ECLI:CZ:NS:2010:11.TDO.811.2010.1
sp. zn. 11 Tdo 811/2010-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. listopadu 2010 o dovolání obviněného R. Ch. O., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. října 2009, sp. zn. 11 To 87/2009, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 6/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. Ch. O. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2009, sp. zn. 42 T 6/2009, byl obviněný R. Ch. O. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák., jehož se dopustil společně s odsouzeným F. T. O. a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Podkladem pro rozhodnutí soudu se v zásadě stalo zjištění, že v době od 2. 9. 2008 do 6. 9. 2008 v P. obž. O. dojednal s další osobou nigerijské národnosti, působící v Nizozemí a užívající nigerijskou mobilní telefonní stanici, uskutečnění dodávky kokainu z Nizozemí do České republiky za účelem jeho další distribuce, jako kurýra k přepravě tohoto kokainu zjednal obž. O., kterého o pravém účelu jeho cesty do Nizozemí – dovoz kokainu do ČR – informoval, tomuto pak dne 3. 9. 2008 kolem 14.05 hod na autobusovém nádraží P.-F. zakoupil u spol. Eurolines jednosměrnou jízdenku na autobus – linka P. – A., s odjezdem dne 4. 9. 2008 v 17.00 hod. z P. a příjezdem dne 5. 9. 2008 v 7.00 hod. do A., přičemž ještě krátce před odjezdem dne 4. 9. 2008 kolem 16.30 hod., se oba obžalovaní setkali před restaurací M.D. v P. na F., kde ještě došlo k upřesnění pokynů a instrukcí, následně obž. O. odcestoval do A., kde se dne 5. 9. 2008 setkal s osobou nigerijské národnosti, od níž převzal 69 ks kontejnerů s kokainem, tyto spolykal a po upřesnění podrobností zpáteční cesty prostřednictvím telefonických hovorů a SMS zpráv přicestoval dne 5. 9. 2008 kolem 20.30 hod. leteckou linkou SN 2813 z B. na letiště P.-R., kde při celní kontrole na terminálu Sever 2 byl zadržen pro podezření na dovoz kokainu, které při následném lékařském vyšetření bylo potvrzeno, z tělních dutin pak vyloučil spolykaných 69 ks kontejnerů, jež obsahovaly celkem 686,358 g kokainové směsi s obsahem 164,783 g kokainu, přičemž kokain je jako omamná látka uveden v příloze č. 1 seznamu I. zákona č. 167/98 Sb.
O odvolání obviněného R. Ch. O. rozhodl Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 23. října 2009, sp. zn. 11 To 87/2009, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně tohoto obviněného celý výrok o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že mu uložil trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání obviněného F. T. O. odvolací soud podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný R. Ch. O. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že jeho jednání bylo kvalifikováno jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák., ačkoliv tomu neodpovídají ve věci provedené důkazy. Obviněný se dopustil pouze jediného neoprávněného převozu psychotropní látky, z věci neměl žádný prospěch a nevěděl, že jedná v rámci organizované skupiny. Jednání obviněného bylo posouzeno podle zákona č. 140/1961 Sb., podle nějž k okolnostem, které podmiňují použití vyšší trestní sazby se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (§88). To ale není případ obviněného. Materiální podmínkou trestnosti (u skutkové podstaty podle §187 odst. 4 tr. zák.) se soudy v případě obviněného nezabývaly, i když zákon č. 40/2009 Sb. stanoví ve svém §12 odst. 2 zásadu subsidiarity trestní represe, podle níž lze trestní odpovědnost pachatele uplatnit pouze v případech společensky škodlivých. Obviněný předpokládal, že se dopouští mírnějšího trestného činu (tedy, že nespolupracuje s organizovanou skupinou působící ve více státech) a jednal tak ve skutkovém omylu podle §18 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb. Jeho jednání by tak mělo být posouzeno podle mírnější právní kvalifikace. Správný není ani trest, který mu byl uložen. Obviněný byl do spáchání posuzované trestné činnosti bezúhonný, k jednání se doznal, litoval jej a navíc z něj nezískal žádný majetkový prospěch. Motivem jeho jednání nebylo vlastní obohacení, ale snaha pomoci blízké příbuzné s finančními problémy. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a s ohledem na §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že námitkám obviněného nelze přisvědčit. Dovolatel tyto námitky ostatně uplatnil již v řízení před nalézacím i odvolacím soudem a odvolací soud se s nimi velice podrobným (a zcela dostatečným) způsobem vypořádal na str. 6 – 8 napadeného rozsudku. Odkaz na ustanovení zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, pak není na místě. Z hlediska časové působnosti trestních norem byl na jednání obviněného aplikován zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, platný v době spáchání skutku a obě normy současně použít nelze. Státní zástupce v rámci svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. zák. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Na tomto místě je pro úplnost třeba uvést, že dovolatel dne 17. prosince 2009 doručil soudu ještě podání označené jako „odvolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2009“. Toto podání ovšem Nejvyšší soud nemohl považovat za dovolání, byť by se tak (i vzhledem k pozdějšímu označení dovolání obviněného podaném prostřednictvím jeho obhájkyně jako „doplnění dovolání“) mohlo jevit, když toto nebylo podáno prostřednictvím obhájce, a proto jej za takové podání ve smyslu §265d odst. 2 tr. ř. nelze považovat, o čemž byl obviněný rozsudkem odvolacího soudu poučen (str. 10 napadeného rozsudku). Nejvyšší soud proto k tomu podání obviněného nepřihlížel.
Po zjištění, že dovolání obviněného je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti, dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. bylo nejprve zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí soudu na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel uplatnil tento dovolací důvod tvrzením, že se nemohl dopustit trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák., pokud se dopustil pouze jediného převozu psychotropní látky a z věci neměl žádný prospěch. Dále námitkou, že se tohoto jednání nemohl dopustit ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, pokud o existenci žádné takové skupiny nevěděl, a konečně tvrzením, že jeho jednání nemohlo být posouzeno podle skutkové podstaty odstavce čtvrtého písm. c) §187 tr. zák., když zjištěné okolnosti podstatně nezvyšovaly stupeň společenské nebezpečnosti jeho činu pro společnost (§88 tr. zák.).
Trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabízí zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed .
Dovozem se rozumí režim, při kterém dovozce dopravuje zboží pocházející z cizího státu do České republiky (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, 779 s.). Už z dikce (dokonavé formy slovesa dovézt - „doveze“) tohoto zákonného ustanovení je přitom zřejmé, že k naplnění této skutkové podstaty postačí byť i jediný dovoz omamné nebo psychotropní látky, prekursoru nebo jedu do České republiky. Pokud tedy ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že obviněný dne 5. 9. 2008 kolem 20.30 hod. přicestoval leteckou linkou z B. na letiště P.-R., přičemž měl v tělních dutinách uschovaných 69 kontejnerů s obsahem celkem 686,358 g kokainové směsi, z čehož kokain tvořil celkem 164,783 g, a kokain je omamnou látkou uvedenou v příloze č. 1 seznamu I. zákona č. 167/1998 Sb., pak kvalifikace jeho jednání jako trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák., spočívající v neoprávněném dovozu omamné látky, je zcela namístě. Rovněž námitky obviněného ohledně absence jeho majetkového prospěchu nejsou nijak opodstatněné. Existence majetkového prospěchu pachatele není zákonným znakem skutkové podstaty §187 tr. zák., proto pro její naplnění není zjištění o takovéto okolnosti třeba. Námitkám obviněného tak nebylo možno přisvědčit.
Pokud dovolatel namítal nedostatek subjektivní stránky u kvalifikované skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 4 písm. c) tr. zák., tj. ve vztahu k okolnosti, že se činu dopustil jako člen organizované skupiny působící ve více státech, Nejvyšší soud k tomu uvádí následující.
Organizovanou skupinou se rozumí sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob, jejichž vzájemná součinnost na realizování trestné činnosti vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající rozdělení a koordinaci úloh jednotlivých účastníků, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho nebezpečnost pro společnost (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Takováto trestná činnost organizované skupiny nemusí být soustavná, postačí, pokud je tímto způsobem proveden byť i jediný akt trestné činnosti (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 53/1976 – II. Sb. rozh. tr. a č. 1/1980 – s. 19 Sb. rozh. tr.). Organizovaná skupina přitom působí „ve více státech“, pokud působí alespoň na území dvou států, z nichž jedním může být i Česká republika (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 6/2005 Sb. rozh. tr.).
Pokud jde o tuto tzv. jinou skutečnost, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, k naplnění trestného činu /§187 odst. 4 písm. c) tr. zák./ po subjektivní stránce obecně postačí, pokud tuto okolnost pachatel zaviní alespoň z nevědomé nedbalosti /§6 písm. b) tr. zák./. Z povahy věci [z povahy spojení s organizovanou skupinou a zejména z povahy členství v takové skupině, které rovněž po formální stránce naplňuje skutkovou podstatu podle §187 odst. 4 písm. c) tr. zák. – srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/2006 Sb. rozh. tr.] ovšem vyplývá, že ve většině případů, a je tomu tak i v posuzovaném případě, bude vyžadováno, aby o této okolnosti pachatel věděl, a tedy aby ve vztahu k této okolnosti bylo dáno zavinění alespoň ve formě vědomé nedbalosti /§5 písm. a) tr. zák./ nebo ve formě úmyslné (§4 tr. zák.).
Závěr o formě zavinění je závěrem právním, který však vychází ze skutkových zjištění soudů, vyplývajících z provedeného dokazování (srov. také nález Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 36/98). V posuzované věci soudy zcela důvodně opřely svůj závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zák. o zjištění, že obviněný po předchozí domluvě se spoluobviněným F. T. O. (o podstatě a průběhu jeho cesty), který mu zajistil autobusovou jízdenku na cestu do A. a kontakt a setkání s blíže nezjištěnou osobu nigerijské národnosti, odcestoval autobusem do A., kde mu tato osoba na domluveném setkání předala celkem 69 kontejnerů s obsahem kokainu, které obviněný za její asistence postupně spolykal, poté jej po telefonickém zpřesnění průběhu zpáteční cesty se spoluobviněným O. doprovodila vlakem do B., kde mu předala letenku do P. s tím, že jej zde bude čekat spoluobviněný O. Poté co obviněný leteckou linkou přicestoval na letiště P.-R. byl při celní prohlídce zadržen a v jeho tělesných dutinách byly nalezeny kontejnery s kokainem. Obviněný tedy od počátku zjevně vědomě jednal s dalšími dvěma osobami, z níž jedna působila na území České republiky a jedna na území Nizozemského království, a to za účelem dovozu omamných látek z A. do P. Činnost této skupiny přitom byla natolik plánovitá a organizovaná, že ji nepochybně již lze označit za činnost organizované skupiny, jejíž byl obviněný členem. Jak správně podotkl odvolací soud, činnost organizované skupiny nemusí být soustavná a činnost obviněného byla stejně jako činnost dalších dvou členů nezbytná k uskutečnění dodávky kokainu z území Nizozemského království na území České republiky. Měl-li obviněný na mysli, že si nebyl vědom, že by šlo o „organizovanou skupinu působící ve více státech“ ve smyslu jednoho ze znaků posuzované skutkové podstaty, pak je třeba připomenout, že neznalost zákona neomlouvá a zavinění ve vztahu k právní kvalifikaci jednání se nevyžaduje. Postačí, pokud existuje zavinění ve vztahu ke všem rozhodným skutkovým okolnostem činu, což je právě posuzovaný případ obviněného. Nejvyššímu soudu tedy nezbylo než konstatovat, že závěry soudů, že se obviněný svého jednání /kvalifikovaného jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zák./ dopustil úmyslně (srov. str. 7 napadeného rozhodnutí odvolacího soudu), a to ve formě přímého úmyslu /§4 písm. a) tr. zák./, jsou zcela opodstatněné a námitkám obviněného tak nebylo možno přisvědčit.
Dovolatel dále namítl, že v jeho věci není dána materiální podmínka pro právní kvalifikaci jeho jednání podle §187 odst. 4 písm. c) tr. zák., když okolnosti, které podmiňují použití vyšší trestní sazby podstatně nezvyšují pro svou závažnost stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (§88 odst. 1 tr. zák.). Ani těmto námitkám obviněného ale nebylo možno přisvědčit.
Podle §88 odst. 1 tr. zák. se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Při posuzování konkrétního stupně společenské nebezpečnosti činu pro společnost musí soud přihlížet ke všem okolnostem konkrétního případu (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 36/1963 Sb. rozh. tr.) a při zkoumání, zda v konkrétním případě je reálně splněna materiální podmínka uvedená v §88 odst. 1 tr. zák., musí vycházet z komplexního hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, tedy z hledisek uvedených v §3 odst. 4 tr. zák. (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 4/1965 Sb. rozh. tr.). Zároveň však musí mít na zřeteli, že již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě (§3 odst. 4 tr. zák.) ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 34/1976 Sb. rozh. tr. a č. 26/1994 Sb. rozh. tr.). To ale není posuzovaný případ obviněného. Ze skutkových zjištění soudů totiž vyplynulo, že obviněný jakožto člen organizované skupiny působící na území Nizozemského království a České republiky (členství je obecně možno považovat za okolnost, která zvyšuje konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost – přiměřeně srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/2006 Sb. rozh. tr., když tato skutková podstata je naplněna již tím, že je čin spáchán „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“) dovezl na území České republiky celkem 686,358 g kokainové směsi s obsahem 164,783 g kokainu (kdy již nakládání s 0,25 g kokainu je obecně považováno za spáchání činu „ve větším rozsahu“) a tento čin spáchal tak, že kokain obsažený v celkem 69 ks kontejnerech, poté co je spolykal, převezl ve svých tělesných dutinách. Okolnost, že se obviněný svého činu dopustil pouze jednou nemá v tomto případě většího významu, neboť obviněný byl ihned po svém prvním dovozu omamné látky zadržen Policií ČR, a nelze tedy dospět k závěru, že po prvním a jediném jednání tohoto dobrovolně zanechal. Stejně je tomu, pokud jde o absenci majetkového prospěchu obviněného. Podle skutkových zjištění (i tvrzení samotného obviněného) byl obviněnému majetkový prospěch slíben, k jeho předání ale již nedošlo vzhledem k zadržení obviněného bezprostředně po činu. Tyto okolnosti tedy společenskou nebezpečnost jednání obviněného nijak nesnižují a protože ji nesnižují ani žádné jiné zjištěné okolnosti, nebylo možno než dospět k závěru, že v případě obviněného je naplněna i materiální podmínka právní kvalifikace jeho jednání podle §187 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zák. a i v tomto směru je právní kvalifikace jednání obviněného správná.
Pokud dovolatel poukazoval na některá ustanovení zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, s tím, že je soudy při posuzování materiální podmínky podle §88 odst. 1 tr. zák. (zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) nevzaly v potaz, nelze než souhlasit s názorem státního zástupce (viz jeho vyjádření k dovolání obviněného), že pokud soudy na jednání obviněného podle pravidel o časové působnosti aplikovaly, a to zcela správně, zákon účinný v době, kdy byl čin spáchán – tj. zákon č. 140/1961 Sb., nebylo použití ustanovení pozdějšího zákona namístě. Použití tohoto zákona v případě obviněného ostatně nepřicházelo vůbec v úvahu ani jako celek, když tento zákon vstoupil v účinnost až dnem 1. ledna 2010, tj. v době, když již rozhodnutí odvolacího soudu ve věci nabylo právní moci.
Konečně pokud dovolatel namítl, že jemu uložený trest je nepřiměřeně přísný, Nejvyššímu soudu nezbývá než připomenout, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř., tj. ani prostřednictvím dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného z důvodů shora již uvedených odmítl postupem podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. listopadu 2010
Předseda senátu: JUDr. Antonín Draštík