ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.225.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 225/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. března 2009 o dovolání obviněného R. P., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 9. 9. 2008, sp. zn. 13 To 309/2008, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 20 T 71/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného R. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 20 T 71/2008, byl obviněný R. P. uznán vinným trestnými činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. a násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §238 odst. 1, §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na osm měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Mgr. Š. G. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními obviněný i státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Pardubicích. Odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného směřovalo proti výroku o vině i výroku o trestu a proti těmto výrokům brojil i obviněný. Z podnětu těchto odvolání byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 9. 9. 2008, sp. zn. 13 To 309/2008, rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný R. P. byl uznán vinným trestnými činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §238 odst. 2, §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na jeden rok a čtyři měsíce, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Mgr. Š. G. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný trestným činů (v ideálním souběhu) dopustil tím, že dne 5. 4. 2008 kolem 22.00 hod. v P. v ulici K. po předchozím telefonickém naléhání o uskutečnění návštěvy a vyhrožování zabitím vnikl po vyražení vstupní branky na pozemek a neuzamčenými vchodovými dveřmi vešel do domu majitelky Mgr. Š. G., kde v prvém patře zaťukal na dveře poškozené M. P., a poté, co jej vyzvala, aby odešel, otevřel dveře do obývacího pokoje, začal na ni křičet, že ji zabije, mlátil ji pěstmi do obličeje a hlavy, tahal ji za vlasy, udeřil do čela i nezletilého syna A. Š., stáhl jí kalhoty, následně se M. P. podařilo z místnosti utéci, přičemž obviněný R. P. pak vzal poškozené z tašky doklady a finanční hotovost ve výši 600,- až 700,- Kč a když mu její starší syn L. P. řekl, aby nic nebral, vzal z kuchyňské linky nůž, namířil jej na obličej nezletilého, vyhrožoval mu zabitím, aby se do toho nepletl, a následně po odchodu z místnosti napadl na chodbě u jiného bytu dalšího nájemníka J. P., kterého odstrčil, až upadl, svým jednáním způsobil M. P. pohmožděniny a hematomy v oblasti hlavy bez dalšího léčení.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný R. P. prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, které zaměřil proti výroku o vině trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel připomněl, že ačkoliv odvolací soud přitakal soudu prvního stupně, že nedošlo k překonání jistící překážky, přesto jeho jednání kvalifikoval podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. s odůvodněním, že se v jeho jednání vyskytl i znak násilí. Podle jeho názoru se však prvek násilí musí vztahovat ke konkrétnímu způsobu použitého při vnikání do domu či bytu jiného a nelze jej aplikovat na další jednání, které následuje až poté, kdy k neoprávněnému vniknutí již došlo. Tvrdil, že M. P. při otevírání dveří do obývacího pokoje nijak nevyhrožoval, v tomto okamžiku nebylo ani použito násilí či pohrůžka bezprostředního násilí. Opakoval, že pro naplnění kvalifikované skutkové podstaty §238 odst. 2 tr. zák. se násilí musí objevit v době, kdy je neoprávněné vniknutí do domu realizováno, tento znak nelze vztahovat k jednání, k němuž dojde až poté, co se již osoba do bytu dostala. Výklad kvalifikované skutkové podstaty provedený odvolacím soudem obviněný považoval za rozšiřování podmínek trestnosti, neboť v daném případě se prvek násilí vztahuje i na následné chování, které s prokázaným způsobem spáchání trestného činu porušování domovní svobody již vůbec nesouvisí.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku o vině trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a současně i ve výroku o trestu zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že námitce obviněného stran právní kvalifikace podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. je třeba přisvědčit a nelze oponovat ani té jeho navazující argumentaci, podle které prvek násilí nelze aplikovat na další jednání, které následuje až poté, kdy k neoprávněnému vniknutí již došlo. Avšak nesouhlasila s tím, pokud dovolatel dále namítal, že při otevírání dveří do obývacího pokoje M. P. nijak nevyhrožoval, že v tomto okamžiku nebylo násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí použito, ale (již kvalifikovaným způsobem) uvedl, že se tak stalo až po jeho neoprávněném vniknutí do bytu jmenované, když takové jednání bylo správně kvalifikováno jako trestný čin násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. S ohledem na učiněná skutková zjištění podle ní nelze odvolacímu soudu s úspěchem vytýkat - dovodil-li existenci kvalifikačního znaku odpovídajícího zpřísněné právní kvalifikaci dovolatelova jednání - že vycházel z té části přisouzeného jednání (konkrétně k vykonanému násilí v bytě obývaném svědkyní M. P.), která se vztahuje k dále přisouzenému trestnému činu ve smyslu §197a odst. 1 tr. zák., resp. k jeho materiální stránce, a potažmo, že by tak jednu a tutéž okolnost dovolateli přičítal dvakrát.
Měla však za to, že mezi popisem části skutku, jež se vztahuje k přísněji trestnému kvalifikačnímu momentu, jeho vyjádřením v přisouzené právní větě a dále i jeho odůvodněním existuje vnitřní rozpor. Konstatovaný vnitřní rozpor této části výroku o dovolatelově vině lze spatřovat za stavu, že byl po stránce skutkové uznán vinným, že po předchozím telefonickém naléhání o uskutečnění návštěvy a vyhrožování zabitím vnikl po vyražení vstupní branky na pozemek. Vyslovila přesvědčení, že popis skutku neobsahuje žádné skutkové okolnosti, které by vypovídaly o tom, že při neoprávněném vniknutí do domu či bytu jiného dovolatel použil násilí, pohrůžky bezprostředního násilí nebo překonal překážku, jejímž účelem je zabránění vniknutí. Bylo by tedy možné uvažovat o naplnění kvalifikačního znaku „překonání překážky, jejímž účelem je zabránění vniknutí“, odpovídající právní kvalifikaci podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. Podle přisouzené právní věty však odvolací soud naproti tomu spatřoval naplnění přísněji trestného kvalifikačního znaku v tom, že dovolatel při vniknutí do domu jiného „užil násilí“. Užití násilí ale nachází v popisu přisouzeného skutku svůj výraz pouze při vylíčení dovolatelova jednání poté, co se dostal do domu Mgr. Š. G. a do bytu obývaného nájemkyní M. P., a tedy poté, co do sféry jejich domovní svobody již zasáhl a dále jednal způsobem posouzeným podle §197a odst. 1 tr. zák. Konečně v odpovídající části odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a tedy ve vztahu k naplnění přísněji trestného kvalifikačního znaku lze připomenout výzvu obviněného, aby M. P. otevřela dveře „že to tam vymlátí“. Pokud odvolací soud v této souvislosti dovodil naplnění znaku násilného vniknutí do domu (resp. bytu) jiného, pak takto zdůrazněná skutková okolnost spíše potvrzuje závěr, že dovolatel jednal za podmínky použití bezprostřední pohrůžky násilí. Takto zjištěný vnitřní rozpor uvedené části výroku odvolacího soudu o dovolatelově vině, jakož i její kontrast s odpovídající částí odůvodnění předmětného odsuzujícího rozsudku, jej činí nepřezkoumatelným.
Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubicích zrušil, aby případně zrušil i výroky na něj navazující, a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Námitky obviněného směřující proti právnímu posouzení skutku i jako trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. jsou pod uplatněný důvod dovolání zjevně subsumovatelné.
Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání obviněného je významná otázka, zda skutek obviněného vykazuje vedle nezpochybňovaných znaků trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. též znaky trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., a nikoliv jen trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák.
Trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo neoprávněně vnikne do domu nebo do bytu jiného nebo tam neoprávněně setrvá.
Trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo užije při činu uvedeném v odstavci 1 násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nebo překoná-li překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že považoval za naplněné znaky trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný neoprávněně vnikl do domu jiného a užil při činu násilí.
Podle zjištění soudu prvního stupně, z nichž v rozhodující míře vycházel v napadeném rozsudku i odvolací soud (došlo jen k nevýznamné úpravě popisu skutku zčásti ve prospěch – viz jednání vůči J. P., zčásti v neprospěch obviněného – viz způsob vniknutí na pozemek Mgr. Š. G.), spočívala podstata jednání obviněného v tom, že po předchozím telefonickém naléhání o uskutečnění návštěvy a vyhrožování zabitím vnikl po vyražení vstupní branky na pozemek a neuzamčenými vchodovými dveřmi vešel do domu majitelky Mgr. Š. G., kde v prvém patře zaťukal na dveře poškozené M. P., a poté, co jej vyzvala, aby odešel, otevřel dveře do obývacího pokoje, začal na ni křičet, že ji zabije, mlátil ji pěstmi do obličeje a hlavy, tahal ji za vlasy, udeřil do čela i nezletilého syna A. Š., následně se M. P. podařilo z místnosti utéci, a v její nepřítomnosti ohrožoval nožem i jejího staršího syna nezletilého L. P., vyhrožoval mu zabitím a následně po odchodu z místnosti napadl na chodbě u jiného bytu dalšího nájemníka J. P., kterého odstrčil, až upadl.
Soud prvního stupně posoudil skutek obviněného - vedle trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci - jako trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák., ačkoliv obžalobou v něm byl spatřován též trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. V daných souvislostech v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že obviněný neoprávněně vnikl do domu jiného, když i přes nesouhlas poškozené vstoupil do jejího bytu, ačkoliv v bytě nebydlel, neměl tam přístup a poškozená si to výslovně nepřála; přesto využil odemčení dveří a po zatlačení na zavřené dveře do pokoje otevřel i tyto a do bytu vstoupil, ačkoliv byl bezprostředně předtím žádán poškozenou, aby tam nejen nechodil, ale ani nevstupoval. Současně soud poznamenal, že se nepodařilo prokázat, že by obviněný při vstupu do bytu překonal překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí, neboť nebylo bezpečně prokázáno, že by dveře do obývacího pokoje byly uzamčeny, že by je obviněný vyrazil a poškodil. Násilné jednání vůči osobám v bytě poškozené soud hodnotil jako jednání relevantní z hlediska naplnění zákonných znaků trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci (strana 6).
Odvolací soud se s právním závěrem soudu prvního stupně, který zaujal vůči právní kvalifikaci skutku také jako trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák., neztotožnil. Přisvědčil sice jeho názoru, že nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že by došlo při vstupu do pokoje k překonání překážky, jejímž účelem je zabránit vniknutí, a nezpochybnil ani jeho závěr, že při samotném vstupu do pokoje obviněný nepoužil násilí. Současně ale také zdůraznil, že „podle jeho názoru bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že obviněný při svém neoprávněném vniknutí do domu jiného použil násilí, neboť tento znak nelze vztahovat pouze k samotné manipulaci s dveřmi, resp. k formě příchodu a vstupu obviněného“. Podle něj „je nutné hodnotit jednání obviněného jako celek v kontextu s dikcí ustanovení §238 odst. 1, 2 tr. zák., když navíc z jeho celkového jednání předcházejícího vlastnímu vniknutí lze dovodit, že obviněný pojal úmysl vykonat v bytě násilí ještě před tím, než do něho vniknul; podle výpovědi svědkyně P. jí měl říct, aby otevřela dveře, že to tam vymlátí, a bezprostředně poté, kdy se v bytě ocitl, svědkyni fyzicky napadl.“ Proto odvolací soud usoudil, že obviněný neoprávněně vnikl do domu jiného a užil při činu násilí, a jeho skutek tak podle jeho přesvědčení vykazuje – vedle trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. – znaky skutkové podstaty trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. (strany 5, 6).
Nejvyšší soud se otázkou porušení domovní svobody v kontextu s ústavně zaručenou garancí nedotknutelnosti obydlí zevrubně zabýval ve stanovisku ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. Tpjn 300/2000, jež bylo publikováno pod č. 14/2002 Sb. rozh. tr. Zaujal názor, že je třeba vycházet z toho, co je objektem trestného činu porušování domovní svobody. Objektem tohoto trestného činu je domovní svoboda zaručená článkem 12 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb.), který ve svém odst. 1 stanoví, že obydlí je nedotknutelné a není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí. Chráněna je tak domovní svoboda jak vlastníka, tak oprávněného uživatele domu nebo bytu. Domovní svobodu přitom nelze chápat jako pouhou nedotknutelnost, nenarušitelnost obydlí (domu či bytu) v jeho hmotné podstatě, ale je třeba ji chápat šířeji, a to jako právo občana - oprávněné osoby nebýt nikým neoprávněně rušen ve svém soukromí, jež mu poskytuje obývaný dům nebo byt, a to včetně ochrany osobní integrity takové osoby v tomto prostoru.
Z toho vyplývá, že domovní svoboda oprávněné osoby nepřestává být porušována pouze při uskutečňování první alternativní formy jednání, tedy neoprávněného vniknutí do jejího domu či bytu, ale její porušování trvá i poté, kdy se pachatel v takovém domě nebo v bytě zdržuje proti vůli oprávněné osoby. To jinými slovy znamená, že porušování domovní svobody oprávněné osoby nekončí v okamžiku úspěšného vniknutí pachatele do uvedeného prostoru, ale k jejímu porušování dochází po celou dobu; kdy se v něm pachatel neoprávněně nachází. Z toho lze dovodit závěr, že pachatel může svým jednáním naplnit zákonný znak předmětného trestného činu i jen neoprávněným vniknutím do domu nebo do bytu jiné osoby. Pokud se ale v tomto prostoru nadále zdržuje proti vůli oprávněné osoby (ihned po vniknutí do něj jej dobrovolně nebo nedobrovolně neopustí), dopouští se neoprávněného setrvání v domě nebo v bytě a naplňuje tak i druhý z alternativních způsobů jednání, jímž lze spáchat skutkovou podstatu tohoto trestného činu. I když v uvedeném případě je trestný čin dokonán již samotným neoprávněným vniknutím do domu nebo do bytu jiného, je páchán i nadále po celou dobu, po kterou se pachatel po vniknutí v domě nebo v bytě bez oprávnění zdržuje, neboli zde neoprávněně setrvává. To znamená, že takový pachatel trestný čin páchá oběma možnými způsoby, tedy ve formě neoprávněného vniknutí i neoprávněného setrvání. Pro úplnost Nejvyšší soud též konstatoval, že tohoto trestného činu se ale může dopustit i pachatel, který se do domu nebo do bytu jiného dostane oprávněně, tedy se svolením oprávněné osoby, ale potom se vzepře výslovně nebo konkludentně projevené vůli oprávněné osoby a bez oprávnění odmítne tento prostor opustit a nadále se v něm zdržuje. Takový pachatel rovněž porušuje domovní svobodu oprávněné osoby, a to tím, že proti její vůli bez oprávnění setrvává v jejím domě nebo bytě, čímž naplňuje výhradně druhý z alternativních způsobů spáchání trestného činu. Rozdílnost mezi spácháním trestného činu oběma výše uvedenými způsoby je mj. v tom, že v prvním případě k jeho dokonání dojde již okamžikem předchozího neoprávněného vniknutí do domu nebo bytu, kdežto v druhém případě se tak děje až momentem, kdy je další přítomnost pachatele možné označit za neoprávněnou, tedy v rozporu s vůlí oprávněné osoby. Taktéž v tomto druhém případě k páchání trestného činu dochází po celou dobu, během níž je pachatelem udržován protiprávní stav spočívající v jeho neoprávněném zdržování se v domě nebo v bytě oprávněné osoby.
V těchto souvislostech je nutné nahlížet na případy, při nichž dojde k porušení domovní svobody oprávněné osoby pachatelem, jenž při tom užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí. Z povahy objektu trestného činu porušování domovní svobody spočívajícího též v právu oprávněné osoby nebýt nikým rušen ve svém soukromí, které poskytuje dům či byt, je třeba dovodit, že k narušení soukromí oprávněné osoby dojde násilným jednáním pachatele nebo jeho bezprostřední pohrůžkou ze strany pachatele nejen proti samotnému vlastníku nebo uživateli takového domu nebo bytu, ale i proti osobám, které zde mají právo bydlení, anebo i proti osobám, jež se v něm nacházejí se souhlasem oprávněné osoby, a také proti osobám, které v tomto prostoru jednají ve prospěch oprávněné osoby. To znamená, že zmíněné zákonné ustanovení poskytuje ochranu též rodinným příslušníkům, kteří v domě nebo v bytě bydlí, včetně dalších zde bydlících osob v tzv. společné domácnosti (druh, družka, popř. jiné osoby v obdobném vztahu), ale i osobám nacházejícím se v takovém prostoru přechodně, krátkodobě, např. hostům apod., jakož i osobám, které do domu nebo bytu vstoupí na podporu a ochranu soukromí oprávněné osoby (např. soused zjistí, že do vedlejšího bytu vnikl pachatel, a on ho jde vykázat, zadržet či jinak proti němu zakročit). Napadením kterékoli z těchto osob v domě nebo v bytě jiného za použití násilí nebo jeho bezprostřední pohrůžkou ze strany pachatele dochází k porušení objektu tohoto trestného činu.
Ve světle těchto východisek je zjevné, že závěry odvolacího soudu jsou velmi paušální, nepřesné a ve svých důsledcích do určité míry nepřezkoumatelné, jak opodstatněně vytkla i státní zástupkyně.
Obviněný nesouhlasil s možností právně kvalifikovat jeho jednání jako trestný čin porušování domovní svobody podle §238 tr. zák. v jeho kvalifikované skutkové podstatě podle §238 odst. 2 tr. zák. Výklad této kvalifikované skutkové podstaty učiněný odvolacím soudem podle jeho přesvědčení rozšiřuje podmínky trestnosti, poněvadž prvek násilí vztahuje i na následné chování, které s prokázaným způsobem spáchání trestného činu porušování domovní svobody již vůbec nesouvisí. Prvek násilí se podle něj musí vztahovat pouze ke konkrétnímu způsobu použitému při vniknutí do domu nebo bytu jiného.
Výtky obviněného jsou v jistém smyslu opodstatněné. Pakliže odvolací soud aplikoval právní větu obsahující znaky trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. v podobě, že obviněný „neoprávněně vnikl do domu jiného a užil při činu násilí“, nekoresponduje tato právní věta s konkrétním soudy zjištěným popisem jednání obviněného. Protože jde o užití násilí při neoprávněném vniknutí do domu jiného, nutno přisvědčit názoru obviněného, že užití násilí v tomto případě představuje a je typicky spojováno se způsobem a prostředky, jakými bylo neoprávněně vniknuto do domu či bytu jiného. Odvolací soud však ve shodě se soudem prvního stupně vycházel ze zjištění, že při samotném vstupu do pokoje, který byl neoprávněný, poněvadž poškozená M. P. jasně výslovně dala najevo, že si v něm jeho přítomnost nepřeje, obviněný násilí nepoužil. Současně ale odvolací soud zjistil a popsal užití násilí vůči osobám nacházejícím se v bytě užívaném M. P. až po neoprávněném vniknutí do předmětného bytu.
Obviněný použití násilí za okolností zjištěných odvolacím soudem po neoprávněném vniknutí do bytu nezpochybnil ani svými dovolacími námitkami, ale toto užití násilí nikterak nespojoval s jednáním zakládajícím znaky trestného činu porušování domovní svobody; spatřoval v něm toliko trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. a ani státní zástupkyně takovému právnímu názoru neoponovala.
Jak již ovšem bylo vyloženo, užití násilí vůči osobám (případně i věcem) nacházejícím se v bytě, do něhož obviněný neoprávněně vnikl, až po tomto vniknutí - byť k samotnému vniknutí došlo bez použití násilí - není bezvýznamné ani z hlediska právního posouzení skutku jako trestného činu porušování domovní svobody podle §238 tr. zák. Z popisu skutku je evidentní, že obviněný se v bytě poškozené zdržoval po neoprávněném vniknutí do něj proti vůli poškozené coby oprávněné osoby a v této době užil násilí proti vyjmenovaným osobám, jež se v bytě po dobu jeho neoprávněného setrvávání zdržovaly. Přiléhavým by proto bylo odkázat na tu část skutkové podstaty trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., jež je vyjádřena tím, že obviněný „neoprávněně setrval v domě jiného a užil při činu násilí“. To patrně měl na zřeteli odvolací soud, pokud nepřesně udával, že použití násilí nelze vztahovat pouze k samotné formě příchodu a vstupu obviněného, ale je nutno hodnotit jeho chování jako celek v kontextu ustanovení §238 odst. 1, 2 tr. zák....“.
Třebaže odůvodnění právního posouzení skutku také jako trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. odvolacím soudem je parciálně vnitřně rozporné a nejasné, je evidentní, že při správném pohledu na věc a výkladu jednotlivých zákonných znaků trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. byly naplněny jak zákonné znaky, že obviněný neoprávněně vnikl do domu (či bytu) jiného, že tam neoprávněně setrval a při tomto posledně uvedeném činu, tj. neoprávněném setrvání v bytě, užil násilí a pohrůžky bezprostředního násilí. Se správností právního posouzení skutku jako trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, tr. zák. proto úspěšně polemizovat nelze, vadně však byly vyjádřeny jeho zákonné znaky v tzv. právní větě výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu.
I kdyby však Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného v jím naznačené sporné otázce důvodným, je zcela zřejmé, že projednání dovolání v rozsahu a z důvodů v něm uvedených by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného. Především je třeba říci, že by nemohlo dojít k žádné změně právního posouzení skutku; upřesněním právní věty trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. beze změny právního posouzení skutku by nemohlo dojít k žádnému relevantnímu posunu při hodnocení stupně nebezpečnosti činu obviněného pro společnost a odstranění vytknutých nedostatků by nemohlo zásadně ovlivnit ani závěry rozhodné pro stanovení druhu trestu a jeho výměry. Úhrnný trest odnětí svobody byl obviněnému odvolacím soudem vyměřen podle zásad pro ukládání úhrnného trestu uvedených v §35 odst. 1 tr. zák. v dolní polovině určující zákonné trestní sazby §238 odst. 2 tr. zák. ve výměře jednoho roku a čtyř měsíců, pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Takto stanovený druh a výměra trestu zcela koresponduje s rozhodnými hledisky uvedenými v §23 odst. 1 a §31 odst. 1 tr. zák., jak jsou rozvedeny v odůvodnění rozsudku soudů obou stupňů.
Současně je evidentní, že otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, nemá po právní stránce význam; jde o otázku, jež je řešena v judikatuře soudů včetně Nejvyššího soudu, přičemž v rozhodovací činnosti soudů tato problematika nevyvolává pochybnosti či větší obtíže (k tomu např. č. 1/1980, již citované č. 14/2002 Sb. rozh. tr. aj.).
Takový postup není v konkrétním případě v kolizi ani s judikaturou Ústavního soudu (nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 639/03, IV. ÚS 182/04, I. ÚS 125/04 atd.) a od ní se odvíjející judikaturou Nejvyššího soudu. Ani uvažovaná změna právní věty totiž nic nemění na tom, že obviněnému byla dána možnost vyjádřit se k právní kvalifikaci skutku; on sám nezpochybňoval, že jde o skutek relevantní z hlediska trestního práva, přednesl svůj názor na možnost jeho právního posouzení. Nutno dodat, že nepřichází reálně v úvahu ani porušení práva navrhovat nové důkazy, které by i mohly nakonec zpochybnit možnost aplikovat již užitou právní kvalifikaci při modifikované právní větě na daný skutek, a to včetně ověření subjektivní stránky jednání tak, aby bylo možné spolehlivě posoudit, že nebyla porušena ústavní zásada nullum crimen sine lege (čl. 39 Listiny základních práv a svobod). Důsledně bylo respektováno i ustanovení §33 odst. 1 tr. ř., podle něhož má obviněný právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, může uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě, činit návrhy a podávat žádosti a opravné prostředky atp.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl, neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. března 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková