ECLI:CZ:NS:2010:11.TDO.268.2010.1
sp. zn. 11 Tdo 268/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. září 2010 o dovolání J. K. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. srpna 2009, sp. zn. 7 To 298/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 4 T 43/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 6. dubna 2009, sp. zn. 4 T 43/2008, byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., a trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. soud rozhodl o nároku poškozenéhoJ. H. na náhradu škody.
Podkladem pro rozhodnutí soudu se v zásadě stalo zjištění, že obviněný
1) nejméně od listopadu 2006 do 1. 6. 2007 v P. ve Věznici na úseku výkonu trestu odnětí svobody 1/5-2 na cele č. 223 využívaje zjevné ovladatelnosti, poddajnosti a neschopnosti vlastní obrany opakovaně pod pohrůžkou zejména zabitím a znepříjemněním pobytu ve věznici, různými způsoby homosexuálně zneužíval spoluodsouzeného J. H. tak, že od tohoto vyžadoval různé sexuální praktiky jako vykonání orálního sexu, onanii, líbání po celém těle včetně genitálií a konečníku, soulož do konečníku a dále po něm požadoval praktiky sadistického rázu jako například píchání jehel do bradavek, přičemž poškozený H. z obavy před napadením ze strany obžalovaného těmto požadavkům vyhověl,
2) nejméně od listopadu 2006 do 1. 6. 2007 v P. ve Věznici na úseku výkonu trestu odnětí svobody 1/5-2 na cele č. 223 využívaje zjevné ovladatelnosti, poddajnosti a neschopnosti vlastní obrany opakovaně pod pohrůžkou zejména zabitím a znepříjemněním pobytu ve věznici opakovaně vyžadoval od spoluodsouzeného J. H. různé posluhy jako donášení jídla, praní prádla, a dále pod pohrůžkou od něho odebíral zejména jídlo z donesených obědů a snídaní, potraviny z nákupů, jako tabák a kávu, ze zasílaných balíků mu odebíral potraviny, dále mu odebíral léky jako Diazepam a Paralen a přinutil jej pod pohrůžkou napadení k vydání sportovních bot a hodinek po matce přesně nezjištěné hodnoty,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Mostě sp. zn. 1 T 242/2001 ze dne 14. 1. 2002 uznán vinným mimo jiné trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 12 roků a šesti měsíců se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou a přičemž následně mu byl tento výrok o trestu zrušen rozsudkem Okresního soudu v Mostě sp. zn. 3 T 963/2000 ze dne 30. 9. 2002, když byl odsouzený nově uznán vinným dalším trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., za což mu byl uložen podle §234 odst. 1 tr. zák. ve spojení s §42 odst. 1 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 13 roků se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, který dosud vykonává.
O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. srpna 2009, sp. zn. 7 To 298/2009, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. tak, že napadený rozsudek Okresního soudu Plzeň – město zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. K. dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) a g) tr. ř., kdy má za to, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný namítl, že Okresní soud Plzeň – město, který rozhodoval v jeho trestní věci, k tomu nebyl věcně příslušný. Podle názoru dovolatele při posuzování věcné příslušnosti soudu podle hrozící trestní sazby mělo být vzato v úvahu navýšení její horní hranice vzhledem ke kvalifikaci jeho jednání jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty a věc tak měla být posuzována Krajským soudem v Plzni jako soudem prvního stupně. Stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Tpj 105/70, které považuje pro určení věcné příslušnosti soudu právní kvalifikaci jednání obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty za irelevantní, pokládá za nesprávné a dávno překonané. Polemizuje s jeho jednotlivými závěry a uvádí k nim argumenty podporující opačný názor, tj. že aplikace §17 tr. ř. není omezena toliko na zvláštní část trestního zákona, a při posuzování věcné příslušnosti soudu má být použito každé kritérium vymezující v konkrétním případě v úvahu přicházející trestní sazbu. Závěry stanoviska jsou podle názoru dovolatele nesprávné a v rozporu s právem obviněného na zákonného soudce.
V rámci druhého z uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel namítl, že soudy kvalifikovaly jeho jednání jako trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. a jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., ačkoliv znaky těchto trestných činů nevykazují. V případě trestného činu znásilnění soudy dospěly k závěru, že se jej dopustil tím, že pod pohrůžkou bezprostředního násilí donutil jiného k souloži nebo k pohlavnímu styku obdobnému souloži. Ze skutkových zjištění ale není zřejmé, kdy a čím vlastně obviněný poškozenému hrozil, a zda a jaké konkrétní násilí mu z toho hrozilo a konečně zda toto hrozící násilí mělo následovat přímo po pohrůžce. Pokud skutková věta vychází z toho, že obviněný poškozenému hrozil „znepříjemněním pobytu ve věznici“, toto jednání vůbec nelze považovat za pohrůžku násilím (k tomu dovolatel poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 621/2006). Ze skutkových zjištění dále nevyplývá, že by obviněný přiměl poškozeného k souloži, a ani se to stát nemohlo, když podle judikatury lze přimět k souloži toliko osobu jiného pohlaví (v posuzovaném případě se jednalo o dva muže). Jednání, které spočívalo v propichování bradavek za pomocí jehel a líbání po celém těle pak zase nenaplňuje znak „jiný obdobný pohlavní styk“, který je součástí skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Za obdobný pohlavní styk lze podle konstantní judikatury (k tomu dovolatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 407/2007) považovat toliko takové jednání, které vede k obdobnému traumatickému zážitku jako násilná soulož. Jednání tak se souloží musí být srovnatelné způsobem provedení i s přihlédnutím k jeho následkům.
Nesprávně právně posouzeno bylo podle názoru dovolatele i jeho jednání soudy kvalifikované jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., když nelze dospět k závěru, že by proti poškozenému užil pohrůžky násilí. Ve skutkové větě není vůbec specifikováno kdy konkrétně a jak poškozenému hrozil. Přitom je zřejmé, že ani v tomto případě pohrůžka „znepříjemněním pobytu ve věznici“ zákonné znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. nenaplňuje. I sám odvolací soud dospěl k závěru, že obviněný poškozenému nehrozil před každou posluhou, každým odevzdáním jídla nebo každým sexuálním kontaktem, ani jeho „konstrukce permanentní bezprostřední výhrůžky“ však skutkovým podstatám trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, neodpovídá. Ani jeden popis skutku, jichž se měl obviněný dopustit, podle jeho názoru neodpovídá §120 odst. 3 tr. ř., když neobsahuje skutkové okolnosti, které by naplňovaly zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, jimiž byl obviněný uznán vinným a neobsahuje ani přesné časové určení jeho jednání. V závěru dovolatel obecně poukázal též na nesprávnost ve věci učiněných skutkových zjištění, současně ale uvedl, že při znalosti judikatury Nejvyššího soudu k těmto otázkám, žádné konkrétní výhrady nevznáší.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Plzeň – město, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
V podání označeném jako doplnění dovolání proti výše citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni dovolatel dále namítl, že jej soudy posuzovaným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. uznaly vinným jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle §41 odst. 1 tr. zák., přestože v posuzovaném případě nebyl podstatně zvýšen stupeň společenské nebezpečnosti činu pro společnost. Naopak podle názoru obviněného byl stupeň nebezpečnosti jeho jednání spíše nižší, což dovozuje z toho, že to byl sám poškozený, kdo požádal o umístění na celu s obviněným, přestože již měl s chováním obviněného jistou zkušenost, a dále ze skutečnosti, že poškozený je celoživotním homosexuálem a jednání na něm do budoucna nezanechá žádné závažné nepříznivé následky.
I v tomto svém podání dovolatel navrhl zrušení dovoláním napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni a jemu předcházejícího rozsudku Okresního soudu Plzeň – město a vrácení věci tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného (a k jeho doplnění) uvedl, že pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. považuje dovolací námitky obviněného za zjevně neopodstatněné. Věcná příslušnost ve věci rozhodujícího Okresního soudu Plzeň – město vychází z §17 odst. 1 tr. ř. a relevantní judikatury. Soudům proto v tomto směru nelze nic vytknout. Pokud jde ale o námitky dovolatele podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ty považuje za částečně důvodné. Skutková věta rozsudku v posuzovaném případě skutečně obsahuje též údaje, které nejsou pro použitou právní kvalifikaci relevantní, spíše slouží k dokreslení vztahu mezi obviněným a poškozeným a měly by tak být součástí odůvodnění rozsudku. Jedná se o jednání obviněného, které mělo spočívat v pohrůžce „znepříjemnění pobytu ve věznici“. To však není použité právní kvalifikaci na vadu, neboť ze skutkových zjištění soudů vyplynulo, že si obviněný na poškozeném vynucoval pohlavní styk a další ve skutkové větě uvedené služby také pohrůžkou zabitím. Znak pohrůžky bezprostředního násilí potřebný k naplnění skutkové podstaty trestného činu znásilnění i znak pohrůžky násilí potřebný pro naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání tak v posuzovaném případě byl naplněn. Podle názoru státního zástupce lze přisvědčit i námitce, že se obviněný nemohl dopustit trestného činu znásilnění tím, že poškozeného přiměl k souloži, když poškozený je osobou stejného pohlaví. Tato část právní věty je proto citována vadně. Jednání spočívající v propichování bradavek a líbání po těle na druhou stranou podle názoru státního zástupce lze za jiný obdobný pohlavní styk považovat.
Jako důvodné pak státní zástupce hodnotí i ty námitky dovolatele, kterými s ohledem na absenci materiální stránky recidivy napadá správnost posouzení jeho jednání jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zák. Obviněný byl sice v minulosti potrestán za zvlášť závažné úmyslné trestné činy, nejednalo se však o činy sexuálně motivovaného rázu. Jeho nynější trestná činnost tak není gradací předchozí trestné činnosti a navíc k ní došlo ve specifických podmínkách výkonu trestu odnětí svobody, tedy za úplně odlišných podmínek než v běžné společnosti. Ani další okolnosti nebezpečnost jednání obviněného nezvyšují. Poškozený se přes svou minulou zkušenost nechal umístit do společné cely s obviněným dobrovolně, a jedná se navíc o homosexuála, na němž jednání obviněného nezanechalo žádné negativní následky.
Státní zástupce v rámci svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného vyhověl, a aby zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. srpna 2009, sp. zn. 7 To 298/2009, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Plzeň – město ze dne 6. dubna 2009, sp. zn. 4 T 43/2008, a to ve výroku, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody, a aby zrušil všechna rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud tímto zrušením pozbyla podklad, a přikázal věc Okresnímu soudu Plzeň – město k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnými osobami a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání obviněného opírá, naplňuje jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
První z dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán ve dvou alternativách, a to tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Dovolatel tento dovolací důvod uplatnil v jeho první alternativě, a to tvrzením, že o jeho trestní věci rozhodoval v prvním stupni okresní soud, ačkoliv jeho jednání bylo kvalifikováno jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty a obviněný tak byl ohrožen trestní sazbou v rozsahu 6 let a 4 měsíce až 10 let a 8 měsíců, tedy sazbou, podle níž jeho trestní věc měl v prvním stupni rozhodovat krajský soud. Nejvyšší soud shledal, že se nejedná o námitku opodstatněnou.
Jak uvádí sám obviněný ve svém dovolání, k otázkám určení věcné příslušnosti krajského soudu se Nejvyšší soud vyslovil ve stanovisku sp. zn. Tpj 105/70, publikovaném pod č. 45/1971 Sb. rozh. tr. Ač se dovolatel, mimo jiné s poukazem na jeho letitost a překonanost, pokusil zpochybnit závěry v něm obsažené, Nejvyšší soud je toho názoru, že i dnes jde o závěry platné a aktuální a není zde žádný důvod se od zde vyslovených právních názorů odchýlit. Podle výše citovaného stanoviska, jediným a rozhodujícím hlediskem pro určení věcné příslušnosti krajských soudů konajících řízení v prvním stupni, je tzv. typová nebezpečnost trestných činů určená trestní sazbou ve zvláštní části zákona, bez ohledu na zvláštnosti konkrétního projednávaného případu. To platí právě i ohledně zvlášť nebezpečných recidivistů (§42 tr. zák.), u nichž zákon nevytváří zvláštní nové trestní sazby, místo sazeb stanovených pro jednotlivé trestné činy ve zvláštní části trestního zákona, ale jenom upravuje jejich rozpětí tak, že se zvyšuje horní hranice trestní sazby odnětí svobody o jednu třetinu. Nemění se však dolní hranice této trestní sazby. Stanoví-li zákon, že soud nesmí uložit trest v dolní polovině takto navýšené trestní sazby, nemění se tím trestní sazba určující typovou nebezpečnost trestného činu pro společnost nebo jeho závažnost, ani význam trestní sazby v jiných souvislostech, než je ukládání trestu. Při určení věcné příslušnosti podle §17 tr. zák. proto nelze přihlížet k úpravě trestní sazby zvlášť nebezpečnému recidivistovi podle §42 tr. zák. Pokud tedy dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. tvrzením, že ke kvalifikace jeho jednání jako zvlášť nebezpečného recidivisty mělo být při určení věcné příslušnosti soudu podle §17 tr. zák. přihlíženo, nebylo možno než dospět k závěru, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, pokud rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, dovolatel uplatnil tvrzením, že ze skutkových zjištění soudů není zřejmé, v čem měla spočívat pohrůžka bezprostředního násilí, jejíž existence je nutná pro naplnění zákonných znaků trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. ani pohrůžka násilím nutná pro naplnění trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. (když pohrůžka „znepříjemněním pobytu ve věznici“ tento znak nenaplňuje), dále tvrzením, že nemohl přimět poškozeného, jakožto osobu stejného pohlaví, k souloži, jak jeho jednání posoudily oba soudy, a že propichování bradavek za pomocí jehel a líbání po celém těle nenaplňuje zákonný znak „jiný obdobný pohlavní styk“ skutkové podstaty trestného činu znásilnění, když co do způsobu provedení ani následků nejde o jednání srovnatelné s násilnou souloží. Obecně dovolatel také poukázal na nesprávnost ve věci učiněných skutkových zjištění, ačkoliv si je, jak sám uvádí, vědom toho, že Nejvyšší soud nemá možnost takové námitky přezkoumávat. Ve svém druhém podání označeném jako „doplnění dovolání“ pak dovolatel pod tento dovolací důvod podřadil také námitku, že jeho jednání kvalifikované jako trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. nebylo možno posuzovat ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák., neboť nebyla naplněna materiální podmínka potřebná pro takové posouzení.
K námitkám podřazeným dovolatelem pod tento dovolací důvod, je v prvé řadě třeba uvést, že Nejvyšší soud by se skutečně nemohl zabývat jeho námitkami vztahujícími se k nesprávným skutkovým zjištěním soudů. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je totiž relevantně uplatněn pouze tehdy, pokud se dovolatel dovolacími námitkami domáhá toho, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání opírajícího se o tento dovolací důvod proto nemohou být námitky vztahující se k nesprávnému skutkovému zjištění, resp. vady ve skutkovém zjištění lze úspěšně namítat jen tehdy, jsou-li důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení. Pokud by dovolatel v dovolání uplatnil pouze takovéto námitky (na tomto místě je nicméně nutno konstatovat, že dovolatel, právě s vědomím platné právní úpravy i rozsáhlé judikatury Nejvyššího soudu, která platnou právní úpravu vykládá, ani žádné konkrétní námitky neuvedl), pak by Nejvyššímu soudu nezbylo než dospět k závěru, že dovolání je podáno z jiných než zákonných dovolacích důvodů, námitky tak nemohou být Nejvyšším soudem projednány, a dovolání obviněného by bylo nutno odmítnout postupem podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Ostatní dovolatelem uplatněné námitky se nicméně k nesprávnému právnímu posouzení skutku vztahují a tedy obsahově naplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. , jímž byl obviněný v posuzovaném případě uznán vinným, se dopustí ten, kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného.
Z právní věty rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že Okresní soud Plzeň – město považoval za naplněné ty znaky trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný poškozeného pod pohrůžkou bezprostředního násilí donutil k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku.
Jestliže obviněný namítl, že nemohl přimět poškozeného k souloži, když jde o osobu stejného pohlaví, a tím naplnit skutkovou podstatu trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., jeho námitce je nutno přisvědčit. Pokud soudy v právní větě výroku o vině uvedly, že se trestné činnosti dopustil mimo jiné i tímto způsobem, pak právní větu rozsudku nelze označit za správnou. Ze skutkových zjištění totiž vyplynulo, že obviněný způsobem popsaným ve skutkové větě rozsudku jednal vůči svému spoluvězni poškozenému J. H., tedy k sexuálním praktikám ve skutkové větě rozsudku uvedeným přiměl osobu stejného pohlaví. Za soulož je přitom třeba pokládat pouze spojení pohlavních orgánů muže a ženy (srov. rozhodnutí publikované pod č. 6/1984 Sb. rozh. tr.) a obviněný tak, pokud se (jak bylo zjištěno) svého jednání dopustil na osobě téhož pohlaví, nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu znásilnění v této alternativě . Protože se ale jedná o jedinou skutkovou podstatu, která může být naplněna ve dvou alternativách, tedy tím, že pachatel donutí jiného k souloži nebo jej přiměje k jinému obdobnému pohlavnímu styku, a ze skutkových zjištění soudů vyplynulo, že to je právě posuzovaný případ obviněného, který poškozeného donutil mimo jiné k análnímu a orálnímu styku (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2009, sp. zn. 8 Tdo 994/2009), nemá takové pochybení soudů pro postavení obviněného prakticky žádný význam a zároveň se nejedná o otázku zásadního právního významu. Projednání dovolání, v jehož rámci by byla zmíněná vada odstraněna, by evidentně nemohlo nijak ovlivnit postavení obviněného. Výsledkem takového projednání by byla jen zanedbatelná změna v právním posouzení skutku, přičemž je vyloučeno i jakékoliv zmírnění trestu. Pochybení nižších soudů je zřejmě dáno tím, že nesprávně „opsaly“ celý text ustanovení §241 odst. 1 tr. zák., resp. takto si počínal soud prvního stupně a odvolací soud jeho pochybení nenapravil.
Pokud jde o znak posuzovaného trestného činu spočívající v existenci pohrůžky bezprostředního násilí , musí jít o pohrůžku takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání, je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele (srov. rozhodnutí publikované pod č. 1/1980 Sb. rozh. tr. nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2008, sp. zn. 8 Tdo 1336/2008). Při posuzování, zda pohrůžka násilím je takové „kvality“, aby ji bylo možné považovat za jeden ze znaků trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák, je přitom nutné mít na zřeteli povahu a intenzitu pohrůžky a celkovou situaci za které byla provedena, dále způsob, jakým byla pronesena, osobu pachatele i osobu poškozeného, a dobu a místo činu (srov. rozhodnutí publikované pod č. 5/1972-54-I. Bulletinu Nejvyššího soudu ČSR).
Ze skutkových zjištění soudů v tomto směru vyplynulo, že obviněný poškozenému, aby jej donutil k provádění zamýšlených sexuálních praktik, mimo jiné opakovaně vyhrožoval zabitím. Obviněný je přitom mnohonásobným recidivistou (z opisu z rejstříku trestu obviněného vyplývá, že byl opakovaně potrestán mimo jiné za trestný čin loupeže podle §234 tr. zák. a dále též za pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 a §222 odst. 1 tr. zák., tedy i za trestnou činnost násilné povahy), který měl ve vězení v rámci vězeňské komunity významné postavení a vliv, neboť na svém oddíle organizoval obchod s různým zbožím a léky. Poškozený je oproti tomu osobou poměrně fyzicky slabou, slaboduchou, povahově spíše introvertní, se sklonem podléhat jakékoli, byť i náznakové manipulaci (srov. str. 8 rozsudku soudu prvního stupně). K jednání, kladenému obviněnému za vinu, docházelo výhradně v nočních hodinách a na cele, kde byl obviněný s poškozeným sám. Vzhledem k tomu prakticky nehrozilo, že by jednání obviněného mohlo být objeveno a případně mu bylo zabráněno. Poškozený navíc věděl, že obviněný má na cele uschované nůžky, které používá na svou obranu i k výhružkám vůči spoluvězňům, ve svém volném čase se zabývá karatem a toto trénuje i ve věznici. Poškozený tak zjevně i pod vlivem výše uvedených okolností, s vědomím, že není schopen žádné fyzické obrany proti obviněnému, jemuž by podle vnímání vzniklé situace poškozeným nic nebránilo okamžitě přistoupit k realizaci jeho výhrůžek, těmto výhružkám uvěřil a z přetrvávajících obav vyhověl sexuálním požadavkům obviněného (k tomu srov. také str. 5 - 6 rozsudku odvolacího soudu).
Tato zjištění pak soud vyjádřil ve výrokové části rozsudku v tzv. skutkové větě rozsudku slovy „ …využívaje zjevné ovladatelnosti, poddajnosti a neschopnosti vlastní obrany opakovaně pod pohrůžkou zejména zabitím a znepříjemněním pobytu ve věznici…různými způsoby homosexuálně zneužíval spoluodsouzeného J. H.…tak že od toho vyžadoval… vykonání orálního sexu, líbání po celém těle včetně genitálií a konečníku, soulož do konečníku…přičemž poškozený z obavy před napadením ze strany obžalovaného těmto požadavkům vyhověl “.
Je tedy zřejmé, že dovolací námitky obviněného v tomto směru nemohou obstát. Soud především učinil ve vztahu k tomuto zákonnému znaku skutkové podstaty posuzovaného trestného činu zcela konkrétní skutková zjištění, která následně popsal ve skutkové větě výroku o vině. Postupoval přitom zcela v souladu s §120 odst. 3 tr. ř., když uvedl potřebné konkrétní okolnosti v nichž spatřuje jeho naplnění a v tomto směru mu proto nelze nic vytknout.
Pokud soud ve skutkové větě uvedl, že obviněný poškozenému hrozil také „znepříjemněním pobytu ve věznici“, pak je nutno přisvědčit námitkám dovolatele, že tuto pohrůžku za pohrůžku bezprostředního násilí považovat nelze. Soud evidentně tuto okolnost, stejně jako některé další, uvedl ve skutkové větě rozsudku ve snaze vykreslit celkovou situaci, v níž se poškozený ve společné cele s obviněným opakovaně ocital, aniž by dovozoval, že zákonné znaky posuzovaného trestného činu jsou naplněny právě i těmito skutečnostmi. Ani pochybení takového charakteru by navíc pro postavení obviněného nemělo prakticky žádný význam, neboť jak již bylo výše uvedeno, obviněný naplnil zákonný znak pohrůžky bezprostředního násilí posuzovaného trestného činu tím, že poškozenému za okolností popsaných v předcházejících odstavcích opakovaně hrozil „zabitím“. Již tímto jednáním tedy obviněný naplnil tento znak objektivní stránky posuzovaného trestného činu a na právním posouzení jeho trestní věci by se v tomto směru nemohlo nic změnit.
K obdobným závěrům je nutno dospět též pokud jde o dovolatelovu námitku, že jednání spočívající v „propichování bradavek za pomocí jehel a líbání po celém těle“ nenaplňuje znak „jiný obdobný pohlavní styk“ posuzované skutkové podstaty. Za „jiný obdobný pohlavní styk“ je skutečně třeba považovat toliko takový pohlavní styk, který je způsobem provedení a svou závažností srovnatelný se souloží, přičemž závažnost je třeba hodnotit především z hlediska jeho následků pro oběť. Půjde tedy především o orální pohlavní styk (felaci či cunilinctus) a anální pohlavní styk (coitus analis). Jde tedy o takový pohlavní styk, při němž se používá pohlavní orgán alespoň jedné strany (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 7 Tdo 841/2010). Dále srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2007, sp. zn. 8 Tdo 407/2007-I., publikováno pod č. T 990. Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu nakladatelství C. H. Beck, na nějž ve svém dovolání poukazoval i obviněný. Pokud tedy v posuzovaném případě ze skutkových zjištění soudů vyplynulo, že obviněný poškozeného opakovaně přiměl mimo jiné právě i k orálnímu a análnímu pohlavnímu styku, pak znak „jiný obdobní pohlavní styk“ posuzovaného trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. je naplněn již tímto jeho jednáním a námitky obviněného tak ani v tomto směru nemohou být nijak opodstatněné.
Součástí dovolacích námitek obviněného se stalo také tvrzení, že jeho jednání (kvalifikované jako trestný či znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák.) nemohlo být posouzeno jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zák., neboť v posuzovaném případě nebyla dána materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy.
V tomto směru je třeba uvést, že i zde se jedná o námitky, které naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud ale musel dospět k závěru, že i tady jde o námitky zjevně neopodstatněné.
Podle §41 odst. tr. zák. pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje se za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti pro společnost.
Zvlášť závažnými trestným činy jsou trestné činy uvedené v §62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let (§41 odst. 2 tr. zák.).
Z obsahu spisu Okresního soudu Plzeň - město v tomto směru vyplývá, že obviněný byl v minulosti odsouzen celkem třináctkrát (z toho pětkrát jako mladistvý). Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 21. července 1987, sp. zn. 7 T 291/87, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. září 1987, sp. zn. 5 To 1440/87, byl obviněný uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 a §222 odst. 1 tr. zák. Rozsudky Okresního soudu v Mostě ze dne 4. ledna 1977, sp. zn. 2 T 489/76, ze dne 8. února 1984, sp. zn. 2 T 24/84 (v tomto případě jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák.), ze dne 14. ledna 2002, sp. zn. 1 T 242/2001 (výrok o trestu z tohoto rozsudku byl zrušen rozsudkem následujícím) a ze dne 30. září 2002, sp. zn. 3 T 963/2000 (rovněž v tomto případě byl obviněný uznán vinným a byl mu ukládán trest jako zvlášť nebezpečnému recidivistovi), byl obviněný (již jako dospělý pachatel) uznán vinným mimo jiné (čtyřmi) trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., přičemž naposledy (rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 30. září 2002, sp. zn. 3 T 963/2000) byl obviněnému jako zvlášť nebezpečnému recidivistovi podle §41 odst. 1 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Trest z toho rozsudku obviněný dosud vykonává. Je tedy zřejmé, že formální podmínky ustanovení §41 odst. 1, 2 tr. zák. byly v případě obviněného naplněny (k tomu srov. str. 10 - 11 rozsudku soudu prvního stupně a str. 6 rozsudku odvolacího soudu).
Pokud jde o tzv. materiální podmínku zvlášť nebezpečné recidivy, která navazuje na tzv. materiální pojetí trestného činu [§3 odst. 2 tr. zák.] a další okolnosti [např. §34 písm. l) a §88 odst. 1 tr. zák.], a podle níž pachatel může být uznán za zvlášť nebezpečného recidivistu jen tehdy, jestliže opětovné spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu poté, co byl za předchozí takový trestný čin potrestán, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti nyní posuzovaného trestného činu pro společnost, lze poukázat především na následující skutečnosti. Při posuzování materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy je třeba přihlédnout především k době, která uplynula od posledního odsouzení, ke způsobu provádění trestné činnosti, ke škodám způsobeným nynější i dřívější trestnou činností, k počtu, druhu a výši dřívějších trestů, nebo k pohnutkám a důvodům, které vedly k recidivě (např. nález Ústavního soudu ze dne 13. května 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/03). Závažným hlediskem je i celkové posouzení osobnosti pachatele, jeho celkový osobní profil, charakterové a psychické vlastnosti, věk apod. Významné je také zjištění kolikrát už byl pachatel v minulosti potrestán za zvlášť závažné trestné činy, za kolik takových trestných činů to bylo, za kolik trestných činů je nyní souzen, jaká je celková délka v minulosti vykonaných trestů, jak dlouhé jsou intervaly mezi jejich výkonem apod. Důležité je také zhodnocení následků trestných činů. Při hodnocení materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy se zhodnotí i konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti činu, a to jak předchozího, tak nyní souzeného. Přihlédnout je třeba k významu a závažnosti všech trestných činů, za něž byl pachatel dříve potrestán, k jeho chování ve výkonu trestu, ke způsobu života mezi jednotlivými trestnými činy a tresty, k délce trestu dříve uloženého i k trvání jeho skutečného výkonu, k páchání i jiných trestných činů v rozhodné době atd.
Při promítnutí těchto obecných východisek na nyní projednávaný případ je pak zřejmé, že v případě obviněného byla materiální podmínka recidivy naplněna a námitky obviněného stran nesprávného posouzení jeho jednání jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty jsou stejně jako většina jeho předchozích námitek zjevně neopodstatněné.
Obviněný byl v minulosti odsouzen celkem již třináctkrát (z toho pětkrát jako mladistvý, osmkrát již jako dospělý pachatel), a to za poměrně rozmanitou trestnou činnost. Útoky obviněného opakovaně směřovaly jednak proti majetku třetích osob, proti jejich zdraví – obviněný byl mimo jiné uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 a §221 odst. 1 tr. zák., proti svobodě rozhodování a v neposlední řadě byl obviněný opakovaně (celkem pětkrát) uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., kde útočil jak na majetek, tak i na osobní svobodu poškozených. Trestné činnosti se obviněný dopouští přibližně od svých šestnácti let. Již od počátku na něj bylo opakovaně působeno i nepodmíněnými tresty odnětí svobody, a to i dlouhodobými (obviněnému byl již v roce 1977 za trestný čin loupeže podle §234 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do III. nápravné výchovné skupiny, v roce 1984 byl obviněnému za stejnou trestnou činnost uložen trest odnětí svobody na jedenáct let, pro jehož výkon byl opět zařazen do III. nápravné výchovné skupiny – tento trest byl později amnestií zkrácen na trest odnětí svobody v trvání deseti let a osmi měsíců s ochranným dohledem v trvání sedmnácti měsíců, v roce 1987 byl obviněnému uložen za pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. a §222 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, opět se zařazením do III. nápravně výchovné skupiny – i zde na trestnou činnost obviněného dopadla amnestie vyhlášená v roce 1990, a naposledy mu byl za sbíhající se trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou – tento trest obviněný dosud vykonává, obviněný se však nepoučil a dále se dopouštěl trestné činnosti (víceméně) stejného charakteru. Časový interval mezi jednotlivými výkony trestu obviněného je přitom poměrně malý (obviněný se již v minulosti dopustil trestné činnosti i přímo během výkonu trestu odnětí svobody – za tuto trestnou činnost byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Plzni ze dne 22. srpna 1997, sp. zn. 2 T 32/96). Obviněný je tedy zjevně hluboce kriminálně narušenou osobou, u níž ani opakovaný výkon dlouhodobých nepodmíněných trestů odnětí svobody nesplnil svůj účel. Stejně je tomu i u nyní projednávané trestné činnosti, kde se obviněný trestné činnosti dopustil (opět) přímo ve výkonu trestu odnětí svobody za předcházející trestnou činnost. Ani v nyní projednávané věci tedy obviněný, stejně jako v minulosti, neprojevil alespoň minimální snahu o nápravu a alespoň minimální respekt ke společenským normám (k tomu srov. též str. 11 rozsudku soudu prvního stupně).
Jak již bylo výše uvedeno, obviněný byl dříve potrestán celkem již třináctkrát a to mimo jiné i za pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 a §222 odst. 1 tr. zák. a za celkem čtyři (v dospělosti spáchané) trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Z výše již citovaných dřívějších rozhodnutí týkajících se obviněného J. K. je pak zřejmé, že se všechna tato trestně právně relevantní jednání vyznačovala nemalou dávkou agresivity a k tomu i jistou dávkou bezohlednosti. Jako svůj cíl si obviněný opakovaně vybíral slabší osoby – nezletilého nebo osobu ženského pohlaví, kteří nebyly schopni se útoku obviněného adekvátně bránit. Ve všech těchto případech byly obviněnému uloženy citelné nepodmíněné tresty odnětí svobody (v trvání šest až třináct let), a z toho celkem čtyřikrát byl obviněný uznán vinným a byl mu ukládán trest jako zvlášť nebezpečnému recidivistovi podle §41 odst. 1 tr. zák. Naposledy byl obviněnému, jak již bylo výše uvedeno, za sbíhající se trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., za trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista, uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jeho výkon byl obviněný zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Rovněž v nyní projednávané věci bylo prostředkem dosažení cílů obviněného násilí, byť tentokrát toliko v podobě pohrůžky bezprostředního násilí. Jednání obviněného spočívalo v posuzovaném případě podle skutkových zjištění soudů v tom, že pod pohrůžkou zabitím a zneužívaje zjevné ovladatelnosti a poddajnosti poškozeného, tohoto opakovaně přiměl k různými homosexuálním praktikám, např. i k orálnímu a análnímu sexu. Tohoto svého jednání se obviněný dopouštěl na poškozeném, jenž je fyzicky slabší, po stránce psychické osobou spíše slaboduchou, introvertní, a jednající spíše pudově (k tomu srov. str. 8 rozsudku soudu prvního stupně), tedy osobou, která prakticky nebyla schopna klást požadavkům obviněného jakýkoliv odpor a jejíž případný odpor byl navíc překonán pohrůžkou fyzické likvidace, jíž poškozený ve své situaci neměl důvod nevěřit. Jednání obviněného se nadto odehrávalo v době, kdy obviněný vykonával svůj třináctiletý trest odnětí svobody za jinou svou zvlášť závažnou trestnou činnost, a na společné cele s poškozeným, odkud pro poškozeného prakticky nebylo úniku. Dobrovolný souhlas poškozeného s umístěním na jedné cele s obviněným přitom nebezpečnost jednání obviněného nijak nesnižuje a za takovou okolnost nelze považovat ani skutečnost, že se obviněný trestné činnosti dopustil právě ve výkonu trestu odnětí svobody, tedy za jistých specifických podmínek. Posledně jmenovaná okolnost je naopak takovou okolností, která nebezpečnost činu obviněného výrazně zvyšuje, neboť je zřejmé, že ani výkon dlouhodobého (třináctiletého) trestu nevyvolal u obviněného snahu se v jakémkoliv směru napravit a naopak obviněný bez jakýchkoliv zábran dále páchal trestnou činnost. Trestné činnosti na poškozeném se přitom dopouštěl pod dobu téměř tři čtvrtě roku (od listopadu roku 2006 do června roku 2007), tedy po delší dobu a svým jednáním naplnil hned dvě skutkové podstaty trestných činů, a to jednak skutkovou podstatu trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. a skutkovou podstatu trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Již v minulosti se přitom obviněný dopustil sexuálně motivované trestné činnosti. Ta byla (Okresním) soudem (v Mostě) kvalifikována jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a spočívala v podstatě v tom, že poškozenou, poté co se za pomoci násilí (opakovaných úderů pěstí do obličeje) zmocnil jejího mobilního telefonu, zlaté náušnice (tu z ucha poškozené strhl) a dvou stříbrných prstenů, tuto k jejím námitkám, že útočí na ženu, vyzval k rozepnutí kalhot a ukázání spodního prádla, vybízel jí k různým sexuálním úsluhám, a když odmítla, tak ji udeřil do obličeje, načež si poškozená z obavy z dalšího fyzického napadení kalhoty rozepnula a obviněný jí pak stáhl spodní kalhotky a osahával jí na přirození. Je tedy zřejmé, že obviněný byl již v minulosti odsouzen (rozsudek výše zmíněného soudu ze dne 14. ledna 2002, sp. zn. 1 T 242/2001, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. dubna 2002, sp. zn. 4 To 166/2002) za jednání, kterým si prostřednictvím násilí vynucoval vykonání sexuálních úsluh. Nelze se tedy zcela ztotožnit s tvrzením státního zástupce (obsaženým v jeho vyjádření), že nyní souzená trestná činnost obviněného není v žádném směru gradací jeho předchozí trestné činnosti. V úvahu je totiž (viz výše uvedené obecné výklady k naplnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák.) třeba vzít všechna předchozí odsouzení obviněného, nejen ta za zvlášť závažné trestné činy. Pokud jde o následky posuzovaného jednání na poškozeném, ze skutkových zjištění soudů sice vyplývá, že tyto zřejmě nebudou v jeho případě trvalejšího rázu, to však není způsobeno povahou jednání obviněného, ale charakterem a vlastnostmi samotného poškozeného (srov. str. 8 rozsudku soudu prvního stupně). Jinými slovy k tomu, že v posuzovaném případě u poškozeného zřejmě nevzniknou v důsledku trestné činnosti obviněného žádné závažnější psychické následky obviněný nijak nepřispěl a proto mu tuto okolnost nelze přičítat ku prospěchu.
Trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. se obecně dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl.
Z tzv. právní věty rozsudku Okresního soudu Plzeň-město je zřejmé, že soud měl v posuzovaném případě za naplněné ty znaky tohoto trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný jiného pod pohrůžkou násilí nutil, aby něco konal, opominul nebo trpěl.
Dovolatel v této souvislosti, obdobně jako v případě jeho jednání kvalifikovaného jako trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr zák. (kde se ovšem jedná o znak „pohrůžky bezprostředního násilí“), namítl, že v posuzovaném případě nebyl naplněn znak „pohrůžky násilím“, jehož existence je nezbytná k naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák.
„Pohrůžkou násilí“ se myslí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Při srovnání s pohrůžkou bezprostředního násilí jde tedy o širší více zahrnující pojem (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1388).
Ze skutkových zjištění soudů v tomto směru vyplynulo, že obviněný, aby poškozeného přiměl k různým posluhám, jako k donášce jídla, praní prádla, vydání jeho vlastních potravin, léků a poté i k vydání jeho sportovních bot a hodinek po matce, mu opakovaně vyhrožoval mimo jiné zabitím a blíže nespecifikovaným napadením, což lze vzhledem k výše již podrobně popsaným okolnostem posuzované věci (postavení a povaze obviněného, osobnosti poškozeného, místě a času jednání obviněného apod.) bez jakýchkoliv pochybností považovat přinejmenším za pohrůžky násilím, které má být vykonáno v bližší nebo vzdálenější budoucnosti, a tedy za jednání, které naplňuje znak trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., který spočívá v „pohrůžce násilím“. Námitky obviněného tak nemohou obstát. V tomto směru lze plně odkázat na shora již učiněný výklad Nejvyššího soudu ke znaku „pohrůžky bezprostředního násilí“ u trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. a k námitkám dovolatele, jejichž podstatou byla jeho absence. Pokud totiž výše uvedené závěry platí pro znak „pohrůžka bezprostředním násilí“ pak musí tím spíše platit pro znak „pohrůžka násilím“, který je pojmem obecnějším. Pokud jde o povahu jednání obviněného, spočívajícího v „pohrůžce znepříjemněním pobytu ve věznici“ i v tomto směru lze plně odkázat na shora již učiněný výklad k této otázce u trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák.
Svá zjištění ohledně povahy posuzovaného jednání obviněného soudy vyjádřily ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně slovy … využívaje zjevné ovladatelnosti, poddajnosti a neschopnosti vlastní obrany opakovaně pod pohrůžkou zejména zabitím a znepříjemněním pobytu ve věznici opakovaně vyžadoval od spoluodsouzeného J. H. … různé posluhy jako donášení jídla, praní prádla, a dále pod pohrůžkou od něho odebíral zejména jídlo z donesených obědů a snídaní, potraviny z nákupů, jako tabák a kávu, ze zasílaných balíků mu odebíral potraviny, dále mu odebíral léky jako Diazepam a Paralen a přinutil jej pod pohrůžkou napadení k vydání sportovních bot a hodinek po matce přesně nezjištěné hodnoty.
Je tedy zřejmé, že dovolací námitky obviněného v tomto směru nemohou obstát. Soud především i v tomto případě učinil ve vztahu k tomuto zákonnému znaku skutkové podstaty posuzovaného trestného činu zcela konkrétní skutková zjištění, která následně popsal ve skutkové větě výroku o vině. Postupoval přitom zcela v souladu s §120 odst. 3 tr. ř., když uvedl potřebné konkrétní okolnosti v nichž spatřuje jeho naplnění a v tomto směru mu proto nelze nic vytknout.
Pokud dovolatel namítal, že ani jeden ze skutků, jež byly předmětem posouzení soudů v napadených rozsudcích, neobsahují ve svém popisu přesně časové určení jeho jednání, ani těmto jeho námitkám není možné přisvědčit. Ve skutkových větách výroku o vině je totiž uvedeno, že se obviněný posuzovaného jednání (soudy posouzeného jednak jako pokračující trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. a jednak jako pokračující trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák.) dopouštěl nejméně od listopadu 2006 do 1. 6. 2007 a opakovaně . I v tomto směru tedy popis skutku plně vyhovuje požadavkům na jeho určitost a nezaměnitelnost, a námitky obviněného proto nejsou ani v tomto směru opodstatněné.
Nejvyšší soud tak dovolání obviněného J. K. z důvodů shora již uvedených odmítl postupem podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního právního významu. Za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. září 2010
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík