ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.903.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 903/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. září 2009 o dovolání obviněného K. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 8 To 3/2009, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 131/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 21 T 131/2006, byl obviněný K. K. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. a odsouzen podle §248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dvě léta, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na tři léta.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. dopustil tím, že
dne 25. 3. 2005, kdy ukončil svůj pracovní poměr jako řidič společnosti F. ČR, a. s., se sídlem P., S., ani později dobrovolně nevrátil ke škodě uvedené společnosti vozidlo tov. zn. Mercedes Benz A170 CDI, v hodnotě 271.000,- Kč, které měla společnost F. ČR, a. s., pronajato na základě leasingové smlouvy uzavřené dne 10. 7. 2002 se společností S. C. F., a. s., ( dříve C. – l., s. r. o.) a vozidlo tov. zn. Dodge Durango 4.7 SLT 4x4, v hodnotě 535.000,- Kč, které měla společnost F. ČR, a. s., pronajato na základě leasingové smlouvy uzavřené dne 10. 2. 2003 se společností V. L. CZ, spol. s r. o., tedy vozidla v celkové hodnotě 806.000,- Kč, která užíval k výkonu svého zaměstnání, kdy nejprve v den nástupu do pracovního poměru dne 1. 10. 2002 v P., v ulici R., před kanceláří společnosti F. ČR, a. s., převzal vozidlo tov. zn. Mercedes Benz A170 CDI a následně dne 10. 2. 2003 zde převzal vozidlo tov. zn. Dodge Durango 4.7 SLT 4x4, a tato vozidla přes opakované výzvy k jejich vrácení užíval po skončení pracovního poměru na různých místech k soukromým účelům až do 12. 7. 2005, kdy byla v místě jeho bydliště ve S., Š., zajištěna orgány Policie ČR.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které směřovalo proti výroku o vině i trestu. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 8 To 3/2009, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Pro úplnost nutno dodat, že se jednalo již o druhé rozhodnutí, které Městský soud v Praze v dané věci učinil. V prvém případě z podnětu odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 usnesením ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 8 To 97/2008, podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 21 T 131/2006, jímž byl obviněný K. K. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro popsaný skutek, a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení „skutkových zjištění“.
Dovolatel spatřoval vadu předchozích soudních řízení v tom, že oba soudy nezhodnotily všechny provedené důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, které by bylo založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě a zároveň v jejich souhrnu, a v důsledku tohoto jednání, které je obviněnému kladeno za vinu, nesprávně kvalifikovaly. Skutek podle něj nenaplňuje formální a ani materiální znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., nebyla prokázána existence objektu, objektivní stránky a též subjektivní stránky trestného činu. Poukázal na to, že dokazováním byla prokázána dohoda mezi ním a svědkem K. K., podle které oba předmětné osobní automobily byly oficiálně vedeny na společnost F. ČR, a. s., a po splacení všech leasingových splátek se měly stát vlastnictvím obviněného, neboť právě tak měl být vyrovnán dluh, který měl svědek K. K. vůči dovolateli. Obviněný tvrdil, že s ohledem na tuto skutečnost nemohlo dojít k přisvojení si cizí věci, protože prokazatelně nenaložil s předmětnými vozidly v rozporu s účelem, k němuž mu byly dány do dispozice, když účelem dispozice a následného převedení vlastnického práva na něj bylo „finanční vyrovnání“ mezi ním a svědkem K. K., který společnost F. ČR, a. s., fakticky ovládal. Poukázal rovněž na okolnost, že v době, kdy mu byla obě vozidla přenechána bez souhlasu vlastníků a tedy v rozporu se smluvními podmínkami do užívání, byla společnost F. ČR, a. s., pouze nájemcem předmětných osobních automobilů, a způsobila tak leasingovým společnostem škodu. K dokonání trestného činu zpronevěry ale nedošlo, poněvadž osobní automobily nebyly na něj převedeny. Obviněný měl za to, že na něj nelze nahlížet jako na pachatele trestného činu zpronevěry, protože s předmětnými vozidly nakládal v dobré víře v souladu s dohodou mezi ním, svědkem K. K. a společností F. ČR, a. s. I kdyby se dovolací soud s tímto názorem neztotožnil, poukazoval na to, že jeho jednání nedosahuje stupně nebezpečnosti činu pro společnost vyžadovaného pro naplnění materiální stránky trestného činu. Nesouhlasil ani s postupem soudu prvního stupně při hodnocení věrohodnosti jeho výpovědi a výpovědi svědkyně P. S., pakliže je nejprve označil za věrohodné a po devíti měsících je bez opory v provedeném dokazovaní hodnotil jako nevěrohodné. Odkazuje na obsah svého odvolání ze dne 24. 11. 2008, vytkl rovněž porušení zásad významných pro ukládání souhrnného trestu ve smyslu §35 odst. 2 tr. zák. Uzavřel, že svým jednáním znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. nenaplnil a při aplikaci zásady in dubio pro reo měl být zproštěn obžaloby. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 8 To 3/2009, zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že podání obviněného neobsahuje odkaz na zákonné ustanovení, o které obviněný formálně dovolání opírá, a proto přichází v úvahu jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. pro nesplnění náležitostí obsahu dovolání. Pro případ, že by dovolací soud neshledal důvody pro tento postup, připustil, že část námitek by bylo možno podřadit pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož znění dovolatel v závěru dovolání volně parafrázoval. Poznamenal, že dovolatel sice namítal absenci formálních znaků trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. a uvedl některé v obecné rovině zajisté správné závěry týkající se vymezení zákonného znaku přisvojení si cizí věci, jeho námitky však vycházejí z tvrzení, že existovala mezi ním a svědkem K. K. dohoda, podle které předmětná vozidla představovala jakousi naturální úhradu dluhu svědka K. K. vůči dovolateli. Tuto obhajobu však soud prvního stupně označil za vyvrácenou a soud odvolací se s jeho závěry ztotožnil. Za této situace námitky dovolatele týkající se absence formálních znaků trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. fakticky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění a dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Žádnému dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky, kterými obviněný v obecné rovině nebo ve vztahu k některým konkrétním výpovědím namítl nesprávné hodnocení důkazů soudy a dovolával se procesní zásady „in dubio pro reo“. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by bylo možno podřadit námitku, podle které i při naplnění formálních znaků trestného činu není naplněn jeho znak materiální. Tuto námitku však nepovažoval za důvodnou. Vyložil, že již naplněním formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty. Obdobné zásady platí pro posuzování materiálních podmínek pro aplikaci kvalifikované skutkové podstaty trestného činu (§88 odst. 1 tr. zák.), když samotné naplnění jejich formálních znaků v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvyšovat. V předmětné trestní věci nebyly zjištěny žádné konkrétní okolnosti, které by konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost snižovaly natolik, že by nedosahoval nebezpečnosti ani nejlehčích v praxi se běžně vyskytujících případů trestného činu zpronevěry, při kterých byla způsobena škoda řádově několika set tisíc korun. Případné dluhy svědka K. K. vůči dovolateli - i kdyby existovaly - by nebylo možno považovat za okolnost nějak výrazně snižující konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit též námitky týkající se aplikace §35 odst. 2 tr. zák. o ukládání souhrnného trestu; v podobě uplatněné dovolatelem jsou ale takové námitky zcela nekonkrétní a nejasné, když souhrnný trest nebyl v předmětné trestní věci vůbec ukládán, a proto k nim nelze při rozhodování o dovolání přihlížet. Navrhl, aby Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Třebaže obviněný explicitně neodkázal na zákonné ustanovení §265b tr. ř., o které se dovolání opírá, jak mu to ukládá ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., je zjevné, že mínil ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání je významná otázka, zda skutek, jak byl popsán ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, vykazuje znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. po stránce formální i materiální.
Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba jednak učinit závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti (§3 odst. 2 tr. zák.). O trestný čin se jedná, jsou-li v konkrétním případě dány formální i materiální podmínky trestnosti činu.
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Značnou škodou se podle §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. spočívající v tom, že obviněný si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobil tak na cizím majetku značkou škodu.
Pro trestní odpovědnost podle §248 tr. zák. se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§3 odst. 3 tr. zák.) a platí, že úmysl se musí vztahovat k přisvojení si cizí svěřené věci i způsobení škody na cizím majetku. Jak obviněný správně připomněl, věc je pachateli svěřena, je-li mu odevzdána do faktické moci s tím, aby s věcí nakládal svěřeným způsobem. Přisvojením se nerozumí získání věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti trvalé dispozice s věcí. Přisvojení znamená současně vyloučení dosavadního vlastníka nebo faktického držitele z držení, užívání a nakládání s věcí. Současně ale není od věci upozornit, že skutková podstata trestného činu zpronevěry nevyžaduje, aby osoba, která věc pachateli svěřila, byla jejím vlastníkem. Obviněný získává možnost trvalé dispozice s věcí, není však rozhodné, jak poté s věcí skutečně nakládá. Obviněný si přisvojí věc, která mu byla svěřena, jestliže s ní naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření.
Obviněný měl za to, že skutek, jehož se dopustil, nevykazuje znaky trestného činu zpronevěry po stránce formální, přičemž argumentoval tím, že z provedených důkazů vyplývá existence dohody uzavřené mezi ním a svědkem K. K., podle níž se oba předmětné automobily měly stát po splacení leasingových splátek společností F. ČR, a. s., jeho vlastnictvím, čímž mělo dojít k vyrovnání dluhu, který měl jmenovaný svědek vůči němu. Tvrdil, že se nemohl dopustit trestného činu, poněvadž s vozidly nakládal v dobré víře v souladu s dohodou mezi ním, svědkem K. K. a společností F. ČR, a. s., již tento svědek fakticky ovládal.
Z obsahu takto uplatněných výhrad vyplývá, že s odkazem na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Obvodní soud pro Prahu 9 a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Městský soud v Praze. Prostřednictvím těchto námitek, majících ryze skutkový charakter, se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a následně na podkladě takové změny skutkových zjištění vyvozoval, že nebyla prokázána objektivní ani subjektivní stránka trestného činu zpronevěry. Soudy totiž odmítly jeho obhajobu o existenci dohody o finančním vypořádání uzavřené mezi ním a svědkem K. K. a potažmo společností F. ČR, a. s. , která by opodstatňovala tvrzení obviněného, že s vozidly nakládal v dobré víře v souladu s touto dohodou.
Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. V této souvislosti je na místě uvést, že výhrady obsažené v dovolání obviněného tvořily součást jeho obhajoby uplatněné již v předchozích fázích řízení a soudy obou stupňů se s nimi náležitě vypořádaly. Při hodnocení důkazů soudy postupovaly důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu, a své závěry srozumitelně odůvodnily způsobem odpovídajícím požadavkům §125 odst. 1 tr. ř. Vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě obviněného a proč opřely své závěry o jeho vině o výpověď svědků K. K., M. Ž. a předložené listiny společností poskytujících leasing. Upozornily, že závěr o nevěrohodnosti výpovědi obviněného, na rozpory v níž taktéž upozornily, nemohl být zvrácen ani výpovědí svědkyně P. S., která v hlavním líčení (č. l. 258 – 260) jen velmi neurčitě, vágně a navíc v rozporu s tvrzením samotného obviněného hovořila o existenci jakési dohody mezi obviněným a svědkem K. K. o způsobu nakládání s vozidly (viz strany 6 až 8 rozsudku soudu prvního stupně, strany 5, 6 napadeného usnesení odvolacího soudu).
Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že obviněný nezpochybňoval, že věděl o tom, že svědek K. K. není oprávněn za společnost F. ČR, a. s., jednat ani ji zastupovat, že předmětná vozidla byla v rozhodné době vlastnictvím leasingových společností a že společnost F. ČR, a. s., byla toliko jejich nájemcem, jak zevrubně vyložil v odůvodnění rozsudku i soud prvního stupně. O tom, že by snad dohodu o způsobu nakládání s vozidly uzavřel i se společností F. ČR, a. s., tedy nemůže být ani řeč. Pakliže dovozuje, že společnost, u níž byl zaměstnán jako řidič a z titulu jeho pracovního zařazení mu byly ke služebním a též jeho soukromým účelům svěřeny oba označené automobily, jak potvrdily svědkyně M. Ž. i P. S., porušila své povinnosti plynoucí z uzavřených leasingových smluv, pokud mu vozidla svěřila k užívání a výkonu jeho funkce, jde o námitku z hlediska jeho trestní odpovědnosti nevýznamnou a navíc neopodstatněnou. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku na ni reagoval a vysvětlil, proč takový postup leasingového nájemce není v rozporu s obsahem leasingové smlouvy. Připomněl, že zaměstnance leasingového nájemce nelze považovat za tzv. třetí osobu, jíž by leasingový nájemce nemohl předat předmět leasingu do užívání bez předchozího písemného souhlasu poskytovatele leasingu (strana 8 rozsudku). Nad rámec řečeného lze jen dodat, že se stejnou pečlivostí a přesvědčivostí již soud prvního stupně nevyložil, proč je jako poškozený označena společnost F. ČR, a. s., a nikoliv leasingové společnosti, ačkoliv správně zdůraznil, že vozidla byla po celou dobu trvání leasingu jejich vlastnictvím, ale řešení této otázky není předmětem dovolacích námitek obviněného.
Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o porušení zásady in dubio pro reo, jíž se obviněný též dovolával, a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Námitky obviněného směřující proti naplnění formálních znaků trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák., jež uplatnil v dovolání, nelze tedy s ohledem na jejich skutkový charakter pod deklarovaný důvod dovolání podřadit. Naopak relevantně byly vzneseny výhrady proti naplnění materiální stránky trestného činu, jímž byl shledán vinným.
Podle §3 odst. 2 tr. zák. čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.
Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jejím případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný ve smyslu citovaného ustanovení, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citovaná ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu v jeho základní skutkové podstatě (srov. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). Pro úplnost je vhodné dodat, že obdobné zásady platí pro posuzování materiálních podmínek pro použití kvalifikované skutkové podstaty trestného činu (§88 odst. 1 tr. zák.). Již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, v posuzovaném případě způsobení značné škody, zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když v konkrétním případě stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, jak je určován v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák., ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (k tomu viz č. 34/1976 Sb. rozh. tr.).
Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Konkrétní způsob provedení činu, okolnosti, za nichž byl čin spáchán, výše způsobené škody rozhodně nejsou okolnostmi, jež by vymykaly ostatním běžně se vyskytujícím případům trestných činů kvalifikovaných jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Jak výstižně dodal státní zástupce, ani případné dluhy svědka K. K. vůči obviněnému – i kdyby existovaly – by nemohly být hodnoceny jako okolnost výrazně snižující konkrétní stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost. Ani dovolací soud nepochybuje o tom, že znaky trestného činu byly po stránce materiální naplněny.
Obviněný dále vytkl, že při ukládání trestu nebyly respektovány zásady pro ukládání souhrnného trestu ve smyslu §35 odst. 2 tr. zák. Jde o námitku, kterou taktéž uplatnil již v odvolacím řízení a jejímž smyslem měl být odkaz na skutečnost, že nyní posuzovaný trestný čin spáchal před vyhlášením odsuzujícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 16 T 34/98, a že tedy přichází v úvahu uložení souhrnného trestu. Takto formulovanou výhradu lze subsumovat pod důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., poněvadž za „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. (k tomu č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Výtky dovolatele však akceptovat nelze a dovolací soud sdílí závěry, k nimž dospěly soudy obou stupňů a jež vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí.
Oba soudy správně připomněly, že vyhlášený odsuzující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 16 T 34/98, jímž byl obviněný K. K. pod body 1), 2) uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody na dvě léta, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let, byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. 8 To 437/2006, podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. zrušen i ohledně obviněného K. K. ve výroku o vině trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák. pod bodem II. a ve výroku o trestu a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 6, aby ji v rozsahu zrušení znovu rozhodl. Do současné doby však tento soud ve věci znovu nerozhodl. Soudy obou stupňů proto přiléhavě zdůraznily, že pro absenci jakéhokoliv výroku o trestu v částečně pravomocném rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 16 T 34/98, nelze ukládat souhrnný trest.
Nejvyšší soud k již vysloveným závěrům soudů pokládá za potřebné dodat pouze následující. Protože při ukládání souhrnného trestu musí být dřívější odsuzující rozsudek o jiném trestném činu téhož pachatele pravomocný, platí v praxi soudů obecné pravidlo, že soud rozhodující později vyčká s rozhodnutím, až se dřívější rozsudek stane pravomocným (č. 27/1971 Sb. rozh. tr.). Toto pravidlo však neplatí absolutně ve všech případech, kdy jsou dány podmínky pro uložení souhrnného trestu. Za situace, kdy dřívější odsuzující rozsudek o jiném trestném činu téhož pachatele byl v opravném řízení zrušen, je totiž třeba použití tohoto pravidla v každém jednotlivém případě vážit s ohledem na požadavek rychlosti řízení vyjádřený v ustanovení §2 odst. 4 tr. ř. a také v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Jestliže v takovém případě soud rozhodující později o jiném trestném činu téhož pachatele s rozhodnutím nevyčká a pachateli uloží trest, o případném uložení souhrnného trestu pak rozhodne soud, jehož dřívější odsuzující rozsudek o jiném trestném činu tohoto pachatele byl v opravném řízení zrušen (k tomu č. 33/1998 Sb. rozh. tr.).
V posuzovaném případě byly s akcentem na stále více opodstatněně sledovaný požadavek rychlosti řízení evidentně splněny předpoklady pro to, aby Obvodní soud pro Prahu 9, rozhodující coby soud prvního stupně později o jiném trestném činu téhož obviněného, nevyčkal se svým rozhodnutím na pravomocné rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 ve věci vedené pod sp. zn. 16 T 34/96 a sám obviněnému uložil trest (nikoliv souhrnný). Bude na Obvodním soudu pro Prahu 6, aby na takto vzniklou situaci posléze při svém rozhodování adekvátně reagoval.
Protože dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. září 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková