ECLI:CZ:NS:2010:11.TDO.169.2010.1
sp. zn. 11 Tdo 169/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. května 2010 dovolání podané obviněným Ing. P. K. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 9 To 37/2009, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 294/2007, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. P. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 91 T 294/2007, byl Ing. P. K. uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák., za který a za sbíhající trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák., kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 95 T 289/2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. 4 To 218/2008, který nabyl právní moci téhož dne, byl podle §249a odst. 2 za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Dále byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 90 000 Kč. Pro případ jeho nevykonání ve stanovené lhůtě byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z výše citovaného rozsudku, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud by vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nakonec bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Podle skutkových zjištění Městského soudu v Brně se obviněný trestné činnosti dopustil tím, že dne 17. 4. 2007 v době od 15.45 hodin do 16.15 hodin v B., v domě na ulici Z., jako majitel této nemovitosti bez předchozího souhlasu a vědomí majitele elektroměrů společnosti E.ON Česká republika, a. s., demontoval elektroměry k bytu, jehož oprávněným nájemcem byla P. H. a k bytu, jehož oprávněnými nájemci byli manželé B. V. a J. V., a zamezil tak přívodu elektrické energie do těchto bytů, a takto vyvolaný protiprávní stav nadále udržoval, přičemž dne 19. 4. 2007 v době kolem 10.00 hodin, kdy se poškozená P. H. po domluvě s distributorem elektrické energie pokusila obnovit přívod elektrické energie do svého bytu, zabránil pracovníkům elektromontážní firmy EZAMONT GROUP, a. s., v provedení prací nezbytných pro montáž elektroměru tím, že je vykázal z nebytových prostor předmětného domu, čímž vědomě zabránil obnovení dodávky elektrické energie do bytu, přičemž sám dodávku elektrické energie do předmětných bytů ani do zahájení trestního stíhání k datu 4. 9. 2007 neobnovil, a svým jednáním tak po uvedené období bránil v obvyklém užívání předmětných bytů jak poškozeným B. a J. V., tak poškozené P. H., která byla nucena se pod tlakem jednání obviněného z bytu odstěhovat již dne 26. 6. 2007.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 9 To 37/2009 , podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Petra Poledníka dovolání , ve kterém uvedl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že rozhodnutí v projednávané věci reflektují celospolečensky silně vnímaný problém vztahů mezi pronajímateli a nájemci obytných domů s tím, že v tomto konkrétním případě došlo k obecně přijímané preferenci zájmů nájemníků. Obviněný odkazuje na svou dosavadní obhajobu, že jednal popsaným způsobem z důvodu nevyhovujícího technického stavu elektroinstalací, na jejichž rekonstrukci neměl v danou chvíli dostatek finančních prostředků, a to i s poukazem na to, že nájemné v předmětných bytech bylo v důsledku státní ingerence neúměrně nízké. Trestním stíháním obviněného došlo podle jeho názoru k porušení principu ultima ratio. Soudy nezkoumaly, zda jednotliví nájemci využili cestu občanskoprávního či správního řízení, což je v rozporu se stanoviskem Ústavního soudu vyjádřeným v jeho rozhodnutí ze dne 3. 5. 2005 (pozn.: správně 3. 3. 2005), sp. zn. II. ÚS 413/04, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 40, sv. 36, str. 433.
Obviněný proto závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 9 To 37/2009, a přikázal tomuto soudu podle §265l odst. 1 tr. ř., aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta po shrnutí předchozího řízení a obsahu obviněným podaného dovolání uvedla, že pokud obviněný namítal, že jednal popsaným způsobem z důvodu nevyhovujícího technického stavu elektroinstalace, opřel toto tvrzení o jiné skutkové okolnosti, než které vyplynuly z provedeného dokazování. K naplnění obsahové stránky uplatněného dovolacího důvodu tak nemohlo dojít. Státní zástupkyně pak nad rámec dovolacího řízení sama zopakovala některá skutková zjištění přijatá soudy a zhodnotila je jako správná. K námitce porušení principu ultima ratio uvedla, že dovolatel spáchal čin, který nelze spojovat s klasickým jednáním občanskoprávní povahy, neboť obviněný obsah určujících občanskoprávních vztahů naplnil jednáním spadajícím do roviny trestně právní. Nelze přisvědčit dovolateli, že soudy nezkoumaly, zda poškození využili ke své ochraně prostředky civilního případně správního práva. Naopak manželé V. se dožadovali poskytnutí ochrany u Úřadu městské části Brno-Žabovřesky a Magistrátu města Brna s negativním výsledkem. K odkazu dovolatele na citované rozhodnutí Ústavního soudu státní zástupkyně uvádí, že toto se vztahuje ke zcela jiné právní situaci. Přiléhavějším se podle jejího mínění jeví odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 469/04 s tím, že ve světle zde obsažených požadavků na odůvodnění subjektivní stránky se dovolatelův případ z hlediska jeho skutečného záměru jeví být zcela čitelným.
Státní zástupkyně tak závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky obviněným podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiných důvodů, než které jsou uvedeny v §265b odst. 1 tr. ř., a toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněný označuje jako dovolací důvod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu i v případě námitky obviněného, že jednal popsaným způsobem z důvodu nevyhovujícího technického stavu elektroinstalací, na jejichž rekonstrukci neměl v danou chvíli dostatek finančních prostředků. Tato argumentace byla v průběhu předchozího řízení vyvrácena. Soudy naopak dospěly k závěru, že obviněný využil stavu elektroinstalace zřejmě neodpovídajícího aktuálně platným normám jako záminky k protiprávnímu jednání, jehož cílem bylo zbavit se nájemníků v bytech s regulovaným nájmem, resp. je přimět, aby souhlasili se zvýšením nájemného. Soudy přitom logicky a přesvědčivě vysvětlily, proč dospěly k těmto skutkovým závěrům.
Druhá námitka obviněného, že trestním stíháním došlo k porušení principu ultima ratio, odpovídá hmotně právní povaze uplatněného dovolacího důvodu, avšak je zjevně neopodstatněná. Porušení principu ultima ratio v podstatě v rovině ústavně zaručených práv popisuje (slovy trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů) nedostatek společenské nebezpečnosti skutku. Obviněný tedy v podstatě namítá, že stupeň nebezpečnosti jeho jednání pro společnost je nižší než nepatrný, a nebyla proto naplněna materiální stránka trestného činu. K tomu je třeba uvést, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (srov. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Je zřejmé, že obviněný zamezením přívodu elektrické energie poškozeným v podstatě zabránil dlouhodobě užívat byty, jejichž byli oprávněnými nájemci, a to s cílem je přimět byty trvale opustit. Objektem trestného činu porušování domovní svobody podle §249a odst. 2 tr. zák. je ochrana nerušeného užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru oprávněnou osobou. V daném případě poškození užívali byty k bydlení. Jednou z nejdůležitějších potřeb každého člověka je přitom právě potřeba mít k dispozici stabilní místo k bydlení, domov. Zásah do nerušeného užívání nemovitosti k bydlení vystavuje jedince mimo jiné stresu a je způsobilé přivodit mu psychickou újmu, neboť narušuje jeho pocit bezpečí, jistoty a ukotvení. Odpojení elektrické energie, na které je naše civilizace vzhledem ke stupni technického vývoje v dnešní době závislá, v dlouhodobém horizontu znemožňuje uspokojování potřeby bydlení. Jednání obviněného bylo podle skutkových zjištění takové intenzity (zejména trvalo dlouhou dobu, obviněný poškozené P. H. aktivně zabránil protiprávní stav ukončit, jeho záměrem bylo trvale poškozené z užívání bytů vyloučit nebo dosáhnout jejich souhlasu se zvýšením nájemného), že překročilo hranici, kdy stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je nepatrný. Za takové situace nelze požadovat po poškozených, aby primárně využili k ochraně svých oprávněných zájmů méně efektivní prostředky mimo oblast trestního práva. Obviněný jednal tak hrubým způsobem, že jeho jednání vybočilo z rámce běžných občanskoprávních vztahů a stalo se natolik společensky nebezpečným, že bylo třeba na něj v každém případě reagovat prostředky trestního práva. V takové situaci je naopak potřebné na spáchaný čin reagovat bezodkladně a nikoli vyčkávat, až poškození marně vyčerpají ke své ochraně prostředky práva civilního a správního. V takovém případě by se jednalo o nepochopení principu ultima ratio. Přesto lze konstatovat, že se poškození pokoušeli některé mimotrestní právní možnosti využít, jak vyplývá z napadených rozhodnutí, tedy ani v tomto směru nelze dát obviněnému za pravdu. Vyzdvihnout je v této souvislosti třeba i fakt, že poškozená P. H. pod tlakem jednání obviněného nakonec učinila výpověď z nájmu bytu a odstěhovala se s dětmi do azylového domu (viz rozsudek soudu prvního stupně, str. 4), tedy obviněný částečně svého záměru dosáhl.
K odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 413/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 40/2005, sv. 36, str. 433 pak lze uvést, že se jednalo o skutkově odlišnou (téměř by se dalo říci opačnou situaci), kdy v postavení obviněného byla osoba bydlící v bytě, proti níž bylo vedeno civilní řízení na základě žaloby o vyklizení bytu, a bylo možno očekávat výsledek v podobě provedení výkonu rozhodnutí. V takovém případě bylo trestní stíhání zjevně nadbytečným. Nejvyšší soud proto uzavírá, že v případě obviněného k porušení principu ultima ratio nedošlo.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného Ing. P. K. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. května 2010
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch