ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.460.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 460/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. května 2009 o dovolání obviněného arch. P. H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. 61 To 117/2006, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 147/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného arch. P. H. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný arch. P. H. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. 2 T 147/2002, uznán vinným pod body 1), 3) trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák., pod bodem 2) trestným činem útisku podle §237 tr. zák. a odsouzen podle §249a odst. 2, §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na devět měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na dvě léta. Za použití §53 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 100.000,- Kč a podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na čtyři měsíce. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Ing. I. Ř., J. B., R. H. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícím proti všem jeho výrokům. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. 61 To 117/2006, byl rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušen v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným pod body 1/, 2/ trestnými činy neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. a odsouzen podle §249a odst. 1, 2 tr. zák. k úhrnnému trestu (v rozhodnutí chybí odkaz na ustanovení §35 odst. 1 tr. zák.) odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na osmnáct měsíců. Podle §249a odst. 1, 2 tr. zák. za použití §53 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 100.000,- Kč a podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na jeden měsíc. Zároveň byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, jímž měl spáchat trestný čin útisku podle §237 tr. zák. V dalším bylo rozhodnuto o odkázání poškozených s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních (poškozená R. H. podle §229 odst. 1 tr. ř., poškození Ing. I. Ř. a J. B. podle §229 odst. 3 tr. ř.).
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný dvou trestných činů neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. dopustil tím, že
1/ v době kolem 29. 5. 1998 nejméně do 10. 8. 2000 v P., P., jako majitel domu nechal nainstalovat mříž mezi 2. a 3. patrem, která se uzamyká, přičemž poškozené R. H. odmítl vydat od mříže klíč, čímž jí znemožnil užívání části bytu situovaného ve 3. patře za touto mříží, a dne 17. 2. 2000 nejméně do 21. 9. 2000 jí uzavřel přívod vody do bytu ve 2. patře pod záminkou nadměrné spotřeby vody,
2/ v době od 29. 10. 2001 nejméně do 22. 4. 2002 znemožnil jako majitel domu v P. P., řádnému nájemci T. H. užívání místnosti o rozloze 17 m2 v přízemí pod bytem poškozeného, která je součástí bytu, a to tím, že do ní uzamkl přístup.
Pro úplnost nutno dodat, že se jednalo již o druhé rozhodnutí, které odvolací soud v dané věci učinil. V prvém případě byl k odvolání obviněného usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 8 To 594/2004, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 2 T 147/2002, a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Proti shora označenému rozsudku Městského soudu v Praze jakožto odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, a to proti jeho odsuzující části. Odkázal v něm na důvody dovolání uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a namítl, že napadeným rozhodnutím byl nesprávně zjištěn skutkový stav věci a tento byl nesprávně právně posouzen a že mu byl uložen trest, který není v souladu se zásadami pro ukládání trestu a který zákon nepřipouští.
Dovolatel tvrdil, že hrubým způsobem bylo porušeno jeho právo na obhajobu, poněvadž v jeho nepřítomnosti bylo prováděno ohledání domu soudem, přičemž si při tomto úkonu účast vymínil a svoji absenci řádně omluvil. Soudu též vytkl, že si nezajistil otevření všech prostor, aby mohl řádně provést důkaz, který považoval za stěžejní pro posuzovanou věc. Měl za to, že odvolací soud pochybil, když sám ve věci rozhodl, místo aby věc vrátil soudu prvního stupně s pokynem, aby byla přidělena jinému soudci. Zdůraznil, že se tak stalo přesto, že sám připustil, že rozsudek soudu prvního stupně nevyznívá přesvědčivě, a navíc jde nesporně o složitou problematiku, která úzce navazuje na problematiku občanskoprávní. Opakoval, že se trestného činu podle §249a odst. 2 tr. zák. nedopustil ani po stránce objektivní, ani subjektivní, a poukazoval na absenci zjištění příčinného působení jednání obviněného na společenské vztahy chráněné trestním zákonem a toho, zda toto jednání nese všechny znaky zavinění.
Soudy podle něj nepřihlédly ke skutečnosti, že poškozené R. H. bylo umožněno si mříž kdykoliv otevřít, neboť klíč byl k dispozici. Nezkoumaly otázku vyčlenění předmětných prostor z bytového fondu, účel, k jakému byly prostory touto poškozenou užívány, motiv instalace mříže, ani stav po prodeji domu. Zmínil, že důvodem uzavření vody do bytu poškozené byla nekolaudovaná instalace vody, k jejímuž odstranění byl vyzván odborem výstavby M. č. P., a nikoliv nadměrný odběr vody. Na výzvu poškozená nereagovala a protiprávní stav neodstranila, čímž dovolatele prokazatelně poškozovala. Z napadeného rozhodnutí není podle něho patrné, na základě jakých důkazů dospěl soud k závěru, že místnost o rozloze 17 m2 oprávněně užíval Ing. T. H., když z obsahu spisu je zřejmé, že tento prostor nikdy sklepem nebyl. Soudy rovněž nevzaly v úvahu, že vrácení nemovitosti restituentovi žijícímu v N. vyvolalo nevoli u nájemníků, kteří se snažili obhájit svá nájemní práva, avšak není jisto, zda tak činili po právu. Za nevyjasněné důkazní situace měly soudy postupovat podle zásady in dubio pro reo a v plném rozsahu jej zprostit obžaloby.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel namítal, že úhrnný trest lze uložit v případě, kdy soud odsuzuje pachatele za dva nebo více trestných činů. Pro tento případ mu lze uložit i jiný druh trestu, jestliže jeho uložení by bylo odůvodněno některým ze souzených trestných činů. V konkrétním případě byl ale odsouzen za týž trestný čin a byly mu uloženy dva tresty: jednak podmíněný trest odnětí svobody a jednak peněžitý trest. Ustanovení §249a tr. zák. ale umožňuje uložení jednoho ze dvou alternativně v úvahu přicházejících trestů, tedy buď trest odnětí svobody, nebo peněžitý trest. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že mu byly odvolacím soudem uloženy tresty dva, ačkoliv mu mohl být - s ohledem na znění ustanovení §249a tr. zák. - uložen trest pouze jeden. Navíc uložené tresty považoval vzhledem k věku pachatele, zdravotnímu stavu, okolnostem celého případu a době, která uběhla od spáchání údajného trestného činu, za nepřiměřeně přísné.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil, aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout a aby případně zvážil, zda není na místě přikázat věc jinému senátu či soudu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v obsáhlém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ty námitky obviněného, kterými napadal s poukazem na údajné porušení jeho práva na obhajobu způsob „ohledání domu soudem“, jelikož takové výhrady se týkají procesního postupu soudu, který nelze v rámci tohoto dovolacího důvodu přezkoumávat. Do stejné kategorie je třeba podle něj podřadit i výhrady vůči obsahu rozhodnutí a procesnímu postupu odvolacího soudu, pakliže předmětnou věc nevracel soudu prvního stupně s pokynem, aby byla přidělena jinému soudci, ale sám ve věci rozhodl rozsudkem. Rovněž v části, v níž obviněný zpochybnil naplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu, měl za to, že jeho námitky směřovaly proti způsobu hodnocení důkazů a proti skutkovým zjištěním soudů ohledně toho, zda poškozeným bránil v užívání prostor, které podle zákona oprávněně užívali, nikoliv proti tomu, že by učiněná skutková zjištění ohledně těchto skutečností nenaplňovala zákonné znaky zavinění či příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného a způsobeným následkem. Za předpokladu, že by dovolatel podal dovolání jen s odkazem na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., bylo by je nutno odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Dodal, že nelze dospět k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry soudů obou stupňů a že obviněný takový extrémní nesoulad ani nenamítl.
Stran výtek vůči uloženému trestu uvedl, že samotnou skutečností, že odvolací soud podle obviněného dostatečně nepřihlédl při výměře trestů k osobním poměrům obviněného ve smyslu §31 odst. 1 tr. zák., resp. §54 odst. 1 tr. zák., nelze podmiňovat aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť případná nepřiměřenost trestu, ať už z objektivních či subjektivních důvodů, není podmínkou přezkumu výroku o trestu ze strany dovolacího soudu. Za relevantně uplatněné, avšak neopodstatněné pak označil výhrady obviněného, že mu nemohl být vedle podmíněného trestu odnětí svobody uložen ještě trest peněžitý. Připomněl, že ustanovení §53 odst. 2 tr. zák. rozšiřuje možnosti uložení peněžitého trestu i na postih trestných činů, které nebyly spáchány úmyslně, anebo těch, které sice byly spáchány úmyslně, avšak bez zištné pohnutky. V obou případech může být podle státního zástupce uložen peněžitý trest vedle jiného trestu nebo samostatně. V konkrétním případě byl peněžitý trest ukládán podle §ustanovení 53 odst. 2 písm. a) tr. zák. a předpoklady pro použití tohoto ustanovení byly rozhodně splněny. Obviněnému byl proto správně ukládán úhrnný trest podle §35 odst. 1 tr. zák., přičemž v jeho rámci lze mimo jiné uložit vedle sebe trest odnětí svobody s trestem peněžitým. Navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je (jako celek) zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že s odkazem na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil především námitky, které směřovaly proti procesnímu postupu soudů při provádění důkazů, jmenovitě ohledání domu, proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Obvodní soud pro Prahu 1 a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i Městský soud v Praze. Tvrdil, že se trestné činnosti nedopustil, a vytkl, že se soudy nezabývaly tím, že poškozená R. H. si mohla mříž kdykoliv otevřít, poněvadž klíč byl k dispozici, stranu pozornosti nechaly otázkou vyčlenění předmětných prostor z bytového fondu, k jakým účelům byly prostory jmenovanou poškozenou užívány, motivem instalace mříží a ani stavem po prodeji domu. Nesouhlasil ani s tím, že přívod vody do bytu poškozené uzavřel z důvodu vysokého odběru, protože tak učinil z důvodu nekolaudované protipředpisové instalace vody v jejím bytě. Ve vztahu k místnosti pod bytem poškozeného Ing. T. H. namítl, že soudy nevysvětlily, na podkladě jakých důkazů dospěly k závěru, že tento prostor užíval poškozený, proč byl označen jako sklepní prostor, navíc po novém vlastníku nemovitosti tento poškozený přístup do předmětného prostoru nevymáhal. Celá záležitost byla podle něj vyvolána konfliktními vztahy mezi ním coby restituentem a nájemníky, kteří se za každou cenu snažili obhájit svá nájemní práva. Vzhledem k nevyjasněné důkazní situaci měly soudy postupovat podle zásady in dubio pro reo.
Se zřetelem na povahu dovolatelem takto vytýkaných vad je evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a následně na podkladě takové změny skutkových zjištění vyvozoval, že nebyla prokázána objektivní stránka trestných činů. Stejné hodnocení je třeba vztáhnout i k námitce absence subjektivní stránky, tj. zavinění ve formě úmyslu podle §4 tr. zák. Jak přiléhavě shrnul státní zástupce ve svém vyjádření, závěr o formě zavinění (§4, §5 tr. zák.) je závěrem právním, vycházejícím ze skutkových zjištění soudu, která vyplývají z provedeného dokazování. To znamená, že v tzv. skutkové větě není nezbytně nutné výslovně uvést, že čin byl spáchán úmyslně; takový závěr coby závěr právní však musí mít ve skutkových zjištění vyjádřených v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku oporu. V posuzovaném případě soudy učinily ve vztahu k zavinění taková zjištění, která zákonné znaky úmyslu evidentně naplňují. Obviněný svými výhradami ve skutečnosti polemizoval se způsobem hodnocení důkazů, se správností skutkových zjištění ohledně toho, zda poškozeným zabraňoval v užívání prostor, která podle zákona oprávněně užívali, na nichž byl závěr o úmyslné formě zavinění vystaven, nikoliv se správností právního závěru, že zákonné znaky úmyslného zavinění byly naplněny.
Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. V této souvislosti je na místě uvést, že výhrady obsažené v dovolání obviněného tvořily součást jeho obhajoby uplatněné již v předchozích fázích řízení a soudy obou stupňů se s nimi náležitě vypořádaly. Při hodnocení důkazů soudy postupovaly důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu, a své závěry srozumitelně odůvodnily způsobem odpovídajícím požadavkům §125 odst. 1 tr. ř. Vysvětlily, proč opřely své závěry o vině obviněného o svědecké výpovědi poškozených R. H., Ing. T. H., o listinné důkazy dokládající existenci užívacích práv poškozených k bytům včetně prostor sloužících jako komora, resp. sklep. Za situace, kdy poškozeným svědčila nájemní práva, nemohl obviněný zasahovat do jejich realizace tím způsobem, že bez rozumného důvodu instaloval mříže bránícím v přístupu do prostor užívaných jako příslušenství bytu, tím, že uzavřel přívod vody do bytu, či zamezil přístup do prostor označených jako součást bytu, a tak významně a dlouhodobě narušil kvalitu užívacích práv poškozených bez sebemenší snahy o sjednání nápravy. Soudy proto nepochybily, pokud shledaly obviněného vinným trestnými činy neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. V konkrétním případě nelze na čin obviněného pohlížet pouze jako na výraz konfliktní situace, jež se vytvořila mezi ním jakožto restituentem a nájemníky, kteří se vehementně snaží uhájit svá nájemní práva, a vyvození jeho trestní odpovědnosti není v kolizi s principem subsidiarity trestního práva. Že rozsah dokazování, způsob provádění důkazů či způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o porušení zásady in dubio pro reo a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Obviněný odkázal také na důvod dovolání obsažený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, buď že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Vůči výroku o trestu uplatnil obviněný dvě skupiny námitek. V prvé řádě měl za to, že nebyly splněny podmínky pro uložení úhrnného trestu, protože ten lze uložit pouze v případě, že byl pachatel odsouzen za dva různé trestné činy. On však byl odsouzen za tentýž trestný čin a byly mu uloženy dva tresty, tj. jednak podmíněný trest odnětí svobody, jednat peněžitý trest. Ustanovení §249a tr. zák. ale umožňuje uložení pouze jednoho ze dvou alternativně v úvahu přicházejících trestů a tím, že mu byly uloženy tresty dva, ač mohl být uložen jen jeden, bylo ustanovení §249a tr. zák. porušeno.
Především je třeba konstatovat, že výhrady vůči splnění zákonných podmínek pro uložení úhrnného trestu podle §35 odst. 1 tr. zák. (nikoliv §36 odst. 1 tr. zák., jak udává dovolatel), svojí povahou splňují předpoklady pro uplatnění důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoliv v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat podle ustálené praxe dovolacího soudu právě ty jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (k tomu rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Námitka obviněného, že mu nemohl být uložen úhrnný trest, poněvadž jeho podmínkou je odsouzení za dva různé trestné činy, zatímco on byl odsouzen za tentýž trestný čin, je nevěcná.
Podle zásad pro ukládání trestu za více trestných činů, jak jsou uvedeny v §35 odst. 1 tr. zák., platí, že odsuzuje-li soud pachatele za dva nebo více trestných činů, uloží mu úhrnný trest podle toho zákonného ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný; vedle trestu přípustného podle takového zákonného ustanovení lze v rámci úhrnného trestu uložit i jiný druh trestu, jestliže jeho uložení by bylo odůvodněno některým ze souzených trestných činů. Podmínkou pro uložení úhrnného trestu je odsouzení pachatele za dva nebo více trestných činů, aniž by bylo významné, zda byly spáchány v ideálním či reálném souběhu, zda se jednalo o trestné činy naplňující stejnou skutkovou podstatu či odlišné skutkové podstaty. V posuzovaném případě byly podmínky pro uložení úhrnného trestu nepochybně dány, poněvadž obviněný byl odsouzen za dva trestné činy neoprávněného zásahu k domu, bytu a k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák., o čemž svědčí nejen struktura výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, ale i ta část jeho odůvodnění, v níž odvolací soud výslovně zmiňuje, že skutek původně pod bodem 3) rozsudku soudu prvního stupně, týkající se poškozeného Ing. T. H., je „dalším samostatným skutkem“ (strana 7 rozsudku).
Pakliže obviněný namítl, že ustanovení §249a tr. zák. umožňuje uložení pouze jednoho ze dvou alternativně v úvahu přicházejících trestů, a tím, že mu byly uloženy tresty dva, ač mohl být uložen jen jeden, bylo ustanovení §249a tr. zák. porušeno, ve skutečnosti namítl, že mu uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Ač jde o výhradu relevantní ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., názoru obviněného nelze přisvědčit, poněvadž je zjevné, že vycházel pouze ze zákonné dikce ustanovení §249a odst. 1, 2 tr. zák. a nerespektoval zásady a podmínky pro ukládání trestu obsažené v obecné části trestního zákona.
Pachatele trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. lze podle §249a odst. 1 tr. zák. potrestat odnětím svobody až na dvě léta, nebo peněžitým trestem.
Podle §28 odst. 1 věty první tr. zák. stanoví-li trestní zákon ve zvláštní části na některý trestný čin několik trestů, lze uložit každý tento trest samostatně nebo i více jich vedle sebe. Vedle trestu, který stanoví tento zákon ve zvláštní části na některý trestný čin, lze uložit i jiné tresty uvedené v §27 tr. zák. Podle §28 odst. 2 tr. zák. nelze však uložit peněžitý trest vedle propadnutí majetku.
V posuzovaném případě byl vedle podmíněného trestu odnětí svobody uložen též peněžitý trest.
Podmínky pro uložení peněžitého trestu jsou obsaženy v ustanovení §53 tr. zák. Podle §53 odst. 1 tr. zák. může soud uložit peněžitý trest ve výměře od 2 000 Kč do 5 000 000 Kč, jestliže pachatel úmyslnou trestnou činností získal nebo se snažil získat majetkový prospěch. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení může soud uložit peněžitý trest bez podmínek odstavce 1 pouze v případě, že a) tento zákon ve zvláštní části uložení tohoto trestu dovoluje, nebo b) ukládá jej za trestný čin, u něhož horní hranice trestní sazby odnětí svobody nepřevyšuje tři léta, a vzhledem k povaze spáchaného trestného činu a možnosti nápravy pachatele trest odnětí svobody současně neukládá.
Ustanovení §53 odst. 2 tr. zák. tak rozšiřuje možnosti uložení peněžitého trestu i na postih trestných činů, které nebyly spáchány úmyslně, anebo těch, které sice byly spáchány úmyslně, ale bez zištné pohnutky. V obou případech může být uložen peněžitý trest vedle jiného trestu, druhu trestu nebo samostatně. Přitom není vyloučeno, že současně budou splněny podmínky pro uložení peněžitého trestu podle ustanovení §53 odst. 1 tr. zák. i §53 odst. 2 tr. zák.
V konkrétním případě je aktuální ustanovení §53 odst. 2 písm. a) tr. zák., podle něhož se peněžitý trest ukládá za trestné činy, u nichž je v sankci ve zvláštní části trestního zákona výslovně uvedena možnost uložení tohoto druhu trestu. Za této podmínky lze toto ustanovení uplatnit nejen při postihu nedbalostních trestných činů, ale i úmyslných trestných činů spáchaných bez zištné pohnutky, a to v obou případech bez ohledu na sazbu trestu odnětí svobody stanovenou za takový trestný čin, a nezáleží na tom, zda je vedle peněžitého trestu ukládán jiný druh trestu či nikoli. Tento předpoklad platí i u trestného činu neoprávněného zásahu k domu, bytu a k nebytovému prostoru podle §249a tr. zák., poněvadž ani přes jistou gramatickou odlišnost v textu ustanovení §249a odst. 1 tr. zák. není žádný rozumný důvod nahlížet odlišným způsobem na alternativně uvedené druhy trestů a odchýlit se od zásadních zásad pro ukládání jednotlivých druhů trestů vymezených v ustanovení §28 odst. 1 tr. zák.
Obviněnému byl rozsudkem odvolacího soudu uložen podle §249a odst. 1, 2, §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na osmnáct měsíců. Vedle tohoto trestu mu byl uložen i trest peněžitý za použití §53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. ve výši 100.000,- Kč a podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na jeden měsíc. Takto vedle sebe uložené druhy trestů jsou přípustné, pro jejich uložení byly splněny zákonné podmínky a jejich současné uložení nevylučuje ani ustanovení §28 odst. 2 tr. zák. V tomto ohledu je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
Druhou skupinu námitek pak tvořily ty, jejichž prostřednictvím obviněný vytkl, že uložený trest je s ohledem na osobu pachatele, okolnosti případu a na dobu, která uplynula od spáchání, nepřiměřeně přísný. Jak již bylo řečeno, nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného) trestu nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a ani prostřednictvím žádného jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu též rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). V této části bylo tedy dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud nerozhodoval o žádosti obviněného o odložení výkonu rozhodnutí, kterou učinil v závěru dovolání, poněvadž obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu. Samosoudkyně soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložila a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala. Nelze nepoznamenat, že uložené druhy trestů zdravotní stav obviněného neohrožovaly; výkon trestu odnětí svobody byl podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou na osmnáct měsíců, jež již uplynula,a nařízení tohoto trestu není reálné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. května 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková