ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.1740.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 1740/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné V. V. , zastoupené JUDr. Jiřinou Jandovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Sokolovská 200, proti povinné E. H. , pro 6.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 32 E 1111/2003, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze 16. 7. 2007, č. j. 13 Co 310/2007-25, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení z 13. 2. 2007, č. j. 32 E 1111/2003-14, jímž obvodní soud zastavil výkon rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. e) a §326a o. s. ř. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že podmínky předepsané výše citovanými zákonnými ustanoveními byly splněny, jelikož soudní vykonavatelka učinila pokus o soupis movitých věcí povinné, při němž však zjistila, že věci v jejím bydlišti jsou neprodejné, a že žádné další věci, které by mohly být prodány, nalezeny nebyly. Pokud jde o psy, jejichž prodej oprávněná navrhla, ti by mohli být sepsáni pouze tehdy, byla-li by alespoň jistá pravděpodobnost, že výtěžek jejich případného prodeje by mohl postačit aspoň ke krytí nákladů výkonu; tato podmínka však v souzené věci splněna nebyla, jelikož – jak plyne ze záznamu soudní vykonavatelky (č. l. 12 versa) – psi byli zcela neprodejní, a proto „není důvodu ani k opakování výkonu za účelem pokusu o jejich zpeněžení.“ Jiné místo, kde by se mohly nacházet další movité věci povinné, jež by mohly být prodány, oprávněná neoznačila, bylo tedy namístě výkon rozhodnutí podle ustanovení §268 odst. 1 písm. e) a §326a o. s. ř. zastavit.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, jehož přípustnost dovozuje „z ustanovení §238a a 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.“ Napadenému rozhodnutí přisuzuje zásadní právní význam s odůvodněním, že jsou v něm řešeny otázky,
1) zda lze výkon rozhodnutí zastavit „za situace, kdy oprávněný označí věci patřící povinnému, o nichž je na rozdíl od vykonavatele přesvědčen, že mohou být prodány, a soud ve věci rozhodne, aniž by oprávněného seznámil s tím, proč uvedené věci (v daném případě psy) považuje za neprodejné,“
2) zda je namístě výkon rozhodnutí zastavit, jestliže nebyly vyčerpány veškeré možností poskytnuté soudnímu vykonavateli jednacím řádem pro okresní a krajské soudy a řádem pro soudní vykonavatele,
3) zda ke stanovení ceny zvířat v rámci výkonu rozhodnutí postačí odhad provedený vykonavatelem při sepsání věcí (zde psů), zvláště „když tento odhad vychází pouze z toho, že se jedná o křížence, údajně nalezené v popelnici.“
Dovolatelka namítá především vadu řízení, spočívající podle ní ve skutečnosti, že v rozporu s ustanovením §47 jednacího řádu pro okresní a krajské soudy nebyla vyrozuměna o provedení úkonu soudní vykonavatelkou. V daném případě byl 21. 2. 2006 učiněn pokus o soupis movitých věcí, kdy vykonavatelka nebyla do bytu povinné jejími dcerami vpuštěna, a dne 20. 3. 2006 pak byl sepsán protokol o bezvýslednosti soupisu. O těchto úkonech se oprávněná dověděla teprve s několikaměsíčním odstupem. Se záznamem vykonavatelky z 27. 1. 2007 (č. l. 12 versa) ji nikdo neseznámil a oprávněná tedy nevěděla, „zda byl požadavek na ocenění psů vyřízen a jakým způsobem.“ Kromě těchto vad byl výkon rozhodnutí proveden v rozporu s dalšími ustanoveními jednacího řádu, jelikož soud neučinil všechny možné kroky ke zjištění postižitelného majetku povinné. Ze záznamu vykonavatelky z 20. 3. 2006 (č. l. 7) není zřejmé, zda kromě prohlídky skříní a zásuvek, o nichž se zmiňuje, byla případně provedena osobní prohlídka povinné dle §53 jednacího řádu, případně její peněženky, a zda byly nalezeny nějaké hotové peníze. Není také zřejmé, že by soud prvního stupně činil další kroky ke zjištění movitého majetku povinné, například dotazem na evidenci cenných papírů či motorových vozidel. Soudy obou stupňů podle oprávněné pochybily i v tom, že pominuly ustanovení článku 23 řádu pro soudní vykonavatele, podle jehož 5. odstavce, písm. c) se zvířata sepíší, je-li oprávněný ochoten je převzít na krytí (i částečné) své pohledávky. O této možnosti soud oprávněnou neinformoval, ačkoliv postupem podle tohoto ustanovení mohla být její pohledávka částečně uhrazena.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Oprávněná však tento jediný k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. způsobilý dovolací důvod neuplatnila; všechny její výtky proti postupu soudu, v němž spatřuje porušení jednotlivých ustanovení jednacího řádu a řádu pro soudní vykonavatele jsou uplatnitelné výhradně prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení trpí vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci); ostatně sama povinná namítané nedostatky v postupu soudu jako takové vady řízení kvalifikuje. Nejvyšší soud však v mnoha svých rozhodnutích (srov. např. usnesení z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132) vysvětlil, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam po právní stránce (§237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) ani §241a odst. 3 o. s. ř. přihlédnuto být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemůže.
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, povinné, jež by jinak měla podle §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok shora uvedený.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. dubna 2010
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu