ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.939.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 939/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. září 2009 o dovolání obviněného R. S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2009, sp. zn. 11 To 11/2009, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 13/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 4 T 13/2008, byl obviněný R. S. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zák. a odsouzen podle §187 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na jedenáct let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice se ostrahou. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný označeného trestného činu dopustil tím, že spolu s odsouzeným M. R., roz. S., státním příslušníkem R. f., na objednávku K. K. a za úplatu 150.000.000 ITL, zorganizoval dodávku 9069,930 g heroinu o průměrné čistotě 67 % do R. – I. tak, že tuto látku odsouzený M. R. a obviněný R. S. ukryli do vozidla Seat Toledo, které obstaral obviněný R. S., vozidlo společně dne 21. 5. 2000 v P., ul. E. K., u restaurace T., předali pod záminkou přepravy dokumentů J. B. a ten s tímto vozidlem odjel do I. r., kde je dne 22. 5. 2000 předal K. K., a poté byl zadržen italskými orgány.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které zaměřil proti výroku o vině i trestu. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2009, sp. zn. 11 To 11/2009, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Pro úplnost nutno dodat, že se jednalo již o druhá rozhodnutí, která soudy obou stupňů v dané věci učinily. V prvém případě Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 9. 2007, sp. zn. 11 To 68/2007, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. 4 T 17/2006, ohledně obviněných R. S. a M. R. ve výrocích o uložených trestech. Podle §259 odst. 3 tr. ř. byl obviněnému R. S. uložen podle §187 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody na jedenáct let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice se ostrahou. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Nově bylo rozhodnuto i o trestu ohledně obviněného M. R. Obě rozhodnutí učiněná v řízení proti uprchlému byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2008, sp. zn. 4 T 17/2006, podle §306a odst. 2 tr. ř. ohledně obviněného R. S. zrušena s tím, že věc bude nadále vedena pod sp. zn. 4 T 13/2008.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2009, sp. zn. 11 To 11/2009, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. S odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolatel tvrdil, že soudy neprokázaly subjektivní stránku trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek podle §187 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zák., zejména to, že by věděl či mohl vědět o tom, že ve vozidle Seat Toledo, které vezl svědek J. B. do I., se nacházejí drogy. Vědomost o této skutečnosti byla podle obviněného nesprávně dovozována z toho, že vozidlo neřídil on, ale že k jeho řízení sehnal svědka J. B. a že tento byl zadržen v I. s vozidlem, ve kterém byly nalezeny drogy. Žádný z orgánů činných v trestním řízení nevzal v úvahu, že nejen J. B., ale i on byl zneužit k převozu drog z České republiky do I. Soudy nedůvodně neakceptovaly jeho obhajobu, svědectví D. B. a ani záznamy v cestovním pasu obviněného, na jejichž podkladě bylo možno dovodit, že obviněný a svědek J. B. byli k převozu drog do I. zneužiti. O nedostatku zavinění svědčí podle něj i poslední výpověď J. B. který uváděl, že mu uložil, aby v případě jakékoliv závady na vozidle vyhledal odborný servis, což by jistě vedlo k tomu, že v případě vyhledání servisu, a zejména za situace, kdy mu začala svítit kontrolka nefunkčnosti airbagů, na jejichž místě byly drogy uschovány, by v odborném servisu bylo zjištěno, že místo airbagů jsou ve vozidle drogy. Tato skutečnost ve spojení s dalšími důkazy je významnou okolností, která svědčí o nedostatku jeho zavinění, protože neměl možnost vozidlo před jeho převzetím J. B. zkontrolovat, což svědek rovněž potvrdil tím, že na závadu vnitřního zrcátka a svítící kontrolky airbagů přišel až v době, kdy již s vozem jel. Dovolatel též zdůraznil, že při domovních prohlídkách ani jiných šetřeních nebylo zjištěno, že by měl kontakty na jakékoliv osoby v I., ať již se jednalo o K. K. či N. nebo další osoby, se kterými měl bohaté styky odsouzený M. R. Měl za to, že shromážděné důkazy nesvědčí o tom, že by se jakkoliv způsobem vědomě podílel na distribuci drog a jejich převozu do I. Jediné, čeho se vědomě dopustil, je, že dojel pro vozidlo, které si objednal M. R., do L., tam je převzal a penězi, které mu M. R. dal, také zaplatil, vozidlo přepravil do P., kde je předal M. R., resp. jeho strýci, a posléze pak na základě pokynu M. R. po několika dnech vozidlo předal J. B., aniž by znal skutečný účel cesty do I. Tvrdil, že jeho důvěra v M. R. a čistotu jeho úmyslů byla podporována zvláště tím, že mu přisliboval účast na svém podnikání, pocházel rovněž z Á., pověřoval ho pracovními úkoly a choval se k němu jako k obchodnímu partnerovi; připomněl, že navíc fungoval jako tlumočník u řady jeho jednání s českými obchodními partnery, poněvadž M. R. česky prakticky neuměl. Uzavřel, že rozhodně nebylo prokázáno, že by se vědomě jako člen organizované skupiny působící ve vícero státech podílel na nelegálním vývozu heroinu; shromážděné důkazy neprokazují jeho zavinění, absenci subjektivní stránky žádný ze soudů nezohlednil a naopak jsou mu připisovány vědomosti, znalosti a volní činnosti, které nemají oporu v dokazování.
Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a sám aby rozhodl o jeho zproštění obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., případně aby věc po zrušení označených rozhodnutí Městskému soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného R. S. uvedl, že dovolatel prioritně napadal skutkové závěry, ke kterým dospěly soudy obou stupňů, a až sekundárně dovozoval nesprávnost právního hodnocení jednání, jež mu bylo kladeno za vinu, přičemž tak činil prostřednictvím zpochybňování způsobu, jakým soudy hodnotily důkazy shromážděné v předmětné trestní věci, polemiky se zjištěným skutkovým stavem a předestíráním vlastní verze skutkového děje. Po zevrubné rekapitulaci stěžejní části dovolacích námitek obviněného uzavřel, že obviněný zaměřil dovolání proti způsobu hodnocení důkazů a proti skutkovým zjištěním učiněným soudy obou stupňů ohledně toho, zda věděl, že ve vozidle řízeném J. B. jsou převáženy drogy, nikoli proti tomu, že by tato skutková zjištění nenaplňovala zákonné znaky zavinění ve formě úmyslu. Takové námitky by mohly mít z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. význam pouze v případě, pokud by bylo možno dospět k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů činnými v předmětné trestní věci a pokud by obviněný takový extrémní nesoulad namítl a odůvodnil, což se však nestalo. Státní zástupce k závěru o existenci popsaného extrémního nesouladu nedospěl, protože podle jeho mínění soudy hodnotily provedené důkazy v souladu s principy formální logiky nejen v jejich jednotlivostech, ale i vzájemných souvislostech. Navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil především námitky, které ve své podstatě směřovaly proti způsobu hodnocení důkazů a proti správnosti skutkových zjištění, jež učinil Městský soud v Praze a z nichž v napadeném usnesení vycházel i Vrchní soud v Praze. Právě takovou povahu mají jeho výhrady, jestliže tvrdil, že nemohl být uznán vinným, poněvadž nebylo prokázáno, že by věděl nebo měl vědět o tom, že ve vozidle, které vezl svědek J. B. do I., se nacházejí drogy nebo že by se tam drogy mohly nacházet, a že on i svědek J. B. se stali nástrojem skutečného pachatele a viníka M. R., jemuž důvěřoval a pokládal ho za řádného obchodníka.
Ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové. Takové námitky však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná.
Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (viz zejména strany 3, 6 a 7 rozsudku soudu prvního stupně). Při hodnocení důkazů tento soud postupoval důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozsudku v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného, proč jí neuvěřil a proč naopak závěr o jeho vině opřel zejména o usvědčující výpověď svědka J. B. Třebaže závěr o vině a tedy i úmyslném zavinění byl založen na nepřímých důkazech, přesvědčivě vysvětlil, že cesta autem do I., k níž svědka J. B. obviněný přesvědčil a spolu s M. R. u něj objednal, měla jediný smysl, a to převézt v něm ukrytou drogu, protože převážené dokumenty byly bezcenné a byly převáženy jen účelově. Nelze přijmout argumentaci obviněného, že o nedostatku jeho zavinění svědčí i poslední výpověď J. B. který uváděl, že mu uložil, aby v případě jakékoliv závady na vozidle vyhledal odborný servis, což by jistě vedlo k tomu, že v případě vyhledání servisu, a zejména za situace, kdy mu začala svítit kontrolka nefunkčnosti airbagů, na jejichž místě byly drogy uschovány, by v odborném servisu bylo zjištěno, že místo airbagů jsou ve vozidle drogy. Takové údaje ve výpovědi svědka J. B., a to ani té, kterou učinil v hlavním líčení dne 14. 1. 2009 (č. l. 38), totiž nemají oporu. Namítá-li obviněný, že nebylo zjištěno, že by znal jakékoliv osoby v I., ať už K. K. či N. nebo další osoby, se kterými měl bohaté styky odsouzený M. R., nejde o námitku, která by jakkoliv zpochybnila správnost hodnotících úvah soudu. Odvolací soud označil skutková zjištění soudu prvního stupně za správná a ztotožnil se s jeho úvahou, že pro rozhodnutí o vině obviněného byla zásadní výpověď svědka J. B., který mimo jiné potvrdil, že dovolatele znal dříve než M. R. a že se přátelili, že to byl dovolatel, kdo mu nabídl cestu do I. za účelem odvozu listin, které mu i předal, že to byl dovolatel, kdo mu předal i vozidlo a informoval jej o průběhu cesty, dal i mobilní telefon, v průběhu cesty mu telefonoval, ověřoval si setkání a potvrdil, že má předat i auto. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že jediným smyslem cesty do Itálie byl převoz drogy a vysvětlení, že šlo o předání dokladů či vklad vozidla do obchodní společnosti byl pouhou záminkou.
Jako relevantní námitka právní pak nemůže být přijata výhrada obviněného, že ve výsledcích dokazování nemají oporu zjištění, z nichž by vyplýval závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu.
Závěr o formě zavinění (§4, popř. §5 tr. zák.) je sice závěrem právním, vycházejícím však ze skutkových zjištění soudu, která vyplývají z provedeného dokazování a jejichž přezkoumání se s poukazem na uvedený dovolací důvod nelze domáhat. Obviněný zaměřil dovolání v této části proti způsobu hodnocení důkazů a proti skutkovým zjištěním, která jej označila jako osobu, která za úplatu zorganizovala dodávku více jak 9.000 g heroinu do I. tak, že s již odsouzeným M. R. ho ukryli do vozidla Seat Toledo obstaraného dovolatelem, vozidlo pak společně předali pod záminkou dodání dokumentů J. B., který je odvezl do I.
Třebaže z textu dovolání je zjevné, že obviněný v daných souvislostech polemizoval se správností a přesvědčivostí skutkových zjištění, jež byla skutkovým podkladem pro úvahy o zavinění, a že ve vztahu k absenci úmyslného zavinění mají jeho námitky především skutkový charakter, pokládá dovolací soud za významné se k otázce zavinění alespoň stručně vyjádřit.
Trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. se dopustí, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabízí, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, spáchá-li takový čin jako člen organizované skupiny nebo ve větším rozsahu a ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která bez pochybností zahrnují všechny zákonné znaky tohoto trestného činu spočívající nejméně v tom, že obviněný neoprávněně vyvezl omamnou látku a čin spáchal ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. To ostatně obviněný nezpochybňoval. Námitky obviněného směřující proti naplnění subjektivní stránky trestného činu však nemohou obstát.
Soud prvního stupně v důvodech svého rozsudku přiléhavě upozornil, že ač obviněný svoji vinu popřel, je tato prokazována nepřímými důkazy, které nejenže na sebe navazují a tvoří zřejmý celek, ale jsou takového druhu, že lze závěr o vině obviněného o ně opřít.
S námitkou obviněného, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu, jímž byl uznán vinným, se zevrubně zabýval v odůvodnění napadeného usnesení i odvolací soud. Závěry soudu prvního stupně označil za správné a sám k výhradám obviněného, jež jsou v podstatě stejné jako stávající dovolací námitky, poznamenal, že přímým důkazem v otázce zavinění může být jen výpověď obviněného, nicméně respektovaná judikatura i právní věda potvrzují zkušenosti soudní praxe, že okolnosti subjektivního charakteru lze dokazovat i nepřímo, a to z okolností objektivní povahy. Zjištěný způsob a okolnosti jednání obviněného je podle odvolacího soudu jedním z takových nepřímých důkazů a ten jednoznačně svědčí o tom, že obviněný se úmyslně - vědomě jako člen organizované skupiny působící ve více státech podílel na nelegálním vývozu heroinu (viz strana 9 napadeného usnesení).
Soudy obou stupňů závěr o zavinění ve formě úmyslu náležitým způsobem odůvodnily, byť soud prvního stupně tak učinil implicitně [konkrétní jednání obviněného a okolnosti, za nichž se ho dopustil, jak je popisuje soud prvního stupně v rozsudku, ale svědčí o zavinění ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák.]. Dovolací soud závěry soudů, jmenovitě pak odvolacího soudu, sdílí a námitku obviněného, že nebyl opatřen žádný důkaz svědčící o jeho úmyslném zavinění, nelze akceptovat. Soudy přiléhavě upozornily nejen na vzájemné vazby mezi obviněným a M. R., připomněly a pečlivě rozvedly aktivity obviněného zaměřené na sjednání odvozu automobilu J. B., přičemž z věrohodné výpovědi tohoto svědka je jasné, že to byl právě tento obviněný, kdo byl v tomto ohledu zaangažovanější, že to byl právě on, kdo mu předal nejen automobil, ale i mobilní telefon bez roomingu, jehož prostřednictvím průběžně monitoroval jízdu automobilu. Zvláště pak nutno akcentovat, že obviněný si ověřoval setkání a oproti původnímu deklarovanému záměru potvrdil, že svědek má předat i vozidlo, s nímž přijel. Taková zjištění vyvracejí obhajobu obviněného, že byl stejně jako svědek J. B. zneužit M. R., jemuž důvěřoval, a naopak potvrzují správnost úsudku, že se vědomě za okolností popsaných soudem prvního stupně účastnil nelegálního vývozu heroinu do I.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. září 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková