ECLI:CZ:NS:2010:11.TDO.1102.2009.1
sp. zn. 11 Tdo 1102/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. ledna 2010 o dovolání obviněného J. G. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2009, sp. zn. 5 To 117/2009, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 15 T 38/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. G. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. února 2009, sp. zn. 15 T 38/2008, byl obviněný J. G. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a to jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil způsobem podrobně popsaným ve výroku tohoto rozsudku, a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let a osmi měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
K odvolání obviněného J. G. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 9. dubna 2009, sp. zn. 5 To 117/2009, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 zrušil a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a uložil mu trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl obviněný zařazen do věznice s ostrahou.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že dne 12. 2. 2008 kolem 19:30 v P. , přistoupil k poškozenému O. S. a poškozené P. B. , která seděla ve vozidle F. T. , zastrašil je křičením sprostých nadávek a poté, co po nich požadoval peníze, cennosti, nebo telefony, a když poškozený S. odpověděl, že žádné peníze nemá, bez dalších slov ukázal v ruce držený předmět podobající se noži. Na to poškozený z obavy nabídl obžalovanému svůj mobilní telefon, který ho odmítl a na to mu poškozená vydala finanční hotovost ve výši 400,- Kč a po dalším naléhání mu poškozený S. vytáhl z vozu autorádio s přehrávačem v hodnotě 2 000,- Kč, které předtím demontoval na pokyn obžalovaného z vozidla, poté co ho od něho převzal jim řekl, ať zmizí a ať se neukazují, že to příště bude ještě horší, že dostanou pokutu, ať nic nehlásí na policii a poté z místa činu s penězi i přehrávačem odešel.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. G. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že soudy mu vinu posuzovaným trestným činem na základě provedených důkazů neprokázaly a tak podle zásady in dubio pro reo jej měly obžaloby zprostit. Obviněný se trestného činu nedopustil. V době jeho spáchání se nacházel v místě svého bydliště, což potvrdili jak babička obviněného, tak svědek L. T. Popisu pachatele udávanému poškozenými neodpovídá ani jeho tehdejší vzhled (rovněž potvrzený svědeckými výpověďmi i dalšími ve věci provedenými důkazy). Při rekognici nebyl poškozenými poznán a rovněž jeho ztotožnění při hlavních líčeních před soudem bylo ze strany poškozených nejisté. Poškození obviněného neidentifikovali na základě jeho vzhledu ani na základě jeho hlasu (pachatel měl hovořit s rómským přízvukem, což obviněnému neodpovídá). U obviněného konečně nebyly při domovní prohlídce nalezeny žádné věci, které by pocházely z předmětné trestné činnosti. Soudy tato zjištění, která vyplývají z provedených důkazů, nevzaly dostatečně v úvahu a svým postupem tak porušily ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř.
Dále namítl, že skutek popsaný ve výroku napadeného rozsudku byl také nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., když posuzované jednání nenaplňuje znak tohoto trestného činu spočívající v „pohrůžce násilí“ ze strany pachatele, a jednání tak mělo být kvalifikováno jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. c), d) a e) tr. zák. Sám odvolací soud v odůvodnění rozsudku konstatoval, že v posuzovaném případě pohrůžka pachatele spočívající v tom, že „bez dalších slov ukázal“ poškozeným „v ruce držený předmět podobající se noži“ je minimální a škoda, která byla způsobena, je velice nízká. Toto zjištění navíc neodpovídá ve věci provedeným důkazům. Svědecké výpovědi poškozených jsou v tomto směru velice nepřesné a podle názoru dovolatele žádnou zmínku o ukazování nože nebo jiného podobného předmětu neobsahují. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí, popř. aby ve věci sám rozhodl tak, že obviněného podle §226 písm. c) tr. ř. zprostí obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že první část argumentace dovolatele směřuje proti způsobu jakým soudy v posuzovaném případě provedly dokazování a proti ve věci učiněným skutkovým zjištěním. Zcela se tak míjí s uplatněným dovolacím důvodem, v rámci něhož lze namítat toliko nesprávnou aplikaci hmotného práva, ale i s ostatními zákonnými dovolacími důvody podle §265b tr. ř. Ve druhé části své dovolací argumentace sice obviněný zpochybňuje právní kvalifikaci posuzovaného jednání jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jedná se však o námitky zjevně neopodstatněné. Podle skutkových zjištění soudů se obviněný dopustil vůči poškozeným velice agresivního jednání, když jim nejprve vulgárně nadával, pak je vyzval k vydání určitých věcí, přičemž když tak neučinili, ukázal jim předmět podobající se noži. Na to mu poškození vydali hotovost ve výši 400,- Kč a autorádio v hodnotě 2 000,- Kč. Ze soudní praxe přitom vyplývá, že pohrůžka bezprostředního násilí nemusí být výslovná, postačí i konkludentní jednání (např. obstoupení poškozeného, napřahování či zatínaní pěstí), kterým za daných okolností nepochybně je i ukázání nože (popř. předmětu, který na poškozené působil jako nůž). Současně platí, že ani výjimečně malá intenzita násilí nemůže být důvodem pro kvalifikaci takového činu jako trestného činu krádeže podle §247 tr. zák. Jednání obviněného tedy bylo v posuzovaném případě kvalifikováno zcela správně. Obviněný vůči poškozeným užil pohrůžku bezprostředního násilí, v důsledku níž mu poškození přestali odporovat a vydali mu věci, jejichž hodnota a tedy i způsobená škoda byla sice skutečně spíše nižší, výše škody ovšem mezi znaky posuzovaného trestného činu nepatří. Státní zástupce proto v rámci svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
V případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy relevantně uplatněn tehdy, pokud se dovolatel dovolacími námitkami domáhá toho, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání opírajícího se o tento dovolací důvod proto nemohou být námitky vztahující se k nesprávnému skutkovému zjištění, resp. vady ve skutkovém zjištění lze úspěšně namítat jen tehdy, jsou-li důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit námitky obviněného (přestože dovolatel i v případě těchto námitek formálně namítá nesprávnost právního posouzení věci), jejichž podstatou je tvrzení, že se posuzovaného trestného činu nedopustil a soudy provedly nesprávně dokazování, když dostatečně nevzaly v úvahu důkazy svědčící v jeho prospěch. Podstatou těchto dovolacích námitek obviněného je totiž polemika se skutkovými zjištěními soudů. Dovolatel prostřednictvím těchto námitek soudům obou stupňů vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž došlo v důsledku údajně nesprávně provedeného dokazování a dovolacímu soudu překládá vlastní od zjištění soudů odlišnou verzi skutkového děje.
S poukazem na ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. je ovšem nutno zdůraznit, že pokud dovolání je podáno z jiných než zákonných důvodů a uplatněné dovolací námitky nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, tak dovolací soud není ani oprávněn takové dovolaní (dovolací námitky) přezkoumávat, ale naopak musí postupem podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. takové dovolání odmítnout. Proto dovolací soud nemohl přihlížet k těm (výše již uvedeným) námitkám obviněného, jež obsahově nenaplňují jak uplatněný dovolací důvod, tak ostatně ani jiný zákonem předvídaný důvod dovolání uvedený v §265b tr. ř. V tomto směru lze odkázat na vcelku konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1141/2004, usnesení ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1366/2005, usnesení velkého senátu trestního kolegia ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006 atd.), jež nebyla dotčena ani rozhodováním Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, usnesení ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03 atd.). Dovolání obviněného tak v této části bylo podáno z jiného než zákonného důvodu, což by jinak opodstatňovalo jeho odmítnutí postupem podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
V posuzované věci pak ani nelze dovodit existenci extremního rozporu mezi soudy učiněnými skutkovými závěry a obsahem a výsledky provedeného dokazování, což by jinak mohlo výjimečně založit povinnost dovolacího soudu přezkoumat takový nesoulad a s ohledem na principy spravedlivého procesu z toho vyvodit patřičné závěry v oblasti skutkových zjištění. Z odůvodnění rozhodnutí obou nižších soudů (str. 3 až 6 rozsudku soudu prvního stupně a str. 7 až 9 rozsudku odvolacího soudu) vyplývá, že se velice podrobně zabývaly všemi provedenými důkazy a to plně v intencích požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Soudy věnovaly náležitou pozornost zejména hodnocení výpovědí poškozených O. S. a P. B. a přesvědčivě odůvodnily z jakých důvodů berou tato svědectví za podklad svých skutkových zjištění a jak nahlíží na důkazy, které vyzněly ve prospěch obviněného. V řízení byly také provedeny všechny dostupné důkazy a tak dovolací soud nemá žádného důvodu k výtkám na adresu obou soudů a proto může plně odkázat na jimi učiněné závěry.
Dovolatel však naplnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tvrzením, že posuzované jednání nemělo být kvalifikováno jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., ale s ohledem na nedostatečná zjištění ve vztahu k pohrůžce násilí ze strany pachatele jako znaku tohoto trestného činu, mohlo jít toliko o trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. c), d) a e) tr. zák. Nejedná se ovšem o námitky opodstatněné.
K uplatněným námitkám dovolatele je v prvé řadě třeba připomenout, že trestného činu loupeže se podle §234 tr. zák. (zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů) dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Z výrokové části napadeného rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že soud měl za naplněné ty znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný proti jinému užil pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Za pohrůžku bezprostředního násilí se považuje pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale podle konstantní judikatury stačí i konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí apod.), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 50/1957 Sb. rozh. tr. nebo rozhodnutí uveřejněné pod č. 1/1980 Sb. rozh. tr.).
Použije-li pachatel trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí menší intenzity, pak tato skutečnost pouze snižuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Ani výjimečně malá intenzita násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí však není důvodem pro posouzení jednání pachatele jako trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák. (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 60/1967 Sb. rozh. tr., rozhodnutí uveřejněné pod č. 31/1971-II. Sb. rozh. tr. nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2003, sp. zn. 7 Tdo 571/2003, uveřejněné pod č. T 620. Souboru trestních rozhodnutí nakladatelství C. H. Beck).
V posuzovaném případě ze skutkových zjištění soudů (popsaných ve skutkové větě výrokové části napadeného rozsudku), opírajících se především o svědecké výpovědi poškozených O. S. a P. B. , vyplynulo, že obviněný v podvečerních hodinách přistoupil k poškozenému O. S. a poškozené P. B. , která v té době seděla v osobním vozidle, zastrašil je sprostými nadávkami a pak po nich požadoval vydání peněz nebo jiných cenností, a když poškození na tyto výzvy nereagovali, beze slov jim ukázal předmět podobající se noži, který držel v ruce. Tím poškozené přiměl, aby mu kromě hotovosti ve výši 400,- Kč vydali také autorádio v hodnotě 2 000,- Kč. Je tedy zřejmé, že v posuzovaném případě sprosté nadávky obviněného a jeho výhružka předmětem podobajícím se noži, který držel v ruce, představovaly takovou konkludentní pohrůžku bezprostředního násilí, která poškozené přiměla k vydání výše specifikovaných věcí, a šlo tedy o prostředek, který obviněnému umožnil se těchto věcí zmocnit. Poškození neměli žádný rozumný důvod k tomu, aby obviněnému dobrovolně předali tyto věci, zvláště když autorádio musel poškozený S. demontovat z vozidla a navíc ani nebyl jeho vlastníkem. Obviněný tak svým jednáním naplnil jak objektivní tak subjektivní stránku trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a právnímu posouzení jeho jednání v tomto směru nelze nic vytknout.
Pokud pak jde o posouzení materiální stránky posuzovaného trestného činu, obecně je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný, popř. malý (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). V posuzované věci lze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že vzhledem k intenzitě pohrůžek obviněného i výši činem způsobené škody, je nebezpečnost činu obviněného pro společnost spíše nižší, což také odvolací soud promítl do právního posouzení jednání obviněného, když na rozdíl od soudu prvního stupně jeho jednání neposuzoval jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zák., k němuž by jinak byly dány formální podmínky. Je však nutno dodat, že v případě trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí (výše způsobené škody není znakem tohoto trestného činu a případně se tak může projevit pouze při ukládání trestu) v jakékoliv intenzitě schopné ovlivnit vůli poškozeného je v běžných případech natolik společensky nebezpečná, resp. je takovým ohrožením lidské svobody, že je třeba ji učinit předmětem trestního postihu (přiměřeně srov. již výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2003, sp. zn. 7 Tdo 571/2003, uveřejněné pod č. T 620. Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu nakladatelství C. H. Beck). Ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (srov. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). To ovšem není posuzovaný případ obviněného.
Lze tak uzavřít, že s ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dovolání obviněného J. G. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. ledna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík