ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.677.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 677/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. června 2009 o dovoláních obviněných D. P. a J. H., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 13 To 353/2008, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 3 T 115/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných D. P. a J. H. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 3 T 115/2005, byli obvinění D. P. a J. H. uznáni vinnými jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák. trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. Za tyto trestné činy byli odsouzeni oba shodně podle §235 odst. 2, §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na dvě léta. Oběma obviněným byl podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v tom, aby byli příslušníky bezpečnostních sborů, ozbrojených sil a obecní policie na dobu pěti let. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému D. P. uložen trest propadnutí věci, a to teleskopického obušku bez označení, černé barvy, s pryžovou rukojetí, o délce 53 cm v rozloženém stavu, v látkovém pouzdru černé barvy. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému D. P. uložena povinnost zaplatit R. b. p., z. p., se sídlem S. O., na náhradě škody částku 1.402,- Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli oba obvinění odvoláními shodně směřujícími proti výroku o vině. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 13 To 353/2008, byl rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušen. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že oba obvinění byli uznáni vinnými trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a odsouzeni podle §158 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu u obou obviněných podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na dvě léta. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl oběma obviněným uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu služby v bezpečnostních sborech, ozbrojených silách a u obecní policie na dobu tří let. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému D. P. uložen trest propadnutí věci, a to teleskopického obušku bez označení, černé barvy, s pryžovou rukojetí, v rozloženém stavu o délce 53 cm, v látkovém pouzdru černé barvy. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému D. P. uložena povinnost zaplatit R. b. p., z. p., se sídlem S. O., na náhradě škody částku 1.402,- Kč.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obvinění trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. dopustili tím, že oba jako policejní inspektoři Policie České republiky, O. ř. K., služebně zařazeni na Obvodní oddělení PČR T., dne 21. 1. 2005 v době od 13.30 do 16.50 hodin v budově O. o. Policie České republiky T., ul. F., okr. K., v prostoru chodby a toalety neoprávněně a v rozporu s §6 odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, fyzicky napadli J. S., který byl předveden za účelem zjištění totožnosti a v té době se vydával za osobu P. K., tím způsobem, že ho nejprve obviněný D. P., v té době v hodnosti podpraporčíka, opakovanými údery rukou a teleskopickým obuškem nutil k podání vysvětlení ohledně totožnosti a předchozího pobytu v obci T., následně ho obviněný J. H., v té době v hodnosti nadstrážmistra, který v té době nebyl ve službě a do budovy se dostavil po telefonátu obviněného D. P., udeřil teleskopickým obuškem, mířil na něj služební pistolí a opakovaně ho bil pěstmi a kopal, čímž mu společně způsobili pohmoždění měkkých tkání s otokem nad levou lícní kostí, pruhovité krevní výrony na zadní straně levého ramene a na levé paži, podkožní krevní výron v pravé bederní krajině, následně poškozeného oba odvlekli na toaletu, kde na něho obviněný D. P. vychrstl vroucí vodu z kelímku, čímž mu způsobil poranění spočívající v popáleninách prvního a druhého stupně na horní straně levého ramene, na levém předloktí a vlevo na břiše, aniž by se poškozený léčil.
Pro úplnost nutno dodat, že se jednalo již o druhé rozhodnutí, kterým Krajský soud v Praze v projednávané věci rozhodl. V prvním případě k odvolání státního zástupce usnesením ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 13 To 261/2007, podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 23. 5. 2007, č. j. 3 T 115/2005-561, a věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Označeným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně byli oba obvinění podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutek, v němž obžaloba spatřovala trestné činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a v jednání obviněného D. P. i trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 13 To 353/2008, podali obvinění prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání směřující proti výroku o vině. Oba odkázali na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, obviněný J. H. též na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť jeho řádný opravný prostředek byl v podstatě odmítnut, ač byl odvolacím soudem vyhlášen nový odsuzující rozsudek, aniž byly odstraněny vady zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný D. P. nesouhlasil s výrokem Krajského soudu v Praze, že oba obvinění jako veřejní činitelé v úmyslu způsobit jinému škodu vykonávali pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Zdůraznil, že poškozený J. S. byl spatřen, jak zkoumá možnost přístupu do rodinných domků. Po následném telefonickém přivolání policejní hlídky byl předveden na obvodní oddělení Policie České republiky, kde se nemohl prokázat žádným dokladem a vydával se za jinou osobu. Podle něj si byl dobře vědom, že je po něm vyhlášeno pátrání, proto udával falešnou identitu. Vytkl, že odvolací soud špatně aplikoval hmotně právní normu a uznal ho vinným trestným činem podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (aniž by učinil návrh na další postup).
Dovolatel J. H. ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tvrdil, že zjištěný skutek byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., poněvadž všechny jeho zákonné znaky nebyly naplněny. Připomněl, že pro naplnění znaků uvedené skutkové podstaty je nezbytné, aby se tohoto trestného činu dopustil speciální subjekt – veřejný činitel (§89 odst. 9 tr. zák.). Ze skutkové věty ani zjištění soudů však nelze dovodit, že by v rozhodnou dobu na Obvodním oddělení Policie České republiky T. skutečně jednal v postavení veřejného činitele, tedy že by před poškozeným J. S. vystupoval jako policista, že by se při výkonu sám prokazoval příslušností k Policii České republiky buď oblečením do uniformy, nebo prokázáním příslušnosti k ní (slovním vyjádřením, služebním průkazem). Na základě zjištěného skutkového stavu nelze podle obviněného J. H. bez důvodných pochybností ani dospět k závěru, že onou jednající osobou byl skutečně právě on. Tato okolnost je podle něho dovozována pouze z toho, že v rozhodném období byl ve služebním poměru příslušníka Policie České republiky a v hodnosti nadstrážmistra. Obviněný dále namítl, že ze skutkové věty napadeného rozsudku nelze jednoznačně dovodit, že by vykonával svoji pravomoc v rozporu se zákonem, neboť služební úkon dotýkající se samotného předvedení poškozeného J. S. na obvodní oddělení Policie za účelem zjištění totožnosti poškozeného jím nebyl prováděn, což potvrzují listinné důkazy. Z popisu skutku nevyplývá, že jednal v přímé souvislosti s předvedením nebo podáním vysvětlení poškozeného J. S. a s vědomím, že je takový úkon prováděn. Nelze tedy dovodit, že by jednal s vědomím, že obviněný D. P. vykonává ve vztahu k poškozenému konkrétní služební úkon, a v úmyslu způsobit poškozenému imateriální újmu. Skutková věta ani odůvodnění rozhodnutí podle dovolatele neobsahují vyjádření subjektivní stránky, což je třeba považovat za závažnou procesní vadu, zpochybňující naplnění všech zákonných znaků trestného činu. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný J. H. spatřoval v tom, že soud prvního stupně konal řízení v rozporu s ustanovením §264 odst. 1 tr. ř., neboť se v dostatečném rozsahu neřídil právním názorem odvolacího soudu. Na základě opakovaně provedeného dokazování u soudu prvního stupně podle §264 odst. 1 tr. ř. nebyly zjištěny žádné nové skutečnosti, které by nasvědčovaly prokázání viny bez důvodných pochybností, přesto byla zásada in dubio pro reo v neprospěch obviněného zřetelně soudy obou stupňů porušena. V daných souvislostech zpochybnil i hodnocení svědeckých výpovědí osob, které zcela jasně poskytovaly jeho alibi, vypovídaly v jeho prospěch, ale tyto výpovědi byly popřeny.
Obviněný J. H. navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, aby zrušil i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby odvolacímu soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného zasedání k dovoláním obviněných nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) dalším opravným prostředkem umožňujícím přezkoumání skutkového stavu v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Ačkoli obviněný J. H. v dovolání odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil také námitky skutkové povahy, které nejsou způsobilé jej obsahově naplnit. Tento závěr se týká výhrad, jejichž prostřednictvím obviněný především zpochybňoval zjištění o své přítomnosti během podávání vysvětlení poškozeného v budově Obvodního oddělení Policie České republiky T. Je zřejmé, že prostřednictvím takové námitky obviněný primárně polemizoval se správností skutkových zjištění, která učinil v napadeném rozsudku Krajský soud v Praze. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odpovídajícími částmi rozsudku soudu prvního stupně vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (strany 8 – 12). Soud prvního stupně i přes určité nestandardní přístupy při vyhotovení rozsudku, jak na ně upozornil i odvolací soud v napadeném rozsudku, při hodnocení důkazů postupoval důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozsudku v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněných, proč jí neuvěřil a proč vycházel z výpovědi poškozeného J. S. Ani odvolací soud neměl pochybnosti o tom, že to byl obviněný J. H., kdo přišel na základě telefonátu obviněného D. P. tomuto „pomoci s vytěžováním poškozeného“, když shledal, že k označení obviněného J. H. jako osoby, která se podílela na jeho vytěžování, neměl poškozený motiv a ani by toho nebyl s ohledem na své rozumové a kombinační schopnosti schopen (strana 10). Odvolací soud v podstatě považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za správná (nesouhlasil toliko s jejich právním posouzením) a s jeho závěry lze souhlasit.
Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání obou obviněných (třebaže u obviněného D. P. s jistou benevolencí pro nekonkrétnost jeho námitek) je významná otázka, zda skutkem, jak byl soudy zjištěn a popsán v rozsudku odvolacího soudu, byly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že soud považoval za naplněné zákonné znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., které spočívají v tom, že obvinění jako veřejní činitelé v úmyslu způsobit jinému škodu vykonávali svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Skutková část výroku o vině rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky právě tohoto trestného činu.
Jasně z ní plyne, že obvinění D. P. i J. H. jako policejní inspektoři v prostoru chodby a toalety neoprávněně a v rozporu s ustanovením §6 odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, fyzicky napadli J. S., který byl předveden za účelem zjištění totožnosti a v té době se vydával za osobu P. K., tím způsobem, že nejprve obviněný D. P. (v té době v hodnosti podpraporčíka) opakovanými údery rukou a teleskopickým obuškem nutil k podání vysvětlení ohledně totožnosti a předchozího pobytu v obci T., následně ho obviněný J. H. (v té době v hodnosti nadstrážmistra), který v té době nebyl ve službě a do budovy se dostavil po telefonátu obviněného D. P., udeřil teleskopickým obuškem, mířil na něho služební pistolí a opakovaně ho bil pěstmi a kopal, čímž mu společně způsobili v rozsudku specifikovaná zranění, následně poškozeného oba odvlekli na toaletu, kde na něho obviněný D. P. vychrstl vroucí vodu z kelímku, čímž mu způsobil další poranění konkretizovaná ve výroku rozsudku.
Obviněný J. H. vytkl, že popis skutkových zjištění nevystihuje, že se činu dopustil jako veřejný činitel, že by před poškozeným vystupoval jako policista, že by se prokazoval příslušností k Policii České republiky buď oblečením do policejní uniformy, nebo prokázáním příslušnosti k Policii České republiky (slovním vyjádřením, služebním průkazem). Skutková zjištění soud nedávají podle něj ani spolehlivý podklad pro závěr, že vykonával svoji pravomoc v rozporu se zákonem, poněvadž služební úkon dotýkající se samotného předvedení poškozeného na obvodní oddělení a zjišťování jeho totožnosti neprováděl on, nýbrž obviněný D. P. Z popisu skutku nelze dovodit, že jednal s vědomím, že spoluobviněný D. P. vykonává ve vztahu k poškozenému konkrétní služební úkon, a v úmyslu způsobit poškozenému imateriální újmu. Z obsahu dovolání obviněného D. P. lze usuzovat, že ani on nesouhlasil s právním závěrem, že vykonával svoji pravomoc v rozporu se zákonem. Tyto námitky nelze akceptovat.
Podle §89 odst. 9 tr. zák. je veřejným činitelem mimo jiné též příslušník bezpečnostního sboru, pokud se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. K trestní odpovědnosti a ochraně veřejného činitele se podle jednotlivých ustanovení trestního zákona vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s jeho pravomocí a odpovědností. Obvinění nezpochybnili, že Policie České republiky je ozbrojeným sborem, že policista je příslušníkem ozbrojeného sboru a za splnění dalších předpokladů uvedených v citovaném ustanovení trestního zákona je též veřejným činitelem.
Podle §2 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (nadále též zákon č. 283/1991 Sb.), úkolem policie mimo jiné je chránit bezpečnost osob a majetku, odhalovat trestné činy a zjišťovat jejich pachatele [písm. a), d)]. Podle §6 odst. 1 tohoto zákona při provádění služebních zákroků a služebních úkonů je policista povinen dbát cti, vážnosti a důstojnosti osob i své vlastní a nepřipustit, aby osobám v souvislosti s touto činností vznikla bezdůvodná újma a případný zásah do jejich práv a svobod překročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo služebním úkonem.
Obviněný J. H. jakož i obviněný D. P. byli ve služebním poměru k Policii České republiky, jako policejní inspektoři Policie České republiky, Okresní ředitelství K., byli služebně zařazeni na Obvodní oddělení T. Obviněný J. H. se podle zjištění soudů dostavil do budovy Obvodního oddělení Policie České republiky T. na základě telefonátu svého kolegy spoluobviněného D. P., a byť nebyl oblečen do služebního stejnokroje a žádným jiným způsobem svoji příslušnost k Polici České republiky neprokazoval (§10 zákona č. 283/1991 Sb.), není pochybností o tom, že za konkrétní situace a na konkrétním místě jako policista fakticky vystupoval. Poškozený J. S. ostatně potvrdil, že po příchodu obviněného J. H. poznal, že je to policista, přestože byl oblečen do zelených vojenských „maskáčů“. Usuzoval tak podle toho, že si sám otevřel dveře, věděl, co má na počítači zmáčknout, a podle služební zbraně (č. l. 379). Formální prokázání příslušnosti k Policii České republiky není nezbytnou podmínkou trestní odpovědnosti policisty jako veřejného činitele, nepostradatelný význam by mělo při objasňování trestných činů proti výkonu pravomoci veřejného činitele, nikoliv trestných činů veřejných činitelů. S obviněným D. P. jednali společně, vedeni stejným cílem – přinutit poškozeného nejméně k označení účelu jeho předchozího pobytu v T. Poškozený i v tomto ohledu jasně uvedl, že i obviněný J. H. na něj křičel: „Mluv, co tady děláš, co tady chceš“ (č. l. 379). Předpoklady pro vyvození trestní odpovědnosti obviněného J. H. jako veřejného činitele byly splněny.
Oba obvinění uplatnili výhradu, že nelze jednoznačně dovodit, že vykonávali svoji pravomoc v rozporu se zákonem. Obviněný D. P. se v této souvislosti dovolával toho, že poškozený nevystupoval jako řádný občan, bránil se zjištění skutečné totožnosti, vydával se za jinou osobu. Obviněný J. H. pak tvrdil, že ze skutkových zjištění nelze dovodit, že jednal v rozporu s ustanovením §6 odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb., protože z nich neplyne, že by jednal v přímé souvislosti s předvedením nebo podáním vysvětlení poškozeného, tyto služební úkony prováděl spoluobviněný D. P. a součástí skutkových zjištění není, že jednal s vědomím, že spoluobviněný D. P. vykonává ve vztahu k poškozenému konkrétní služební úkon.
Zákonný znak „vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu“ je soudní praxí vykládán tak, že se jedná o porušování nebo obcházení konkrétního zákona nebo právní normy na podkladě zákona vydané.
Oprávnění požadovat prokázání totožnosti je upraveno v ustanovení §13 zákona č. 283/1991 Sb. Policista je oprávněn vyzvat osobu za okolností uvedených v odst. 2 tohoto ustanovení, aby prokázala svou totožnost; osoba je povinna výzvě vyhovět. Podle odst. 5 tohoto ustanovení odmítne-li osoba uvedená v odstavci 2 prokázat svoji totožnost nebo nemůže-li ji prokázat ani po předchozím poskytnutí potřebné součinnosti k prokázání své totožnosti, je policista oprávněn takovou osobu předvést k provedení služebních úkonů za účelem zjištění její totožnosti a řádného objasnění věci. Poskytnutí potřebné součinnosti není nutné, pokud by se tím při zjišťování totožnosti více osob ve stejném okamžiku zmařil účel úkonu nebo zákroku. Po zjištění totožnosti policista předvedenou osobu propustí, nebrání-li tomu zákonné důvody. Nemůže-li policista totožnost osoby předvedené podle odstavce 5 zjistit na základě sdělených údajů ani v evidencích obyvatel, je oprávněn vyzvat tuto osobu, aby strpěla provedení nezbytných služebních úkonů, jako je snímání daktyloskopických otisků, pořizování obrazových záznamů, zevní měření těla a zjišťování zvláštních tělesných znamení; měření těla a zjišťování zvláštních tělesných znamení provádí osoba stejného pohlaví nebo lékař (odst. 6). Ve smyslu odst. 7 nelze-li úkon podle odstavce 6 pro odpor osoby provést, je policista oprávněn tento odpor překonat. Způsob překonání odporu musí být přiměřený intenzitě odporu. V konkrétním případě však o tuto zákonem předvídanou situaci zjevně nešlo a výhrada obviněného D. P., že poškozený se vydával za jinou osobu, neboť si byl vědom toho, že je po něm vyhlášeno pátrání, a nechoval se jako řádný občan, byť by i byla pravdivá, je zcela lichá při posuzování protiprávnosti provedení služebního zákroku.
Závěry, jimiž odvolací soud dokládal (zejména strana 11 napadeného rozsudku), že obvinění vykonávali svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu, tedy v rozporu s jejich povinnostmi při provádění služebních zákroků a služebních úkonů vymezenými v §6 odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, nelze než akceptovat. Zákon ani jiná právní norma (např. pokyn policejního prezidenta) policistům neumnožují, aby k plnění kteréhokoliv ze služebních úkonů, v daném případě zjištění totožnosti, používali bití, kopy, údery, polévání horkou vodou, hrozby užití zbraně. Užili-li obvinění takových prostředků, pak jednali zcela mimo oprávnění, kterými je zákon vybavil pro plnění jejich úkolů. Takový postup není zákonným a nestává se ospravedlnitelným, ani pokud se osoba podezřelá ze spáchání trestného činu brání zjištění své totožnosti lží. Policisté jsou oprávněni k plnění svých úkolů použít toliko zákonem dovolených prostředků, mezi které bití, ohrožování služební zbraní, polévaní horkou vodou (v případě obviněného D. P.) či jiné použití fyzického násilí s výjimkou stanovenou zákonem (kupř. §38 zákona č. 238/1991 Sb. o použití donucovacích prostředků policistou) jednoznačně nepatří. Nic na tom nemění ani zjištění, že obviněný J. H. nebyl na policejním oddělení od samého počátku přítomen služebnímu úkonu směřujícímu ke zjištění totožnosti poškozeného. Že se vůči němu služební úkon provádí, byl telefonicky informován spoluobviněným D. P. a na jeho výzvu se také na policejní oddělení dostavil, aby se aktivně připojil k jeho jednání. Námitka obviněného J. H., že on sám služební úkon spočívající v předvedení poškozeného za účelem zjištění jeho totožnosti neprováděl, že ani v listinných důkazech o provedení úkonu není jeho jméno uvedeno, není rozhodující, poněvadž ač on sám tento služební úkon neprováděl, není pochyb o tom, že jeho jednání se uskutečnilo právě v souvislosti s tímto úkonem, sám pak aktivně vystupoval při zjišťování příčin pobytu poškozeného v T.
Přisvědčit nelze ani výhradě obviněného J. H., že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., jmenovitě úmyslné zavinění, a že absence uvedení subjektivní stránky ve skutkové větě zpochybňuje naplnění všech zákonných znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným. Závěr o formě zavinění je závěrem právním, vycházejícím ze skutkových zjištění soudu, která vyplývají z provedeného dokazování. To znamená, že v tzv. skutkové větě není nezbytně nutné výslovně uvést, že čin byl spáchán úmyslně; takový závěr coby závěr právní však musí mít ve skutkových zjištění vyjádřených v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku oporu. V posuzovaném případě soudy učinily ve vztahu k zavinění taková zjištění, která zákonné znaky úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák. evidentně naplňují. Konkrétní popis jednání obviněného J. H. přece nedovoluje žádnou rozumnou pochybnost o tom, že věděl, že vystupuje jako policista při plnění služebního úkonu či zákroku, resp. v souvislosti s ním, a tedy jako veřejný činitel, že ohrožování zbraní, použití fyzického násilí proti poškozenému představuje výkon jeho pravomoci způsobem odporujícím zákonu a že jednal v úmyslu způsobit poškozenému imateriální škodu jednak v podobě ponížení jeho důstojnosti, narušení osobní integrity, jednak i poškození zdraví.
Dovolací soud z důvodů takto vyložených sdílí právní závěr odvolacího soudu, že skutek obviněných D. P. i J. H. vykazuje všechny zákonné znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Obviněný J. H. odkázal i na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Namítl, že odvolací soud, přestože znovu rozhodl odsuzujícím rozsudkem, jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně v podstatě zamítl.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Obviněný opřel dovolání o tu část ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku …, byl li v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.“, tj. o druhou ze dvou alternativ uvedených v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Takto vymezený dovolací důvod se vztahuje mimo jiné na ty případy, kdy byl řádný opravný prostředek obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, tj. jeho odvolání, jako nedůvodný zamítnut poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně a ztotožnil se s ním. O takovou situaci se však v posuzovaném případě nejednalo. Odvolací soud z podnětu odvolání obviněného meritorně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, v celém rozsahu jej zrušil a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. učinil ve věci nové rozhodnutí. Odvolání obviněného nebylo zamítnuto, čímž nebyl splněn základní předpoklad dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Odkaz na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je přiléhavý toliko tenkrát, je-li řádný opravný prostředek skutečně zamítnut. Analogie, jak to naznačuje dovolatel, není v tomto případě na místě, poněvadž nápravy vadného rozhodnutí odvolacího soudu, resp. odstranění vad řízení, které mu předcházelo, lze účinně dosáhnout prostřednictvím ostatních dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Nad rámec řečeného je třeba uvést, že výtky obviněného, že soud prvního stupně nerespektoval právní názor obsažený ve zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu (nemající navíc oporu v konkrétním postupu soudu prvního stupně), že výpovědi svědků hovořících v jeho prospěch byly vadně hodnoceny a že soudy důsledně nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, nelze relevantně uplatnit prostřednictvím žádného z důvodů dovolání uvedených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož jde o námitky skutkové či procesní povahy, nebylo k nim přihlíženo, jak již bylo vyloženo v souvislosti s důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Protože skutek obviněných D. P. a J. H. byl správně posouzen jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., Nejvyšší soud jejich dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. června 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková