ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.976.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 976/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. září 2009 o dovolání obviněného L. D., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 61 To 448/2008, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 41 T 62/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. D. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný L. D. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 61 To 448/2008, kterým bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 41 T 62/2007. Tímto rozsudkem byl uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §213 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na dvacet čtyři měsíce. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost během zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil uhradit dlužné výživné na nezletilého a hradit výživné běžné.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. dopustil tím, že v době od června 2004 do 21. 3. 2006 včetně v P. ani jinde úmyslně nepřispíval na výživu nezletilého syna, částkou 6.000,- Kč měsíčně splatnou vždy do 5. dne v měsíci (předem) k rukám matky S. J., která mu byla stanovena rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. Nc 388/1995, který nabyl právní moci dne 6. 5. 2004 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 22 Co 190/2003, s výjimkou měsíce února 2005, srpna 2005 a prosince 2005, kdy na běžné výživné poukázal oprávněnému částku ve výši 28.000,- Kč, přičemž za uvedené období na běžném výživném dluží celkovou částku 104.000,- Kč, a úmyslné zavinění lze spatřovat především v tom, že v uvedenou dobu disponoval dostatečnými finančními prostředky, kdy své bývalé manželce právě v tomto období přispíval na bydlení částkou ve výši 8.000,- Kč a sám neučinil nic, aby své povinnosti přispívat na výživu svého nezletilého syna dostál.
Obviněný podal dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu, odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Vytkl, že skutek, který mu je kladen za vinu, nevykazuje znaky trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. Pokud by snad byly naplněny formální znaky tohoto trestného činu, nebyly by naplněny jeho znaky materiální. Soud prvního stupně nehodnotil stupeň nebezpečnosti jeho jednání, a to s ohledem na objektivní a subjektivní skutečnosti. Soudy nevzaly v úvahu zejména skutečnost, že výživné v částce 6.000,- Kč nebylo vzhledem k jeho tehdejším příjmům reálné a že výše výživného byla stanovena rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. Nc 388/95 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 22 Co 190/2003 postupem podle §85a zákona o rodině. Důvodem takového postupu byla okolnost, že nemohl prokázat své příjmy. Vyjádřil přesvědčení, že mu soud nemůže dávat k tíži, že byl zamítnut jeho návrh na snížení výživného rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 5. 2005 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 62 Co 349/2005. Podle obviněného soudy neuvážily ani skutečnost, že v rozhodném období se podstatným způsobem měnily jeho finanční poměry. Na něj jako fyzickou osobu byl prohlášen konkurs, nebylo přihlédnuto ani k tomu, že byl v předmětné době podnikatelem na základě živnostenského oprávnění a nemohl být proto veden jako uchazeč o zaměstnání na úřadu práce, i když tam po určitou dobu byl evidován. Z evidence byl vyřazen úřadem práce nikoliv sankčně, ale proto, že byl osobou samostatně výdělečně činnou.
Dovolatel dále tvrdil, že soudy hodnotily provedené důkazy v jeho neprospěch, případně se v jejich hodnocení lišily. Soud prvního stupně, „byť měl za prokázané, že hradil na účet S. J. výživné přímo, několikrát předal jmenované za účasti třetích osob finanční částky na hotovosti a v neposlední řadě podle ústní dohody hradil výživné formou nájemného za byt“, považoval jeho tvrzení za účelová. Naproti tomu odvolací soud finanční částky zaplacené na výživném formou nájemného hodnotil tak, že je nelze směšovat s plněním výživného, když na placení výživného není započitatelné nic. Tím zcela popřel možnost dohody mezi osobou povinnou a oprávněnou, na jejímž základě by bylo výživné plněno i jinou formou, např. naturální. Připomněl, že kromě finančního plnění, které dostávala matka nezletilého, jí byl vyplácen i sociální příspěvek a nezletilému další příspěvek na dítě. Oprávněná též disponovala značnou finanční částkou na účtu vedeném na účtu GE C. B. Nebezpečí případné nouze proto nepřicházelo vůbec v úvahu. Dovolatel dále namítal, že ačkoliv jeho tvrzení byla podporována výpověďmi svědků, byla považovaná za účelová s tím, že svědci byli vedeni snahou obviněnému pomoci, a proto jim soud neuvěřil. Dodal, že finanční prostředky vynaložené na výživné byly poskytnuty rodinou obviněného, a to především v době, kdy stál před krachem. Závěrem znovu vyjádřil přesvědčení, že jeho jednání nevykazuje vedle formálních zákonných znaků (chybí subjektivní stránka) stupeň nebezpečnosti potřebný k naplnění materiální podmínky trestnosti jeho jednání. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 zrušil a aby soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v zevrubném vyjádření k dovolání obviněného konstatoval, že námitky obviněného v části, v níž vytkl, že soudy při svém rozhodování řádně nevyhodnotily, že byl zavázán platit na výživném pro svého syna částky v takové výši, která v době trestného činu již neodpovídala jeho výdělkovým možnostem, a že se nevypořádaly se všemi zákonnými kritérii pro určení subjektivní a materiální stránky trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., odpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu, avšak jsou zjevně neopodstatněné. Soudy obou stupňů podle něho nepochybily, pokud obviněného uznaly vinným trestným činem zanedbání povinné výživy ve smyslu §213 odst. 1 tr. zák., neboť zjistily, že v období od června 2004 do 21. 3. 2006 (s výjimkou měsíce února, srpna a prosince 2006) neplnil vyživovací povinnost ke svému nezletilému synovi ve výši 6.000,- Kč měsíčně, přestože v kritické době disponoval dostatečnými finančními prostředky, kdy např. své bývalé manželce právě v tomto období přispíval na bydlení částkou 8.000,- Kč. Právě s ohledem na fakt, že obviněný v inkriminovaném období přispíval částkou ve výši 8.000,- Kč na bydlení své manželce, lze oprávněně shledat v činu obviněného minimálně nepřímý úmysl podle §4 písm. b) tr. zák., neboť věděl, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem (vyživovací povinnost), a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Připomenul, že účelem výživného je uhrazování všech běžných potřeb oprávněného, které jsou prospěšné pro jeho všestranný vývoj. Na základě těchto kritérií je zřejmé, že výživným se míní zajištění celé škály potřeb dítěte tak, aby byly pokryty všechny jeho potřeby spojené s jeho řádným vývojem zdravotním, sociálním, výchovným a kulturním (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1324/2006). Výživným pak nemohou být pravidelné peněžní platby poskytované obviněným v souvislosti s úhradou nákladů na bydlení matce dítěte. Jednání obviněného považoval za nebezpečné pro společnost, neboť úmyslně porušilo zájem chráněný trestním zákonem, kterým je zákonem uložená povinnost rodiče vyživovat své děti. Skutečnosti, které by stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost snižovaly do té míry, aby ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. nešlo o trestný čin, soudy obou stupňů podle státního zástupce důvodně neshledaly a z provedeného dokazování ani nevyplývají. Navrhl, aby dovolání obviněného bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Námitky obviněného lze v podstatě pod uplatněný důvod dovolání podřadit. Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání je významná především otázka, zda byly naplněny všechny zákonné znaky trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., a to jak po stránce formální pro absenci subjektivní stránky, tak i materiální.
Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba jednak učinit závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti (§3 odst. 2 tr. zák.). O trestný čin se jedná, jsou-li v konkrétním případě dány formální i materiální podmínky trestnosti činu.
Trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky tohoto trestného činu spočívající v tom, že obviněný úmyslně neplnil svou zákonnou povinnost vyživovat jiného, spolehlivě vyjadřují. Vyplývá z nich, že obviněný v době od června 2004 do 21. 3. 2006 úmyslně nepřispíval na výživu nezletilého syna, částkou 6.000,- Kč měsíčně splatnou vždy do 5. dne v měsíci předem k rukám matky S. J., která mu byla stanovena rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. Nc 388/1995, který nabyl právní moci dne 6. 5. 2004 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 22 Co 190/2003, s výjimkou měsíce února 2005, srpna 2005 a prosince 2005, kdy na běžné výživné poukázal oprávněnému částku v celkové výši 28.000,- Kč. Úmyslné zavinění soud spatřoval především v tom, že v uvedenou dobu disponoval dostatečnými finančními prostředky, když své bývalé manželce právě v tomto období přispíval na bydlení částkou ve výši 8.000,- Kč a sám neučinil nic, aby své povinnosti přispívat na výživu svého nezletilého syna dostál.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se podává, že závěr o vině obviněného byl opřen o výpověď svědkyně S. J., z níž vyplynulo jednak období, po které obviněný svoji vyživovací povinnost řádně neplnil, ale též okolnost, že po toto období obviněný hradil nájem za byt obývaný jí a nezletilým, a to jako formu splátky půjčky ve výši 600.000,- Kč, kterou mu svědkyně poskytla v roce 2003. Soud dovodil, že obviněný, byť disponoval dostatečnými finančními prostředky, místo toho, aby přispíval alespoň částečně na výživu nezletilého syna, hradil dluh bývalé manželce (strana 6 rozsudku).
Odvolací soud označil skutková zjištění i právní závěry soudu prvního stupně za správné poté, co sám dokazování doplnil o výslech svědkyně S. J. a zjistil, že obviněný dluh na výživném ani částečně neuhradil a neplatí ani běžné výživné. Vypořádal se s tvrzením obviněného, že plnil vyživovací povinnost formou placení nájmu za byt ve výši 8.000,- Kč měsíčně připomenutím, že bylo-li nájemné po určitou dobu hrazeno, jednalo se o splátku dluhu ve výši 600.000,- Kč. Právě tuto částku svědkyně S. J. obviněnému půjčila, obviněný ji však dosud ani zcela nesplatil. Za žádných okolností však tuto splátku dluhu nelze pokládat za plnění výživného. Odvolací soud uzavřel, že obviněný zcela vědomě vyživovací povinnost neplnil, ač tak činit mohl, přičemž musel být minimálně srozuměn s trestněprávním následkem, a naplnil tak zákonné znaky trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. Vyvinit jej podle jeho závěrů nemůže ani to, že dovedl svoji firmu do konkursu, neboť s ohledem na své vzdělání mohl nastoupit řádný pracovní poměr. Jestliže jeho pracovní nečinnost byla zdrojem finančního nedostatku, nemůže jej tato okolnost zbavit trestní odpovědnosti (strana 2 napadeného usnesení).
Námitky obviněného zpochybňující jeho zavinění ve formě eventuálního úmyslu, jak jej výslovně dovodil odvolací soud, nemohou obstát.
Podle §4 písm. b) tr. zák. je čin spáchán úmyslně mimo jiné též tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Na takové „srozumění“ se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby.
Objektem trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 tr. zák. je nárok na výživu, pokud je založen na ustanoveních zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. Zákonná povinnost vyživovat jiného v konkrétním případě vyplývá z těch ustanovení zákona o rodině, jimiž je upravena vyživovací povinnost rodičů a dětí. Významné je proto ustanovení §85 odst. 1 tohoto zákona, podle něhož vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit, a též jeho odst. 2., podle něhož oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů.
Neplněním vyživovací povinnosti se rozumí, že oprávněné osobě se nedostane všeho, co je obsahem vyživovací povinnosti. O neplnění vyživovací povinnosti se jedná i tehdy, jestliže není plněno v tom rozsahu, jak to odpovídá §96 zákona č. 94/1963 Sb. V tomto ustanovení jsou obsažena hlediska pro určení výše výživného (odůvodněné potřeby oprávněné osoby, schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného), což má zásadní význam i při rozhodování o odpovědnosti za trestný čin zanedbání povinné výživy. Předpokladem trestnosti je, že povinná osoba byla v rozhodné době vůbec schopna výživné plnit. Při posuzování trestní odpovědnosti pachatele za neplnění zákonné povinnosti vyživovat jiného ve smyslu §213 tr. zák. soud není vázán rozhodnutím, kterým v občanském soudním řízení byla stanovena tato povinnost, včetně rozsahu výživného. Při rozhodování o vině soud v trestním řízení posuzuje samostatně rozsah vyživovací povinnosti pachatele jako otázku předběžnou podle §9 odst. 1 tr. ř. a může tedy vycházet z jiného rozsahu vyživovací povinnosti pachatele, než jaký byl určen pravomocným a dosud nezměněným občanskoprávním rozhodnutím. Při hodnocení jeho schopností, možností a majetkových poměrů zkoumá, zda se nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu (k tomu rozhodnutí č. 22/1992 Sb. rozh. tr.), popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika.
Z výsledků dokazování jasně vyplývá, že po inkriminovanou dobu trvala zákonná vyživovací povinnost obviněného k jeho nezletilému synovi, založená ustanovením §85 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb. Obviněný však tuto svoji vyživovací povinnost řádně neplnil, poněvadž v období od června 2004 do 21. 3. 2006 nepřispíval na výživné nezletilého částkou stanovenou citovanými rozsudky Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. Nc 388/1995 a Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 22 Co 190/2003 ve výši 6.000,- Kč měsíčně splatnou do 5. dne v měsíci předem k rukám matky dítěte S. J., a to s výjimkou měsíce února 2005, srpna 2005 a prosince 2005, kdy na běžné výživné poukázal částku 28.000,- Kč. Bez významu jistě není ani zjištění, že obviněný neplnil řádně vyživovací povinnost k nezletilému ani v době předcházející a ani v době následující po takto vymezeném období, což sice není okolnost významná pro trestní odpovědnost ve vztahu ke konkrétnímu skutku popsanému v obžalobě, nicméně je relevantní pro vytvoření celkového náhledu na postoje obviněného k plnění zákonné vyživovací povinnosti k nezletilému.
Obviněný existenci své povinnosti vyživovat nezletilého nezpochybňoval, polemizoval se závěrem soudů o výši výživného. Zdůraznil, že v rozhodné době se jeho majetkové poměry změnily, na něj jako fyzickou osobu byl prohlášen konkurs, na úřadu práce byl evidován jen po určitou dobu, vyřazen byl podle jeho názoru nikoliv sankčně, ale proto, že byl jako žadatel osobou samostatně výdělečně činnou. Tvrdil také, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, případně se v jejich hodnocení lišily, jeho obhajobě a výpovědím svědků, kteří vypovídali v jeho prospěch, neuvěřily.
Prostřednictvím takto vymezených výhrad, týkajících se především způsobu hodnocení důkazů, obviněný zčásti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. a ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Tato zásada by mohla být prolomena pouze v případě zjištění, že mezi soudy zjištěnými skutkovými okolnostmi a jejich právními závěry existuje extrémní nesoulad. O takovou situaci se však nejednalo. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů, jmenovitě výpovědí obviněného, ale i svědků vypovídajících jak v jeho prospěch, tak i neprospěch, jakož i důkazů listinných (zejména strany 3, 5 a 6 rozsudku soudu prvního stupně, strana 2 napadeného usnesení odvolacího soudu). Námitky skutkové povahy obsažené v dovolání obviněného tvořily součást jeho obhajoby uplatněné v řízení před soudem prvního stupně i v odvolacím řízení a soudy obou stupňů se s nimi náležitě vypořádaly. Při hodnocení důkazů postupovaly soudy důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která lze akceptovat.
Pravdou je, že se soudy ve svých rozhodnutích podrobně nevěnovaly posouzení předběžné otázky výše výživného a vycházely z rozhodnutí, jimiž byla výše výživného stanovena v občanskoprávním řízení, s tím, že soudy při stanovení výše výživného zvážily všechny potřebné aspekty. Třebaže by rozhodnutí soudů mohla být v tomto ohledu přesvědčivější, posouzení otázky výše výživného, a to i v případě, že by bylo uvažováno o částce poněkud nižší, než je částka stanovená soudy v občanskoprávním řízení, by nemohlo na správnosti rozhodnutí soudů nic změnit. Rozhodně se nejednalo o situaci, vyznačující se tím, že obviněný bez svého zavinění nebyl schopen svoji vyživovací povinnost plnit vůbec. Jak v podstatě správně uvedl odvolací soud, byl-li na obviněného coby fyzickou osobu prohlášen konkurs usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 44 K 1011/2005, nemůže jej tato okolnost vyvinit, poněvadž do úpadku svoji firmu dovedl právě obviněný, byl to on, kdo nehospodařil se svým majetkem obezřetně, a správné je i zjištění, že po prohlášení konkursu sám iniciativně neučinil nic ke zlepšení svých majetkových a finančních poměrů. Nenastoupil do pracovního poměru, ač by mu v tom neměly bránit s ohledem na jeho vzdělání (střední průmyslová škola s maturitou) a praktické zkušenosti žádné vážnější překážky a z evidence úřadu práce byl podle zjištění obsažených ve spise (č. l. 62) vyřazen sankčně pro maření součinnosti s úřadem práce.
Bylo zjištěno, že obviněný v rozhodné době platil nájem ve výši 8.000,- Kč, aby tak S. J. částečně uhradil dluh v celkové výši 600.000,- Kč, který měl z titulu půjčky. Disponoval-li těmito peněžními prostředky, bylo jeho primární povinností plnit vyživovací povinnost k nezletilému, nikoliv splácet dluh z pohledávky, byť jeho matky. Takové splátky nelze za žádných okolností kvalifikovat jako plnění vyživovací povinnosti, jak ostatně uzavřel i odvolací soud. Dovolací soud ve shodě s názorem státního zástupce konstatuje, že účelem výživného je uhrazování všech běžných potřeb oprávněného nezletilého dítěte, které jsou prospěšné pro jeho všestranný vývoj. Výživným se sice míní zajištění celé škály potřeb dítěte tak, aby byly pokryty všechny jeho potřeby spojené s jeho řádným vývojem, ale jistě za ně nemohou být považovány pravidelné měsíční platby poskytované obviněným v souvislosti s úhradou nákladů na bydlení matce nezletilého coby splátky předchozího dluhu. Za takových okolností je závěr o zavinění obviněného ve formě eventuálního úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák., poněvadž věděl, že svým jednáním může porušit zájem na plnění zákonné povinnosti vyživovat jiného chráněný trestným zákonem, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn, zcela na místě.
Pro úplnost je na místě dodat, že z hlediska právního posouzení skutku jako trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. není významné, zda nezletilý byl či nebyl vydán nebezpečí nouze; taková úvaha by byla relevantní pouze tehdy, bylo-li by uvažováno o právním posouzení skutku též podle odstavce třetího §213 tr. zák., o což ale v posuzován případě nešlo.
Přisvědčit nelze ani výhradám dovolatele směřujícím proti naplnění materiálních znaků trestného činu. Podle §3 odst. 2 tr. zák. čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.
Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jejím případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný ve smyslu citovaného ustanovení, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citovaná ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu v jeho základní skutkové podstatě (srov. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Soudy, jmenovitě pak soud prvního stupně, se otázkou stupně nebezpečnosti činu obviněného pro společnost zabýval, odkázal na nezodpovědný postoj obviněného k plnění vyživovací povinnosti, pro nějž je příznačné, že vyživovací povinnost neplní soustavně, a uzavřel, že dosahuje vyššího stupně. Odvolací soud jeho závěry nikterak nemodifikoval i on souhlasil s tím, že znaky trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. jsou beze zbytku naplněny. Skutečnosti, které by stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost snižovaly do té míry, aby ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. nešlo o trestný čin, soudy obou stupňů důvodně neshledaly a z provedeného dokazování ani nevyplývají. Ani dovolací soud nepochybuje o tom, že stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost je vyšší než nepatrný, a to zejména s ohledem na dobu páchání trestného činu, a že znaky trestného činu jsou tak naplněny i po stránce materiální.
Čin obviněného byl správně právně posouzen jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., poněvadž znaky tohoto trestného činu vykazuje jak po stránce formální, tak i materiální.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. září 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková