítané skutečnosti naprosto nesvědčí pro to, že by předsedkyně senátu byla na jedné straně zaujatá proti obviněnému a na druhé straně v natolik přátelských vztazích s intervenující státní zástupkyní, že by z těchto příčin nebyla u ní zachována záruka nestranného rozhodování ve věci obviněného. Subjektivní pocit obviněného o podjatosti předsedkyně senátu není dostatečným podkladem pro závěr o tom, že je vyloučena z projednávání jeho trestní věci, nejsou-li zjištěny konkrétní významné skutečnosti svědčící pro její poměr k projednávané věci nebo osobám zainteresovaným. Neshledal tak, že by byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupce uvedl, že dovolání bylo podáno z jiného než tohoto dovolacího důvodu, neboť žádné procesní podmínky stanovené pro způsob projednání odvolání obviněného odvolací soud svým postupem neporušil. Obviněný soudu druhého stupně vytýkal způsob věcného rozhodnutí, který však žádnými procesními podmínkami není limitován. Odvolání obviněného přitom nebylo zamítnuto, ale na jeho podkladě došlo ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně v jeho prospěch, zejména mu byl uložen mírnější trest. Jestliže obviněný namítal v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. porušení zákazu reformace in peius, státní zástupce shledal, že ani tímto argumentem není naplněn označený důvod dovolání, neboť se nejedná o aplikaci ustanovení práva hmotného, ale o vadu procesní povahy. Upřesnění skutkových zjištění, k němuž soudy přistoupily, nemá v dané situaci nejmenší vliv na právní posouzení skutku, neboť v obou případech byl jednáním obviněného naplněn znak „ve větším rozsahu“ ve smyslu §187 odst. 2 písm. a) tr. zák. Protože uvedené upřesnění skutkového stavu nemělo ani nemohlo mít žádný efekt v podobě zhoršení postavení obviněného, nedošlo k porušení zákazu reformace in peius. Když státní zástupce shledal, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání, navrhl, aby ho Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda dovolání obviněného je ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. přípustné.
Touto otázkou se zabýval zejména proto, že shledal, že poté, co byl vydán shora označený nyní dovoláním napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 1. 2006, sp. zn. 61 To 528/2005, který ve vztahu k výroku o vině pod bodem I. body 1) - 4) znovu rozhodl a ve výroku o vině pod bodem II. ponechal původní výrok beze změny, obviněnému za tyto činy uložil úhrnný trest odnětí svobody. Vzhledem k tomu, že podle §259 odst. 1 tr. ř. ve zprošťující části věc vrátil obvodnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, bylo v řízení dále v tomto bodě pokračováno. Obvodní soud pro Prahu 1 ohledně této (původně zproštěné části) vydal dne 15. 3. 2006 pod sp. zn. 2 T 132/2004, rozsudek, na nějž navázal rozsudek Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. 61 To 234/2006. Uvedenými rozhodnutími bylo rozhodnuto tak, že podle 37a tr. zák. byl zrušen výrok o vině pokračujícím trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 11. 2005, sp. zn. 2 T 132/2004, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 1. 2006, sp. zn. 61 To 528/2005, (nyní dovoláním napadený rozsudek), a tím i výrok o trestu, jakož i další výroky, mající v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a podle §259 odst. 3 tr. ř. za použití §37a tr. zák. byl obviněný uznán vinným v bodech I. v bodě 1) - 4) ve shodě s tím, jak učinil již Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 3. 1. 2006, sp. zn. 61 T 528/2005, (rozsudek nyní dovoláním napadený) s tím, že navíc obviněného uznal vinným v té části, jíž byl v předchozím rozhodnutí, jak je výše uvedeno, zproštěn [bod 3/ písm. b) a bod 4/].
Na základě tohoto rozhodnutí došlo k tomu, že ve vztahu ke skutku pod bodem I. výroku o vině rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 1. 2006 sp. zn. 61 To 528/2005, (dovoláním napadeného), byl tento výrok v rámci následně uloženého společného trestu podle §37a tr. zák. zrušen.
Nejvyšší soud však i přes tuto okolnost shledal, že s ohledem na skutečnosti v této věci zjištěné, zejména proto, že část dovolání obviněného nesměřuje proti tomuto ve věci zrušenému výroku o vině, ale že obviněný svým dovoláním namítal zcela jiné skutečnosti s touto zrušenou částí (z důvodu §37a tr. zák.) nesouvisející, neboť brojil proti tomu, že ve věci rozhodoval podjatý soudce, a že spatřoval nesprávnosti ve výroku pod bodem II., který nebyl následujícími rozhodnutími, a to včetně napadeného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 1. 2006, sp. zn. 61 To 528/2005, zrušen, nemá zrušující část následného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. 61 To 234/2006, podstatný vztah a Nejvyššímu soudu nic nebránilo dovolání obviněného přezkoumat, neboť v této části je dovolání obviněného ze všech hledisek §265a tr. ř. přípustné.
Ve vztahu k námitkám obviněného zaměřeným proti dílčímu útoku pod bodem I. 4.), jenž sice byl následným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2006 sp. zn. 61 To 234/2006, v rámci ukládání společného testu podle §37a tr. zák. zrušen, nejedná se však o shodnou situaci, jaká je předpokládána v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 11 Tdo 245/2004, uveřejněném v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sv. 4, roč. 2004, pod č. T-683, usnesení ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 3 Tdo 766/2006, uveřejněném v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sv. 28, roč. 2006, pod č. T-919, usnesení ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 11 Tdo 239/2007, uveřejněném v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sv. 35, roč. 2007, pod č. T-988. Kromě toho, že dovolání podané obviněným M. D. se týká skutečností a částí přezkoumávaného rozsudku, které nemají k později zrušené části vztah, tak v té, která zrušena byla, ohledně dílčího útoku výroku pod bodem I., byl tento výrok v nezměněné podobě po zrušení do nového výroku (rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 2 T 132/2004, jímž byl ukládán společný trest a na něj navazujícím rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2006 sp. zn. 61 To 234/2006) převzat, a jednalo se o část, která ani v rámci ukládání společného trestu za další část pokračujícího trestného činu již nemohla být měněna. Bylo ji možné jen v nezměněné podobě převzít. Je též nutné zdůraznit, že obviněný proti uvedenému pozdějšímu rozsudku (Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2006 sp. zn. 61 To 234/2006), dovolání nepodal.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného M. D. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 1. 2006, sp. zn. 61 To 528/2005, ve smyslu §265a odst. 1 písm. a) tr. ř. přípustným, rovněž ověřil, že bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Poté posuzoval, zda dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g), l) tr. ř. byly uplatněny v souladu se zákonnými podmínkami a z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze uplatnit, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Z této dikce je patrné, že zákon s možností podat dovolání z tohoto důvodu spojuje naplnění dvou podmínek, které musejí být dány současně. První z nich, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, je dána tehdy, pokud rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu nebo předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle §31 tr. ř. Jde o orgán, který je z řízení vyloučen, a který ve věci samé vydal dovoláním napadené rozhodnutí. Druhou z nich je to, že tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa anebo, že již byla dovolatelem před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Když Nejvyšší soud shledal, že obviněný uvedenou námitku již dříve vznesl, a že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 8. 2005, sp. zn. 2 T 132/2004, bylo rozhodnuto, že předsedkyně senátu Mgr. Š. Š. z projednávané věci není vyloučena, což bylo dále potvrzeno ke stížnosti obviněného i rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2005, sp. zn. 61 To 360/2005, dospěl k závěru, že byla splněna druhá z podmínek stanovených v §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud proto dále zkoumal, zda byla po obsahové stránce naplněna i první ze zákonem požadovaných podmínek, tedy to, že rozhodl vyloučený orgán.
Námitky obviněného, že předsedkyně senátu byla podjatá z toho důvodu, že v řízení předcházejícím vydání napadeného rozsudku bylo obsaženo množství procesních chyb, a že v rozhodnutí o vazbě ze dne 11. 7. 2005 v rozporu s ustanovením čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i §2 odst. 2 tr. ř. konstatovala, že obviněný si „prodejem heroinu opatřoval po dlouhou dobu prostředky k obživě“, čímž již v průběhu řízení dala najevo závěr o vině obviněného, nedopadají na podjatost podle ustanovení §30 odst. 2 tr. ř. Nesměřují totiž proti tomu, že soudkyně, jejíž podjatost je zmiňována, byla v projednávané věci činná jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Nemůže se jednat ani o to, že by byla vyloučena proto, že by v přípravném řízení nařídila domovní prohlídku, vydala příkaz k zatčení nebo rozhodovala o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba, protože tento výčet je taxativní a o žádnou z těchto skutečností se vdaném případě nejednalo a obviněný ji ani nenamítá.
Vzhledem k námitkám obviněného, jak jsou výše rozvedeny, bylo možné vznesené výhrady týkající se podjatosti předsedkyně senátu Mgr. Š. Š. podřadit pouze pod okolnosti vyjádřené v ustanovení §30 odst. 1 tr. ř., v alternativě podjatosti z důvodu poměru k projednávané věci (k tomu přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. 7 Tdo 630/2005, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2005, sešit 16, č. T-800). Podle něho je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení, nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
Vzhledem k tomu, že obviněný namítal podjatost jmenované předsedkyně senátu zejména proto, že podle něho neprováděla všechny procesní úkony v souladu s procesními předpisy, nelze tyto vznesené výhrady považovat za naplňující zmíněné podmínky §30 odst. 1 tr. ř. Obdobné výhrady již byly soudní praxí řešeny a bylo vyjádřeno, že ani odlišný právní názor soudce nelze považovat za poměr k projednávané věci podle §30 odst. 1 tr. ř. Projednávanou věcí je totiž nutno rozumět skutek a všechny faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti soudce přistupovat k věci a k úkonům jí se týkajícím objektivně. Nemůže proto postačovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, protože nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor na právní posouzení skutku (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, svazek 13, pod č. T-339).
Nejvyšší soud na základě všech těchto skutečností shledal, že v projednávané věci nejsou obviněným namítány žádné skutečnosti, které by svědčily o podjatosti jmenované předsedkyně senátu, a proto považuje rozhodnutí soudů o tom, že Mgr. Š. Š. není z projednávání věci obviněného M. D. Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 2 T 132/2004, pro její poměr k této věci vyloučena, za rozhodnutí odpovídající všem zákonným pravidlům, jak jsou shora uvedeny.
Dovolání obviněného proto ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud neshledal důvodným.
Směřovaly-li další výhrady obviněného k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je potřeba uvést, že podle něho lze dovolání podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Na jeho podkladě je ve vztahu ke zjištěnému skutku možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V souladu se zjištěným skutkovým stavem lze proto namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.
Pokud obviněný ve vztahu k tomuto důvodu namítl, že skutek pod bodem II. byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák., protože soud při jeho ukládání nevzal do úvahy všechny okolnosti, které jsou v takovém případě rozhodné, zejména to, že v místě, kde byl obviněnému zakázán pobyt, je jeho zastupitelský úřad, jde o námitky, které svým obsahem s označeným dovolacím důvodem korespondují, a které Nejvyšší soud dále zkoumal se zřetelem na jejich opodstatněnost.
K tomu je nutné uvést, že trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu tím, že bez povolení a bez vážného důvodu se zdržuje v místě nebo v obvodě, na které se vztahuje trest zákazu pobytu, nebo nedodržuje omezení, která mu byla soudem uložena v souvislosti s výkonem tohoto trestu.
Jak je patrné z výroku o vině pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně, obviněný se tohoto činu dopouštěl tím, že „od počátku roku 2004 do svého zadržení, tj. do 29. 4. 2004 pobýval na území h. m. P., konkrétně v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 1, 6, 7, ačkoli mu byl pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. 2 T 28/2000, uložen mimo jiné i trest zákazu pobytu na území h. m. P. na dobu 5 let“.
Nejvyšší soud podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. 2 T 28/2000, který je ve spise založen na č. l. 219 ověřil, že tímto rozsudkem, který nabyl právní moci dne 28. 3. 2001, byl obviněnému uložen podle §57 a odst. 1 tr. zák. trest zákazu pobytu na území h. m. P. v trvání pěti roků. Započal proto dnem 29. 3. 2001 a trval až do 29. 3. 2006.
Jestliže soudy prvního i druhého stupně zjistily na základě skutkových zjištěních prokázaných u činu v bodě II., že obviněný minimálně v době od počátku roku 2004 až do doby, než byl zadržen dne 29. 4. 2004, tento zákaz porušoval, lze nad rámec skutečností vyplývajících z uvedeného výroku o vině vymezeném v bodě I., kde jsou zjišťovány aktivity obviněného pojící se k tomu, že na různých místech v P. prodával heroin, zdůraznit, že uvedené skutečnosti jsou zřejmé i z důkazů ve věci provedených. Pro úplnost je proto vhodné jen připomenout např. výpověď svědkyně V. H., která vypověděla, že od obviněného asi v deseti případech v období od listopadu 2003 do konce dubna 2004 na „D.“ zakoupila heroin. Svědek S. uvedl, že v době od ledna 2004 do dubna 2004 od obviněného kupoval heroin na různých místech v P. (vestibul metra D., V. n., O. d. K. nebo B. L.). Svědek K. K. rovněž potvrdil, že od obviněného v uvedeném časovém rozmezí heroin zakoupil v P. N. M. a po celém centru P.
Všechny uvedené skutečnosti svědčí pro závěr, že obviněný po všech stránkách naplnil znaky uvedeného trestného činu, neboť není pochyb o tom, kdy a jak se obviněný v rozporu s vymezeným trestem zákazu pobytu na území h. m. P. pohyboval. Všechny uvedené skutečnosti vedou i k tomu, že obviněný uvedená místa v P. nevyhledával proto, aby si tam zajistil možnost vyřízení svých osobních věcí na konzulátu své země, jak v dovolání namítal. Žádná taková okolnost ze zjištěných skutečností nevyplývá a ze strany obviněného jde toliko o účelově namítanou obhajobu.
Výhrady obviněného zaměřené proti tomu, že došlo k porušení zásady „reformationis in peius“ tím, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 1. 2006, sp. zn. 61 To 528/2005, zhoršil jeho postavení tím, že u dílčího útoku pod bodem 4) celkovou částku získanou za prodej heroinu oproti částce 3.000,- Kč uvedené v rozsudku soudu prvního stupně (Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 11. 2005, sp. zn. 2 T 132/2004) na částku 75.000,- Kč, jsou bezpředmětné. Jednak proto, že nedošlo ke zhoršení postavení obviněného, neboť současně s namítanou změnou odvolací soud u dílčího útoku pod bodem I. 1) oproti původně získané částce 100.000,- Kč tento zisk obviněného upravil na výši 20.000,- Kč, takže celková částka u všech dílčích útoků v jejich součtu byla pro obviněného na základě rozsudku odvolacího soudu výhodnější (96.000,- Kč) než tomu bylo v rozsudku soudu prvního stupně (104.000,- Kč). Je však nutné zdůraznit, že odvolací soud by býval mohl učinit i rozhodnutí v neprospěch obviněného, protože odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 11. 2005, sp. zn. 2 T 132/2004, podal vedle obviněného v neprospěch obviněného i státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, který toto odvolání zaměřil jak proti výroku o vině, tak i o trestu.
Nejvyšší soud proto tyto výhrady obviněného nepovažoval za podané v souladu s označeným dovolacím důvodem, neboť nedošlo ze strany odvolacího soudu k použití takové právní kvalifikace, která by neodpovídala všem zákonným hlediskům §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., podle něhož bylo trestné jednání pod bodem I. obviněného M. D. kvalifikováno.
Ve vztahu ke všem uvedeným námitkám obviněného Nejvyšší soud neshledal dovolání obviněného opodstatněným.
Podal-li obviněný dovolání též z důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., na jehož základě je možno dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř., ani ve vztahu k němu se Nejvyšší soud s obviněným neztotožnil.
K tomuto důvodu obviněný uvedl, že odvolací soud fakticky jeho odvolání zamítl, ačkoli pro to nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem. Takové námitky však na označený dovolací důvod nedopadají, protože jak plyne z přezkoumávaného rozhodnutí, Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně věcně přezkoumal, a poté o vině a trestu obviněného částečně rozhodl a v části je zrušil, jak je výše podrobně rozvedeno.
S ohledem na obsah podaného dovolání je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně dovolání opřel i o důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. Jak je však shora rozvedeno, Nejvyšší soud žádný z těchto dovolacích důvodů dovolání neshledal důvodným, a proto nejsou splněny ani okolnosti vymezené zákonem pro dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Ze všech těchto důvodů proto Nejvyšší soud dovolání obviněného M. D. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. května 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová