ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.1834.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 1834/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného města Moravský Krumlov , identifikační číslo 002 93 199, zastoupeného Mgr. Vlastimilem Šopákem, advokátem se sídlem ve Znojmě, J. Palacha 954/4, proti povinnému B. J. , zastoupenému JUDr. Alenou Lněničkovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Jandova 8, pro 6.342,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 73 Nc 847/2007, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2008, č. j. 25 Co 24/2008-36, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud napadeným rozhodnutím odmítl odvolání povinného proti usnesení ze dne 8. 6. 2007, č. j. 73 Nc 847/2007-9, kterým obvodní soud nařídil podle rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 31. 10. 2005, č. j. 6 C 305/2001-107, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2007, č. j. 17 Co 35/2006-141, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 6 342,- Kč s příslušenstvím i pro náklady exekuce, jež budou určeny, exekuci, jejímž provedením pověřil soudního exekutora JUDr. Pavla Procházku. Odvolací soud uvedl, že povinný v odvolání nezpochybnil žádnou skutečnost rozhodnou pro nařízení exekuce. Nelze přihlížet ani k tomu, že předchozí exekuce (vedená pod sp. zn. Okresního soudu ve Znojmě 8 Nc 4415/2003) byla zastavena a že exekutor částku získanou v předchozím exekučním řízení nepředal oprávněnému. Pokud oprávněný tuto vymoženou částku od exekutora obdrží, může se povinný domáhat zastavení této exekuce.
Povinný napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“). Je přesvědčen, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř.). Namítá, že návrh na nařízení exekuce je s ohledem na průběh nalézacího řízení i předchozího exekučního řízení týkajícího se stejné pohledávky v rozporu s dobrými mravy. Stejná pohledávka byla přiznána nejprve rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 11. 4. 2003, sp. zn. 6 C 305/2001, doručeným povinnému až 4. 11. 2004, přitom podle tohoto rozsudku byla již 18. 7. 2003 Okresním soudem ve Znojmě pod č. j. 8 Nc 4415/2003 nařízena exekuce a jejím provedením pověřen JUDr. Pavel Procházka. V rámci této exekuce byla povinnému sražena částka 18 990,- Kč. Protože však Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 17 Co 105/2005, zrušil rozsudek z 11. 4. 2003, byla zastavena i probíhající exekuce, JUDr. Procházka vrátil 14. 12. 2007 povinnému částku 18 990,- Kč a ten oprávněnému uhradil 14 421,- Kč. Dne 31. 10. 2005 však okresní soud vydal opět pod sp. zn. 6 C 305/2001 rozsudek ukládající povinnému zaplatit tutéž částku. Rozsudek nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2007, sp. zn. 17 Co 35/2006. Poté byla nařízena nová exekuce a jejím provedením pověřen opět JUDr. Pavel Procházka, který vydal 21. 6. 2007 exekuční příkaz srážkami z důchodu povinného, přestože v té době měl dosud částku 18 990,- Kč z předchozí exekuce. Usnesením Obvodního soudu Praha 9 ze dne 27. 2. 2008, č. j. 73Nc 847/2007, byl provedením pověřen JUDr. Milan Usnul, protože JUDr. Procházka byl dne 26. 7. 2007 z funkce odvolán (přesto ještě 6. 8. 2007 vydal další exekuční příkaz). Povinný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil, a zároveň požádal o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz část první, čl. II Přechodných ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí či exekuce (a takovým z obsahového hlediska je i usnesení o odmítnutí odvolání proto, že neobsahuje skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce podle §44 odst. 10 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“/), je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je v daném případě vyloučeno (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu. Důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž (vyjma případu, o který se však v projednávané věci nejedná, kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních) jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Tímto důvodem včetně jeho obsahového vymezení je pak dovolací soud vázán a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Ačkoliv povinný přisuzuje napadenému rozhodnutí po právní stránce zásadní význam, Nejvyšší soud hodnocením námitek v dovolání obsažených k tomuto závěru nedospěl.
Je výrazem ustálené soudní praxe, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj při nařízení exekuce vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98).
Námitkou rozporu nařízení exekuce s dobrými mravy se Nejvyšší soud již zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002) a učinil závěr, že rozpor s dobrými mravy, jenž je institutem hmotněprávním, úspěšně namítat ve vztahu k usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí či exekuce, jež je institutem procesněprávním, nelze. Při podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí či exekuce nejde o výkon práva ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění, nýbrž o využití možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem (§251 o. s. ř.) pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem nebyla splněna dobrovolně.
Nejvyšší soud již také opakovaně konstatoval, že při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) soud nezkoumá, zda a v jaké míře povinný plnil. Okolnosti tohoto rázu mohou být hodnoceny jen v případném řízení o zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) ve smyslu §268 o. s. ř. (viz jeho rozhodnutí ze dne 20. srpna 1965, sp. zn. 5 Cz 57/65). Pokud se ukáže, že návrh na exekuci byl podán bezdůvodně, a dojde k jejímu zastavení, zohlední se tato skutečnost ve výroku o nákladech řízení.
K návrhu na odklad vykonatelnosti dovolací soud poznamenává, že užití institutu odkladu vykonatelnosti (§243 o. s. ř.) je v řízení o dovolání proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení exekuce (§238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř., §130 zákona č. 120/2001 Sb.) z povahy věci vyloučeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1084/2006).
Vzhledem k tomu, že odvolací soud při svém rozhodování v projednávané věci vyřešil namítané otázky v souladu s právem i dosavadní judikatorní praxí Nejvyššího soudu, podmínky přípustnosti ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. nejsou dány. Nejvyšší soud proto bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání podle §243b odst. 5, věty první, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Protože vymožením vymáhané pohledávky s příslušenstvím zaniklo exekutorovi pověření k provedení exekuce, rozhodl Nejvyšší soud i o nákladech dovolacího řízení (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že dovolání povinného bylo odmítnuto a oprávněnému v tomto stadiu řízení podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, dovolací soud žádnému z účastníků řízení právo na náhradu nákladů nepřiznal.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2010
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r.
předsedkyně senátu