ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.489.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 489/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. května 2009 o dovolání obviněného M. Č., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 5 To 234/2007, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 6 T 113/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. Č. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 7. 9. 2006, sp. zn. 6 T 113/2003, byl obviněný M. Č. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §148 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na devět měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na osmnáct měsíců.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné platby podle §148 odst. 2 tr. zák. dopustil tím, že v D. dne 25. 1. 2002 na f. ú. jako soukromý podnikatel podnikající pod obchodní firmou M. Č. – Z., a jako plátce daně z přidané hodnoty předložil přiznání k DPH za čtvrté čtvrtletí roku 2001, ve kterém uplatnil nárok na nadměrný odpočet DPH v celkové výši 1.090.305,- Kč, přičemž s vědomím existence fiktivních účetních dokladů v tomto daňovém přiznání neoprávněně navýšil daň na vstupu, a to o částky:
1) 149.000,- Kč na základě faktury ze dne 15. 11. 2001, údajně vystavené společností B., s. r. o.,
2) 72.128,40 Kč na základě faktury ze dne 10. 10. 2001, údajně vystavené firmou M. S. – S., kterou mu pro tento účel obstarali v této trestní věci odsouzení J. Č. a J. S.,
3) 39.408,- Kč na základě faktury ze dne 1. 11. 2001, údajně vystavené společností F. E., s. r. o., kterou mu pro tento účel obstaral v této trestní věci odsouzený J. Č.,
4) 34.402,10 Kč na základě faktury ze dne 14. 11. 2001, údajně vystavené společností F. E., s. r. o., kterou mu pro tento účel obstaral v této trestní věci odsouzený J. Č.,
přičemž výše uvedené firmy faktury nevystavily, nezanesly je do svého účetnictví, předmět plnění nebyl uskutečněn a k úhradě faktur v hotovosti ani nedošlo, avšak po následném šetření ze strany f. ú. byl obviněným nárokovaný odpočet uznán toliko ve výši 795.336,- Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícím proti výroku o vině i trestu. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 5 To 234/2007, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti označenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na důvody dovolání uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Nesouhlasil s právními závěry soudů a byl přesvědčen, že svým jednáním nemohl spáchat trestný čin podle §148 odst. 2 tr. zák. Tvrdil, že jestliže dílo, konkrétní stavební práce, bylo dodáno a „konečným“ objednatelem reálně převzato a formální perfektnosti brání jen ta okolnost, že není jednoznačně identifikován subdodavatel, nelze ještě konstatovat, že jde o fiktivní obchodní případ, jak uzavřely soudy obou stupňů. Upozornil, že v daňovém řízení může sice nastat situace, že nárok na odpočet nebude uznán, protože nezjištěný reálný zhotovitel nevystaví daňový doklad, ale takto vzniklá situace není ještě vylákáním výhody na dani a není trestným činem. Ačkoliv si byl vědom, že nelze měnit skutková zjištění soudů, nemohl nechat bez povšimnutí, že v rozsudku soudu prvního stupně je chybně reprodukována výpověď svědka L. V., přičemž z výpovědi tohoto svědka jasně vyplývá, že osobu jménem Č., která na něj měla vyvíjet nátlak, nelze ztotožnit s dovolatelem. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného shrnula, že pokud dovolatel zpochybňoval fiktivnost vystavených účetních dokladů k jím deklarovanému zdanitelnému plnění, na jehož podkladě se měl pokusit o neoprávněné uplatnění nadměrného odpočtu DPH, pak tyto námitky mají skutkový základ. Proto nelze předmětné dovolání věcně projednat, a to nejen na podkladě uplatněného, ale ani jiného dovolacího důvodu. Za rozhodující a naprosto správný označila skutkový závěr, že pokud nebylo v předmětném případě možno ztotožnit obchodní společnost ani její pracovníky, kteří měli provádět práce, odpovídající dovolatelem deklarovanému zdanitelnému plnění, nelze zaujmout stanovisko o transparentnosti jeho poskytnutí. Způsobem zcela srovnatelným jako u jiných fiktivně vykazovaný zdanitelných plnění nelze dospět k závěru o splnění podmínek pro vyplacení nadměrného odpočtu DPH na jeho podkladě uvedené. Trestní odpovědnost obviněného byla dána, neboť nebyl prokázán rozhodný stav jeho společnosti, zakládající jím uplatněný nárok na daňovou výhodu ve smyslu §19 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb. Nelze podle ní přehlížet ani skutečnost, že deklarovaná částka vydání a přijetí zdanitelného plnění 3.129.000,- Kč včetně předmětné DPH měla být i přes její výši uhrazena způsobem finančním zvyklostem odporujícím, tedy v hotovosti, jak je patrno z výdajového a příjmového pokladního dokladu. Dodala, že obviněný uplatněnými námitkami, týkajícími se pouze části výroku o vině, ani v případě jejich důvodnosti nemohl správnost použité právní kvalifikace ovlivnit. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil toliko námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Děčíně především stran faktury údajně vystavené společností B., s. r. o., a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Krajský soud v Ústí nad Labem. Právě takovou povahu mají jeho výhrady, jestliže oproti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně uvedeným pod bodem 1) výroku o vině jeho rozsudku tvrdil, že konkrétní stavební práce byly provedeny a převzaty a skutečnost, že nebyl identifikován subdodavatel, nelze považovat za fiktivní obchodní případ, a poukazoval-li na to, že na svědka L. V. on žádný nátlak nevyvíjel.
Ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se činu v podobě zjištěné soudy, byť zčásti, nedopustil.
Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již připustil, že se tato zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně. Neuplatní se zejména tehdy, má-li nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje v případě zjištění, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů včetně nyní obviněným uplatňované obhajoby na straně jedné (viz zejména strany 2, 3 rozsudku soudu prvního stupně, strany 3, 4 napadeného usnesení odvolacího soudu).
Soud prvního stupně jakož i odvolací soud v daném kontextu při hodnocení důkazů postupovaly důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, proč vycházely z výpovědi Ing. M. Š., jednatele společnosti B., s. r. o., ze které vyplynulo, že tato společnost nikdy pro firmu obviněného nevykonávala žádné práce a nevystavila žádnou fakturu, z listinných důkazů, konkrétně daňového přiznání, příjmových a výdajových pokladních dokladů, výpovědí svědků L. V., Ing. Z. M. a proč neuvěřily výpovědi svědka F. C. stran působení společnosti B., s. r. o., na staveništi D., a. s.
Lze shrnout, že soudem prvního stupně provedené důkazy do sebe logicky zapadají a ve svém souhrnu tvoří ucelený řetězec, který jednoznačně svědčí pro závěr, že obviněný M. Č., přestože věděl, že společnost B., s. r. o., neprovedla pro jeho obchodní firmu M. Č. – Z. žádné práce, zanesl do svého účetnictví doklad svědčící o provedení zdanitelného plnění a ve f. ú. předloženém daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty neoprávněně nárokoval nadměrný odpočet DPH. Dovolací soud se ztotožňuje s poznámkou státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, že ve prospěch správnosti zpochybňovaného skutkového zjištění soudů svědčí i okolnost, že obviněný údajně uhradil zdanitelné plnění v částce 3.129.000,- Kč včetně předmětné DPH v hotovosti, a to i přes značnou výši takového plnění a v rozporu s obchodními a finančními zvyklostmi. Dovolatel si podle zjištění soudů obstaral a příslušnému správci daně předložil fiktivní doklady o plnění, které na dokladech označená společnost neprovedla. Za této situace je pak nerozhodné, zda práce byly fakticky provedeny jiným subjektem, neboť dovolatel uplatnil nadměrný odpočet DPH za zdanitelné plnění údajně provedené společností B., s. r. o., pro jeho firmu M. Č. – Z., což však, jak bylo dokazováním zjištěno, nikdy provedeno nebylo, a proto jednání dovolatele vykazuje znaky pokusu trestného činu podle §8 odst. 1, §148 odst. 2 tr. zák. Nad rámec řečeného není také od věci poznamenat, že dovolatel napadl správnost toliko dílčí části skutkových zjištění, která ve svém souhrnu zakládala znaky pokusu tohoto trestného činu, a zakládala by je, i nebyla-li by jejich součástí skutková zjištění pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., konkrétně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., platí totéž i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Protože dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. května 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková