ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.599.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 599/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. června 2009 o dovolání obviněného M. G., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. 2 To 109/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 22/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. G. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2008, sp. zn. 46 T 22/2008, byl obviněný M. G. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:
„I) dne 1. 4. 2008 kolem 13.00 hodin v P., M., v přízemí panelového domu vstoupil do výtahu, kam předtím nastoupila nezl., jejíž skutečný věk byl patrný již z jejího vzhledu, navolil jízdu do posledního ... poschodí, během jízdy vytáhl zpod své bundy nůž s černou rukojetí o délce čepele cca 12 cm, ukazoval jej poškozené, přičemž k poškozené pronesl: “Bud\' zticha!“, po vystoupení z výtahu ve ... poschodí poškozené přikázal, aby jej následovala, vyšel s poškozenou nahoru do dalšího poschodí a u vstupu do strojovny výtahu svlékl poškozené bundu a riflové kalhoty, spodní kalhotky jí stáhl ke kotníkům, přiměl poškozenou, aby si lehla na záda, stáhl si kalhoty, obnažil si přirození, klekl si k poškozené a osahával a lízal ji na přirození, opakovaně jí zasouval prst do přirození, požadoval po poškozené, aby jej líbala, což poškozená odmítla, nato po poškozené požadoval, aby mu třela penis, což před poškozenou nejprve demonstroval, poškozená ze strachu obviněnému vyhověla a třela mu penis, až u obviněného došlo k výronu semene, nato vyzval poškozenou, aby se oblékla, že to je všechno, a poté, když se oba oblékli, požadoval po poškozené kapesníky na otření semene, proto poškozená otevřela svou dětskou kabelku, v níž měla uložen i svůj mobilní telefon zn. Nokia 5300 bíločervené barvy, se SIM kartou T-Mobile, čehož obžalovaný využil a uvedený mobilní telefon včetně aktivační karty typu Twist s neprovolaným kreditem, vše v celkové hodnotě nejméně 4.699,- Kč, z otevřené kabelky odcizil ke škodě poškozené nezletilé, poté s poškozenou odešel schodištěm dolů do ... poschodí a dále výtahem do přízemí domu, kde poškozenou vyzval, aby o věci s nikým nehovořila, že jinak si ji najde, přičemž v důsledku výše uvedeného jednání obviněného rozvinula se u poškozené těžká posttraumatická stresová porucha, projevující se hlubokými obavami, úzkostnými prožitky a fobiemi při styku se situacemi připomínajícími inkriminovanou událost, straněním se lidskému okolí, neschopností se těšit a radovat, zhoršenou depresivní náladou, nutkáním znovu inkriminovanou událost prožívat ve vzpomínkách, neschopností pohybovat se bez doprovodu, zhoršenou kvalitou spánku a děsivými sny, přičemž tato těžká posttraumatická stresová porucha podstatně změnila obvyklý způsob života poškozené a přetrvává u poškozené až do současné doby, a to ačkoli byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 2 T 74/2006, odsouzen mimo jiné i pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a pokus trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 k §241 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 27. 3. 2008 na zkušební dobu v trvání 4 let za současného vyslovení dohledu probačního úředníka v rozsahu uvedeném v §26b odst. 1 tr. zák.,
II) dne 29. 3. 2008 kolem 18.00 hod. v P., v ul. K S., poblíže garáží, zezadu přistoupil k poškozené B. K., levou rukou uchopil poškozenou za obě její ruce, pravou rukou jí zakryl ústa, přikázal jí, aby byla zticha, tlačil poškozenou směrem ke garážím, přitom jí sáhl přes oděv na prso a přikázal poškozené, aby sundala látkovou kabelku, kterou měla zavěšenou napříč šikmo přes rameno, a když poškozená nevyhověla, tuto kabelku v hodnotě nejméně 200,- Kč, obsahující mobilní telefon zn. Samsung SGH-X-660, se SIM kartou T-Mobile tel. v hodnotě nejméně 850,- Kč, a její klíče od domu a bytu v hodnotě nejméně 110,- Kč, jí strhl a odcizil, nato poškozené znovu přikázal, aby byla zticha, že ji nechce znásilnit, dotlačil poškozenou ke kraji garáží, kde ji povalil na zem na záda, celou svou vahou na ni nalehl, přikázal jí: “Sundej to“, osahával poškozenou pod tričkem na nahém těle, přestože poškozená se aktivně bránila, dvakrát kousla obviněného do ruky, až nakonec se jí podařilo z nalehnutí vymanit a z místa utéci, a to ačkoliv byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 2 T 74/2006, odsouzen mimo jiné i pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a pokus trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 k §241 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 27. 3. 2008 na zkušební dobu v trvání 4 let za současného vyslovení dohledu probačního úředníka v rozsahu uvedeném v §26b odst. 1 tr. zák.“
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval v bodě I) jednak jako trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák., jehož se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., jednak jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák., a v bodě II) jednak jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., jednak jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., a uložil mu za to podle §241 odst. 3 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání čtrnácti let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost nahradit poškozené B. K. škodu ve výši 250,- Kč. Konečně podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. vyslovil, že se obviněnému zabírá jeden kus nože zn. MIKOV s černou rukojetí a ostřím z bílého kovu včetně pouzdra na ostří z přírodní kůže.
Proti všem výrokům tohoto rozsudku podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. 2 To 109/2008, podle §256 tr. ř. zamítl.
Ani s tímto rozhodnutím odvolacího soudu se obviněný nespokojil a podal proti němu dovolání. Učinil tak prostřednictvím obhájkyně Mgr. I. S. a uplatnil v něm dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá „na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení“.
V dalším textu svého podání dovolatel v podstatě namítl rozpor mezi oběma skutkovými větami a na ně navazujícími větami právními. Aniž by napadal skutková zjištění soudů a popisy obou skutků ve skutkových větách, vyslovil názor, že tam popsané jednání skutkové podstaty trestných činů znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. [skutek pod bodem I)] a loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. [skutek pod bodem II)] nenaplňuje. S poukazem na nález Ústavního soudu publikovaný pod ÚS 43/1996-n vyjádřil přesvědčení, že jeho jednání není blíže specifikováno z hlediska subjektivní stránky [u skutku pod bodem I) výslovně namítal absenci úmyslu donutit jiného k souloži nebo jinému obdobnému pohlavnímu styku, u skutku pod bodem II) namítal absenci násilí nebo bezprostřední pohrůžky násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci]. Z těchto důvodů uvedenou právní kvalifikaci prý nelze považovat za právně konformní, a proto se domáhal posouzení těchto skutků pouze jako trestných činů vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. [v bodě I)] a krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák. [v bodě II)].
Obviněný proto v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. 2 To 109/2008, i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2008, sp. zn. 46 T 22/2008, a „podle ustanovení §265 odst. 3 trestního řádu rozhodl, že se věc vrací k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně“.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že je považuje za zjevně neopodstatněné. Skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je totiž dovolací soud vázán, neboť důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V podrobnostech pak ke skutku pod bodem I) odsuzujícího rozsudku státní zástupce uvedl, že podle právní věty obviněný mj. „pohrůžkou bezprostředního násilí donutil jiného k jinému pohlavnímu styku obdobnému souloži ...“, což je v souladu se skutkovou větou (její významné části citoval). Z popisu skutku pak bez jakýchkoliv pochybností vyplývá, že poškozená, která je nezletilá, veškeré aktivity konala či trpěla ze strachu z obviněného, který jí hned na počátku pohrozil nožem. Aktivita obviněného přitom směřovala k uskutečnění jiného obdobného pohlavního styku, za který je považován mj. i sex orální, kterým lízání přirození poškozené nepochybně je. S ohledem na věk, sexuální nezkušenost a utrpěné psychické trauma poškozené lze za jiný obdobný pohlavní styk považovat i opakované zasouvání prstu do pochvy a tření penisu obviněného až do výronu semene. Protože podle přesvědčení státního zástupce mezi větou skutkovou a větou právní žádný rozpor neexistuje, obviněný svým jednáním skutkovou podstatu trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. naplnil.
Ke skutku pod bodem II) odsuzujícího rozsudku státní zástupce uvedl, že podle skutkové věty obviněný „... poblíže garáží zezadu přistoupil k poškozené ... levou rukou uchopil poškozenou za obě její ruce, pravou rukou jí zakryl ústa, přikázal jí, aby byla zticha, tlačil poškozenou směrem ke garážím ... přikázal poškozené, aby sundala látkovou kabelu ... a když poškozená nevyhověla, tuto kabelku ... jí strhl a odcizil ...“. Z takového popisu skutku bez pochybností vyplývá, že obviněný vůči poškozené násilí, byť nepříliš hrubého, použil, a že se tak v této fázi stalo v úmyslu zmocnit se její kabelky. Soudem použitou právní kvalifikaci skutku jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. proto považoval i v tomto případě za přiléhavou.
Z těchto důvodů státní zástupce v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a učinil tak v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací námitky obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají. Obviněný totiž namítl, že jeho jednání popsané v obou výrocích odsuzujícího rozsudku nenaplňuje skutkové podstaty trestných činů znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. [skutek pod bodem I)] a loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. [skutek pod bodem II)] a domáhal se posouzení těchto skutků pouze jako trestných činů vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. [v bodě I)] a krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák. [v bodě II)]. Nejvyšší soud však současně shledal, že jde o výhrady zjevně neopodstatněné.
V obecné rovině je vhodné nejprve uvést, že trestného činu znásilnění v jeho základní skutkové podstatě podle §241 odst. 1 tr. zák. se po novele trestního zákona provedené zákonem č. 144/2001 Sb. (s účinností od 1. 5. 2001) dopustí pachatel, jenž násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného. Tohoto trestného činu v jeho tzv. kvalifikované skutkové podstatě podle §241 odst. 3 písm. a), b) tr. zák. se pak dopustí ten, kdo spáchá takový čin na osobě mladší patnácti let a způsobí tímto činem těžkou újmu na zdraví. Shora uvedený formální zákonný znak „jiný obdobný pohlavní styk“ je naplněn v případech jednání, která jsou způsobem provedení a závažností srovnatelná se souloží. Jde především o orální pohlavní styk (tzn. vynucené sání mužského pohlavního údu či olizování ženských rodidel), popřípadě též o anální pohlavní styk. Závažnost takového jednání je přitom třeba vždy hodnotit i s přihlédnutím k jeho následkům (psychickým i fyzickým) pro oběť činu.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Objektivní stránka tohoto trestného činu záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Předmětem ochrany je zde jednak osobní svoboda jedince a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit.
Po subjektivní stránce se u obou těchto trestných činů vyžaduje úmyslné zavinění. Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
Pro spolehlivé zhodnocení adekvátnosti právního posouzení je rozhodující skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedený v jeho odůvodnění a odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části odsuzujícího rozsudku. Právě z ní vyplývá [srov. právní větu vztahující se ke skutku pod bodem I) rozsudku], že již soud prvního stupně považoval za naplněné ty znaky trestného činu znásilnění §241 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný pohrůžkou bezprostředního násilí donutil jiného k jinému pohlavnímu styku obdobnému souloži, činu se dopustil na osobě mladší patnácti let, jíž takovým činem způsobil těžkou újmu na zdraví.
Po skutkové stránce přitom soudy obou stupňů stran tohoto jednání obviněného mimo jiné zjistily (jak na to přiléhavě poukázal ve svém vyjádření již státní zástupce), že obviněný „... vytáhl ... nůž ... ukazoval jej poškozené, přičemž ... pronesl „buď zticha!“ ... přikázal, aby jej následovala ... svlékl poškozené bundu a riflové kalhoty, spodní kalhotky jí stáhl ke kotníkům, přiměl poškozenou, aby si lehla na záda ... obnažil si přirození ... osahával a lízal ji na přirození, opakovaně jí zasouval prst do pochvy ... na poškozené požadoval, aby mu třela penis ... poškozená ze strachu obviněnému vyhověla a třela mu penis, až u obviněného došlo k výronu semene ...“. Při takovém zjištění nemůže být nejmenších pochyb, že obviněný zcela záměrným, vědomým a chtěným jednáním [tedy v přímém úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák.] pohrůžkou bezprostředního násilí donutil jiného k jinému pohlavnímu styku obdobnému souloži a činu se přitom dopustil na osobě mladší patnácti let, jíž takovým činem způsobil těžkou újmu na zdraví. O správnosti použité právní kvalifikace jako trestného činu znásilnění §241 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. proto nemůže být nejmenších pochyb.
Z tzv. právní věty vztahující se ke skutku pod bodem II) pak vyplývá, že soud prvního stupně považoval za naplněné ty znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný proti jinému užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Po skutkové stránce přitom soudy obou stupňů stran tohoto jednání obviněného mimo jiné zjistily (jak na to znovu výstižně poukázal státní zástupce), že (obviněný) „... poblíže garáží zezadu přistoupil k poškozené ... levou rukou uchopil poškozenou za obě její ruce, pravou rukou jí zakryl ústa, přikázal jí, aby byla zticha, tlačil poškozenou směrem ke garážím ... přikázal poškozené, aby sundala látkovou kabelu ... a když poškozená nevyhověla, tuto kabelku ... jí strhl a odcizil ...“. Z takového popisu skutku jednoznačně vyplývá, že obviněný opět v přímém úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák. zmocnit se kabelky poškozené použil vůči ní násilí, byť nikterak výrazného. Ani v tomto případě proto nemohou být o správnosti soudy použité právní kvalifikace žádné pochybnosti.
Nejvyšší soud proto musel odmítnout všechny argumenty obviněného, kterými se snažil odůvodnit svá tvrzení o údajné nesprávnosti použité právní kvalifikace jeho jednání a současně docílit právního posouzení pro něj příznivějšího. Zbývá jen dodat, že Nejvyšší soud byl při svém rozhodování limitován ustanovením §265i odst. 3 tr. ř., a proto se nezabýval ani otázkou správnosti posouzení obou výše uvedených trestných činů ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák., ani otázkou správnosti právní kvalifikace ohledně dalších trestných činů, jichž se obviněný podle závěrů soudů dopustil v souběhu s trestnými činy, o nichž bylo pojednáno výše.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. června 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a