ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.984.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 984/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. září 2009 o dovolání obviněného K. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 2009, sp. zn. 6 To 23/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 35 T 3/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 2. 2009, sp. zn. 35 T 3/2008, byl obviněný K. M. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:
„jako zástupce a současně společník společnosti A., s. r. o., se sídlem P., P. vylákal od poškozeného M. J., trvale bytem P., V., jednatele společnosti J. p. J., přesné výpalky s. r. o. se sídlem v P., finanční částky, kdy na základě dohody o vymožení pohledávky mezi obviněným a poškozeným za společností S. s. r. o. měl obdržet jako odměnu z provize 35 – 40 % z vymožené částky; obžalovaný K. M. od měsíce října 2002 do současné doby poškozenému M. J. nevyřídil kladně požadovanou pohledávku a naopak od poškozeného bez patřičných podkladů, pod záminkou různých druhotných problémů spojených s údajným vymáháním škodných částek požadoval opakovaně poskytování finančních prostředků, které měly být použity na zdárné vymožení pohledávky; dále v uvedeném období poškozenému nabízel na odprodej několik vozidel, u kterých měl poškozený pouze doplatit leasingové splátky a převod; vozidla zn. Škoda Octavia, Ford Tranzit a VW Caravella poškozenému vždy předvedl, vybral od poškozeného finanční hotovosti, ale na poškozeného nikdy žádné vozidlo nepřevedl ani mu toto nepředal; konkrétně byly obžalovaným od poškozeného vylákány následující finanční částky: (v další části rozsudku pod body 1. až 82. soud uvedl konkrétní finanční částky a uzavřel, že) tímto způsobem obžalovaný vylákal od poškozeného M. J. finanční částku ve výši 11.989.000,- Kč“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako pokračující trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a uložil mu podle §250 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. za použití §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozeného M. J., bytem P., V. odkázal s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali obviněný a poškozený M. J. odvolání, o nichž Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 4. 5. 2009, sp. zn. 6 To 23/2009, tak, že z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek podle §258 odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to z důvodů uvedených v §258 odst. 1 písm. e) a f) tr. ř., a to ve výrocích o trestu a náhradě škody, a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině odsoudil podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání poškozeného M. J. podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítl.
Obviněný s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. J. Š. podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel ve svém podání namítl, že soud prvního stupně došel k závěru (a soud odvolací tento závěr potvrdil), že vylákal od poškozeného ve výroku o vině uvedené finanční částky „pro Č.“. Toto skutkové zjištění bylo převzato i do výroku rozsudku pod body číslo 10. až 80. Vylákal-li finanční částky od poškozeného pro další osobu, pak se nabízí závěr, že tato další osoba může být buď spolupachatelem nebo účastníkem trestného činu (§9, §10 tr. zák.). Takovéto posouzení je součástí právní kvalifikace, je tedy posouzením právním a jestliže se jím soud nezabýval, přichází v úvahu výše uvedený dovolací důvod.
Podle obviněného právní posouzení, tedy zhodnocení toho, zda jde o samostatné pachatelství nebo některou formu trestné součinnosti, si pravděpodobně vyžádá další dokazování (výslech příslušníka Policie ČR pplk. V.). Jestliže odvolací soud odmítl tento důkaz provést jako nadbytečný, pak pochybil.
Dále obviněný namítal, že jednal-li pod vlivem (v součinnosti) jiného subjektu, je nezbytné znovu posoudit subjektivní stránku trestného činu, tedy formu zavinění. V této souvislosti zdůraznil, že úvaha o Č. není ničím, co by sám teprve dovozoval, ale jde o soudem již učiněný dílčí závěr. Jde prý pouze o to, aby toto skutkové zjištění také našlo odezvu v rovině právního hodnocení, případně za použití dalších důkazů.
Obviněný rovněž navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu §265i odst. 4 tr. ř. přezkoumal v závislosti na výroku o vině také výrok o trestu, který se mu jeví být nepřiměřeně přísný, nevystihující okolnosti výše zmíněné.
V závěru svého podání obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 2009, sp. zn. 6 To 23/2009, jak ve výroku o vině, tak ve výroku o trestu zrušil a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že nalézací soud v tzv. skutkových větách u útoků pod body 10. až 80. skutečně uvedl, že částky tam vyčíslené byly převzaty „pro Č.“. Toto skutkové zjištění je samo o sobě dosti nejasné a rozporné. Současně poukázal na to, že nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí citoval výpověď obviněného, podle které byl vydírán Č. (str. 11 rozsudku), na str. 21 tamtéž však současně konstatoval, že vyslechnutí svědkové tuto jeho obhajobu nepotvrzují, a uvedl, že obviněný vylákané peníze použil pro svoji potřebu.
Státní zástupce zdůraznil, že tvrzení dovolatele o údajném podílu osob č. původu na celé věci je z hlediska jeho trestní odpovědnosti naprosto irelevantní, neboť skutek v podobě vymezené v tzv. skutkové větě totiž vykazuje všechny objektivní i subjektivní znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Akcentoval, že ani případný podíl dalších osob na této trestné činnosti by nemohl absolutně nic změnit. Dále uvedl, že z hlediska uvedené skutkové podstaty je irelevantní, zda pachatel páchá trestnou činnost sám a „z vlastní iniciativy“, nebo zda jde o některou z forem trestné součinnosti. K otázce dovolatelem zdůrazňované subjektivní stránky trestného činu pak dodal, že pokud (obviněný) částky převzaté od poškozeného skutečně předával Č., pak takováto okolnost toliko dokreslovala existenci podvodného úmyslu na jeho straně; v takovém případě mu totiž muselo být od počátku naprosto jasné, že peněz nebude nikdy použito v souvislosti s vymáháním pohledávek pro poškozeného, resp. jeho firmu. V teoretické rovině by mohl mít vliv, resp. nátlak dalších osob na obviněného určitý význam pouze pro posouzení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, dovolání obviněného však žádné takovéto námitky neobsahuje.
Pro úplnost pak státní zástupce dodal, že konstrukce obviněného o účastenství dalších osob na trestné činnosti se jeví pochybná též z toho důvodu, že i podle tzv. skutkových vět měly být vylákané peníze určeny pro Č. až od počátku roku 2006 (tj. počínaje dílčím útokem pod bodem 10., spáchaným dne 2. 1. 2006). V té době však obviněný toliko pokračoval v trestné činnosti, kterou obdobným, resp. shodným způsobem páchal již od října roku 2002. Opětovně proto zdůraznil, že námitky dovolatele jsou z hlediska právní kvalifikace skutku irelevantní.
Státní zástupce konečně uvedl, že pokud se dovolatel v souvislosti s údajným podílem Č. na celé věci domáhal provádění dalšího dokazování, jde již o námitku skutkového charakteru, která deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídá, stejně jako obecně formulovaná námitka směřující proti výroku o trestu. Připomněl, že námitky týkající se toliko přílišné přísnosti uloženého trestu nelze vznášet v rámci žádného dovolacího důvodu, tedy nejen v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je jinak k nápravě vad výroku o trestu určen.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, a aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Nejvyšší soud se nejprve zabýval tím, zda obviněným uplatněné námitky v rámci uvedeného dovolacího důvodu jsou relevantní. Shledal přitom, že za takovou nebylo možné považovat námitku, že soud nepřipustil jím navrhovaný důkaz (výslech příslušníka Policie ČR pplk. V.), neboť taková výhrada je ryze procesního charakteru a tudíž není pod zvolený dovolací důvod podřaditelná.
Za relevantně uplatněnou nelze považovat ani námitku obviněného o údajně nepřiměřeně přísném trestu, který mu byl uložen; takovou výhradu pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vůbec nelze podřadit. Námitku týkající se výroku o trestu lze uplatnit výlučně prostřednictvím speciálního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy v případě, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Nic takového však obviněný ani nenamítl.
Je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že uvedené námitky stojí mimo zvolený dovolací důvod. Proto pokud by obviněný uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolatel však ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil také námitky, které již jsou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelné. Jednalo se především o argumenty, jimiž brojil proti závěrům soudů nižších stupňů vztahujícím se jednak k jeho trestní odpovědnosti a jednak k subjektivní stránce trestného činu, resp. k jeho zavinění. Nejvyšší soud však současně shledal, že takové námitky jsou zjevně neopodstatněné.
V obecné rovině je ale nejdříve zapotřebí alespoň ve stručnosti uvést, že trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
Ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. se škodou velkého rozsahu rozumí škoda dosahující nejméně částky 5.000.000,- Kč.
Podstata trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. spočívá v tom, že pachatel uvede jinou osobu v omyl, využije jejího omylu nebo jí zatají podstatné skutečnosti, tato osoba v důsledku svého omylu nebo nedostatku znalosti podstatných skutečností provede určitou majetkovou dispozici, touto dispozicí vznikne na cizím majetku škoda nikoli malá a zároveň se tím pachatel nebo někdo jiný obohatí. Objektem tohoto trestného činu je cizí majetek, přičemž ochrana majetkových práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví. Čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiného.
Po subjektivní stránce se u jmenovaného trestného činu vyžaduje úmyslné zavinění. Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
Pro spolehlivé zhodnocení adekvátnosti právního posouzení je rozhodující skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedený v jeho odůvodnění a odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části odsuzujícího rozsudku. Právě z ní vyplývá, že již soud prvního stupně považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že (obviněný) ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a tímto činem způsobil škodu velkého rozsahu.
Tato právní věta navazuje na zjištěný skutek a odpovídá mu. Provedeným dokazováním totiž nalézací soud zjistil, že obviněný „jako zástupce a současně společník společnosti A., s. r. o., … vylákal od poškozeného …, jednatele společnosti J. p. J., přesné výpalky, s. r. o., … finanční částky, kdy na základě dohody o vymožení pohledávky mezi obviněným a poškozeným za společností S., s. r. o., měl obdržet jako odměnu z provize 35 – 40 % z vymožené částky; obžalovaný … od měsíce října 2002 do současné doby poškozenému … nevyřídil kladně požadovanou pohledávku a naopak od poškozeného bez patřičných podkladů, pod záminkou různých druhotných problémů spojených s údajným vymáháním škodných částek požadoval opakovaně poskytování finančních prostředků, které měly být použity na zdárné vymožení pohledávky; dále v uvedeném období poškozenému nabízel na odprodej několik vozidel, u kterých měl poškozený pouze doplatit leasingové splátky a převod; vozidla … poškozenému vždy předvedl, vybral od poškozeného finanční hotovosti, ale poškozenému nikdy žádné vozidlo nepřevedl ani mu toto nepředal; … tímto způsobem obžalovaný vylákal od poškozeného … finanční částku ve výši 11.989.000,- Kč“.
Nejvyšší soud se ztotožňuje se správnými a výstižnými závěry státního zástupce, že tvrzení obviněného o údajném podílu osob čečenského původu na celé věci je z hlediska jeho trestní odpovědnosti naprosto irelevantní. Skutek, tak jak je vymezen ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, totiž vykazuje všechny objektivní i subjektivní znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Případný podíl dalších osob na trestné činnosti obviněného, ať již ve formě spolupachatelství podle §9 tr. zák. nebo účastenství podle §10 tr. zák. nemůže na správnosti závěrů soudů stran právního posouzení nic změnit, neboť z hlediska uvedené skutkové podstaty není rozhodující, zda pachatel trestnou činnost páchal sám, nebo zda jde o některou z forem trestné součinnosti.
Přisvědčit nelze ani námitce obviněného, že je třeba znovu posoudit subjektivní stránku trestného činu, jímž byl uznán vinným, neboť jednal pod vlivem jiného subjektu. Opodstatněnost této námitky zpochybnil sám obviněný, když v hlavním líčení (srov. stranu 11 rozsudku nalézacího soudu) uváděl, že peněžní částky převzaté od poškozeného předával Č., jimiž byl vydírán. Právě tyto okolnosti totiž dokreslují existenci podvodného úmyslu na straně obviněného, který poškozenému tvrdil něco zcela jiného (srov. popis jeho jednání ve výroku rozsudku). Pak si ovšem byl naprosto jednoznačně vědom toho, že částky převzaté od poškozeného nikdy nepoužije v souvislosti s vymáháním pohledávek pro něho.
Námitky obviněného o účastenství dalších osob na jeho trestné činnosti jsou pochybné též z toho důvodu, že i podle tzv. skutkových vět měly být vylákané peníze určeny pro Č. až od počátku roku 2006 (tj. počínaje dílčím útokem pod bodem 10., spáchaným dne 2. 1. 2006). Do této doby měl obviněný vylákat z poškozeného částky v době od měsíce října 2002 do měsíce října 2005 (tj. dílčími útoky popsanými pod body 1. až 9. skutkové věty). I z toho je zřejmé, že od měsíce ledna 2006 toliko pokračoval v trestné činnosti, kterou obdobným, resp. shodným způsobem páchal již od října roku 2002.
S ohledem na shora uvedené neměl Nejvyšší soud důvod zpochybňovat právní závěry soudů nižších stupňů, že jednání obviněného naplňuje všechny (formální i materiální) znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Proto z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. září 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a