ECLI:CZ:NS:2010:11.TDO.1106.2010.1
sp. zn. 11 Tdo 1106/2010-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. listopadu 2010 o dovolání obviněného H. K. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2010, sp. zn. 7 To 150/2010, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 30 T 21/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného H. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. března 2010, sp. zn. 30 T 21/2010, byl obviněný H. K. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil společně s dalším blíže neustanoveným spolupachatelem, a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků a dále trest vyhoštění v trvání čtyř roků. Soud podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. rozhodl o nároku poškozeného na náhradu škody.
Podkladem pro rozhodnutí soudu se v zásadě stalo zjištění, že dne 1. 9. 2009 v době od 20:45 do 20:50 hod. v P., ul. P. K., na parkovišti před čerpací stanicí Ő., poté, co K. L. na toto místo telefonicky pozval poškozeného N. M., přistoupil s blíže neustanoveným spolupachatelem k poškozenému, který stál u svého vozidla Renault Laguna, poškozeného uchopil za zápěstí pravé ruky a řekl mu „peníze, 50.000,- Kč, nebo budeš mrtvý“, nato jej pěstí pravé ruky udeřil zprava do hlavy do oblasti krku, z vozidla poškozeného vzal startovací kartu, kterou si ponechal, a druhý neustanovený spolupachatel přitom poškozeného vyzval k vydání telefonu, načež mu poškozený k opakované výzvě „dej telefon“ vydal z vozidla telefon Sony Ericsson S500, načež byl pachateli vyzván, aby je následoval do vozidla Ford Mondeo, poškozený však ve vozidle spatřil další osobu a ze strachu začal utíkat k prodejně čerpací stanice, kde byl pachateli u dveří dostižen a zbit po celém těle, poškozený se vysmekl a utekl do prodejny do prostoru za pokladnami, kam jej pronásledovali a opět jej tam zbili a snažili se jej vytáhnout a vyvléci přes celou prodejnu ven, čemuž se poškozený bránil držením se za bezpečnostní rám u dveří, proto byl opět zbit po celém těle a jeden pachatel mu strhl z krku řetízek, následně na parkovišti obviněný K. kopl do levých zadních dveří vozidla poškozeného, čímž poškodil karosérii dveří a došlo též k vysypání skla okna těchto dveří, a poté všichni spolupachatelé odešli nebo odjeli vozidlem Ford Mondeo, a poškozenému tak vznikla škoda na odcizených věcech a škoda poškozením vozidla ve výši nejméně 10.000,- Kč a drobné poranění na krku, které si nevyžádalo lékařské ošetření.
O odvolání obviněného rozhodl Městský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 30. dubna 2010, sp. zn. 7 To 150/2010, tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný H. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že odvolací soud v rozporu se zásadou in dubio pro reo zamítl jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, ačkoliv je v posuzované věci usvědčován toliko výpovědí poškozeného a jeho vina nebyla prokázána bez jakýchkoliv pochybností. Ostatní ve věci provedené důkazy neprokazují, že by obviněný v rámci svého jednání poškozenému odcizil nějaké věci. Úmysl obviněného loupit je vyvracen i místem (veřejně přístupná čerpací stanice), kde se svého jednání měl dopustit. Původ zranění poškozeného je pak ze strany soudu pouhou dedukcí, neboť zjištění, že zranění na krku poškozeného pochází od intenzivního tření řetízku o kůži při jeho násilném strhávání by muselo být učiněno odborníkem – znalcem, což se v posuzovaném případě nestalo. Podle zjištění soudů se nadto útoku na poškozeného účastnili dva pachatelé, závěr, že řetízek z krku poškozeného strhl právě dovolatel, tak není ničím opodstatněn. Závěrem dovolatel namítl, že uložený trest vyhoštění v trvání čtyř roků je nepřiměřeně přísný, jelikož se mu po propuštění z vazby narodil syn, a dovolatel o něj a jeho matku trvale pečuje. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že převážná část dovolatelem uplatněných námitek směřuje proti způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy, čímž se tyto námitky ocitají mimo uplatněný, ale i jiný zákonný dovolací důvod. Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají toliko námitky ve vztahu k absenci zjištění o odcizení věcí poškozenému a námitka, že se obviněný posuzovaného jednání dopustil společně s dalším pachatelem, nelze přesně zjistit, že věci poškozenému odcizil právě obviněný K. Ty však nejsou nijak opodstatněné. Obviněný především skutek dokonal již vyslovením požadavku na zaplacení částky ve výši 50 000,- Kč pod pohrůžkou zabití, když z hlediska právního posouzení je irelevantní, zda se skutečně nějakých věcí zmocnil, či nikoliv. Skutku se pak navíc dopustil jako spolupachatel, jak konkrétně se tedy na skutku podílel, není z hlediska právní kvalifikace jeho jednání významné. Namítá-li dovolatel nepřiměřenou přísnost trestu vyhoštění, který mu byl uložen napadenými rozhodnutími, tyto jeho námitky nelze podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů /nejde ani o námitky, jež by mohly naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř./. Námitka, že se dovolateli narodilo dítě je pak „novem“, které je v dovolacím řízení nepřípustné. Takovou námitku by dovolatel mohl uplatnit toliko v řízení o obnově řízení podle §277 a násl. tr. ř. Státní zástupce ve svém vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo nejprve zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
V případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy relevantně uplatněn tehdy, pokud se dovolatel dovolacími námitkami domáhá toho, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání opírajícího se o tento dovolací důvod proto nemohou být námitky vztahující se k nesprávnému skutkovému zjištění, resp. vady ve skutkovém zjištění lze úspěšně namítat jen tehdy, jsou-li důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení.
S ohledem na toto obecné konstatování pak může Nejvyšší soud uvést, že ne všechny dovolatelem namítané vady lze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod, a že tudíž ve vztahu k nim formálně není založena ani přezkumná povinnost (přezkumné oprávnění) dovolacího soudu. Jde o ty dovolací námitky, jejichž prostřednictvím dovolatel napadá ve věci učiněná skutková zjištění soudů a způsob, kterým soudy k těmto zjištěním dospěly (dovolatel napadá způsob, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy, a to zejména výpověď poškozeného a výpověď samotného obviněného). Rovněž pokud dovolatel namítá absenci loupežného úmyslu, vychází z odlišných skutkových zjištění, než jaká ve věci učinily oba soudy. Ohledně těchto námitek by tedy přicházel v úvahu postup podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tj. odmítnutí dovolání obviněného, jako nenaplňujícího žádný ze zákonných dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. V tomto směru by bylo možno odkázat na vcelku konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1141/2004, usnesení ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1366/2005 atd.), jež nebyla dotčena ani rozhodováním Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, usnesení ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03 atd.).
Již v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (k tomuto závěru přitom bylo možno dospět pouze s jistou dávkou tolerance, neboť zčásti se i tyto dovolací námitky opírají o jinou verzi skutkového děje, než ke které dospěly v rámci trestního řízení oba soudy) byly uplatněny ty dovolací námitky obviněného, jejichž podstatou je tvrzení, že se nemohl dopustit trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., pokud obviněnému nic neodcizil. Strhnout řetízek z krku poškozeného mohl i další blíže neustanovený pachatel, který se měl trestné činnosti dopustit společně s obviněným.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému použije násilí, nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Pohrůžkou bezprostředního násilí je pak pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Taková pohrůžka je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání, je-li z něho i ostatních okolností zřejmé, že se násilí uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele (srov. rozhodnutí č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou pro pachatele prostředkem zmocnění se věci. Trestný čin je přitom dokonán již právě užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci. Není tedy třeba, aby byl realizován záměr pachatele spočívající ve zmocnění se věci. Jednání pachatele, kdy tento použije vůči jinému násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, je tedy třeba kvalifikovat jako trestný čin loupeže podle §234 tr. zák. bez ohledu na skutečnost, že ke zmocnění se věci pachatelem nakonec nedojde (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 20/1998 v časopise Soudní rozhledy, nakladatelství C. H. Beck).
S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že námitky obviněného ohledně nesprávnosti právní kvalifikace jeho jednání z důvodu údajné absence zjištění o odcizení věcí poškozenému nemohou obstát. Jeho jednání totiž z tohoto pohledu naplnilo znaky posuzovaného trestného činu již v době, kdy poškozeného uchopil za zápěstí pravé ruky, pod pohrůžkou usmrcení jej vyzval k vydání částky 50 000,- Kč a následně jej pěstí udeřil do hlavy, tedy když se na obviněném dopustil násilí s úmyslem zmocnit se jeho věci (50 000,- Kč). V posuzovaném případě nadto soudy na základě provedeného dokazování, kdy vycházely nejen z výpovědi poškozeného (o jejíž věrohodnosti nevznikly v průběhu řízení žádné pochybnosti), ale i z dalších, ve věci provedených svědeckých výpovědí (M. N., P. S., I. R., B. V.), a listinných důkazů (jejichž výčet je uveden na str. 4-6 rozsudku soudu prvního stupně), zjistily, že obviněný ve skutečnosti poškozenému poté, co proti němu výše popsaným způsobem použil násilí, vzal z vozidla startovací kartu, tedy se cizí věci (ačkoliv se nejednalo o požadovanou částku 50 000,- Kč) zmocnil. Pokud tedy obviněný v dovolání tvrdí opak, pak vychází z jiných skutkových zjištění, než jaké ve věci učinil nalézací soud a s nimiž se plně ztotožnil i odvolací soud. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že námitky obviněného jsou v tomto směru neopodstatněné.
Stejné závěry pak Nejvyšší soud učinil též ve vztahu k dalším dovolacím námitkám obviněného, které spočívaly v tvrzení, že stržení řetízku z krku poškozeného se mohl dopustit i druhý z pachatelů posuzovaného jednání. Obviněný se totiž podle zjištění soudů dopustil posuzovaného jednání jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. Okolnost, kdo ze spolupachatelů strhl řetízek z krku poškozeného, tak není pro právní posouzení jednání obviněného podstatná. O společné jednání by totiž šlo i tehdy, jestliže by každý ze spolupachatelů uskutečnil jen některý ze zákonných znaků posuzovaného trestného činu, jež je pak naplněn jen souhrnem těchto jednání, anebo také tehdy, jestliže jednání spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). Jinými slovy, ani zjištění soudů, že se konkrétně tohoto jednání (stržení řetízku z krku poškozeného) dopustil druhý (blíže nezjištěný) spolupachatel posuzovaného trestného činu, by v této situaci právnímu posouzení jednání obviněného jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. nebránilo. Ani tyto námitky obviněného tak Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými.
V této souvislosti je též namístě podotknout, že zjištěné zranění poškozeného na krku ani závěry soudu o jeho původu se nijak nepromítly do právní kvalifikace jednání obviněného. To ostatně ani nepřicházelo v úvahu, neboť zranění poškozeného byla evidentně lehkého charakteru a jiná než použitá právní kvalifikace jednání obviněného tak z tohoto důvodu nepřicházela v úvahu. To je ostatně důvodem, proč znalecké zkoumání tohoto zranění poškozeného nebylo namístě (když se evidentně nejednalo o okolnost důležitou pro trestní řízení).
Konečně pokud jde námitky dovolatele, jejichž podstatou je tvrzení o nepřiměřenosti trestu vyhoštění, který mu byl napadenými rozhodnutími uložen, Nejvyššímu soudu nezbývá než připomenout, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř., tj. ani prostřednictvím dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pouze pro úplnost považuje dovolací soud za vhodné uvést, že u obviněného byla splněna veškerá zákonná kritéria (§57 tr. zák.) pro uložení trestu vyhoštění. Podle skutkových zjištění soudů obviněný není občanem České republiky (ani Evropské unie), ani nebylo zjištěno, že by byl osobou v postavení uprchlíka. Obviněný se dopustil zvláště závažného trestného činu a uložení trestu vyhoštění vyžaduje bezpečnost lidí. Česká republika nemá zájem na tom, aby se na jejím území zdržovaly osoby, které takovým způsobem porušují její zákony (srov. str. 9 rozsudku soudu prvního stupně). Pokud jde o požadavek uvedený v §57 odst. 3 písm. b) tr. zák., že soud neuloží trest vyhoštění, má-li obviněný na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin, pak tyto podmínky musí být vždy splněny kumulativně (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2009, sp. zn. 7 Tdo 893/2009, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ), což není posuzovaný případ obviněného. Obviněnému byl především na území České republiky povolen pouze krátkodobý pobyt, a to do 30. září 2010, a nemá zde pracovní a sociální zázemí, když v době rozhodnutí soudu nikde nepracoval a dokonce podle svých slov měl v úmyslu z České republiky odjet (srov. str. 3 napadeného usnesení odvolacího soudu). Samotná skutečnost, že se obviněnému v České republice narodilo dítě (v době rozhodování soudů očekával jeho narození) pak, jak je z výše uvedeného výkladu zřejmé, uložení trestu vyhoštění nebrání. Podmínky pro uložení tohoto trestu tak v případě obviněného byly splněny, přičemž, jak již ve svém vyjádření správně konstatoval státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, tzv. „nova“ se v dovolacím řízení nepřipouští (srov. přiměřeně rozhodnutí pod č. 2/1996 Sb. rozh. tr.). Pokud jde o vlastní realizaci výkonu trestu vyhoštění, je třeba poukázat na ustanovení §350b až 350h tr. ř. (srov. zejména instituty odkladu výkonu tohoto trestu, popř. upuštění od jeho výkonu).
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného z důvodů shora již uvedených odmítl postupem podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. listopadu 2010
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík