ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.229.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 229/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. března 2009 o dovolání obviněného M. V., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 11 To 437/2008, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 1 T 76/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 1 T 76/2008, byl obviněný M. V. uznán vinným trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák., kterého se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že dne 27. 4. 2008 v době od 15:30 hodin do 18:30 hodin v B. od stadionu S. O. na křižovatku ulic R. a H. řídil motocykl zn. Yamaha R6, bíločervené barvy bez registrační značky, aniž k tomu měl příslušné řidičské oprávnění skupiny „A“ ve smyslu §3 odst. 3 písm. a) a §81 odst. 2 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, v tehdy platném znění. Odsouzen byl podle stejného ustanovení trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výši 10.000,- Kč, a pro případ, že by tento trest ve stanovené době nebyl vykonán, mu byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
Obviněný podal proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 11 To 437/2008, tak, že je jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Prostřednictvím obhájce Mgr. Z. H. podal obviněný M. V. proti posledně zmíněnému usnesení odvolacího soudu z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř. dovolání. Obviněný v jeho obsahu nejprve poukázal na argumentaci, kterou uplatnil v rámci podaného odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, v rámci níž zejména namítl, že jeho vina nebyla v hlavním líčení spolehlivě prokázána. Zmínil též podstatné rozpory ve výpovědích svědků, o něž soudy svá rozhodnutí o jeho vině opřely, s poukazem na to, že ani jiné důkazy provedené soudem při hlavním líčení neprokázaly, že by se uvedeného činu dopustil. Podle obviněného skutková zjištění soud prvního stupně založil jen na domněnkách příslušníků městské policie, aniž by bylo přihlédnuto k tomu, že obviněný již od počátku trestního stíhání popíral, že by se dopustil jednání, pro které byl postaven před soud. Obviněný poukázal na to, že při tlačení motocyklu jej fotografoval příslušník městské policie J. Š., který mu bez jakékoli kontroly osobních nebo jiných dokladů vyhrožoval, „že mu to neprojde“. Podle názoru obviněného nebyl po celé hlavní líčení proveden jediný přímý důkaz, jenž by ho usvědčoval z jednání, které mu je obžalobou kladeno za vinu. Zdůraznil, že se soudům nepodařilo bez nejmenších pochybností jeho vinu dokázat, a při hodnocení důkazů se soudy nevypořádaly s jeho obhajobou ani s okolnostmi, které vyplynuly z provedených důkazů a měly být hodnoceny v jeho prospěch. Obviněný vznesl výhrady i proti tomu, že odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl svá stanoviska pouze v obecné rovině a k jednotlivým námitkám obviněného nevyjádřil žádné konkrétní úvahy, neboť odkázal pouze na závěry soudu prvního stupně. Shledal, že tak došlo k porušení základních principů odvolacího řízení, neboť pokud odvolací soud pouze obsahově souhlasil s odůvodněním napadeného rozhodnutí, aniž by konkrétně zhodnotil argumenty obviněného, nejedná se o přezkoumávání rozhodnutí soudu prvního stupně z hlediska odvoláním vytýkaných vad. Obviněný své další výhrady zaměřil proti uložení peněžitého trestu, k němuž zdůraznil, že mu byl jeho výkon odložen do 11. 2. 2009, a pokud se mu do uvedené lhůty nepodaří jej řádně splnit, bude muset nastoupit trest odnětí svobody. Obviněný uvedl, že přišel o zaměstnání, a proto uložením peněžitého trestu za situace, v níž se nacházel již před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně, se jedná o trest, jehož uložení s ohledem na ustanovení §54 odst. 1 tr. zák., jeho příjmové poměry a životní situaci zákon nepřipouští. Ačkoli na tyto skutečnosti obviněný poukázal již v rámci svého odvolání, odvolací soud se touto námitkou vůbec nezabýval.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí jemu předcházející zrušil, a soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která uvedla, že obviněný v dovolání neuvedl žádné konkrétní důvody, pro které považuje právní závěry obou soudů v otázce právního posouzení skutku za nesprávné, a omezil se pouze na to, že vyjádřil nesouhlas se skutkovým zjištěním. Obviněný se tedy domáhal změny právního posouzení skutku a přitom odmítal skutková zjištění prokázána na základě provedeného dokazování. Jeho námitky tudíž shledala mimo rámec dovolacího důvodu stanoveného v 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K námitkám uplatněným ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. poukázala na to, že v době rozhodování nalézacího soudu byl obviněný zaměstnán jako řidič H. F., s. r. o., B., a že byly zhodnoceny všechny podmínky pro uložení peněžitého trestu. Zmínila, že soud obviněnému neuložil trest zákazu činnosti, a to právě s ohledem na zaměstnání obviněného, který v té době byl řidičem z povolání, a pokud byl odsouzen k peněžitému trestu, bylo tak učiněno v souladu s ustanovením §53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Jde tak o trest, který je přípustný. Poznamenala, že obviněný v odvolacím řízení proti výroku o trestu neuváděl žádné okolnosti, které by z tohoto hlediska byly relevantní. Podle státní zástupkyně je na obviněném, není-li v jeho možnostech peněžitý trest zaplatit, aby opět požádal o jeho odklad, když soud je navíc povinen v případě jeho nezaplacení zkoumat, zda nejsou dány důvody pro upuštění od výkonu peněžitého trestu. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neshledala dovolání obviněného opodstatněným, ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uvedla, že za daného procesního stavu přichází do úvahy jen jeho druhá alternativa, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku. V tomto směru však obviněným deklarované důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. nebyly důvodné, a proto ani posledně označený důvod dovolání nebyl naplněn. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání M. V. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací §265c tr. ř. nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou v souladu s §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Za splnění výše uvedených podmínek posuzoval dovolací soud dále otázku, zda uplatněné námitky lze považovat za důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř., neboť dovolání lze podat pouze z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Na jeho podkladě je ve vztahu ke zjištěnému skutku možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V souladu se zjištěným skutkovým stavem lze proto namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. V rámci dovolacího řízení nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů zde však nestačí a vede k odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, sv. 17, č. T-420.
Podle obsahu dovolání vztahujícího se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je patrné, že obviněný je založil na polemice se skutkovým zjištěním, jež v dané trestní věci učinil soud prvního stupně a dále na tom, jak se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal s námitkami, které vznesl v rámci podaného odvolání. Ani jeden z těchto argumentů však na označený dovolací důvod nedopadá, protože nesprávnosti skutkových zjištění nelze vytýkat v rámci žádného ze zákonem vymezených důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř., jak bylo shora vysvětleno. Poukázal-li totiž obviněný zejména na rozpory v provedených důkazech, a jejich následném hodnocení, přičemž v návaznosti na tyto výhrady pak nabídl vlastní verzi skutkového děje, jíž se hájil již v předchozích stádiích trestního řízení, a tvrdil, že se skutku nedopustil, jde o námitky procení povahy, jejichž těžištěm jsou principy vyjádřené v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., což je s označeným dovolacím důvodem neslučitelné. Pokud obviněný vytýkal nedostatky v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, je nutné připomenout, že podle §265a odst. 4 tr. ř. je dovolání jen proti důvodům nepřípustné, což vychází ze zásady, že dovoláním obdobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výrok určitého rozhodnutí, nikoli však jeho odůvodnění. Proto, když obviněný zčásti uplatnil námitky proti způsobu, jakým odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl a vyložil své argumenty, není možné takovou výhradu považovat za přípustné.
Ze všech těchto důvodů se dovolací soud výhradami obviněného podřazenými pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nezabýval, protože byly uplatněny v rozporu s tím, co lze za důvody dovolání z hlediska ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. považovat.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné uplatnit, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Z této dikce je patrné, že uvedený dovolací důvod může být splněn jen v případě existence některé ze dvou podmínek, a to jednak pokud byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, a jednak, že byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.
Námitky obviněného, že mu neměl být pro nedobytnost ukládán peněžitý trest, naplňují první alternativu z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. že je napadán druh trestu, který zákon nepřipouští. Tato se vztahuje na případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §27 tr. zák. bez splnění podmínek, které zákon předpokládá. Je tomu tak i tehdy, pokud by určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní podmínky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1165/2006, zveřejněné v Trestněprávní revue, 2007, č. 3, s. 79).
Peněžitý trest s ohledem podle §53 odst. 1, 2 tr. zák. může soud uložit ve výměře od 2.000,- Kč do 5.000.000,- Kč, jestliže pachatel úmyslnou trestnou činností získal nebo se snažil získat majetkový prospěch. Bez těchto podmínek lze uložit peněžitý trest pouze v případech, že a) tento trest ve zvláštní části uložení tohoto trestu dovoluje, nebo b) ukládá jej za trestný čin, u něhož horní hranice trestní sazby odnětí svobody nepřevyšuje tři léta, a vzhledem k povaze spáchaného trestného činu a možnosti nápravy pachatele trest odnětí svobody současně neukládá.
Pro posuzovaný případ platí hledisko vyjádřené v ustanovení §53 odst. 2 písm. a) tr. zák., protože obviněnému byl tento trest ukládán na trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák., u něhož je peněžitý trest jako jeden z možných druhů trestů, jimiž může být pachatel potrestán, výslovně uveden.
Jeho výměra ve výši 10.000,- Kč rovněž koresponduje se zákonnou podmínkou uvedenou v §53 odst. 1 tr. zák., neboť ta výše spadá do sazby od 2.000,- Kč do 5.000.000,- Kč.
Další okolnost, kterou je soud povinen zkoumat před tím, než obviněnému peněžitý trest vyměří, je stanovena v ustanovení §54 odst. 1 tr. zák., podle něhož při výměře peněžitého trestu přihlédne soud k osobním a majetkovým poměrům pachatele; peněžitý trest neuloží, je-li zřejmé, že by byl neodbytný. Přičemž platí, že závěr o dobytnosti peněžitého trestu se musí opírat o spolehlivé zjištění osobních, výdělkových a majetkových poměrů pachatele. Za nedobytný by bylo nutné pokládat peněžitý trest, když už při rozhodování o trestu je s ohledem na osobní a majetkové poměry pachatele zjevné, že peněžitý trest pachatel nemůže vykonat, a to ani zaplacením ve splátkách podle §53 odst. 4 tr. zák.
Pokud jde o konkrétní poměry obviněného v době, kdy o peněžitém trestu rozhodoval soud prvního stupně, je zřejmé, že se soud opíral zejména o zprávu ze dne 14. 5. 2008 H. F., s. r. o., B., u níž byl obviněný v předmětné době zaměstnán od 13. 8. 2007 jako skladník s průměrným měsíčním výdělkem 8.000,- Kč. Obviněný při hlavním líčení konaném dne 23. 6. 2008 ke svým majetkovým poměrům uvedl, že stále u uvedené firmy pracuje. Z protokolu o výslechu podezřelého se podává, že byl zaměstnán u shora jmenované společnosti jako řidič, byl svobodný a bezdětný. U hlavního líčení dne 13. 8. 2008 soudu sdělil, že se živí jako řidič, a s odkazem na tuto skutečnost zmínil, že by nerad přišel o řidičský průkaz, který ho živí. O práci by nemohl přijít, protože má „splácení“. V odůvodnění svého písemně zpracovaného odvolání uvedl, že je proti němu veden výkon rozhodnutí, jenž blíže nespecifikoval, pouze poukázal na to, že by vymožení peněžitého trestu mohlo být v důsledku exekučního řízení ztíženo. Při veřejném zasedání při projednání jeho odvolání žádné jiné okolnosti neuvedl.
Na základě všech těchto zjištění a právních úvah Nejvyšší soud shledal, že obviněnému byl uložen peněžitý trest v souladu s ustanovením §53 odst. 1 tr. zák. ve výměře odpovídající zákonnému rozpětí této trestní sazby. Rovněž jde o trest, který ve smyslu §54 odst. 2 písm. a) tr. zák. zákon u trestného činu podle §180d tr. zák. dovoluje. V době, kdy soud o vyměření peněžitého trestu rozhodoval, byl obviněný výdělečně činný, se stálým zaměstnáním a trvalým bydlištěm. I když jeho přiznaný příjem nebyl příliš vysoký, odpovídal jemu a výměra uvedeného trestu odpovídá i tomu, že obviněný je svobodný a nemá žádnou vyživovací povinnost. Pokud obviněný zmiňoval „splátky“ nebo „exekuci“, nikdy žádné podrobnosti nekonkretizoval. Uvedené skutečnosti nesvědčí o tom, že by peněžitý trest vyměřený výrazně při spodní hranici zákonem stanovené trestní sazby, jehož výše jen nevýrazně převyšovala jeho průměrnou měsíční mzdu, nebylo možné považovat za trest, který by byl nedobytný.
Nejvyšší soud tak shledal, že v rámci ukládání peněžitého trestu soudy hodnotily a dostatečně posuzovaly všechny rozhodné okolnosti a uložily tento druh trestu v souladu s podmínkami, které pro jeho ukládání zákon stanoví. Z těchto důvodů Nejvyšší soud uvedenou námitku obviněného považoval za neopodstatněnou.
S ohledem na to, že obviněný své dovolání opřel rovněž o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je vhodné uvést, že podle něj lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265 odst. 1 tr. ř.
Z obsahu dovolání obviněného plyne, že tento dovolací důvod uplatnil v jeho druhé variantě, neboť odvolací soud se v odvolacím řízení odvoláním obviněného zabýval a věc meritorně přezkoumal.
Vzhledem k tomu, že v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil námitky, jež tomuto důvodu dovolání formálně neodpovídaly, a dovolání na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebylo shledáno opodstatněným, nemohl být naplněn ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Na základě všech shora uvedených skutečností Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. března 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová