ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.858.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 858/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. srpna 2009 o dovolání obviněné M. K . , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. 11 To 133/2009, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 125/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné M. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 3 T 125/2008, byla obviněná M. K. uznána vinnou trestným činem úvěrového podvodu §250b odst. 1, 3 tr. zák. a odsouzena podle §250b odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dvanáct měsíců, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost nahradit poškozené společnosti Č. s., a. s. škodu ve výši 195.281,- Kč.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák. dopustila tím, že ve dnech 4. ledna 2007 a 12. ledna 2007 v pobočce Č. s.a. s., na tř. Č.S.A. v H. K. opakovaně požádala o poskytnutí hotovostního úvěru vždy ve výši 100.000,- Kč, přičemž k žádosti o úvěr předložila nepravdivé potvrzení o tom, že je od 4. ledna 2000 zaměstnána u zaměstnavatele J. B., H. p. K., D., a pobírá zde měsíční příjem ve výši 15.976,- Kč, přestože u tohoto zaměstnavatele nikdy nepracovala, v dané době neměla ani jiné zaměstnání a neměla žádný příjem, po schválení úvěru uhradila pouze první splátky, následně úvěr nesplácela, a způsobila tak Č. s., a. s. škodu v celkové výši 197.985,- Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadla obviněná odvoláním, které zaměřila proti všem jeho výrokům. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. 11 To 133/2009, bylo odvolání obviněné podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti označenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podala obviněná prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Odkázala v něm na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolatelka tvrdila, že z důkazů provedených před soudem prvního stupně vyplynulo, že jí svědkyně I. P., která znala její finanční situaci a poměry, zprostředkovala kontakt se svědkem P. P. a ten následně zařídil poskytnutí úvěrů, které sloužily v jeho prospěch. K poskytnutí úvěru však nedošlo v bydlišti obviněné nebo v nedaleké O., ale až v H. K., kde měl svědek P. P. na pobočce Č. s., a. s., dobrou známou E. G. Obviněná vyjádřila přesvědčení, že tyto skutečnosti svědčí pro závěr, že se stala spíše obětí trestné činnosti jiných osob než pachatelkou úvěrového podvodu. Podpis na žádosti o poskytnutí úvěru a na potvrzení o převzetí peněz svědčí sice o její účasti, avšak odvolací soud nevzal v potaz, že jednání se dopustila v tíživé osobní situaci, kterou si po návratu z výkonu trestu sama nezpůsobila, a také pod citelným nátlakem jejího tehdejšího přítele M. P. Tyto polehčující okolnosti podle §33 písm. d), e) tr. zák. by podle ní neměly být opomenuty při posuzování celé trestní věci, neboť mohly změnit posouzení stupně společenské nebezpečnosti a tím ovlivnit aplikaci zákonných hledisek při rozhodování o druhu a výměře trestu. Měla za to, že by dokazování mělo být doplněno o vyžádání zprávy Policie ČR o tom, zda podávala v rozhodné době nějaké trestní oznámení na M. P. či jinou osobu, která byla v předmětné trestní věci vyslechnuta jako svědek, o opakovaný výslech svědkyně I. P. k účasti svědka P. P. na sjednávání úvěru a k témuž aby byl vyslechnut jako svědek i Z. N. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové zrušil a aby soudu prvního stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněné uvedla, že obviněná neuvedla žádné konkrétní důvody, pro které považuje právní závěry obou soudů v otázce právního posouzení skutku za nesprávné. Její tvrzení, že trestná činnost měla být posouzena jako účastenství je pouze povšechné, proto pouze v obecné rovině konstatovala, že trestného činu úvěrového podvodu dle §250b odst. 1, 3 tr. zák. se obviněná dopustila tím, že při sjednávání úvěrové smlouvy uvedla nepravdivé údaje a způsobila takovým činem škodu nikoli malou a že všem zákonným znakům trestného činu, včetně výše škody podle §89 odst. 11 tr. zák. jako nikoli malé, korespondují skutkové okolnosti uvedené v tzv. skutkové větě výroku o vině. Pokud obviněná jednala podvodně při sjednání úvěrové smlouvy jako účastník takové smlouvy, je pachatelem trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. Pro rozhodnutí soudu není podle ní významné, že v přípravném řízení nebylo objasněno, jakým způsobem si obviněná opatřila nepravdivé doklady, a že nebyla ztotožněna osoba, která mohla být účastníkem na trestném činu jako pomocník ve smyslu ustanovení §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Pro úplnost dodala, že obviněná se nemohla prostřednictvím deklarovaného dovolacího důvodu domáhat přezkoumání výroku o trestu námitkou, že soud ve výměře trestu významněji nezohlednil všechny polehčující okolnosti (§33 tr. zák.), protože námitky vztahující se k ustanovení o obecných zásadách pro ukládání trestu nelze uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jako „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Dodala, že soudy správně po zhodnocení provedených důkazů vycházely z konkrétních skutkových zjištění, která také ve svých rozhodnutích vyložily a odůvodnily a o která následně opřely právní posouzení skutku jako trestného činu úvěrového podvodu, přičemž nelze dospět k závěru, že mezi takto učiněnými skutkovými zjištěními a jejich následným hodnocením by existoval extrémní nesoulad. Navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněné bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoli obviněná deklarovala dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnila výlučně výhrady, které směřovaly proti správnosti či úplnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Hradci Králové a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Krajský soud v Hradci Králové, a proti výroku o trestu, který shledávala nepřiměřeně přísným.
Obviněná nesouhlasila s tím, jak byla posuzována její míra účasti na spáchaném trestném činu, poukazovala na to, že se stala spíše obětí trestné činnosti jiných osob, zejména P. P., který poskytnutí úvěrů, z nichž měl prospěch, zařídil v pobočce Č. s., a. s., v H. K., kde pracovala jeho známá E. G. Takto uplatněnou výhradu dovolací soud nehodnotil jako výtku směřující proti správnost právního posouzení skutku, jak byla vnímána státní zástupkyní Nejvyššího státního zastupitelství. Participaci dalších osob na spáchané trestné činnosti obviněná zmiňovala ve svých výpovědích v řízení před soudy obou stupňů a ty se s ní řádně v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly. Ačkoliv jde o námitky skutkové, které nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. a ve vztahu k nimž neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.), dovolací soud poznamenává, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (viz zejména strany 5, 6 rozsudku soudu prvního stupně a strany 3, 4 napadeného usnesení odvolacího soudu). Při hodnocení důkazů soudy postupovaly důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněné, a učinily skutková zjištění, která jsou přesvědčivá. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se jasně podává, proč neuvěřil tvrzením obviněné stran jednání P. P., kterého obviněná vinila z toho, že to byl právě on, kdo poskytnutí hotovostního úvěru zařídil, kdo od ní peníze vylákal a sliboval jí, že si k ní bude chodit pro poštovní poukázky a bude úvěr splácet. Tato obhajoba obviněné byla vyvrácena přesvědčivými a logickými výpověďmi svědků P. P., K. S. i E. G., soud prvního stupně rozumně poukázal i na okolnost, že podle úvěrových podmínek měly být splátky hrazeny výhradně bezhotovostním převodem z jiného účtu, nikoliv prostřednictvím složenek. Podstatné pro právní posouzení věci bylo, že obviněná ve dvou případech žádala o poskytnutí hotovostního úvěru vždy ve výši 100.000,- Kč a současně se žádostmi předkládala i potvrzení o zaměstnání a výši měsíčního příjmu, přičemž na podkladě těchto žádostí a připojených potvrzení došlo k vyplacení požadovaných finančních prostředků; obsah potvrzení o zaměstnání a výši příjmů však nebyl pravdivý, což obviněná také v podstatě doznala. Po vyplacení úvěrů uhradila pouze první splátky, další již neplatila, poněvadž byla bez finančních prostředků, a tak způsobila podle zjištění soudů Č. s., a. s. , škodu 197.985,- Kč. Skutková zjištění učiněná soudy se spolehlivě opírala o výsledky dokazování a skutek spáchaný obviněnou byl správně právně kvalifikován jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák.
Z textu dovolání obviněné je ale zjevné, že jeho těžiště spočívá ve výtce, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody na jeden rok, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s dozorem, je trestem nepřiměřeným, poněvadž je založen na nesprávné úvaze o druhu trestu a jeho výměře.
Námitky obviněné pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Nejsou námitkami směřujícími proti nesprávnému právnímu posouzení skutku (obviněná nevytkla, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin) a nelze je chápat ani jako námitku vady považované za jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Žádnou takovou vadu ale obviněná v napadeném usnesení odvolacího soudu nespatřovala.
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, že buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Právě takové vady však obviněná ve vztahu k uloženému trestu odnětí svobody namítala, když uvedla, že soudy při ukládání trestu dostatečně nepřihlédly k tomu, že se stala obětí trestné činnosti jiných osob, jednání se dopustila v tíživé osobní situaci, kterou si sama nezpůsobila, a činu se dopustila pod nátlakem svého tehdejšího druha M. P. Tyto skutečnosti, jež považovala za polehčující okolností ve smyslu §33 písm. d), e) tr. zák., mohly podle ní ovlivnit posouzení stupně nebezpečnost jejího jednání pro společnost a tím i ovlivnit zákonná hlediska rozhodná pro ukládání trestu.
Ačkoliv námitky obviněné nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., dovolací soud pro úplnost poznamenává, že oba soudy v odůvodnění svých rozhodnutí zevrubně vyložily, jakými úvahami se řídily při ukládání trestu. Soud prvního stupně na straně obviněné neshledal žádné polehčující okolnosti, poukázal naopak na předchozí odsouzení obviněné pro různorodou trestnou činnost a dovodil, že ani dříve uložené tresty (zpravidla obecně prospěšné práce) nesplnily svůj účel a neodradily obviněnou od spáchání dalšího trestného činu, pročež je nezbytné uložit trest odnětí svobody spojený s jeho bezprostředním výkonem. Odvolací soud jeho závěry sdílel. Pachatele trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák. lze podle §250b odst. 3 tr. zák. potrestat odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo peněžitým trestem. Uložil-li soud prvního stupně obviněné nepodmíněný trest odnětí svobody na dvanáct, tj. výrazně v dolní polovině trestní sazby, pro jehož výkon ji zařadil do věznice s dozorem, pak tento trest nelze považovat za nepřiměřeně přísný se zřetelem k výši způsobené škody a předchozím odsouzením obviněné (byť za odlišnou trestnou činnost), které nevedly k její nápravě. Navíc obviněnou tvrzené okolnosti, tj. tíživá situace, kterou si sama nezpůsobila, ani skutečnost, že se trestného činu dopustila pod nátlakem, nebyly prokázány. Trest odnětí svobody ve výměře dvanácti měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s dozorem, není proto ani druhem trestu, který zákon nepřipouští, ani jí nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byla uznána vinnou. V konkrétním případě jej nelze vnímat jako trest extrémně přísný a zjevně nepřiměřený.
Protože dovolání obviněné bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. srpna 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková